Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 711/2014Usnesení NS ze dne 16.07.2014

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.711.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5 tr. ř.

§ 2 odst. 6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3382/14 ze dne 13.01.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 711/2014-33

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2014 o dovolání, které podal obviněný P. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 67 To 19/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 30/2013, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 1 T 30/2013, byli obvinění P. Š. a D. V. na skutkovém základě, že

„po vzájemné dohodě učiněné v blíže nezjištěné době v září roku 2011 o tom, že společnost D. s.r.o., sídlem P., M. bude zaměstnávat osoby se zdravotním postižením za účelem neoprávněného čerpání příspěvku na podporu zaměstnávání takových osob

1) obžalovaná D. V. na základě plné moci k zastupování společnosti D. s.r.o. udělené dne 30. 1. 2012 obžalovaným P. Š. jako jednatelem společnosti D. s.r.o., dne 30.01.2012 vyhotovila a podala v souladu s ustanovením § 78 zákona č.435/2004 Sb. o zaměstnanosti, na Úřad práce České republiky - krajskou pobočku pro hl. m. P., se sídlem P., D., žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za rozhodné období 4. čtvrtletí roku 2011, kde společnost D. s.r.o. uplatňovala příspěvek v celkové výši 263.564,-Kč a v příloze žádosti deklarovala vynaložené mzdové náklady v celkové výši 263. 573,-Kč na zdravotně postižené zaměstnance, přičemž výši uplatňovaného příspěvku v žádosti doložila jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož plyne, že v období 01. 10. 2011 - 31. 12. 2011 společnost zaměstnávala celkem 16 zdravotně postižených osob a měsíční mzdové náklady společnosti včetně odvodů na jednoho takového zaměstnance činily 7.987,-Kč, kdy prohlásila, že všechny údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a že hrubá mzda za jednotlivé měsíce daného čtvrtletí, uvedená ve jmenném seznamu zaměstnanců, byla zaměstnancům zúčtována k výplatě a po zákonných srážkách vyplacena, a to nejpozději k datu vyhotovení žádosti, ačkoliv si byla plně vědoma skutečnosti, že mzdové náklady deklarované v žádosti o příspěvek neodpovídají pravdě, neboť uvedeným zaměstnancům byla ve skutečnosti vyplácena měsíční čistá mzda v částce nejvýše 2.000,-Kč, když bylo navíc zjištěno, že z osob uvedených v jejím seznamu některé osoby ve společnosti nikdy nepracovaly, nepodepsaly pracovní smlouvu a deklarovanou mzdu nikdy nepobíraly, některé osoby pracovní smlouvu sice podepsaly a mzdu v částce 2.000,- Kč pobíraly, avšak nikdy jim žádná práce zadána nebyla a ostatním jmenovaným zaměstnancům, kteří ve společnosti pracovali na základě podepsané pracovní smlouvy, byly v rozhodném období ve skutečnosti vypláceny mzdy v podstatně nižších částkách, než měli uvedeno ve výplatních páskách, a to v částkách neodpovídajících nárokovanému příspěvku, přesto na základě žádosti podané obžalovanou D. V. za společnost D. s.r.o. Úřad práce České republiky - krajská pobočka pro hl. m. P. poskytl společnosti D. s.r.o. na základě rozhodnutí ze dne 18. 4. 2012 příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2011 ve výši 263.563,- Kč a tyto finanční prostředky obdržela společnost D. s.r.o. dne 14. 5. 2012 na svůj bankovní účet, vedený u Komerční banky, a.s., k němuž měl dispoziční právo pouze obžalovaný P. Š., který s takto poskytnutými finančními prostředky dále disponoval,

2) obžalovaná D. V. na základě plné moci k zastupování společnosti D. s.r.o. udělené dne 30. 1. 2012 obžalovaným P. Š. jako jednatelem společnosti D. s.r.o., dne 25. 4. 2012 vyhotovila a 26. 4. 2012 podala v souladu s ustanovením § 78 zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, na Úřad práce České republiky - krajskou pobočku pro hl. m. P., se sídlem P., D., žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za rozhodné období 1. čtvrtletí roku 2012, kde společnost D. s.r.o. uplatňovala příspěvek v celkové výši 511.159,-Kč a v příloze žádosti deklarovala vynaložené mzdové náklady v celkové výši 511. 168,-Kč na zdravotně postižené zaměstnance, přičemž výši uplatňovaného příspěvku v žádosti doložila jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož plyne, že v období 1. 1. 2012 - 31. 3. 2012 společnost zaměstnávala celkem 24 zdravotně postižených osob a měsíční mzdové náklady společnosti včetně odvodů na jednoho takového zaměstnance činily 7.987,-Kč, kdy prohlásila, že všechny údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a že hrubá mzda za jednotlivé měsíce daného čtvrtletí, uvedená ve jmenném seznamu zaměstnanců, byla zaměstnancům zúčtována k výplatě a po zákonných srážkách vyplacena, a to nejpozději k datu vyhotovení žádosti, ačkoliv si byla plně vědoma skutečnosti, že mzdové náklady deklarované v žádosti o příspěvek neodpovídají pravdě, neboť uvedeným zaměstnancům byla ve skutečnosti vyplácena měsíční čistá mzda v částce nejvýše 2.000,-Kč, když bylo navíc zjištěno, že z osob uvedených v jejím seznamu některé osoby ve společnosti nikdy nepracovaly, nepodepsaly pracovní smlouvu a deklarovanou mzdu nikdy nepobíraly, některé osoby pracovní smlouvu sice podepsaly a mzdu v částce 2.000,- Kč pobíraly, avšak nikdy jim žádná práce zadána nebyla, jedna osoba v průběhu předmětného čtvrtletí dokonce zemřela a přesto byly nadále její mzdové náklady evidovány a ostatním jmenovaným zaměstnancům, kteří ve společnosti pracovali na základě podepsané pracovní smlouvy, byly v rozhodném období ve skutečnosti vypláceny mzdy v podstatně nižších částkách, než měli uvedeno ve výplatních páskách, a to v částkách neodpovídajících nárokovanému příspěvku, přesto na základě žádosti podané obžalovanou D. V. za společnost D. s.r.o. Úřad práce České republiky - krajská pobočka pro hl. m. P. poskytl společnosti D. s.r.o. na základě rozhodnutí ze dne 12. 6. 2012 příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2012 ve výši 511.159,-Kč a tyto finanční prostředky obdržela společnost D. s.r.o. dne 21. 6. 2012 na svůj bankovní účet, vedený u Komerční banky, a.s., k němuž měl dispoziční právo pouze obžalovaný P. Š., který s takto poskytnutými finančními prostředky dále disponoval,

3) obžalovaná D. V. na základě plné moci k zastupování společnosti D. s.r.o. udělené dne 30. 1. 2012 obžalovaným P. Š. jako jednatelem společnosti D. s.r.o., dne 9. 7. 2012 vyhotovila a 16. 7. 2012 podala v souladu s ustanovením § 78 zákona č.435/2004 Sb. o zaměstnanosti, na Úřad práce České republiky - krajskou pobočku pro hl. m. P., se sídlem P., D., žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za rozhodné období 2. čtvrtletí roku 2012, kde společnost D. s.r.o. uplatňovala příspěvek v celkové výši 583.042,-Kč a v příloze žádosti deklarovala vynaložené mzdové náklady v celkové výši 591. 038,-Kč na zdravotně postižené zaměstnance, přičemž výši uplatňovaného příspěvku v žádosti doložila jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož plyne, že v období 1. 4. 2012 - 30. 6. 2012 společnost zaměstnávala celkem 27 zdravotně postižených osob a měsíční mzdové náklady společnosti včetně odvodů na jednoho takového zaměstnance činily 7.987,-Kč, kdy prohlásila, že všechny údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a že hrubá mzda za jednotlivé měsíce daného čtvrtletí, uvedená ve jmenném seznamu zaměstnanců, byla zaměstnancům zúčtována k výplatě a po zákonných srážkách vyplacena, a to nejpozději k datu vyhotovení žádosti, ačkoliv si byla plně vědoma skutečnosti, že mzdové náklady deklarované v žádosti o příspěvek neodpovídají pravdě, neboť uvedeným zaměstnancům byla ve skutečnosti vyplácena měsíční čistá mzda v částce nejvýše 2.000,-Kč, když bylo navíc zjištěno, že z osob uvedených v jejím seznamu některé osoby ve společnosti nikdy nepracovaly, nepodepsaly pracovní smlouvu a deklarovanou mzdu nikdy nepobíraly, některé osoby pracovní smlouvu sice podepsaly a mzdu v částce 2.000,- Kč pobíraly, avšak nikdy jim žádná práce zadána nebyla, některé osoby v předmětném čtvrtletí již pro společnost D. s.r.o. nepracovaly a mzdu nepobíraly a ostatním jmenovaným zaměstnancům, kteří ve společnosti pracovali na základě podepsané pracovní smlouvy, byly v rozhodném období ve skutečnosti vypláceny mzdy v podstatně nižších částkách, než měli uvedeno ve výplatních páskách, a to v částkách neodpovídajících nárokovanému příspěvku, přičemž k vyplacení uplatněného příspěvku ze strany Úřadu práce České republiky - krajské pobočky pro hl. m. P. doposud nedošlo, neboť bylo dne 28. 8. 2012 rozhodnuto o přerušení správního řízení o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí 2012 z důvodu podezření ze spáchání trestného činu dotačního podvodu,

a tímto svým jednáním obžalovaní způsobili České republice - Úřadu práce České republiky - krajské pobočce pro hlavní město P. škodu v celkové výši 774.722,- Kč,“

uznáni vinnými ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.

Za to byl obviněný P. Š. podle § 212 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému dále uložena přiměřená povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem. Tímtéž rozsudkem byl uložen trest obviněné D. V.

Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené České republice - Úřadu práce České republiky - krajské pobočce pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 3, Domažlická 11, škodu v celkové výši 774.722,-Kč.

O odvolání obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 67 To 19/2014, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 2. 2014 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. Š. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Poukázal na to, že neexistuje žádný konkrétní důkaz svědčící o tom, že by obviněná D. V. uváděla v předmětných žádostech nepravdivé údaje s jeho vědomím. Byla to právě obviněná, která se na něj obrátila s nabídkou možnosti získání příspěvku na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením, přičemž hovořila o tom, že se v této problematice vyzná a že již v minulosti obdobné věci řešila. On sám o existenci takového příspěvku nevěděl a neví do dnešního dne, ve společnosti se staral o zakázky. O jednání spoluobviněné se dozvěděl až po zahájení trestního stíhání. On nikam žádné finanční prostředky neposílal a ze získaného příspěvku neměl žádný podíl. Má za to, že z příspěvku měly výhodu osoby, které příspěvek získaly, spoluobviněná a v daleko menší míře pak samotná společnost. Obviněný dále namítl, že nezákonný je i výrok o náhradě škody, jelikož žádnou škodu nikomu nezpůsobil a neměl z jednání ani nejmenší majetkový prospěch. Pokud poškozenému nějaká škoda skutečně vznikla, pak by ji měla uhradit společnost, případně spoluobviněná. O nároku na náhradu škody neměl rozhodovat trestní soud, jelikož se nejednalo o nárok nesporný, nýbrž poškozený měl být odkázán na řízení občanskoprávní. K tomu obviněný zdůraznil, že v občanskoprávním řízení by po něm Úřad práce nic vymáhat nemohl, protože na jeho straně by vůbec nebyla dána pasivní legitimace. V daném případě se nadto nejedná o solidární odpovědnost, ale o odpovědnost dělenou, když navíc by měla příspěvek vracet společnost, nikoliv on, který příspěvek nezískal a neměl z něj ani jedinou korunu. Obviněný také nesouhlasil s výší částky vyčíslenou Úřadem práce, od které by podle něj bylo třeba odečíst částku, kterou získali zdravotně postižení pracovníci a dále částku, kterou odvedla společnost státu. Podle obviněného tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 1 T 30/2013, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 67 To 19/2014, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že námitku nedostatku úmyslného zavinění uplatnil obviněný v rozporu s přisouzenými skutkovými okolnostmi, jak jsou vyjádřeny v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině. Touto obhajobou obviněného se oba soudy pečlivě zabývaly, přičemž na podkladě opatřených skutkových zjištění zcela správně dovodily, že takové obhajobě nemohou přisvědčit. Státní zástupkyně poukázala zejména na to, že neproběhlo přizpůsobení pracovních schopností zdravotně handicapovaných osob směrem k jejich zamýšlenému využití k polepování obalů produkovaných kosmetických výrobků, přičemž navíc takové zaměření pracovní činnosti nesouviselo s předmětem činnosti obchodní společnosti D., s. r. o. Obviněnému byl rovněž ze strany spoluobviněné předkládán pravidelný soupis mezd se seznamem zdravotně postižených zaměstnanců, na které společnost požádala o vyplacení státního příspěvku, jakož i připravené příkazy k úhradě. Na tomto podkladě pak disponoval s poskytnutými finančními příspěvky tak, že je zaměstnancům nevyplácel v plné pro dotační účely deklarované výši, popř. jim je nevyplácel vůbec, ale použil je jednak v rámci běžného chodu společnosti, popř. je poukazoval na různé cizí účty bez právní návaznosti jejich majitelů na právní subjekt, který takové platby uskutečňoval, a to včetně účtů dcer spoluobviněné, odkud byly hrazeny jakožto mzdy na účty zaměstnanců, popř. jim byly vypláceny v hotovosti maximálně do výše 2.000 Kč. Taková měsíční mzda navíc byla poskytována postiženým osobám za práci, která svou povahou naprosto neodpovídala výkonu zaměstnání a ani jejich postavení zaměstnanců na podkladě pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době, neboť šlo o činnost zvládnutelnou i s přihlédnutím k jejich zdravotnímu postižení maximálně do dvou dnů. Podle státní zástupkyně není možno přisvědčit obviněnému ani v námitce zpochybňující výši způsobené škody. Případná část poskytnutých příspěvků totiž byla zaměstnancům vyplácena pouze na základě formální pracovní smlouvy, neboť k uzavření pracovního poměru k naplňování smluvního ujednání ve skutečnosti nedošlo. Ve dvou případech inkasovaný příspěvek nejen nesplňoval navenek deklarované podmínky § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ale nebylo jej možno vůbec podřadit pod předmět této zákonné úpravy a zejména pak pod pojem „státní politika zaměstnanosti“ ve smyslu § 2 téhož předpisu. K vyplacení příspěvku tak došlo zcela neoprávněně. Proto zohlednění způsobu, jakým bylo dále naloženo s takto vylákanými finančními prostředky, je okolností zcela nerozhodnou, neboť spadá do fáze po dokonání trestného činu. Státní zástupkyně závěrem uvedla, že v daném případě došlo ke způsobení škody ve spolupachatelském postavení obviněného a spoluobviněné Volfové, tedy za podmínek § 438 odst. 1 občanského zákoníku, a proto výjimečné důvody dělené odpovědnosti ve smyslu § 438 odst. 2 občanského zákoníku nelze opírat o skutečnosti, plynoucí z vyvrácené obhajoby obviněného.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný P. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovou vadou však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Sám pak zdůraznil významné aspekty důkazního stavu věci, potvrzující správnost zvolené právní kvalifikace. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud podotýká, že podstatná část dovolací argumentace sice formálně uplatňovala absenci úmyslného zavinění dovolatele, tedy nesprávné právní posouzení skutku, ve skutečnosti však výlučně na podkladě zpochybňování přisouzeného skutkového stavu, vlastního hodnocení důkazní situace. V této části proto nemohl být naplněn deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dlužno zde ovšem poznamenat, že obviněný byl spolehlivě usvědčen z vědomého podílu na trestné činnosti dílem výpovědí spoluobviněné, dílem znalostí pohybu peněz na účtech společnosti a soukromých osob, participací na výběru peněz v hotovosti, nepochybnou znalostí reálné potřeby pracovní síly ve firmě ve vztahu k vykazovaným počtům údajně zaměstnaných osob a druhu jimi vykonávané práce.

Právní relevanci ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu možno přiznat v té části, pokud obviněný namítal nesprávnost určení povinného subjektu k náhradě škody, domáhal se stanovení dělené odpovědnosti k její náhradě a měl výhrady k určení její výše.

K tomu lze ve stručnosti pouze uvést, že obviněný byl uznán vinným jako fyzická osoba spácháním trestného činu ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, on se tedy podílel na vzniku škody, za kterou odpovídá společně a nerozdílně (solidárně) s dalším spolupachatelem(kou) podle § 438 odst. 1 občanského zákoníku. Podle § 438 odst. 2 občanského zákoníku v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. Důvody pro takový postup však shledány nebyly, neboť zaviněná účast obviněného na jejím způsobení byla rovnocenná se spolupachatelkou. Trestný čin byl dokonán podáním žádosti s nepravdivými údaji příslušnému státnímu úřadu s cílem podvodně se domoci dotačního plnění. Neexistoval proto právní titul pro vyplacení peněz, k čemuž regulérně vůbec nemělo dojít a nebýt podvodného konání, také by k němu nedošlo. Proto je způsobenou škodou celá neoprávněně vyplacená částka, jak správně rozhodl soud prvního stupně.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 16. července 2014

Předseda senátu

JUDr. Pavel Šilhavecký

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru