Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 746/2017Usnesení NS ze dne 02.08.2017

HeslaTrestné činy trvající
Týrání osoby žijící ve společném obydlí
Znalecký posudek
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.746.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 199 odst. 1,2 písm. b), d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 746/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný Š. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 3 To 324/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 164/2014, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Š. M. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 3 T 164/2014, byl obviněný Š. M. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí pode § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v době od poloviny roku 2012 do 14. 11. 2013 v M., okr. B.-v., v domě na ulici R., nejprve svojí manželku L. M., se kterou v domě bydlel, zhruba dvakrát týdně v podnapilém stavu verbálně napadal slovy, že je blbá kráva, píča, alkoholička, feťačka, líná svině, ponižoval jí výtkami, že se o nic nedokáže postarat a že není v domě uklizeno, pomlouval jí v telefonátech a SMS zprávách její matce, že je líná, že ji špatně vychovali, asi jedenkrát za 14 dní ji k tomuto po požití alkoholu fyzicky napadal tak, že ji z malicherné příčiny rukou jeden až dvakrát uhodil do tváře, z toho v jednom případě natolik intenzivně, že upadla na zem, kde do ní před zraky jejich nezletilého syna „X. Y.“*) kopal, na přelomu května a června 2013, krátce poté, co poškozená potratila, jí v reakci na potrat udeřil rukou do tváře a při odmítnutí pohlavního styku v době 6 týdnů od potratu jí ponižoval výrazy, že je nepoužitelná a označoval ji vulgárními výrazy, omezoval ji v trávení volného času, nutil jí k soustavné péči o dítě a domácnost, zakazoval jí hru na kytaru, omezoval v hledání zaměstnání, pravidelně jí vyhrožoval odchodem z domácnosti a odebráním syna z péče, rozbil jí notebook a mobilní telefon, protože si hledala práci a dne 27. 10. 2013 ji po příchodu domů bezdůvodně fyzicky napadl tak, že chytil jednou rukou její ruce, když seděla na gauči a druhou ji bil rukou do obličeje, přičemž toto vše poškozená vnímala jako těžké příkoří, byl jí tímto jednáním způsoben vznik hematomů po těle, kdy následkem tohoto jednání obžalovaného byl vznik posttraumatické stresové poruchy, v důsledku níž byla poškozená citelně omezena v běžném způsobu života cca na dobu 3 měsíců v období prosinec 2013 - únor 2014, které spočívalo v poruchách spánku, nočních můrách, reminiscencích na prožité události, obavách z budoucnosti, pocitech nedostatečnosti a méněcennosti“.

Za tento a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 92 T 4/2014, byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců.

Podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 100 Kč, tj. 30.000 (třicet tisíc) Kč.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 (osmnácti) měsíců.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku by zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 92 T 4/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 3 T 164/2014, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, i výroku o trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 3 To 324/2016, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 3 To 324/2016, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 483-484), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný má zejména za to, že skutková zjištění soudů jsou v posuzované trestní věci v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Za vadný označil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který vypracovala znalkyně MUDr. Zuzana Švehláková (v dovolání nesprávně označena za znalkyni Čermákovou), neboť znalkyni byly při zadání znaleckého posudku kladeny otázky v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 tr. ř., neboť jí neměla být položena otázka, zda poškozená trpí nebo trpěla posttraumatickou stresovou poruchou, ale otázka měla být formulována obecněji, tedy zda poškozená trpí či trpěla duševní chorobou či poruchou. Zpochybňuje samotný závěr znaleckého zkoumání, tedy zda poškozená předmětnou posttraumatickou stresovou poruchou skutečně trpí, neboť na samotné poškozené nebylo možné zaznamenat žádné viditelné zranění, a poškozená za celou dobu ani jednou nenavštívila lékaře.

Dále obviněný namítá, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, zejména pak nebyl náležitě zjištěn psychický stav poškozené, neboť dvě znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dospěly k odlišným závěrům. Znalkyně MUDr. Eva Čermáková uvedla, že poškozená trpí poruchou osobnosti emočně nestabilní, přičemž tato porucha je trvalého rázu, oproti tomu MUDr. Zuzana Švehláková žádnou poruchu nediagnostikovala, z čehož nalézací soud dovodil, že poškozená žádnou poruchou netrpí. Obviněný proto nepovažuje hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené soudem prvního stupně, které odvolací soud posvětil za řádně a logicky zdůvodněné. Tato otázka je však podle hodnocení obviněného zásadní, neboť výpověď samotné poškozené je stěžejním důkazem v posuzované trestní věci, který svědčí v jeho neprospěch.

Obviněný dále brojí proti závěru, že by poškozenou dlouhodobě týral. Nalézací soud vycházel mimo jiného i z výpovědi svědkyně H. B., matky poškozené, která uváděla příznaky posttraumatické stresové poruchy hned po vzniku manželství, nicméně znalkyně MUDr. Zuzana Švehláková uvedla, že posttraumatická stresová porucha se u poškozené rozvinula až v prosinci 2013 a lednu 2014, tedy až na samém konci manželství. Tento rozpor je pak stěžejní pro použití ustanovení odst. 2 písm. d) § 199 tr. zákoníku. Podle hodnocení obviněného z hlediska formální logiky nemůže obstát ani zjištění znalkyně PhDr. Blanky Špíškové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie –klinická psychologie, o hodnověrnosti poškozené vedle skutečnosti, že tato byla pravomocně odsouzena za křivé obvinění, jehož se na něm dopustila, rovněž se zjištěním, že při porodu se vydávala za jinou osobu. Zpochybňuje též skutková zjištění stran údajného zákazu hry na kytaru.

Závěrem obviněný uvádí, že žádný protiprávní stav neudržoval ani udržovat nechtěl, naopak se snažil z manželství co nejrychleji vycouvat a z domu poškozené se v listopadu 2013 úplně odstěhoval, zcela jistě tedy nemohl plynule udržovat protiprávní stav. Naopak sama poškozená využívala všech příležitostí, aby mu uškodila, neboť okamžitě poté, co odjel vozem z domu, když předtím požil alkohol, telefonovala na policii, aby jej udala. Obviněný sám hodnotí výsledky dokazování a dochází k závěru, že ve věci byl prostor pro užití zásady in dubio pro reo.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 3 To 324/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 3 T 164/2014.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 5. 2017, sp. zn. 1 NZO 402/2017.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že kritériem pro hodnocení tzv. extrémního nesouladu je zákaz svévole, tedy svévolného rozhodnutí, kteroužto však nelze redukovat výlučně na polemiku se skutkovými závěry a skutkovými zjištěními nalézacího soudu a nelze ji shledávat ve faktu, že skutková zjištění soudů učiněná na základě vyhodnocení důkazů splňující kritéria upravená v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jsou odlišná od představ obviněného, který důkazy hodnotí jinak. Skutečnosti, na které obviněný v dovolání upozorňuje, nezůstaly ze strany soudů obou stupňů upozaděny, což dokládá zejména skutečnost, že Krajský soud v Brně právě z důvodů udávaných dovolatelem svým usnesením ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 3 To 262/2015, zrušil předchozí odsuzující rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 3 T 164/2014, a to právě s poukazem na to, že je třeba se podrobněji zabývat otázkou věrohodnosti poškozené. Uložil přezkum stran odlišných závěrů znaleckých posudků, vyžádání si spisu policejního orgánu ve Svitavách, který prováděl šetření ve věci týkající se porodu nezletilých dětí poškozenou pod cizí identitou, a taktéž se měl zabývat jednáním obviněného, v němž byl spatřován přečin ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a kterého se měl obviněný vůči poškozené dne 17. 6. 2014, kdy toto šetření bylo ukončeno tím, že věc byla podle § 159a odst. 1 tr. ř. odložena. Nalézací soud se s otázkou věrohodnosti poškozené řádně vypořádal a dokazování v intencích požadavků odvolacího soudu doplnil. K odvolání obviněného se námitkou o nedostatečné věrohodnosti poškozené zabýval i odvolací soud. Ten výslovně ve svém rozhodnutí reagoval na to, že MUDr. Čermáková dospěla k závěru, že poškozená trpí poruchou osobnosti emočně nestabilní a tato porucha je trvalého rázu. Konstatoval však, že tato skutečnost bez dalšího neznamená, že jsou poškozená a její svědecké výpovědi nevěrohodné. Rovněž zohlednil, že předmět zkoumání znalkyně v opatrovnickém řízení byl jiný než předmět zkoumání znalkyň v této trestní věci, kdy účelem pořízení znaleckého posudku v posuzované trestní věci bylo zjistit, zda poškozená trpí či trpěla posttraumatickou stresovou poruchou a zda je poškozená věrohodná. Jestliže znalkyně přibrané k podání znaleckého posudku orgány činnými v trestním řízení svoje odborné závěry obhájily a setrvaly na svých původních závěrech, nic nebránilo soudu nahlížet na výpověď poškozené optikou těchto znaleckých posudků, byť tyto plně nekorespondují se znaleckými závěry znalkyň přibraných k podání znaleckého posudku v jiném řízení.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno podřadit námitku zpochybňující naplnění znaku dlouhodobosti týrání, jedná se však o námitku neopodstatněnou, neboť dlouhodobost týrání není zvažována vzhledem ke způsobenému závažnějšímu následku, ale k celému období, kdy byla oběť vystavena ze strany pachatele týrání. Způsobení následku totiž není podmínkou spáchání tohoto trestného činu, ale až okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Dle státní zástupkyně o vině obviněného nesvědčí pouze výpověď samotné poškozené a závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ‒ klinická psychologie, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jak tvrdí dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, ale jeho vina je podporována i výpovědí svědkyně E. T. a H. B., navíc u poškozené byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, jejíž vznik byl možné vztáhnout právě ke komplikovanému soužití s obviněným. Uvedená porucha se u poškozené projevila na základě reálných prožitků, které řádně popsala ve své výpovědi. Docházelo k opakování incidentů v podobě typického cyklu domácího násilí, a to zejména v momentech, kdy byl obviněný pod vlivem alkoholu, přičemž násilí ze strany obviněného zjevně eskalovalo.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 3 To 324/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Š. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozené L. M., kdy obviněný napadá její věrohodnost, a dále pak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Zuzany Švehlákové, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Evy Čermákové, a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – klinická psychologie PhDr. Blanky Špíškové, výpověď svědkyně H. B.) vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, zda poškozená trpěla posttraumatickou stresovou poruchou, v jakém období jí případně byla postižena a jakého byla porucha rázu, dále zjištění stran povahy vztahů mezi poškozenou a obviněným, jeho údajného zákazu hry na kytaru) a vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že žádný protiprávní stav neudržoval ani udržovat nechtěl, naopak se snažil z manželství co nejrychleji vycouvat a z domu poškozené se v listopadu 2013 úplně odstěhoval, a přespával v autodílně, kdy je zřejmé, že se mu snaží poškozená všelijak škodit; dále uvedl, že poškozená se vydávala při porodu za jinou osobu a byla pravomocně odsouzena za křivé obvinění).

Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutků vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno-venkov, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.

Obviněný namítaný extrémní rozpor spatřuje zejména v závěrech znaleckého zkoumání věrohodnosti poškozené L. M., zvláště pokud nebylo přihlédnuto k tomu, že u poškozené byla na podkladě znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Evy Čermákové v rámci rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 12. 2014 ve věci nezletilého „X. Y.“*) vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. P 477/2013 diagnostikována emočně nestabilní porucha osobnosti, přičemž v rámci projednávané trestní věci přizvané znalkyně k tomuto závěru nedospěly.

Uvedenou námitkou se však již zabýval odvolací soud v rámci předchozího projednání věci, kdy právě na podkladě obviněným vznesených námitek usnesením ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 3 To 262/2015, zrušil předchozí odsuzující rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 3 T 164/2014, a to právě s poukazem na to, že je třeba se podrobněji zabývat otázkou věrohodnosti poškozené. Přitom uložil soudu nalézacímu, aby doplnil dokazování v tom rozsahu, aby nebylo v otázce věrohodnosti poškozené L. M. žádných pochyb. Vyslovil se zejména v tom smyslu, že se závěry znalkyně MUDr. Evy Čermákové by se měly seznámit znalkyně, které vypracovaly znalecké posudky v projednávané trestní věci. Dále bylo nalézacímu soudu uloženo, aby si vyžádal spis policejního orgánu ve Svitavách týkající se porodu nezletilých dětí poškozenou pod cizí identitou a přihlédl i k závěrům řízení týkajícího se údajného spáchání přečinu ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ke kterému mělo ze strany obviněného dojít na poškozené L. M. dne 17. 6. 2014. Jelikož nebylo prokázáno, že by jí zranění způsobila jiná osoba, bylo předmětné šetření ukončeno podle § 159a odst. 1 tr. ř. a věc byla odložena.

V rámci nového projednání věci nalézací soud doplnil dokazování obsahem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - klinická psychologie PhDr. Blanky Špíškové, včetně výslechu znalkyně, která dospěla k závěru, že „poškozená je schopna správně vnímat, podržet si v paměti i reprodukovat události, které prožila a které se výrazněji dotkly emoční stránky její osobnosti“, přičemž „události jí líčené lze považovat za odraz prožitého“. Znalkyně taktéž dospěla k závěru, že poškozená v prosinci 2013 trpěla posttraumatickou stresovou poruchou. K totožnému závěru v rámci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, stejně jako osobní výpovědi dospěla i znalkyně MUDr. Zuzana Švehláková, která posttraumatickou stresovou poruchu poškozené vyhodnotila jako vážnou poruchu zdraví, která odezněla spontánně, a nedošlo tedy k trvalým následkům. Obě znalkyně přitom byly seznámeny s obsahem důkazů provedených v hlavním líčení, a to včetně důkazů doplněným v intencích pokynu odvolacího soudu. Znalkyně se tak seznámily s obsahem spisu týkajícího se trestního oznámení na osobu obviněného stran přečinu ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a dále spisu týkajícího se trestního stíhání a odsouzení poškozené v souvislosti s křivým obviněním na osobu obviněného, spisu dokumentující jednání poškozené při porodu dětí pod cizí identitou, a zejména pak spisu opatrovnického soudu, jehož součástí byly i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Evy Čermákové a z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie PhDr. Zuzany Lincové. Obě znalkyně na svých tvrzeních setrvaly a „vyčerpávajícím způsobem objasnily, jaké obecné i konkrétní skutečnosti je vedly k příslušným závěrům a podrobně se vyjádřily i k námitkám obhajoby ve vztahu k obsahu znaleckých posudků, které byly vypracovány v rámci opatrovnického řízení“. Lze zcela odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího soudu ve vztahu k obsahu a závěrům předmětným znaleckým posudků. Nalézací soud v této souvislosti mimo jiného uvedl, že „námitky obhajoby stran hodnocení výpovědi poškozené touto soudní znalkyní (pozn. PhDr. Lincové) jsou zcela vytrženy z kontextu, neboť vyjádření soudní znalkyně v tomto směru se týkalo vyjádření poškozené v kontextu posuzování schopnosti vzájemné kooperace rodičů při výchově nezl. syna, nikoliv posouzení výpovědí poškozené, které učinila v průběhu trestního řízení“. Na podkladě provedeného dokazování pak nalézací soud shledal, že je možno výpověď poškozené hodnotit jako věrohodnou. Doplnil, že s tímto závěrem ostatně koresponduje i fakt, že jak znalkyně PhDr. Špíšková, tak znalkyně MUDr. Švehláková, shledaly u poškozené symptomy týrání i přítomnost posttraumatické stresové poruchy, a to v období předcházejícímu vyšetření, přičemž soudní znalkyně z oboru psychiatrie vznik poruchy označila jako důsledek soužití poškozené s obviněným. Odvolací soud se pak se závěry nalézacího soudu ztotožnil a současně i on se k předmětné námitce vyjádřil v rámci projednání řádného opravného prostředku obviněného. Odvolací soud uvedl, že „předmět zkoumání znalkyň v opatrovnickém řízení byl jiný, než předmět zkoumání znalkyň v této trestní věci“, stejně tak, že „porucha osobnosti však není duševní chorobou, sama o sobě neznamená, že člověk, který poruchou osobnosti trpí, nemůže podat věrohodnou výpověď“ (str. 4 napadeného usnesení). Skutečnost, že obviněná trpí poruchou osobnosti trvalého rázu, neznamená, že by snad její svědecké výpovědi měly být bez dalšího považovány za nevěrohodné. Ostatně jak uvedl odvolací soud, i u obviněného byla porucha osobnosti znalci diagnostikována. Nelze rovněž opomenout, že posouzení věrohodnosti svědka je otázkou výsostně právní příslušející soudu, nikoli otázkou znaleckou. Obviněný se pak mýlí, pokud uvádí, že soudy vycházely toliko ze svědecké výpovědi poškozené a znaleckých posudků. Vedle několika znaleckých posudků soud vycházel i z řady svědeckých výpovědí, zejména svědkyň E. T. a H. B., a listinných důkazů, přičemž se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, resp. bagatelizuje své chování jako „běžné domácí konflikty“.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s určitou mírou benevolence podřadit námitku, v rámci níž obviněný rozporuje závěr, že by se předmětného jednání měl dopouštět dlouhodobě ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví a páchá-li takový čin po delší dobu.

Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí s pachatelem. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/2006). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Stejně tak se nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. § 198 odst. 2 písm. d)], (srov. R 20/1984-I.). Pácháním činu po delší dobu se vzhledem k podstatě týrání, tedy zlého nakládání, jenž se vyznačuje určitou trvalostí, rozumí pácháním takového činu po delší dobu, o dobu trvání řádově v měsících. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1934-1945).

Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný svou manželku L. M. podroboval jak verbálním, tak fyzickým atakům (urážel ji hrubými a vulgárními výrazy, omezoval ji v běžných denních činnostech a způsobu trávení volného času, ponižoval ji výtkami, fyzicky ji napadal fackami, pěstmi či kopy).

Poškozená tomuto jednání byla vystavena od poloviny roku 2012 do 14. 11. 2013, tedy téměř rok a půl, což zanechalo negativní stopy na jejím zdraví i psychice, přičemž u ní byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, která následně spontánně odezněla. Je zřejmé, že v době společného soužití s obviněným se jeho jednání ve vztahu k její osobě vyznačovalo hrubostí, ať již fyzickou či psychickou, kdy jednání obviněného vůči poškozené postupně gradovalo.

Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen vycházet ze skutkových zjištění tak, jak k nim dospěly soudy nižších stupňů a dospěl k závěru, že z výše popsaného skutkového stavu věci vyplývá naplnění všech znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, tedy včetně namítaného znaku „týrání“ včetně požadované míry trvalosti a intenzity. Zákonný znak „po delší dobu“ obsažený ve skutkové podstatě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí je zpravidla naplněn v případě, že pachatel páchal takový čin po dobu nejméně šesti měsíců (srov. rozh. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010).

Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že na jednání pachatele je třeba nahlížet jako na celek. Pokud tedy takové jednání spočívá jak v ojedinělých fyzických útocích (dle skutkové věty k fyzickým útokům docházelo jednou za 14 dní), tak v častějším psychickém působení pachatele na poškozenou (omezování pohybu, vulgární ataky, apod.), je způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak „týrání“ ve smyslu citovaného ustanovení. Právě ojedinělé fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku dotčené osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě v nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří (srov. rozh. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2011, sp. zn. 7 Tdo 342/2011). V posuzovaném případě jde zjevně o týrání jak psychické, tak i fyzické, způsobilé vyvolat u poškozené pocit těžkého příkoří. Námitka obviněného je z těchto důvodů zjevně neopodstatněná.

V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatňovány i v řízení před soudy nižších stupňů a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je zřejmé, že se s nimi soudy vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Š. M. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. 8. 2017

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru