Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 791/2015Usnesení NS ze dne 24.06.2015

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.791.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 791/2015-25

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 24. června 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným I. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 7 To 99/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 12/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 48 T 12/2012, byli obvinění I. B. a J. B. uznáni vinnými pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 14. 10. 2011 v době od 22,15 hodin do 22,30 hodin v prostoru parkoviště u vjezdu do ulice J. P. vÚn. L. – M. a následně v téže ulici na silnici mezi domy s nejméně jednou další doposud neustanovenou osobou po slovní rozepři vyvolané značně podnapilým poškozeným J. J., vytáhli na něj a na značně podnapilého poškozeného R. N., kuchyňský nůž, na což zareagoval poškozený J. tak, že vytáhl na svoji obranu svůj nůž, nato obžalovaní z místa utekli, po chvíli se však vrátili zpět a napadli oba poškozené zezadu tím způsobem, že obžalovaný I. B. udeřil kovovou tyčí délky přesahující 1 metr poškozeného N. do hlavy, v důsledku čehož ten upadl na zem, dále částí dřevěného postelového roštu zaútočil na hlavu poškozeného J., který úder sice vykryl rukama, avšak upadl na zem, mezitím kovovou tyč, kterou obžalovaný I. B. odhodil na zem, zvedl obžalovaný J. B. a zaútočil jí na poškozeného N. a údery vedl do horní poloviny těla a nohou, následně oba obžalovaní střídavě útočili kovovou tyčí na oba poškozené, kteří se nalézali na zemi, a bili je do různých částí těla, zejména do hlavy, horní poloviny těla a do nohou, dále střídavě oba obžalovaní s další osobou do poškozených kopali, a to do oblasti hlavy, zad, břicha, nohou, přičemž v útoku ustali, až když viděli přijíždět přivolanou hlídku Policie ČR, jednáním obžalovaných poškozený J. J. utrpěl tržně zhmožděnou ránu v týle, tržně zhmožděnou ránu pravého boku, pohmoždění zevní strany levého bérce a přední strany pravého bérce, poškozený R. N. utrpěl tržně zhmožděnou ránu levého spánku, krevní výron v kůži levé zadní strany hrudníku, oděrku kůže levé strany břicha s podkožním krevním výronem, krevní výron v podkoží levé kyčelní kosti, krevní výrony v kůži stehen, pohmoždění 1. záprstně prstového kloubu levé ruky, neposunutou uzavřenou zlomeninu dolního konce levé vřetenní kosti, pohmoždění pravé ruky, mnohočetné pohmožděniny, zlomeninu dolního konce pravé lýtkové kosti, v důsledku těchto poranění se poškozený J. J. nalézal v pracovní neschopnosti v době od 17. 10. 2011 do 8. 11. 2011 a poškozený R. N. v době od 15. 10. 2011 do 5. 1. 2012“. Za to byl každému z obviněných podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl obviněný I. B. podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozeným: Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka Ústí nad Labem, W. Churchilla 1367/7, částku 4.375 Kč a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, částku 15.631 Kč.

O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 7 To 99/2014, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 2. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl následně dovoláním obviněný I. B. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že se skutku, který je mu kladen za vinu, nedopustil. Na místě činu se v inkriminovanou dobu vůbec nenacházel. Soudům vytkl, že mu odňaly možnost prokázat svou nevinu. Přestože jim opakovaně z vlastní iniciativy nabízel provedení důkazu výslechem na detektoru lži, učinil tento návrh bezúspěšně. Jako pachatel stíhaného skutku byl přitom označen pouze jediným svědkem, který skutkový děj sledoval ze vzdáleného místa, v noci, za snížené viditelnosti. Výhledové možnosti tohoto svědka však byly posuzovány ve dne. Dovolatel je toho názoru, že měl být obžaloby zcela zproštěn.

Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadená rozhodnutí zrušil, věc „vrátil“ soudu prvního stupně k novému projednání a současně mu uložil, aby v souladu se základními zásadami trestního řízení provedl navrhovaný výslech na detektoru lži, byť tento důkaz není uveden v trestním řádu.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky obviněného v něm obsažené ve své podstatě představují opakování obhajoby z předchozích fází trestního řízení. Navíc jde o námitky skutkového charakteru, které směřují proti způsobu a rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, na nichž soud prvního stupně založil svá skutková zjištění. Dále státní zástupkyně poukázala na právní názor opakovaně vyslovený v soudní praxi, podle nějž je fyziodetekční vyšetření polygrafem („detektorem lži“) jako důkaz v trestním řízení nepoužitelné. Má pouze charakter tzv. operativně technického pátracího prostředku a jeho výsledky nemohou sloužit jako procesně relevantní důkaz. Soudy tak podle jejího názoru nepochybily, pokud požadavku obviněného na takový způsob doplnění dokazování nevyhověly. Státní zástupkyně navíc připomněla, že v projednávané věci dospěly soudy k závěru o vině dovolatele na základě poměrně rozsáhlého dokazování, jehož výsledky ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily.

Své vyjádření tak s ohledem na výše uvedené důvody uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ předpokládaný v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný I. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na námitkách, ze kterých plyne, že soudy při neakceptování jeho obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo měly nesprávně vyhodnotit obsah neúplně provedeného dokazování v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho bylo podle dovolatele vycházeno z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné hmotně právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že podaným mimořádným opravným prostředkem se domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil též se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přiléhavě a logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že závěr o podílu dovolatele na brutálním fyzickém napadení poškozených sice založil především na výpovědi svědkyně Z. K., ovšem nikoli na základě jejího neobjektivního a nekritického hodnocení, bez návaznosti na další ve věci provedené důkazy (viz zejména str. 13 dole až 16 shora odůvodnění rozsudku), jak se ve svém mimořádném opravném prostředku snaží prosazovat dovolatel. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) náležitě odůvodnil (viz pasáž na str. 2 dole až 4 napadeného usnesení). Rovněž on dostatečně vysvětlil, proč nepřisvědčil konstantní obhajobě obviněného, spočívající v popírání žalovaného jednání, a proč shledal napadený výrok o vině za prokázaný bez důvodných pochybností. Ani Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

K procesní námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování Nejvyšší soud připomíná, že v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ani v § 89 odst. 2 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadené rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné trestní věci splňují. Odvolací soud konkrétní návrh obviněného na doplnění dokazování „výslechem na detektoru lži“ neopomenul. Důvody, pro které k požadovanému doplnění dokazování nepřistoupil, rozvedl na str. 3 usnesení měrou dostatečnou.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného I. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. června 2015

JUDr. Eduard Teschler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru