Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 772/2009Usnesení NS ze dne 05.08.2009

EcliECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.772.2009.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 772/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. srpna 2009 o dovolání podaném obviněným F. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 To 5/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 7/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2008, č. j. 50 T 7/2008-650, byl obviněný F. M. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 27. října 2007 v době od 08.30 hodin do 11.00 hodin v D., ul. J. v bytě napadl poškozenou M. B., která se v uvedené době nacházela v nehybném stavu po předávkování atropinem vyvolaném nezjištěným způsobem, a v úmyslu usmrtit ji, zasadil poškozené kuchyňským nožem s dřevěnou rukojetí o celkové délce 32 cm 6 bodných ran do hrudníku a nadbřišku, čímž došlo k porušení chrupavky hrudní kosti, bránice, jater, sleziny, stěny tenkého a tlustého střeva, k protnutí levé pánevní tepny, a způsobeným zraněním na místě podlehla“. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 219 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 14 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl soud o uplatněných nárocích na náhradu škody.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 To 5/2009, jímž jeho odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 1. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný F. M. následně dovoláním, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel výslovně namítl, že „odsuzujícím rozhodnutím došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, které se plně neopírá o provedené důkazy“. Odvolacímu soudu pak především vytkl, že s odkazem na přítomnost obhájce u výslechů odmítl jeho námitku, že se původně k činu doznal pod nátlakem vyvíjeným na jeho osobu orgány činnými v trestním řízení. Pouhé konstatování soudu, že obhájce by takovému nátlaku nepochybně zabránil, přitom zcela pomíjí výsledky psychologického a psychiatrického znaleckého zkoumání dovolatelovy osobnosti i reálný vliv pobytu ve vazbě na jeho psychický stav, kdy střídavě upadal do deprese, která výrazně jeho původní, velmi kusé výpovědi (doznání), ovlivnila.

Odvolací soud podle názoru dovolatele rovněž nesprávně a k jeho tíži vyhodnotil skutečnost, že v počátku trestního řízení nevypovídal o ovlivnění poškozené atropinem, ačkoli to naopak svědčí o pravdivosti jeho pozdějších výpovědí. V průběhu řízení navíc nebyl opatřen jediný důkaz o tom, že by si mohl jakýmkoli způsobem atropin opatřit a následně jej podat poškozené. Zjištěn nebyl ani žádný motiv takového jeho jednání. Přítomnost atropinu v těle poškozené a její ovlivnění touto látkou tak svědčí o tom, že události bezprostředně předcházející smrti poškozené zřejmě proběhly zcela jinak, než jak to ve svých rozhodnutích předjímaly soudy. To znamená, že závěr o násilném počínání dovolatele vůči poškozené ve skutečnosti vychází pouze z ničím nepodložených domněnek a v tomto směru bylo řízení, které předcházelo rozhodnutí obou soudů, zatíženo vadou spočívající v porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný v něm především opakuje argumentaci známou již z jeho obhajoby v hlavním líčení a také z jeho odvolání, kterým se dostatečně zabýval soud druhého stupně. V této souvislosti připomněl, že obviněný, chce-li v dovolacím řízení uspět, musí uvést takovou vadu napadeného rozhodnutí, která odpovídá některému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů. V případě uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by měl poukazovat na vadu napadeného rozhodnutí spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení věci. V předmětném dovolání však obviněný podle státního zástupce neuplatnil žádnou konkrétní námitku, jež by vyhovovala definici jím zvoleného dovolacího důvodu. Podstata jeho výhrad spočívá výlučně v námitkách proti skutkovému stavu věci, tedy výsledkům provedeného dokazování, na jejichž základě soud prvního stupně definoval skutek popsaný ve výroku o vině. Proto uplatněné námitky nejsou způsobilé použitý dovolací důvod naplnit a nevyhovují ani žádnému dalšímu z dovolacích důvodů, jež jsou jednotlivě uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř.

V závěru svého vyjádření státní zástupce vyslovil přesvědčení, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala některý z důvodů dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného F. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované a případně též i jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný F. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči nesprávnému způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, zejména pak obsahu jeho prvotních výpovědí z přípravného řízení, v jejichž rámci se ve špatném psychickém stavu a pod nátlakem policie ke spáchání trestného činu vraždy doznal, ačkoliv poškozenou ve skutečnosti sám neusmrtil a ani se na její smrti nijak nepodílel. To znamená, že s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci a vlastní skutkovou verzi celého případu spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., přestože výsledky provedeného dokazování podle něj takový závěr nedovolovaly.

Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Na tomto místě je třeba poznamenat, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů vyjádřená v popisu skutku jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku velmi podrobně zabýval nejen obsahem inkriminovaných výpovědí dovolatele, ale i dalšími ve věci provedenými důkazy, a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů (viz zejm. str. 17 – 25 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedené důkazy řádně vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Zároveň při respektování ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil důvody, pro které se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a proč obhajobu obviněného spočívající v námitce vynuceného doznání k činu, který nespáchal, považoval za zjevně účelovou (viz str. 2 a 3 napadeného usnesení).

Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., případně § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V posuzovaném případě tento požadavek napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně splňují.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného F. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. srpna 2009

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru