Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 714/2013Usnesení NS ze dne 31.07.2013

HeslaDovolací důvody
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.714.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

čl. 265b § 1 odst. 1 písm. g) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 714/2013-22

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2013 o dovolání, které podal obviněný R. P., nar., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 6 To 15/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 62/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 6 T 62/2012, byl obviněný R. P. uznán vinným 1) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „dne 15. dubna 2012 v době nejméně od 10:40 hodin do 10:57 hodin řídil jsa pronásledován hlídkou Městské policie Ch. v Ch. po ulicích V., M., A., K., následně po silnici č. II/606 až do obce P., poté po silnici č. I/6 směrem na Ch., poté od sjezdu na obec L. po ulici K. zpět do Ch., kde zastavil v ulici J., osobní motorové vozidlo zn. BMW, rz , přestože věděl, že vykonává trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 5 T 75/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 7 To 140/2005“;

2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „nejpozději dne 4. dubna 2012 bez právně akceptovatelného důvodu nenastoupil na výzvu Okresního soudu v Chebu do věznice O. k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 5 T 25/2008, který nabyl právní moci dne 28. 2. 2012, přestože výzvu k nástupu trestu převzal do vlastních rukou dne 19. 3. 2012, výkonu trestu se vyhýbal pobytem v Ch., v L. a na dalších nezjištěných místech až do 24. 9. 2012, kdy byl do něj dodán policejním orgánem na základě příkazu zdejšího soudu vydaného dne 12. 4. 2012“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 (čtyř) roků.

Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 6 T 62/2012, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 6 To 15/2013, a to tak, že k odvolání obviněného R. P. zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného na podkladě totožného skutkového stavu uznal vinným jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to za jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu, jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, a to za jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu.

Za jednání uvedené pod bodem 2) výroku o vině a sbíhající se trestnou činnost podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, byl obviněný odsouzen za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného R. P. podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 50 To 473/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za jednání pod bodem 1) výroku o vině byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k samostatnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 6 To 15/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 167 - 170), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že se neztotožňuje se závěry soudů prvního i druhého stupně, že jeho jednáním byly naplněny formální a materiální znaky skutkové podstaty trestného činu (přečinu).

Obviněný namítl, že rozsudek odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího, nejsou věcně správné, když nevycházejí ze zjištěného skutkového stavu věci. Odmítá, že by se dopustil skutku uvedeného pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku, kdy je z něho usvědčován toliko výpověďmi strážníků Městské policie Ch. M. V. a M. S., kteří jej údajně viděli řídit kolem jejich vozu projíždějící vozidlo BMW, které měl údajně řídit, což však neodpovídá provedeným důkazům, neboť svědek M. S. uvedl, že auto údajně řízené obviněným viděl druhý svědek M. V. a řekl mu o tom, proto rozhodně nemohl obviněného poznat v okamžiku, kdy vozidlo projíždělo. Z videozáznamu je zřejmé, že v době, kdy osobní motorové vozidlo míjelo služební vozidlo strážníků, osoba na místě řidiče (M. V.) hovořila s neustanovenou osobou, a proto stěží mohla věnovat pozornost projíždějícím vozidlům. Nelze rovněž přisvědčit tomu, že svědci identifikovali odsouzeného ve chvíli, kdy vozidlo BMW jelo proti nim a vyhnulo se jim jízdou po chodníku. Z již zmíněného videozáznamu je zřejmé, že šlo o okamžik, který trval velmi krátkou dobu, a mimoto z videozáznamu nelze osobu řídící vozidlo BMW rozpoznat. Vzhledem k tomu, že výhledové možnosti strážníků nemohly být jiné, než jak je zachycuje kamera pořizující videozáznam, nemohli svědci odsouzeného identifikovat. Odsouzený zdůrazňuje, že přestože strážníci vozidlo pronásledovali, ztratili jej z dohledu, a to zejména v okamžiku, kdy řidič z vozidla vystupoval, a proto nelze dospět k bezpečnému závěru, že předmětné vozidlo řídil skutečně odsouzený.

Pokud se týká skutku spočívajícího v nenastoupení trestu odnětí svobody, uvedeného pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku, Obviněný namítl, že výzvu k nástupu trestu převzal nikoliv on, nýbrž jeho otec. Za situace, kdy jeho otec odmítl vypovídat, nelze mít jeho obhajobu za vyvrácenou. Jestliže nebyl jeho otec konfrontován s podpisem na doručence, tedy nevyvrátil, že by ji nepodepsal, měl soud prvního stupně nařídit grafologické zkoumání tohoto podpisu. Namísto toho soud prvního stupně vycházel z podpisu otce obviněného na doručenkách potvrzujících předvolání k hlavnímu líčení, přičemž však tyto nebyly v rámci hlavního líčení stranám předloženy, a tudíž k nim nelze přihlížet.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 6 To 15/2013, a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, a to tak, že jej zprostí obžaloby v plném rozsahu podle § 226 písm. a), c) tr. ř.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, jemuž bylo doručeno dne 26. 6. 2013. Přípisem ze dne 22. 7. 2013, doručeným Nejvyššímu soudu dne 26. 7. 2013, Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřilo výslovný souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 6 To 15/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného uvedený dovolací důvod nenaplňují. Zejména je namístě upozornit, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněný však soudům vytýká zejména nesprávné hodnocení důkazů (jedná se o výpovědi strážníků Městské policie v Ch. M. V. a M. S. a záznamů kamerového systému zachycující jízdu policejního vozu; spadá sem i námitka vztahující se ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině stran porovnání podpisů na doručenkách, kdy namítá jejich nepoužitelnost) a vadná skutková zjištění (zejména stran toho, zda jej strážníci identifikovali jako řidiče, resp. zda vůbec byl osobou, která vozidlo řídila; dále ve vztahu k jednání pod bodem 2/ výroku o vině námitky stran zjištění, zda byl podpis na doručence k zásilce obsahující výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody opravdu jeho, resp. zda nebyl jeho otce), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že závěry neodpovídají provedeným důkazům) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že jej soudy chybně označily za pachatele uvedených trestných činů, resp. že se jednání uvedených pod body 1/ a 2/ výroku o vině z napadeného rozsudku nedopustil).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Námitky obviněného proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chebu, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nelze ani přehlédnout skutečnost, že obviněný zcela totožné námitky uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku (č. l. 83 až 84) a odvolací soud se jimi pečlivě zabýval a rozhodl výše uvedeným rozsudkem, kdy se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu (změna výroku byla učiněna s ohledem na novelizaci uvedeného ustanovení § 337 tr. zákoníku) .

K námitkám týkající se provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Při svém rozhodování okresní soud vycházel z jím provedeného dokazování, u skutku pod bodem 1) výroku o vině zejména z výpovědi strážníků Městské policie v Ch. M. V. a M. S., kdy obviněný odmítl vypovídat a poskytl toliko vyjádření u hlavního líčení, a záznamu kamerového systému z vozidla policejní hlídky, stejně jako listinných důkazů (opis rejstříku trestů, přílohové spisy), u skutku pod bodem 2) výroku o vině pak zejména z listinných důkazů, doručenek založených ve spise s podpisy obviněného i jeho otce a potvrzení o převzetí poštovní zásilky podepsané obviněným, kdy i v tomto případě obviněný poskytl toliko vyjádření učiněné v rámci hlavního líčení, kdy jeho otec nevypovídal. Nalézací soud se podrobně vyjádřil i k tomu, proč nenechal vypracovat znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, k ověření pravosti podpisů obviněného na předmětných písemnostech (str. 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), stejně tak odůvodnil své rozhodnutí o nevyhovění důkazním návrhům obviněného, konkrétně výslechu svědka P. C. (tamtéž).

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. července 2013

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru