Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 735/2015Usnesení NS ze dne 24.06.2015

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.735.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5 tr. ř.

§ 2 odst. 6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 735/2015-19

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o dovolání, které podal obviněný V. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 9 To 474/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 87/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 3 T 87/2014, byl obviněný V. D. uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byl podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti SYNOT TIP, a. s., IČ: 26301091, se sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště, částku 112.389 Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 9 To 474/2014, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 1. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a jeho prostřednictvím i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu. Podle obviněného soudy nezohlednily zaběhlou praxi mezi ním a údajně poškozenou společností a své závěry opřely pouze o jednu listinu, smlouvu mezi ním a poškozenou. Tím došlo k porušení zásady ultima ratio a také in dubio pro reo. Obviněný poukázal na to, že mezi ním a poškozenou byly uzavřeny dvě smlouvy, přičemž on provozoval bar v H., kde byly umístěny výherní hrací automaty, z těchto automatů mohl vybírat hotovost, vyplácet výhry apod., a na konci zúčtovacího období se provedlo vyúčtování, jemu se uhradila odměna a nájem a zbytek prostředků si ponechala či nechala zaslat poškozená společnost, která z nich hradila i zákonné odvody, loterijní poplatky atd. V průběhu celé doby trvání nájmu a dohody o obsluze automatů mohl s penězi libovolně nakládat a měl podle smlouvy splnit závazek provést vyúčtování. Již v minulosti se dostal do prodlení, avšak vždy se to podařilo vyřešit dohodou. Jeho jednání proto nemohlo být posouzeno jako zpronevěra, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 23/2004, R 41/2008, R 18/1957, R 54/1967-II, TR NS 16/2005-T 796, IV. ÚS 469/02 a IV. ÚS 564/2000. V daném případě tak mezi ním a poškozenou vznikl pouze obchodní závazek, který z důvodu finančních problémů nebyl schopen uhradit, a proto neměla být věc řešena prostředky trestního práva. Závěrem obviněný uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, neboť předmětný skutek není trestným činem. V tom spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 9 To 474/2014, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 3 T 87/2014, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení spolu se závazným právním názorem, že skutek není trestným činem.

Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že z hlediska výroku o vině obviněného se stalo rozhodným, že svoji povinnost, plynoucí ze smlouvy o provozu herních zařízení v prostorách jím provozovaného baru, nesplnil a za období od října 2012 do prosince 2012 neodvedl částku 99.439 Kč a dále zpronevěřil částku 13.450 Kč, který mu byla svěřena jako dotace na zabezpečení výplat výher, kterou k danému účelu nepoužil a ponechal si ji pro svoji osobní potřebu. Z uvedené smlouvy vyplývá, že jiným přípustným způsobem nakládání se svěřenými penězi bylo vyplácení eventuálních výher, především však jejich předávání pracovníkům svěřitelské společnosti při jejich pravidelných návštěvách. Otázky, spojené s vyplacením jeho odměny za pronájem a provozování výherních automatů, jsou předmětnou smlouvou řešeny až v návaznosti na splnění výše uvedené povinnosti svému věřiteli řádně vyúčtovat od zákazníků inkasované a současně nevyplacené finanční prostředky na výhry. Za této situace je podle státní zástupkyně posouzení jeho jednání jakožto zpronevěry správné. Obviněným v dovolání uváděná skutková tvrzení se potom odchylují od rozhodného skutkového stavu věci, na jehož podkladě byl uznán vinným, a proto nejsou příhodné ani jeho odkazy na judikaturu. Dovolací argumentace obviněného tak nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, podle státní zástupkyně se argumentace obviněného zcela míjí s jeho obsahovým zaměřením souvisejícím s úpravou § 11 trestního řádu.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Obviněný V. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výnosy z provozování videoloterijních terminálů i částky na zajištění jejich provozu byly ve vztahu k obviněnému jednoznačně cizí věcí, šlo o majetek spol. SYNOT TIP, a. s., což bylo smluvně formalizováno. Tato peněžní hodnota se nikdy nestala jakousi součástí provozního kapitálu naprosto odděleného hospodaření obviněného jako podnikatelského subjektu. Pokud by obviněný během zúčtovacího období část těchto prostředků použil v rámci své podnikatelské činnosti, byl povinen nejpozději na konci zúčtovacího období mít tyto prostředky k dispozici, aby je mohl odevzdat jejich majiteli. On si však byl vědom, že tak nebude moci učinit, protože je použil na sanování svého vysoce ztrátového podnikání. Proto v žádném případě nemohlo jít o tzv. svémocný úvěr, odkazy v podaném dovolání na judikaturu, řešící tuto problematiku, jsou nepřípadné.

Zcela mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu je námitka nepřípustnosti trestního stíhání, neboť nenastala žádná z taxativního výčtu okolností uvedených v ustanovení § 11 trestního řádu jako podmínek pro obligatorní zastavení trestního stíhání.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného V. D. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 24. června 2015

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru