Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 722/2020Usnesení NS ze dne 30.07.2020

HeslaNebezpečné vyhrožování
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.722.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 353 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 722/2020-944

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 9 To 5/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 71/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 19 T 71/2019, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“).

2. Tohoto trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že

dne 7. 10. 2016 zaslal z přesně neurčeného místa na e-mailovou adresu podatelny útvaru Policie České republiky KRPA - SKPV OHK, s uvedeným předmětem: M. V. 24. 3. 1971, ze své emailové adresy XY, e-mail ve znění: "Dobrý den, jsem novinář a připravuji úkladnou vraždu člověka, o kterém píši, a který je, tedy byl, vámi vyšetřován. Protože se jedná o skutečně zrůdu a vy na to serete, rozhodl jsem se jej zabít. To bych ale možná měl ohlásit coby trestný čin vraždy ve stádiu příprav. Prosím o radu, jak to ohlásit tak, abych vám co nejvíce pomohl. Tedy u vás, na lince 158, či na nejbližší služebně? Mluvím naprosto vážně, prosím nebrat na lehkou váhu, jsem duševně zdráv a rozhodl jsem se pana M. V. zavraždit. P. N., XY XY, XY“, ačkoli si musel být vědom skutečnosti, že policejní orgán musí kontaktovat poškozeného M. V., nar. XY, místem trvalého pobytu XY, XY, přičemž si byl i vědom skutečnosti, že se vůči poškozenému v předchozí době intenzivně opakovaně dehonestačně vyjadřoval na sociálních sítích, např. že jej zničí, donutí k sebevraždě atd., přičemž uvedená pohrůžka zaslaná Policii ČR způsobila okamžité kontaktování poškozeného M. V., policisty, kteří se zabývali jeho bezpečnostní situací a tudíž mu byl prezentován obsah shora uvedené zprávy, což u něj způsobilo obavy o jeho bezpečnost, zdraví i život.

3. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb v částce 666 Kč, tedy celkem 66 600 Kč.

4. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 19 T 71/2019, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně odvolání.

6. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 9 To 5/2020, tak, že jej podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 9 To 5/2020, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

8. Obviněný zejména namítá, že podle jeho názoru není jednání, pro které je vedeno trestní řízení, trestným činem, neboť nenaplňuje všechny znaky, které vyžaduje ustanovení § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy se podle názoru dovolatele nevypořádaly s platnou judikaturou, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obsáhle cituje.

9. V této souvislosti poukazuje obviněný i na to, že sám poškozený prohlásil, že se obviněného nebojí, resp. že z něj nemá strach, jakož i na to, že poškozený svou výpověď k této otázce v průběhu trestního řízení několikrát změnil. Obviněný rovněž zpochybňuje věrohodnost osoby poškozeného. Zabývá se i zmínkou o tom, že obviněný měl brát drogy, v důsledku čehož se měla obava poškozeného zvyšovat, přičemž uvádí, že ve spisovém materiálu nejsou o jeho údajné konzumaci drog žádné důkazy.

10. Obviněný dále soudům vytýká existenci opomenutých důkazů (navrhovaná výpověď svědků R., A. a S.), čímž podle něj mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy podle obviněného rovněž ignorovaly důkazy v podobě trestních oznámení, které na poškozeného podal. Z procesních otázek dále namítá, že v průběhu celého řízení byly v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř. prováděny důkazy toliko v neprospěch obviněného.

11. Konečně se obviněný domnívá, že soudy nedostatečně zhodnotily, zda je jeho jednání trestné i z pohledu principu ultima ratio a z pohledu posouzení společenské škodlivosti jeho jednání. K této otázce obsáhle cituje nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1152/17, a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Upozorňuje na to, že s obranou v civilním řízení by poškozený pravděpodobně nebyl úspěšný, neboť sám jednal v rozporu s dobrými mravy.

12. Z těchto důvodů obviněný Nejvyššímu soudu navrhuje, aby zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, popř. aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který hned úvodem svého podání konstatuje, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy dříve ve věci činné se s těmito výhradami správným a dostatečným způsobem vypořádaly a označily je za nedůvodné. Již tato skutečnost podle státního zástupce s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu zakládá zjevnou neopodstatněnost dovolání.

14. Pokud jde o výhradu, že skutek nenaplňuje znaky trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen, státní zástupce odkazuje na str. 5 až 6 odsuzujícího rozsudku či str. 3 až 6 zamítavého usnesení, kde je problematika právní kvalifikace jednání obviněného v návaznosti na učiněná skutková zjištění řešena. Soudy přitom podle státního zástupce dospěly k jednoznačnému, řádně, logicky a přesvědčivě odůvodněnému závěru, že obviněný svým jednáním naplnil veškeré znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. V rámci toho se též vypořádaly s obviněným namítaným nedostatkem zákonných znaků deliktu a vyjádřily se k jeho námitkám skutkovým. S těmito závěry se státní zástupce ztotožňuje a domnívá se, že učiněná skutková zjištění bezpečně svědčí o tom, že obviněný vyhrožoval poškozenému usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu. Napadená rozhodnutí odpovídají podle státního zástupce i platné judikatuře, ze které se zejména podává, že postačí, pokud výhrůžka mohla vzbudit důvodnou obavu, aniž by ji skutečně vzbudila.

15. Důvodnou neshledává státní zástupce ani výtku obviněného stran opomenutých důkazů, neboť soudy podle něj dostatečně odůvodnily, proč navrhované důkazy, které by podle státního zástupce nemohly ani přinést nic nového a jsou tedy nadbytečné, neprovedly.

16. K výhradám, že byly prováděny důkazy toliko v neprospěch obviněného, státní zástupce poukazuje na doznání obviněného a na to, že i ostatní důkazy obviněného komfortně usvědčují. Není tedy podle něj divu, že soudy neoperují s ospravedlňujícími důkazy. Bezpředmětná je podle státního zástupce i polemika obviněného stran věrohodnosti poškozeného, neboť ta nemá z hlediska trestní odpovědnosti obviněného význam.

17. Pokud jde o princip ultima ratio, podle mínění státního zástupce neexistují žádné výjimečné okolnosti, díky kterým by bylo možno dospět k závěru, že jednání obviněného nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Naopak shledává okolnosti, která závažnost jednání obviněného zvyšují. Upozorňuje i na to, že obviněný de facto zneužil policejních orgánů, přičemž vyhrožoval obzvláště závažným typem usmrcení, a to úkladnou, připravovanou vraždou, přitom své výhrůžky opakovaně v textu utvrzoval. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy podle státního zástupce zmíněnými okolnostmi plně odůvodněné.

18. Vzhledem k tomu, že státní zástupce neshledává ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

20. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

22. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

27. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV.

Důvodnost dovolání

28. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný ve svém dovolání uplatnil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na toto zjištění je proto nutné předně konstatovat, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko uvedený dovolací důvod, je tento dovolací důvod nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho důvodu Nejvyšší soud napadená rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv obviněný takto výslovně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve svém dovolání neuplatnil.

29. Dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci zvoleného dovolacího důvodu rozvedené výše v tomto usnesení směřují jednak proti výroku o vině, tedy pokud byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jednak obviněný namítá, že soud prvního stupně a následně i odvolací soud nezabýval otázkou, zda je jednání obviněného trestné i z pohledu principu ultima ratio.

30. Po prostudování dovolání obviněného a předloženého spisového materiálu je dále nutné upozornit i na to, že obviněný ve svém dovolání do značné míry opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Za této situace, je-li zároveň zjišťováno, že se s touto obhajobou dovolatele soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Takováto situace ohledně uplatnění námitek, se kterými se oba nižší soudy již vypořádaly, nastala i v této trestní věci. Oba soudy, tedy jak Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud nalézací, tak i Městský soud v Praze jako soud odvolací, se s obhajobou obviněného, která se nyní znovu objevuje v jeho dovolací argumentaci, dostatečně vypořádaly a na jejich závěry by tak bylo možné plně odkázat.

31. Současně je nutno z pohledu dovolacího přezkumu konstatovat, že obviněný (znovu) uplatňuje jak námitky, které lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit (výhrady obviněného k naplnění některých znaků skutkové podstaty posuzovaného přečinu, námitka vztahující se k principu ultima ratio), tak uplatňuje i námitky skutkového a procesního charakteru, které již předmětem dovolacího přezkumu být nemohou (námitka ohledně věrohodnosti poškozeného, námitky proti způsobu hodnocení důkazů pouze v neprospěch obviněného, polemika obviněného s odůvodněním napadených rozhodnutí, resp. ve zvolené podobě námitka opominutých důkazů).

32. K námitkám skutkového a procesního charakteru pak lze nejprve v obecné rovině poznamenat, že v rámci dovolacího řízení tyto lze přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy, a jestliže by tato námitka byla dovolatelem formálně uplatněna v podaném dovolání a odpovídajícím způsobem odůvodněna. Jde zejména o případy, kdy z hlediska skutkových a na ně navazujících právních závěrů absentuje srozumitelné odůvodnění rozsudku, respektive kdy jsou zjišťovány zásadní logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrů.

33. V této trestní věci obviněný námitku extrémního nesouladu formálně neuplatňuje, uplatňuje ji však ve své podstatě, a to v podobě námitky tzv. opomenutých důkazů. K takto uplatněné námitce tzv. opomenutých důkazů (namítaného neprovedení některých důkazů) lze uvést, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, II. ÚS 542/2000, IV. ÚS 449/03, I. ÚS 152/05, I. ÚS 972/09). Podstatné však je, aby se soud uplatněnými důkazními návrhy zabýval a v případě, pokud navrhovaný důkaz neprovedl, aby tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil.

34. Z obsahu odůvodnění rozsudků obou nižších soudů přitom vyplývá, že tyto se s uplatněnými důkazními návrhy obviněného zabývaly a vypořádaly se s nimi, včetně odpovídajícího zdůvodnění, a to obvodní soud pod bodem 18. svého rozsudku a městský soud zejména pod bodem 9. svého usnesení. Nejvyšší soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje, a to i s ohledem na to, že vina obviněného (z hlediska rozhodných skutkových okolností) byla i bez těchto důkazů prokázána bez důvodných pochybností, a že za této situace je provádění dalších důkazů z objektivního hlediska nadbytečné. Z tohoto důvodu proto není namístě realizovat všechny důkazní návrhy obviněného, neboť nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01) a neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.

35. Z věcného hlediska lze jen dodat, že pokud jde o obviněným navrhovaný výslech svědků R. a A., kteří měli být vyslechnuti proto, že mají být „jako jediní schopni posoudit, do jaké míry a zda vůbec mohla údajná výhrůžka ze strany dovolatele na adresu údajně poškozeného být způsobilá vzbudit důvodnou obavu“, pak k tomuto je nutno poznamenat, že uvedený závěr (o způsobilosti výhružky vzbudit důvodnou obavu) nelze odvozovat od vyjádření těchto svědků, neboť jde o věc právního posouzení ze strany soudu. V případě svědka S., který se měl vyjádřit k motivaci obviněného, je nadbytečnost tohoto zjištění určována tím, že motiv není znakem skutkové podstaty posuzovaného přečinu.

36. Nejvyšší soud tak uzavírá, že obviněným navrhované důkazy nepochybně opomenuty nebyly, neboť soudy o nich rozhodovaly, označily je za nadbytečné a tuto nadbytečnost náležitě odůvodnily. Lze proto uzavřít, že situace extrémního nesouladu v podobě tzv. opomenutých důkazů v této trestní situaci nenastala.

37. Další obviněným uplatněnou námitku, že soudy prováděly důkazy jen v neprospěch obviněného, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Navíc je nutné tuto námitku konfrontovat s tím zjištěním, že obviněný se k trestné činnosti v zásadě doznal (k odeslání mailu a rovněž k jeho obsahu), a pokud jsou k dispozici další důkazy ohledně předchozích vztahů obviněného a poškozeného, je důkazní situace ohledně závěru o vině obviněného nepochybná. V této situaci pak nelze soudům vytýkat, že se nezabývaly z pohledu obviněného ospravedlňujícími důkazy, neboť z povahy věci je vyloučeno, že pokud neexistuje důkaz, který by obviněného viny zbavil, tak nemůže být v řízení před soudem ani proveden.

38. Jedinou výhradou vztahující se k procesu dokazování z pohledu dodržení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., které lze přiznat důvodnost, je námitka obviněného vztahující se k odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem 19., kdy odvolací soud vzal v kontextu vypracovaného znaleckého posudku na osobu obviněného jako jednoznačně pravdivé tvrzení poškozeného V., a to, že obviněný podle poškozeného „bere drogy a ten má tudíž obavu, co pod jejich vlivem může spáchat, přesto nemá obavu přímo z obviněného – ostatně, sám mimo jiné ve své výpovědi uvedl, že když byl v posledních šesti letech opilý nebo zhulený, napadlo jej, že poškozeného zabije, ale současně pak uvedl, že není schopen nikoho zabít“. Lze přisvědčit obviněnému, že z provedeného dokazování a odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by poškozenému bylo v době spáchání trestné činnosti obviněným či v době do jeho výslechu na policii známo, že by obviněný skutečně bral drogy, a že by z této skutečnosti měl obavu. Na straně druhé však tento ojedinělý exces vyplývající z dokazování nemůže znamenat, že by bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces v důsledku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, a to zejména proto, že tato skutečnost není obviněnému kladena za vinu a ani není vyjádřena ve skutkové větě rozsudku.

39. Pod uplatněný dovolací důvod nelze s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. podřadit ani polemiku obviněného s odůvodněním dovoláním napadených rozhodnutí, stejně jako pochybnosti obviněného o věrohodnosti poškozeného, kterou obviněný odůvodňuje změnami ve výpovědi poškozeného z hlediska toho, zda měl z vyhrožování usmrcením obavu či nikoli. Důkazní situace je totiž v této trestní věci jednoznačná, a to i bez vyjádření poškozeného, nehledě na to, že jeho výpověď je navíc v posuzované trestní věci v souladu s ostatními důkazy.

40. Za právně relevantní lze označit námitky obviněného, pokud namítá, že posuzovaný skutek nenaplňuje všechny znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a soudy při zdůvodnění některých znaků skutkové podstaty předmětného přečinu (zejména vyhrožování usmrcením a vzbuzení důvodné obavy) pochybily, když mimo jiné ignorovaly i judikaturu vyšších soudů.

41. Nejvyšší soud se však s právními závěry soudů plně ztotožňuje, neboť na podkladě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci bylo zjišťované jednání obviněného správně právně kvalifikováno, a to jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a to s odůvodněním, že obviněný poškozenému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu.

42. Nejvyšší soud se současně neztotožňuje ani s námitkou obviněného, že odůvodnění těchto právních závěrů není v souladu s judikaturou vztahující se k obdobné trestné činnosti a v tomto ohledu zcela souhlasí s názorem státního zástupce učiněným v jeho vyjádření k dovolání, že obviněný obsah jím uváděných rozhodnutí buď nezná, případně je nepochopil, a nebo (z pohledu Nejvyššího soudu nejpravděpodobněji) záměrně uplatnil zavádějící argumentaci a judikaturu a přezkoumávaná rozhodnutí úmyslně dezinterpretuje.

43. Námitky obviněného zaměřené zejména na absenci naplnění zákonného znaku důvodná obava nemohou obstát s ohledem na ustálenou judikaturu prezentovanou rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 89/2017, sp. zn. 7 Tdo 902/2012 či sp. zn. 6 Tdo 87/2017, která ve svých závěrech obstojí i při konfrontaci se skutkovými závěry nižších soudů v této trestní věci, jak jsou z hlediska uvedeného znaku (skutkově) popsány výše v tomto usnesení pod bodem 2.

44. Již z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 902/2012 vyplývá podstatný závěr aplikovatelný i na skutková zjištění v této trestní věci, a to že vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, kterou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, avšak její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu. Pokud je vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhrůžky splnit (např. manipulace zbraní, šermování nožem gestem naznačujícím podříznutí krku nebo jiným gestem představujícím zdůraznění hrozby), bude též možno dovodit, že taková výhrůžka je způsobilá vzbudit důvodnou obavu.

45. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 87/2017 vyplývá, že samotné vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, kterou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Nelze se pak omezit pouze na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba vyhodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele, kdy závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace. Nevyžaduje se pak, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl přítomen. Stačí, když je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se poškozený o ní dozví, např. prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem apod. I tyto závěry jsou plně aplikovatelné na tuto trestní věc a jsou v souladu s učiněnými právními závěry.

46. Z hlediska rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 89/2017 sice lze obviněnému přisvědčit v tom, že nikoli každý projev pachatele vůči poškozené osobě, jehož podstatou jsou výhrůžky způsobilé negativně působit na její psychiku, je možné hodnotit tak, že jeho obsahem byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoniku (neboť vždy je třeba posuzovat, zda pronesené výhrůžky vykazují intenzitu vyžadovanou ustanovením o uvedeném přečinu a zda je z nich možné dovodit, že pachatel tímto způsobem vyhrožoval poškozené osobě usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou), přesto se však přečinu nebezpečného vyhrožování dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž musí být pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný (důvodná obava tedy nemusí vzniknout, reálný musí být její vznik). Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je poté zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám, přičemž závěr, zda jde o výhrůžku způsobilou vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení dané situace. Je zjevné, že rovněž tyto závěry jsou plně aplikovatelné na tuto trestní věc a jsou v souladu s učiněnými právními závěry, které z hlediska naplnění a odůvodnění znaku důvodná obava v důsledku vyhrožování usmrcením oba nižší soudy dovodily.

47. V případě dalšího obviněným citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 476/2014 lze dát obviněnému za pravdu v tom, že zákonné znaky „vyhrožuje usmrcením“ a „vzbuzení důvodné obavy“ nelze ztotožňovat a je třeba je důsledně odlišovat, což mimo jiné znamená, že jeden nelze vyvozovat z druhého. V uvedené trestní věci však Nejvyšší soud reagoval na zcela jinou skutkovou situaci, než která byla zjištěna v této trestní věci.

48. Lze tedy uzavřít, že všechna důležitá kritéria k posouzení rozhodných a obviněným zpochybňovaných otázek byla v přezkoumávaných rozhodnutích v duchu panující judikatury zohledněna a nelze tak dát obviněnému za pravdu, že by právní závěry obou soudů byly v rozporu s ustálenou judikaturou.

49. Poslední relevantně uplatněnou, jakkoliv z důvodů dále rozvedených neopodstatněnou, je námitka obviněného, že soud prvního stupně a následně i odvolací soud ignorovaly judikaturu vyšších soudů zabývající se otázkou, zda je jednání obviněného trestné i z pohledu principu ultima ratio, tedy z pohledu posouzení společenské škodlivosti jeho jednání.

50. K neopodstatněnosti této námitky kromě věcné stránky věci přispívá již to, že (v rozporu s názorem obviněného) se oba nižší soudy touto otázkou zabývaly, a to obvodní soud v bodu 26. a k odvolací námitce obviněného zejména městský soud v bodu 25. svého usnesení. Nejvyšší soud se s těmito závěry obou soudů z pohledu dodržení uvedené zásady a dovození trestněprávní odpovědnosti obviněného zcela ztotožňuje a toliko nad rámec uvedeného odůvodnění uvádí následující.

51. Pokud jde o dovolací argumentaci obviněného, ta se v zásadě omezila na citaci obecných východisek vyplývajících z judikatury Ústavního soudu, aniž by obviněný, až na několik výjimek, tuto argumentaci promítl do konkrétních námitek, na základě kterých by bylo možné se vážně opodstatněností jeho námitek zabývat (k také tomu viz výše pod bodem 26. tohoto usnesení).

52. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který tr. zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

53. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s níž spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty.

54. Posouzení opodstatněnosti uvedené námitky obviněného se tak odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik jeho jednání vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů obdobné trestné činnosti, že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti, který je obvykle spojený se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

55. V daném případě žádná výjimečná skutková okolnost ohledně jednání obviněného, která by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala, zjišťována není. Těmito okolnostmi pak s ohledem na charakter trestné činnosti obviněného nemůžou zásadním způsobem být ani jeho výhrady k osobě poškozeného, zejména z pohledu jeho trestní minulosti a vědomí dalších (podle obviněného) objektivních zjištění k osobě poškozeného, jak jsou mimo jiné obviněným dokladovány ve spisovém materiálu v podobě trestních oznámení obviněného na poškozeného. Nejvyššímu soudu, při vědomí problematičnosti osoby poškozeného, není příliš srozumitelné, čeho se obviněný těmito námitkami z hlediska aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku snaží dosáhnout, a to již z pohledu toho, v jaké podobě (samostatným aktivním jednáním) oznámil obviněný svůj úmysl ohledně poškozeného v předmětném e-mailu policii. Pak jsou zcela bezpředmětné úvahy a spekulace obviněného o tom, zda a v jakém řízení proti němu bude poškozený úspěšnější.

56. Z hlediska posouzení rozhodných kritérií uvedené zásady pak je třeba v posuzované trestní věci zejména zdůraznit okolnosti, za kterých se obviněný posuzovaného jednání dopustil. Zdůraznit je nutné zejména tu skutečnost, že obviněný se vyhrožování usmrcením dopustil prostřednictvím Policie ČR (oddělení vražd), což v konfrontaci s jinak obvyklými způsoby vyjádření (ať již přímo nebo nepřímo vyslovenými) obdobných pohrůžek v jiných trestních věcech naopak v této trestní věci podstatně zvyšuje závažnost jednání obviněného. Ze strany obviněného se tak nejednalo o spontánní výhružky, ale jednalo se o pečlivě promyšlený čin, ke kterému obviněný navíc zneužil orgány policie zjevně, což dodalo jeho jednání nepochybně svou váhu. Obviněný navíc poškozenému vyhrožoval závažným typem usmrcení, a to úkladnou a připravovanou vraždou, a současně své výhrůžky opakovaně v textu utvrzoval. Společenská škodlivost jednání obviněného je zvyšována i předchozím dlouhodobým negativním vztahem obviněného k poškozenému, k němuž se v předchozí době intenzivně dehonestačně vyjadřoval na sociálních sítích, např. že jej zničí, donutí k sebevraždě atd.

57. Všechny tyto skutečnosti proto jen posilují závěr o tom, že v daném případě zásadu subsidiarity trestní represe aplikovat nelze. Protože tedy Nejvyšší soud shledal postup soudů, které dovodily trestněprávní odpovědnost obviněného, v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku, byla i tato jinak relevantně uplatněná námitka vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná.

V.

Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

58. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

59. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 7. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zpracoval:

JUDr. Aleš Kolář

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru