Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 736/2020Usnesení NS ze dne 12.08.2020

HeslaNásilí proti úřední osobě
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.736.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 736/2020-292

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 8 To 455/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 125/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 89 T 125/2019, byl obviněný J. F. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 21. července 2019 v době kolem 00:55 hodin v Brně na XY poté, co byl hlídkou Policie ČR ve složení L. H., nar. XY, a K. K., nar. XY, kontrolován z důvodu rušení nočního klidu a podezření z napadení osoby v restauraci, odešel pod záminkou, že si jde do restaurace pro doklady, z místa kontroly a nereagoval na výzvy Policie ČR, aby se zastavil a předložil doklady, rozběhl se za ním L. H. a opět ho vyzval k zastavení, na což nereagoval, v důsledku čehož byly L. H. použity hmaty a chvaty a byl sveden na zem břichem k zemi, kde byl opětovně vyzván k nekladení odporu, přičemž na L. H. křičel „co děláš ty mrdko, teď tě zabiju“ a snažil se vymanit ze sevření, což se mu nedařilo, proto se snažil otočit na záda, přičemž uchopil svou pravou rukou varlata L. H. a tyto minimálně 4x s velkou intenzitou zmáčknul se slovy, „teď ti je utrhnu“, L. H. se snažil postavit a použil hmaty, chvaty a obžalovanému přiložil pouta na jednu ruku, přičemž v tu chvíli přiběhl K. K. a přiložil pouta obžalovanému na druhou ruku, čímž obžalovaný J. F. způsobil L. H. zranění spočívající ve zhmoždění varlat a oděrkách na šourku, které si vyžádalo lékařské ošetření a pracovní neschopnost, s omezením v obvyklém způsobu života projevující se velkou bolestivostí a omezením v pohybu po dobu nejméně 9 dnů.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 38 (třiceti osmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČ: 411 97 518, se sídlem Orlická 4, Praha 3, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 89 T 125/2019, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podala i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně, a to v neprospěch obviněného, které směřovala do výroku o trestu.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 8 To 455/2019, a to tak, že pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu státní zástupkyně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 50 (padesáti) měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Pod bodem II. pak podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 8 To 455/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 274–276), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný namítl, že nesouhlasí s právní kvalifikací skutku jako zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť se podle jeho názoru nejedná o žádný trestný čin. Právní závěry nalézacího soudu v podobě jeho viny nemohou obstát, a to z důvodu extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy odůvodnění rozhodnutí obou soudů nerespektuje obsah provedeného dokazování. Skutková zjištění o průběhu útoku proti policistovi L. H. soud opřel zejména o výpovědi obou policistů, kdy jediný sporný moment celé věci rozhodný pro případné užití právní kvalifikace, kterým měl být právě útok dovolatele na genitálie policisty L. H., nebyl provedenými důkazy odstraněn. Soud jen překlenul odkazem na lékařské zprávy a znalecký posudek, kdy však ani soudní znalec MUDr. Jan Krajsa, Ph.D., který ve věci vypracoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nebyl schopen ze soudně lékařského hlediska určit přesný mechanismus vzniku poranění policisty L. H. Podle soudního znalce mělo poranění vzniknout působením tupého násilí, střední intenzity na šourek s převahou na oblast pravého varlete, kdy jako možný mechanismus vzniku připadaly v úvahu zmáčknutí, úder nebo kop. V rámci dokazování provedeného nalézacím soudem u hlavního líčení, proto bylo třeba jednoznačným a nezpochybnitelným způsobem prokázat dovolateli užití násilí v podobě uchopení a opakovaného zmáčknutí varlat policisty L. H. právě v úmyslu přímém nebo nepřímém působit na jeho výkon pravomoci, což se podle mínění dovolatele nepodařilo prokázat. Obviněný dále rozebírá výpovědi obou policistů, poukazuje na to, že bezprostředně po události společně zpracovali úřední záznam č. j. KRPB-163955-7/ČJ-2019-060213, proto jejich výpovědi měli být hodnoceny zvláště pečlivě. Dále rozebírá skutkové zjištění stran toho, kdy došlo k přiložení pout, kdy poukazuje na rozpor mezi výpovědí policisty L. H. a skutkovým závěrem obsaženým ve skutkové větě. Stejně tak napadá výpověď policisty K. K., kdy uvádí, že tento nemohl incident vidět. Provedeným dokazováním tedy podle dovolatele nebyl bez pochybností zjištěn jediný možný a přípustný mechanismus vzniku zranění policisty L. H., neboť i nadále zůstává jako možný mechanismus vzniku rovněž úder při zákroku, aniž by byl tento veden úmyslem jakýmkoli způsobem působit na výkon pravomoci policisty. Obviněný dále uvádí, že zákrok policistů byl nepřiměřený, resp. neodpovídal standardnímu použití donucovacích prostředků, kdy jeho jednání mohlo být pouze důsledkem přirozené reakce na bolestivost probíhajícího zákroku, nikoli cíleným útokem na tělesnou integritu policisty L. H.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 8 To 455/2019, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 89 T 125/2019, zrušil a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 7. 2020, sp. zn. 1 NZO 553/2020.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se přitom náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Dovolatel ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 8 To 455/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených výše tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V prvé řadě je třeba uvést, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod nelze podařit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí zasahujících policistů L. H., který je ve věci poškozeným, a K. K., a dále lékařských zpráv a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, k charakteru zranění poškozeného) a vadná skutková zjištění (námitka týkající se povahy a mechanismu zranění poškozeného, průběhu a intenzity policejního zákroku vůči dovolateli), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy obviněný uvedl, že došlo k svévolnému hodnocení důkazů) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že ke kontaktu s genitáliemi poškozeného mohlo z jeho strany dojít v důsledku přirozené reakce na bolestivost probíhajícího zákroku vůči jeho osobě neodpovídající standardnímu použití donucovacích prostředků). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. F. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Obviněný v obecné rovině vznesl námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, konkrétně výpověďmi zasahujících policistů L. H., který je ve věci poškozeným, a K. K., a dále lékařskými zprávami a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, k charakteru zranění poškozeného. Dále uvedl, bez jakékoli bližší argumentace, že jeho jednání není žádným trestným činem.

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který obviněný podle svého vyjádření shledává. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Nalézací soud vycházel nejen ze svědeckých výpovědí obou policistů, poškozeného L. H. a jeho kolegy K. K., ale i objektivních důkazů ve formě lékařských zpráv a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kteréžto s výpověďmi obou policistů plně korespondují. Znalec uvedl, že „nález není v rozporu s údajem poškozeného o opakovaném silném zmáčknutí rukou“ (bod 11. rozsudku nalézacího soudu). Soud neshledal žádné důvody, proč by měli policisté a zejména pak poškozený L. H. obviněného křivě obvinit. Naopak shledal jako zcela nevěrohodnými výpovědi svědků, přátel obviněného, kteří se nacházeli v době incidentu na místě či v jeho blízkosti, K. V., R. S. a zejména pak M. H. Tito svědkové zcela popřeli či vůbec nezmínili, že by k útoku na varlata poškozeného došlo. Přitom sám obviněný kontakt s genitáliemi poškozeného jako možný připouští, byť jeho verze je, že k tomuto kontaktu došlo nikoli cíleně, ale v rámci potyčky s policistou. K incidentu došlo při výkonu policejní služby, kdy poškozený a jeho kolega zasahovali na místě z důvodu rušení nočního klidu a podezření z napadení osoby v restauraci, a obviněný se pokusil vyhnout předložení dokladů tím, že se z místa pokusil odejít, přičemž nereagoval na výzvy policejní hlídky. Zda došlo k přiložení pout před či po ataku na genitálie poškozeného není v otázce viny obviněného nijak rozhodující. Je zjevné, že se jednalo a vypjatou a do určité míry i chaotickou situaci. Stejně tak není stěžejní otázka přesného popisu mechaniky zranění. Podstatným je zde závěr, podle kterého znalec verzi poškozeného L. H. shledal jako možnou, resp. odpovídající způsobeným zraněním. Nalézací soud uvedl, že výpověď policistů „je proto zcela ve shodě se závěry znaleckého posudku a jeví se jako logická a věrohodná, a to i ve světle výše uvedené paniky obžalovaného. Najisto je tak postaveno, že v daný moment došlo ke zranění varlat poškozeného“ (bod 15. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil a Nejvyšší soud na tyto pro stručnost odkazuje (zejména bod 6. napadeného rozsudku). Je třeba konstatovat, že důkazy byly po stránce obsahové hodnoceny soudem nalézacím obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Nejvyšší soud současně neshledal žádná pochybení stran právního posouzení dovolatelova jednání, kdy tento užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby (kdy se fyzicky bránil ověřování identity hlídkou policie a snažil se z místa odejít a následně kladl odpor při snaze policisty o přiložení pout) a ublížil jinému na zdraví (kdy po verbálním ataku fyzicky napadl policistu tím, že mu rukou minimálně 4x silně zmáčkl varlata), čímž naplnil skutkovou podstatu zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Stran subjektivní stránky dospěly soudy k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 8. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru