Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 717/2020Usnesení NS ze dne 12.08.2020

HeslaOhrožování výchovy dítěte
Týrání svěřené osoby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.717.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku

§ 201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku

§ 198 odst. 1 tr. zákoníku

§ 198 odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 717/2020-728

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 o dovolání obviněných E. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a P. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 9 To 8/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 8/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných E. P. a P. P. odmítají.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 T 8/2018, byla obviněná E. P. pod bodem 1) uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době v letech 2010 až 2013 v místě svého tehdejšího trvalého bydliště na adrese XY, XY, jako matka nezletilých AAAAA (pseudonym), nar. XY, BBBBB (pseudonym), nar. XY, a CCCCC (pseudonym), nar. XY, které měla fakticky ve výchově, v rozporu s povinnostmi vyplývajícími zejména z ust. § 31 v rozhodné době účinného zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, nechávala tyto své v tu dobu nezletilé děti v bytě, kde bydlela a vykonávala svoji podnikatelskou činnost, samotné, kdy jim zanechala pouze zásoby jídla nebo peníze na nákup, a to bez dozoru jiné dospělé osoby, a to zpočátku na cca dva dny, přičemž ke konci nezletilí zůstávali doma sami i celý týden, a to i přes noc, přičemž dětem nepravdivě sdělovala, že musí být v práci,

a pod bodem 2) byli obvinění E. P. a P. P. uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době nejméně od léta 2013 do 19. 1. 2017 v místě jejich společného bydliště na adrese XY, XY, soudní okres Rakovník, v době, kdy již byla obžalovaná E. P. provdána za obžalovaného P. P. (otčíma dětí) společně vystavovali neustálému psychickému nátlaku nejprve všechny tři nezletilé děti obžalované AAAAA, nar. XY, BBBBB, nar. XY, a CCCCC, nar. XY, tím, že jim vyhrožovali, že je vyhodí z domu, že půjdou do pasťáku, kdy zejména obžalovaný P. P. byl vůči nim přehnaně kritický, nepřiměřeně je káral za běžné věci, ponižoval je, vysmíval se jim, a vyzýval je, aby si samy určily trest za údajné prohřešky, které jim vyčítal, následně za přítomnosti obžalované E. P. vykázal v roce 2015 z domu nejstaršího z dětí AAAAA, tak, že mu řekl ať se sbalí, že ho odveze, a to bez předešlé domluvy k jeho otci R. Š., nar. XY, do XY, kde ho i zanechal, aniž by počkal, než si ho fakticky převezme dospělá osoba a po telefonické komunikaci s R. Š. z místa odjel, po této události pak nezletilé BBBBB a CCCCC i nadále ponižovali, že jsou jen děti a na nic nemají právo, zejména CCCCC obžalovaný nadával, že je debil, imbecil, opakovaně jim vyhrožovali, že půjdou rovnou do pasťáku, že je vyhodí z domu stejně jako AAAAA, v době nemoci musely děti bez adekvátní péče opouštět společnou domácnost, aby nenakazily polorodého sourozence DDDDD (pseudonym), obě děti si pak úklidem domu a prací v kanceláři obžalované přivydělávaly na svačiny, základní hygienické potřeby a oblečení, o víkendu musely časně ráno vstávat, aby stihly úklid, v důsledku čehož na práci neviděli a ta byla obžalovaným vyhodnocena jako špatně udělaná, za což následoval zákaz vycházek, v domácnosti měli rozdělenou lednici, kdy jedna přihrádka s dražšími a lepšími potravinami nebyla určena pro ně, ale pouze pro obžalované a polorodého sourozence nezletilých, DDDDD, děti dostávaly k večeři zbytky teplých jídel po dospělých, přičemž nejméně v jednom případě dospělí večeřeli před nezl. CCCCC, který uklízel a najíst nedostal, když zapomněl koupit rohlíky, v důsledku čehož nedostal nic k večeři, když nezletilí zapomněli nakoupit, jedli rohlíky a museli se dívat, jak obžalovaní jí např. míchaná vajíčka a bylo jim od nich sděleno, že je to proto, aby viděli, co je hlad, když nenakoupí, obžalovaný P. P. opakovaně dětem sdělil, že když žil jen s obžalovanou E. P. a jejich polorodým sourozencem DDDDD, že to tak bylo lepší, přičemž od obžalovaných nedostávali nezletilí přiměřené dárky k narozeninám a k Vánocům, kdy jim obžalovaní převážně nakupovali pouze oblečení a boty, které nutně potřebovali.

Za to byla obviněná E. P. odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za využití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost omezující opatření spočívající v její povinnosti ve zkušební době podle svých sil uhradit nemajetkovou újmu, kterou svou trestnou činností způsobila.

Obviněný P. P. byl odsouzen podle § 198 odst. 2 k trestu odnětí svobody v trvání 27 (dvaceti sedmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost omezující opatření spočívající v jeho povinnosti ve zkušební době podle svých sil uhradit nemajetkovou újmu, kterou svou trestnou činností způsobil.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné E. P. uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu 1) BBBBB, narozené XY, bytem XY, soudní okres Rakovník, ve výši 150.000 Kč, 2) CCCCC, narozenému XY, bytem XY, soudní okres Rakovník, ve výši 150.000 Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P. P. uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu 1) BBBBB, narozené XY, bytem XY, soudní okres Rakovník, ve výši 75.000 Kč, 2) CCCCC, narozenému XY, bytem XY, soudní okres Rakovník, ve výši 75.000 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 T 8/2018, podali obvinění E. P. a P. P. společné odvolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí. Odvolání do výroku o vině a trestu ve prospěch i neprospěch obou obviněných podal i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 9 To 8/2020, a to tak, že odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 9 To 8/2020, jako soudu odvolacího podali obvinění E. P. a P. P. prostřednictvím svého právního zástupce společné dovolání (č. l. 681–684).

Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) obviněná E. P. namítla, že jednání kladené jí za vinu nenaplňuje znaky trestného činu ohrožování výchovy dítěte, neboť svým jednáním nijak neohrozila rozumový, citový a mravní vývoj poškozených. Uvedla, že poškození sice byli doma po večerech sami, ale dovolatelka je předtím zcela materiálně zabezpečila (připravila jim jídlo, peníze na případné nákupy, apod.) a dále poškozené opakovaně kontrolovala prostřednictvím mobilního telefonu. Navíc se tak nedělo každý den, nýbrž nepravidelně a velmi zřídka. Vyjma doby, kdy byla ve večerních hodinách pracovně vytížena, se poškozeným věnovala zcela adekvátním způsobem. Poukázala na to, že v uvedené době byla samoživitelka, kdy otec poškozených neplnil svou vyživovací povinnost a veškerá péče tak zůstala zcela na jejích bedrech, a ona tak musela vyvíjet enormní podnikatelské úsilí, aby poškozené materiálně zajistila. Rozhodně se z její strany nejednalo o úmysl dopustit se trestněprávního jednání, nýbrž o snahu zajistit rodině základní materiální zabezpečení. Současně poukazuje na to, že tímto jednáním vedla poškozené (zejména poškozeného AAAAA, kterému v tu dobu již bylo 12 let) k samostatnosti, a tím je chránila před budoucím nebezpečím. Podle dovolatelky takovéto vedení nezletilých dětí k samostatnosti shledal za správné i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1587/15.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) obvinění E. P. a P. P. namítli, že jejich jednání nenaplňuje znaky stanovené pro zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, neboť jednání kladené jim za vinu nelze mít za týrání. Obvinění argumentují tím, že je jim za vinu kladeno podstatně mírnější jednání, než odbornou literaturou (podpořenou četnými rozhodnutími obecných soudů) vymezené jednání považované za týrání. V tomto směru citují z rozsudku Okresního soudu v Blansku v jiné trestní věci, kdy poukazují na to, že týráním shledal soud daleko závažnější jednání, než kterého se dopouštěli dovolatelé, přičemž trvají na tom, že se svým jednáním toliko snažili vést poškozené k řádnému životu. Rozhodně se z jejich strany nejednalo o jednání spočívající ve zlém nakládání se svěřenou osobou, jež by se vyznačovala vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, kterou by poškození pociťovali jako těžké příkoří. Poškozené fyzicky ani psychicky nijak netrestali, nebili, nenutili je k provádění těžkých prací a ani je nebudili. Jediné, co po poškozených žádali, bylo dodržování stanových pravidel, jako jsou včasné návraty domů, dodržování stravovacích návyků, apod. Jestliže s tím poškození nesouhlasili, je to zcela pochopitelné, neboť každý nezletilý se protiví uloženým (byť sebemenším) povinnostem a učiní vše pro to, aby se jim mohl vyhnout. Navíc takové jednání není natolik společensky škodlivé, aby naplňovalo základní zásadu trestního práva ultima ratio.

S ohledem na výše uvedené obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud vyhověl jejich dovolání a podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 9 To 8/2020-636, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 20. 7. 2020, sp. zn. 1 NZO 524/2020.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla obecná východiska uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně konstatuje, že námitky obviněných pod předmětný dovolací důvod spadají. Ve vztahu k námitkám obviněné E. P. stran jednání popsaným pod bodem 1) výroku o vině uvedla, že obviněná byla odsouzena za to, že své tři tehdy nezletilé děti po dobu několika let nechávala opakovaně samotné doma, přičemž toto období její nepřítomnosti v bytě s dětmi se pohybovalo v rozmezí od 2 dnů do jednoho týdne. Důvodem pak nebyla výlučně její práce a podnikání, ale to, že právě v uvedené době navázala vztah s jiným mužem, později manželem, spoluobviněným P. P., před kterým důsledně tajila, že je matkou tří nezletilých dětí. Ani ke konci roku 2012, kdy se obviněná za P. P. provdala, tento o existenci dětí nevěděl, stejně tak jako děti nevěděly o tom, že jejich matka se vdala, ani to, že je těhotná. Svoji nepřítomnost v domácnosti s dětmi zdůvodňovala prací, příp. zdravotními problémy s nutností operace, přičemž děti ponechala samotné i v době Vánoc. Obviněná se rovněž nijak nezajímala o školní docházku svých dětí, jejich prospěch a chování. Ve výrazné míře došlo k ohrožení jejich citového, rozumového a mravního vývoje, neboť ignorováním mateřských povinností byla dotčena důstojnost dětí, které byly v případě nárazové přítomnosti obviněného P. P. nuceny matku oslovovat „teto“. Děti byly vystaveny nedostatku náklonnosti a lásky, jelikož je matka pokládala za překážku svého budoucího života. Uvedený způsob zacházení s dětmi rozhodně nebyl pro děti jakkoliv přínosný a nijak nepodporoval jejich samostatnost, naopak měl na všechny tři děti negativní dopad. Matka žila paralelní život s novým partnerem a posléze v nové rodině, a to, že děti zabezpečila jídlem, případně penězi na jídlo, její mateřské selhání nijak neliberalizuje.

Ve vztahu k námitkám stran skutku pod bodem 2) výroku o vině státní zástupkyně uvedla, že u týrání se nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Je zde tedy kladen důraz na prioritu subjektivního hlediska. V projednávané věci se jednalo o týrání psychické, které spočívalo v psychickém nátlaku s tím, že jim bylo vyhrožováno, že půjdou z domu, případně do výchovného ústavu, byly podrobovány soustavné kritice, kárání, byly ponižovány, vysmívány s tím, že nemají žádná práva. V roce 2015 byl AAAAA obviněným P. P. za tichého souhlasu matky obviněné E. P. z domu vyhozen a předán do péče otce. Nezletilý CCCCC byl obviněným P. P., opět za tichého souhlasu obviněné, soustavně podrobován vulgární kritice a dehonestován nadávkami. Obě nezletilé děti CCCCC a BBBBB byly nuceny doma uklízet, hlídat polorodého bratra DDDDD, který byl ze strany obou obviněných upřednostňován, a to jak co se týče stravy, tak péče, což je muselo citově zraňovat. Všechny tři nezletilé děti byly vystaveny psychickému týrání, které mělo formu slovních útoků, které mířily na sebevědomí dětí, které byly odmítány a opakovaně ponižovány, zejména pak nezletilý CCCCC. Toto psychické týrání rovněž obsahovalo i pasivní složku, která spočívá v absenci něčeho, co by správně mělo dítě mít. Jako následek byl nezletilý CCCCC silně neurotizován a byl u něho detekován syndrom týrané osoby. U nezletilé BBBBB pak bylo zaznamenáno, že frustrace ze zacházení matky se u ní promítly do somatických potíží, rovněž byla silně deprimovaná a traumatizovaná a uvedené pocity u ní vedly k sebepoškozování. I za absence jakéhokoliv fyzického týrání, bezpochyby jde o týrání v trestněprávním smyslu, které všechny tři nezletilé děti ze subjektivního hlediska vnímaly jako těžké příkoří.

S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných E. P. a P. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněných bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření poškozených, v rámci něhož uvedli, že ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu. S námitkami obviněné nelze souhlasit, když to byla právě obviněná, která se snažila před okolím (zejména před svou matkou svědkyní V. a bývalým manželem svědkem R. Š.) utajit skutečnost, že děti zůstávají přes noc doma samy. Nepožádala o pomoc nikoho z rodiny, případně bývalého manžela či OSPOD, naopak osobám z rodiny bránila v přístupu k informacím o celé situaci. Obviněná byla povinna si své záležitosti uspořádat tak, aby se negativně neodrazily ve výchově poškozených, v čemž zcela selhala a nic aktivního v tomto nečinila a krom toho ještě své děti před novým přítelem zapírala. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině odkázali na odůvodnění nalézacího, a potažmo odvolacího soudu s tím, že obvinění se pokouší celou věc bagatelizovat tím, že jejich styl výchovy se pohyboval v normě a že jej nelze v žádném případě kriminalizovat. Zcela pomíjí, jaký dopad toto jejich eufemisticky řečeno „striktní dodržování pravidel“ mělo na psychiku poškozených, kteří nakonec vlivem této „staromódní výchovy obžalovaných“ skončili v Klokánku, což samo o sobě demonstruje o jak „běžnou“ výchovu šlo. Poškození navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 9 To 8/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými E. P. a P. P. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obvinění odkazují na svědecké výpovědi či znalecké posudky, případně vznáší obecnou námitku nesprávných skutkových zjištění z provedeného dokazování vyplývajících. Stejně tak nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit námitky týkající se vlastní verze skutkových událostí, kdy obvinění uvádějí, že k závadnému jednání z jejich strany nedošlo, jednalo se pouze o jejich verzi výchovy, ke které se poškození stavěli s ohledem na svůj věk odmítavě. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou podřaditelné námitky, jimiž namítají nesprávnou právní kvalifikaci jim za vinu kladeného jednání, resp. nenaplnění některých znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými.

Pod bodem 1) výroku o vině se jedná o přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. ř., kterým byla uznána vinnou obviněná E. P. Obviněná namítá, že její jednání nebylo trestným činem, neboť toliko vedla děti k samostatnosti a nijak v její péči nestrádaly. Uvedla, že žádným způsobem neohrozila rozumový, citový a mravní vývoj poškozených.

Uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

Objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. Péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti. Představuje nejvýznamnější oprávnění i povinnosti se zřetelem na zabezpečení výchovy dítěte v nejobecnějším měřítku, v jehož rámci kromě zdraví dítěte zahrnuje i péči o jeho všestranný tělesný, rozumový, mravní i citový vývoj. Takto vymezená péče je tedy chápána široce tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale i se zřetelem na harmonický vývoj dítěte, dalších významných potřeb. O závažné porušení povinnosti pečovat o dítě jde tehdy, když osoba, která tuto povinnost má, ji závažným způsobem poruší, což svědčí o tom, že uvedený znak není naplněn porušením každé povinnosti pečovat o dítě, ale jen takovým, které lze označit za závažné porušení.

Kromě povinnosti pečovat o dítě jsou v § 31 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, s účinností do 31. 12. 2013, který byl v době spáchání skutku v platnosti a následně byl od 1. 1. 2014 nahrazen druhou částí nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), zahrnuty i další práva a povinnosti, neboť je vyjádřením všech práv a povinností rodičů k dětem při zastupování dítěte nebo při správě jeho jmění. Při výkonu uvedených povinností jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj.

Tento trestný čin je možné spáchat jak úmyslně, tak i z nedbalosti, a je proto třeba zjišťovat formu zavinění a také rozsudečný výrok musí obsahovat údaj, zda byl čin spáchán úmyslně, nebo z nedbalosti.

Vzhledem k tomu, že u dítěte musí dojít k ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje, což vyžaduje určité trvání jednání pachatele (srov. R 20/1984-I.), musí se při pokračování v páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v týdnech nebo v měsících. Z hlediska zavinění postačí ve vztahu k okolnosti páchání činu po delší dobu ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1952–1960).

Obviněné E. P. bylo kladeno za vinu, že své tři nezletilé děti v období od roku 2010 do roku 2013 nechávala samotné doma, a to i přes noc, kdy nejstaršímu AAAAA bylo v té době mezi 12–15 lety, prostřední BBBBB mezi 9–12 lety a nejmladšímu CCCCC mezi 8–11 lety, přičemž se jednalo o nepřítomnost v rozmezí od 2 dnů do celého týdne. Argument obviněné, že děti materiálně zabezpečila (připravila jim jídlo, zanechala jim peníze na případné nákupy, apod.) a kontrolovala je prostřednictvím mobilního telefonu, kdy je tímto současně vedla k samostatnosti, zejména s ohledem na to, že nejstaršímu synovi bylo již 12 let, ve světle skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud vázán, neobstojí. Přestože obviněná v rámci dovolání uvádí, že se jednalo o jediné možné řešení, neboť jako samoživitelka musela sama rodinu materiálně zabezpečit, a proto byla nucena děti nechávat doma, když odcházela za prací, dokazováním bylo zjištěno, že obviněná v uvedené době navázala vztah se svým pozdějším manželem, spoluobviněným P. P., který o existenci dětí nebyl až do svatby s obviněnou informován. Z provedeného dokazování vyplynulo, že práce byla pouze okrajovým důvodem její nepřítomnosti, kdy hlavním důvodem byly její osobní důvody, neboť předmětný čas trávila s novým přítelem, následně s ním přišla do jiného stavu a porodila syna. Nelze v žádném případě bagatelizovat skutečnost, že nejmladšímu CCCCC bylo pouhých 8 let, resp. že všechny děti navštěvovaly toliko základní školu. Otázka samostatnosti dětí je zcela jistě otázkou rodičovské výchovy, jak se ostatně podává v obviněnou citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1587/15. Ústavní soud uvedl, že učit děti samostatnosti a odpovědnosti je tak povinností, ale i právem rodičů. Tím, že rodiče děti vychovávají k samostatnosti, je nejlépe chrání před nebezpečím. S tím souvisí také požadavek, aby rodiče měli v rámci svého práva na výchovu (čl. 32 odst. 4 Listiny) do značné míry svobodu volby a možnost rozhodnout se, zda budou preferovat protektivní výchovu, či zda upřednostní větší rozvíjení samostatnosti u dětí. Ostatně je možné, že rozvíjení samostatnosti u dětí v důsledku povede ke zvýšení ochrany dětí, které se budou lépe a odpovědněji chovat v nebezpečných situacích. Uvedený závěr však nelze vztahovat na situaci, kdy jsou tři nezletilé, školou povinné děti odkázány po několik dní samy na sebe. Takové pojetí samostatnosti, jak ji vnímá dovolatelka, je zcela mimo rámec toho, co měl předmětný ústavní nález na mysli. V projednávané věci se nejedná o jedince, na kterých by bylo možno vyžadovat, aby se ve svém věku samy po několik dní staraly o celou domácnost. Děti musely samy vstávat do školy, určovat si samy čas, kdy půjdou spát, připravovat si jídlo, nakupovat, připravovat se na výuku či si samy dělat domácí úkoly. To vše bez přítomnosti matky nebo jakékoli jiné dospělé dozorující osoby. Děti tímto byly negativně zasaženy, neboť péče o domácnost byla prakticky v rukou nezletilé BBBBB, která zajišťovala i péči a školní přípravu svého mladšího bratra, byť ji od bratra dělil jen rok a pár měsíců. Správné stravovací návyky, režim spánku, příprava a zvládání učiva do školy, zdravotní péče a hygiena, to vše je otázkou procesu učení, kdy si děti musí tyto postupy postupně osvojit, a to za součinnosti rodičů či jiných dospělých osob. V projednávané věci však byly nezletilé děti okolnostmi, které matka nastolila, nuceny si v mnoha situacích poradit samy, což se ne vždy úspěšně dařilo. Nelze zaměňovat „samostatnost“ za „rodičovskou nepřítomnost“, resp. vydávat nepřítomnost rodiče za jakýsi výcvik k samostatnosti. V projednávané věci se jednoduše jednalo o zanedbání řádného vývoje dětí, kdy matka opakovaně selhávala v péči o své nezletilé děti, ať už se jednalo o jejich zdravotní stav (poškození zubů), školní výsledky (kdy zejména nejmladší CCCCC měl problémy s učební látkou) či citový vývoj. Nalézací soud uvedl, že přestože děti „zřejmě nestrádali nějakým zásadním způsobem po stránce materiální, nicméně o to více byla zasažena jejich složka citová, což je zřejmé z jejich vyjádření, jak se o svoji matku obávaly, kdy jim tvrdila, že je nemocná a nebyla v jejich přítomnosti, bály se, přestože zjistily, že je nespíše těhotná, se jí na to zeptat a při návštěvách obžalovaného jí musely titulovat jako tetu a zapírat, že jsou jejími biologickými potomky“ (bod 29. rozsudku). Děti byly v uvedené době vystaveny neúměrné zátěži, stresu, starostem o matku, která namísto toho, aby o ně pečovala, žila paralelní život s novým partnerem a posléze v nové rodině. Nezletilým se nedostávalo náležité mateřské pozornosti, náklonnosti a lásky, jejich citové potřeby byly opomíjeny, kdy je dokonce matka zapírala, a to i před nimi, nijak je nepřipravila na to, že budou mít nevlastního sourozence či otčíma, byť se jedná o události, které zcela jistě do jejich života významně zasáhly. Jednání matky se tak muselo dotýkat důstojnosti poškozených. Jednání dovolatelky zcela jistě nelze vnímat jako výchovu směřující k samostatnosti, tedy jako jednání, jímž by děti chránila před nebezpečím, jak s odkazem na výše uvedený ústavní nález citovala, ale jako selhání její mateřské role. Skutečnost, že je na dobu své nepřítomnosti zabezpečila jídlem a penězi, rozhodně škodlivost jejího jednání nijak nesnižuje. Její způsob zacházení s nezletilými dětmi pro tyto rozhodně nebyl jakkoli prospěšný či přínosný, neboť všechny tři děti tímto trpěly a jak se podává z provedených znaleckých posudků, mělo to na ně negativní dopad. Nad rámec je možno uvést i to, že tím, že matka děti zanechala bez adekvátního dozoru i po několik dní v bytě samotné, a to i přes noc, vystavovala je i zvýšenému riziku zranění a tělesné újmy, neboť v bytě mohlo dojít k nečekané události, na kterou děti s ohledem na svůj věk a zkušenosti nemusely být připraveny (jako je např. požár, zatopení bytu, apod.), případně ji svým jednáním mohly samy způsobit a vystavit jak sebe, tak i další osoby nebezpečí. Stupeň samostatnosti dětí, který rodiče v rámci své rodičovské odpovědnosti a východy zvolí, musí být vždy v rámci mantinelů, které jsou jim vymezeny právním řádem. V uvedené době tyto mantinely představovalo mimo jiné i ustanovení § 31 zákona o rodině, kdy však obviněná těmto povinnostem nedostála.

Obviněná byla uznána vinnou s tím, že předmětný trestný čin spáchala úmyslně. Uvedená skutečnost se podává z právní věty rozsudku, kdy nalézací soud v rámci odůvodnění uvedl, že „obžalovaná závažným způsobem porušila svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské odpovědnosti, čímž minimálně v nepřímém úmyslu ohrozila rozumový, citový a mravní vývoj svých třech dětí“ (bod 29. rozsudku). S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Uvedenou námitku obviněné E. P. tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.

Pod bodem 2) výroku o vině byli oba obvinění, E. P. a P. P., uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Obvinění však mají za to, že nebyly naplněny znaky předmětné skutkové podstaty, neboť jejich jednání nelze vnímat jako týrání, ale toliko se jednalo o výchovu stanovující pro poškozené jasná pravidla. Navíc jejich jednání nebylo natolik škodlivé, aby naplňovalo základní zásadu trestního práva ultima ratio.

Zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, a páchá-li takový čin po delší dobu.

Objektem trestného činu týrání svěřené osoby je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Týráním je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku]. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/1984-I.). Přímým pachatelem tohoto trestného činu může být jen ten, kdo vykonává ve vztahu k týrané osobě péči nebo výchovu. Může to být i manžel matky, který není rodičem dítěte, nebo druh matky, jestliže byl pověřen pomáhat při výchově. Po subjektivní stránce je třeba úmyslu (§ 15 tr. zákoníku).

Pojmem nejméně na dvou osobách se míní, že čin byl spáchán jedním skutkem na dvou nebo více poškozených.

Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním (srov. R 20/1984-I.), musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak. Z hlediska zavinění postačí ve vztahu k okolnosti páchání činu po delší dobu ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1933–1937).

Obviněným je ve zkratce kladeno za vinu, že poškozené nejméně od léta 2013 do 19. 1. 2017 společně vystavovali neustálému psychickému nátlaku tím, že jim vyhrožovali, že je vyhodí z domu, že půjdou do pasťáku, zejména obviněný P. P. byl vůči nim přehnaně kritický, nepřiměřeně je káral za běžné věci, ponižoval je, vysmíval se jim, a vyzýval je, aby si samy určily trest za údajné prohřešky, které jim vyčítal, kdy následně nejstaršího z dětí, nezletilého AAAAA, vykázali z domu a zanechali ho před domem jeho otce bez dozoru dospělé osoby. Po jeho odchodu z domácnosti nezletilé BBBBB a CCCCC i nadále ponižovali, že jsou jen děti a na nic nemají právo, užívali zejména vůči nezletilému CCCCC vulgarity, vyhrožovali jim pasťákem či tím, že budou muset opustit společnou domácnost stejně jako nejstarší AAAAA, kdy děti byly nuceny si úklidem domu a prací v kanceláři matky přivydělávat na svačiny, základní hygienické potřeby a oblečení, byly trestány za špatně odvedený úklid zákazem vycházek, byly pro ně vyhrazeny horší potraviny a dostávaly zbytky teplých jídel po rodičích, či dokonce nedostaly jídlo vůbec, případně jiné jídlo než rodiče jako formu trestu, kdy jim bylo obviněným P. P. opakováno, že bylo lepší, když s nimi děti nežily ve společné domácnosti.

Uvedené jednání svým obsahem naplňuje skutkovou podstatu jim za vinu kladeného zločinu. V tomto směru je možno odkázat na pečlivé odůvodnění nalézacího soudu, zejména pak body 28. a 30. odůvodnění rozsudku, kde soud rozebral, na podkladě jakých důkazních prostředků dospěl ke skutkovým zjištěním, která následně zastřešil příslušnou právní kvalifikací. Nalézací soud v rámci popisu skutku „oproti podané obžalobě tento popis rozšířil o některé projevy obžalovaných, které považoval za v předmětné věci zásadní a některé jeho části naopak pozměnil s ohledem na výsledky provedeného dokazování v rámci hlavního líčení“ (bod 30. rozsudku). Vycházel přitom nejen z výpovědí poškozených, kdy je třeba zdůraznit, že obě nezletilé děti vypovídaly spontánně za přítomnosti obou obviněných před soudem, ale i z dalších důkazů, jako jsou výpovědi obou obviněných, příbuzných, spolužáků dětí či učitelů, a listinné důkazy, zejména pak zprávy psycholožky z Dětského centra Kladno, protokoly o ústním jednání konaném na OSPOD Rakovník či znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, prof. PhDr. Petra Weisse na nezletilého CCCCC. Soud rovněž uvedl, že výchovné metody obviněných nebyly přiměřené, kdy obvinění „vůbec nereflektovali na celospolečenské změny a legitimní požadavky kladené na rodiče v souvislosti s ochranou práv dětí v 21. století“ (tamtéž).

Pokud pak obvinění v rámci svých námitek citují z rozsudku vydaného v jiné trestní věci, kdy mají za to, že tam uvedené jednání je možno vnímat jako nepřijatelné a naplňující znaky daného trestného činu, zatímco jednání obviněných je zcela nezpochybnitelně několikanásobně nižší společenské škodlivosti a intenzity, kdy se toliko snažili vést děti k řádnému životu, pak Nejvyšší soud uvádí, že takovýto odkaz je zcela nepřípadný. Každý případ je nutno posuzovat individuálně, přičemž obviněnými citované soudní rozhodnutí není předmětem přezkumu Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud se tedy k němu nemůže jakkoli vyjadřovat. Jak uvedeno výše, k jednání obviněných docházelo po poměrně dlouhou dobu (více než 3 let), kdy platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat. Zlé nakládání pak může být představováno působením jak fyzických útrap, tak útrap psychických, případně jejich kombinací. Obviněným není kladeno za vinu, že by poškozené podrobovali fyzickým trestům či jim způsobovali fyzické utrpení, ale forma týrání měla v projednávané věci v drtivé většině podobu delší doby trvajících psychických útrap, které nezůstaly bez následků, neboť se podle lékařských zpráv a znaleckého posudku v důsledku dlouhodobého psychického strádání rozvinul u nezletilého CCCCC syndrom týrané osoby a u nezletilé BBBBB se projevily somatické potíže, kdy měla problémy se zažíváním a se spánkem, byla deprimovaná a traumatizovaná, což vedlo až k sebepoškozování. Je tedy zřejmé, že jednání obviněných mělo na poškozené zcela zjevný negativní dopad, přičemž je třeba mít na paměti, že uvedená skutková podstata nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví. Nicméně týraná osoba musí vnímat jednání pachatele jako jednání, které pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/1984-I.). Všechny tři nezletilé děti byly již ve věku, kdy vnímaly, že je s nimi nakládáno jiným způsobem než s jejich polorodým bratrem, který byl oběma obviněnými upřednostňován, a to jak co se týče stravy, tak péče obecně, kdy poškozené nezletilé děti citově strádaly, neboť jim bylo opakovaně dáváno najevo, že jsou v domácnosti toliko trpěné, nejsou zde chtěné a vše si musí zasloužit, včetně jídla a základních potřeb. Pokud byly vystavovány časté nepřiměřeně kritice, ponižování, citovému vydírání či vyhrůžkám, pocitu strachu z opuštění či trestů a dehonestovány necitlivými výrazy či dokonce vulgarizmy, pak takové jednání zcela jistě pociťovaly jako těžké příkoří, což ostatně vyplynulo i z jejich výslechů před soudem. I přes absenci fyzického týrání, které je podle dovolatelů nejspíš v jejich představě jediná možná forma týrání, je takové jednání třeba vnímat jako jednání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které všechny tři nezletilé děti subjektivně vnímaly jako těžké příkoří. Nelze bagatelizovat možné dopady do psychiky nezletilých poškozených jen proto, že děti netrpěly fyzickým týráním. Pokud pak obvinění namítají, že se jednalo toliko o jejich způsob výchovy mající za cíl vedení řádného života, pak Nejvyšší soud uvádí, že u trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019). Výchova dítěte je, jak uvedeno výše, složkou rodičovské odpovědnosti a způsob výchovy je pak na úvaze rodičů či osob, jimž jsou nezletilé děti svěřeny do péče. Samotný způsob výchovy však musí vždy odpovídat individuálním předpokladům každého dítěte a výchovné prostředky musí být zvoleny tak, aby podporovaly rozvoj dítěte, neohrožovaly jeho život a zdraví a nedotýkaly se jeho důstojnosti. Uvedeným zásadám však obvinění E. P. a P. P. nedostáli.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal předmětnou námitku obviněných opodstatněnou, nelze jim přisvědčit ani v námitce nedodržení zásady ultima ratio.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obvinění namítají, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Jednání obviněných však, jak rozvedeno výše, naplňuje skutkovou podstatu předmětného zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, tedy i míru společenské škodlivosti. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).

Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických či právnických osob. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněných, že jejich jednání nemělo podléhat trestní represi.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněných E. P. a P. P. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 8. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru