Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 723/2017Usnesení NS ze dne 28.06.2017

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.723.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3101/17 ze dne 06.02.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 723/2017-40

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání, které podala obviněná J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 50 To 357/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 150/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 2 T 150/2015, byla obviněná J. V. pod body I. – II. uznána vinnou pokračujícím přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Za tento přečin byla podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 45 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena ke společnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž podle § 81 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 trestního zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání, funkce nebo podnikání v oblasti správy inkasa a v oblasti zúčtování a vymáhání pohledávek na dobu pěti let. Postupem podle § 228 odst. 1 trestního řádu a podle § 229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soudu v Plzni rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 50 To 357/2016, jímž z podnětu odvolání podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou J. V. podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 45 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil ke společnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání, funkce nebo podnikání v oblasti správy inkasa a v oblasti zúčtování a vymáhání pohledávek na dobu pěti let.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že skutek, pro který byla uznána vinnou, nebyl trestným činem, neboť zcela odmítá, že by svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu, který jí je kladen za vinu. Uvedla, že ve všech třech případech vymožené finanční prostředky předala svým mandantům a nedošlo tak k přisvojení si cizí věci a ani nebyla na cizím majetku způsobena škoda. Zpochybnila i subjektivní stránku jí přisuzovaného trestného činu, poukázala na skutečnost, že finanční prostředky byly kumulovány na jednom bankovním účtu, kde měla i své vlastní finanční prostředky, přičemž peníze jsou věci určeny druhově, nikoli individuálně.

Obviněná proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih zrušil v celém rozsahu. Dále navrhla, aby dovolací soud podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.

Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím státního zástupce JUDr. Lumíra Crhy, Ph.D., sdělilo, že námitky uplatněné v podaném dovolání nejsou způsobilé naplnit hmotněprávní povahu deklarovaného dovolacího důvodu. K tvrzenému skutkovému omylu uvedl, že dovolatelka sama uvedla tento účet a skutečnosti, že se peníze mohou na bankovním účtu smísit, si musela být sama vědoma. K ostatním námitkám nic bližšího neuvedla a není tedy možné se k nim blíže vyjádřit. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl a z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

V replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obviněná vyjádřila nesouhlas s tvrzeními státního zástupce. Podle obviněné neměla společnost SOKOMAX, s. r. o., pohledávku řádně evidovánu a zaúčtovánu v účetnictví, což je důkazem toho, že předmětnou pohledávku neevidovala. Existují navíc značné rozpory ve výpovědích svědků, přičemž někteří svědci její verzi podporují. Obviněná konečně poukázala na to, že jí nebyl bez pochybností jednoznačně prokázán úmysl. Závěrem proto zopakovala svůj návrh na rozhodnutí dovolacího soudu.

Obviněná J. V. podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu je osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně (rozsudek), jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na výše uvedené nelze přehlédnout, že obviněná veškeré své námitky odvíjí od jiného skutkového stavu, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování soudy nižších stupňů. Zcela mimo dovolací důvod jsou tak námitky obviněné, jimiž zpochybňuje způsob, kterým byly soudem prvního stupně (potažmo soudem odvolacím) hodnoceny provedené důkazy a předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro ni příznivější) verzi skutkového děje. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle a nelze tedy přisvědčit, že by zmiňovaná rozhodnutí trpěla vadou dovolatelkou namítaného extrémního nesouladu. Přesto je možno k dovolacím námitkám obviněné uvést aspoň ve stručnosti následující:

Trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.

Z provedeného dokazování potom jasně vyplynulo, že ač obviněná na základě mandátních smluv vymohla dlužné částky od obchodní společnosti FerWelding CZ, HZT Technik, s. r. o., a dlužníka J. D. na svůj účet vedený u Komerční banky, a. s., tyto prostředky, jejichž nebyla vlastníkem, neboť se jednalo o úhrady dluhu obchodním společnostem SOKOMAX, s. r. o., F – AGRO CZ a J. M., tyto těmto svým mandantům nepředala, a to ani po opakovaných telefonických a e-mailových výzvách.

Námitky obviněné, že poškozené obchodní společnosti SOKOMAX, s. r. o., a poškozenému J. M. uhradila vymožené finanční částky v hotovosti, jsou pak pouhým zpochybňováním skutkového stavu, ke kterému dospěl po řádně vedeném dokazování soud prvního stupně a potvrdil jej soud odvolací. Oba soudy dospěly k závěru, že k předání hotovosti obviněnou poškozeným nikdy nedošlo, což vyplynulo z výpovědí svědků V. K., J. M. a svědkyně Mgr. J. K. K předání vymožené částky obchodní společnosti F – AGRO, s. r. o., skutečně došlo, ale až s odstupem několika měsíců po vymožení a po zásahu společnosti Auctio Bohemia, s. r. o., a z hlediska právní kvalifikace jednání obviněné (viny) tak k němu nelze přihlížet, neboť trestný čin byl dokonán již tím, že si vymožené finanční prostředky ponechala pro vlastní potřebu.

Neobstojí ani námitka obviněné, že jednala ve skutkovém omylu, neboť peníze byly na bankovním účtu kumulovány společně s jejími vlastními finančními prostředky a nebyla si tak tedy vědoma toho, že manipuluje i s penězi, které nejsou v jejím vlastnictví. Jak již bylo uvedeno výše, obviněná finanční prostředky poškozeným nikdy dobrovolně nevydala a nakládala s nimi jako s vlastními. Navíc nelze přehlédnout skutečnost, že tento bankovní účet sama uvedla jako účet, kam mají být vymožené finanční prostředky zasílány, a musela si tedy být vědoma skutečnosti, že se na jejím bankovním účtu nachází finanční prostředky, které nejsou jejím vlastnictví. Konečně z výpisu z tohoto bankovního účtu vyplynulo, že v rozhodném období, tedy od února 2012 do června 2012 se konečný zůstatek na účtu několikrát blížil nule, což rozhodně neodpovídá tomu, že v tomto období bylo na účet zasláno několik splátek v řádech desítek tisíc korun. Obviněná si musela být vědoma toho, že disponuje s finančními částkami, které jí nenáležejí. O naplnění subjektivní stránky dovolatelce přisuzovaného trestného činu zpronevěry tak nemá ani dovolací soud pochyb.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněné J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 28. 6. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru