Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 784/2017Usnesení NS ze dne 12.07.2017

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.784.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 784/2017-33

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 o dovolání, které podala obviněná S. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 44 To 519/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 74/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 T 74/2016, byla obviněná S. Š. uznána vinnou ze spáchání pokusu přečinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 211 odst. 1, 4 trestního zákoníku pod bodem I., přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku pod bodem II. a pokusu přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 209 odst. 1 trestního zákoníku pod bodem III. ve výroku o vině. Za to byla obviněná S. Š. podle § 211 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž jeho výkon jí byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku jí bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.

O odvolání obviněné proti výroku o trestu a ochranném opatření a státní zástupkyně proti výroku o trestu předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 44 To 519/2016, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 2. 2017 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. V dovolání předně uvedla, že současné uložení ochranného opatření vedle podmíněně odloženého trestu odnětí svobody je v jejím případě nesprávné a nezákonné. Nesprávné právní posouzení obviněná spatřuje konkrétně v tom, že odvolací soud neshledal splnění podmínek pro upuštění od potrestání podle § 47 odst. 1 trestního zákoníku. Ve vztahu k samotnému ochrannému léčení uloženému v ústavní formě zpochybnila závěry soudu prvního stupně o její nebezpečnosti pro společnost. Obviněná dále namítala zásadní rozpor v tom, že je ukládáno ochranné léčení v ústavní formě a současně odvolacím soudem konstatována nemožnost upuštění od potrestání pro absenci obou podmínek uvedených v § 47 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž bez existence alespoň jedné z nich není možné ani uložení ochranného léčení.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 44 To 519/2016, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 T 74/2016, a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že z velké části jsou námitky obviněné mimo dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 trestního řádu. Uvedl, že obviněná nemá nárok na aplikaci § 47 odst. 1 trestního zákoníku a nelze tak nutit soud, aby k takové formě rozhodnutí přistoupil. Dále státní zástupce konstatoval, že lze dospět k jednoznačnému závěru, že obviněná spáchala projednávanou trestnou činnost ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Pokud jde o námitku obviněné ohledně uloženého ochranného léčení, státní zástupce uvedl, že tuto lze podřadit spíše pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) trestního řádu, přičemž ji označil za neopodstatněnou. Skutečnost, že pobyt obviněné na svobodě je nebezpečný, plyne podle státního zástupce nejen z provedeného dokazování, ale i z přístupu obviněné ke svému onemocnění a jeho léčbě, když předchozí ambulantní léčbu mařila a dobrovolně se jí nepodrobovala.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání obviněné odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

Obviněná S. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest a ochranné opatření.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 trestního řádu. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Obviněná S. Š. tento dovolací důvod uplatnila s tím, že v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že vady zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byly již v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud je v rámci projednání podaného odvolání neodstranil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Obviněná S. Š. spatřovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v jejím přesvědčení o nezákonně uloženém ochranném opatření za současného uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výrok o trestu sice lze napadnout i s poukazem na citovaný dovolací důvod, ale jen tehdy, jestliže jeho uložení bylo výsledkem nesprávného hmotněprávního posouzení. Ve vztahu k výroku o trestu je pak možno považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Jde tedy např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové vady ovšem obviněná nevytkla a ani u ní nepřicházely v úvahu.

Obviněná v dovolání namítala, že jí neměl být uložen trest, neboť v jejím případě přicházela v úvahu aplikace ustanovení § 47 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněná touto námitkou v podstatě brojí proti nepřiměřenosti uloženého trestu, který zřejmě považuje za přísný. Dovolacím důvodem však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již považovaného za mírný nebo přísný, resp. že nebylo upuštěno od jeho uložení, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Je zřejmé, že obviněné byl za její jednání uložen příslušný druh trestu a ve výměře stanovené trestním zákonem pro trestný čin, jímž byla uznána vinnou, a to dokonce pod dolní hranicí trestní sazby stanoveném trestním zákonem, neboť soud shledal důvody pro aplikaci § 58 odst. 1 trestního zákoníku (viz str. 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně). Tato námitka obviněné tedy nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani jiný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 trestního řádu.

Pokud jde o námitku obviněné směřující proti výroku o uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě, připadal v úvahu spíše dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) trestního řádu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) trestního řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

Obviněné bylo uloženo soudem prvního stupně ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku. Podle ustanovení § 99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku může soud uložit ochranné léčení tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Tyto podmínky přitom musí být splněny kumulativně.

V této souvislosti obviněná konkrétně vytkla nenaplnění podmínky nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě. Tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou, přičemž odkazuje na tvrzení soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku (viz jeho str. 10 a 11), jež potvrdil i odvolací soud (viz str. 10 a 11 jeho usnesení) a s nímž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Jak uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, nebezpečnost obviněné pro společnost vyplývá nejen ze znaleckého posudku MUDr. Gabriely Leblové (viz č. l. 18 až 28 trestního spisu) a jejího výslechu, ale i z vyžádaných lékařských zpráv (viz č. l. 232 a 233, 307 trestního spisu) či výslechu svědka L. Z. Současně není pochyb ani o tom, že obviněná spáchala trestnou činnost ve stavu vyvolaném duševní poruchou (viz str. 10 a 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud pak jde o formu ochranného léčení psychiatrického, kterou soud prvního stupně obviněné uložil, lze konstatovat, že ústavní forma léčby zde byla namístě, neboť obviněná již dříve opakovaně ambulantní formu léčby mařila a nepodrobovala se jí.

Lze tedy uzavřít, že u obviněné byly splněny všechny podmínky pro uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se soudy obou nižších stupňů, pokud jde o druh a výši trestu a ochranného opatření uloženého obviněné.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné S. Š. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 12. 7. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru