Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 706/2017Usnesení NS ze dne 12.07.2017

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.706.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 706/2017-48

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 o dovolání, které podal obviněný F. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 5 To 60/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 20/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 1 T 20/2014 byl, obviněný F. S. uznán vinným pod bodem I/1-3 zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, v bodech II/1-3 zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za tyto zločiny byl podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku s použitím § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu deseti let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných F. B. a P. K. a postupem podle § 228 a § 229 trestního řádu bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

O odvolání obviněného F. S. (a F. B., P. K. a příslušného státního zástupce) rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 5 To 60/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e), f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ohledně obviněných F. B., P. K. a F. S. ve výrocích o trestech a dále ve výroku, jímž bylo podle § 229 odst. 3 trestního řádu per analogiam rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a sám rozhodl tak, že podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku s použitím § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil F. S. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku. Podle § 259 odst. 2 trestního řádu dále doplnil napadený rozsudek o výroky, jímž byl obviněný F. S. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu pro skutky obžalobou kvalifikované jako zločiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Postupem podle § 229 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Konkrétně v rámci odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že zásadně nesouhlasí s právním hodnocením provedeným odvolacím soudem, a to z několika důvodů. Skutková zjištění podle přesvědčení obviněného nemohla být učiněna jen na základě výpovědi obviněného B., jehož doznání nemělo kvalitu požadovanou trestním řádem a popis jednání ostatních spolupachatelů byl velmi vágní a neurčitý, jeho výpověď není podpořena žádnými dalšími důkazy. Způsob odcizování vozidel nemůže korespondovat B. popisu a výpovědí svědků, když žádný svědek odcizení vozidla neviděl. Poukázal také na skutečnost, že nebyl ztotožňován na žádném z kamerových systémů. Pravdivost výpovědi obviněného B. nemůže být potvrzena ani srovnáním markantů zajištěných vozidel, konkrétně černé Škody Fabie, užívané dovolatelem, která byla zajištěna při domovní prohlídce v jeho bydlišti a jednalo se tak o jiné vozidlo. Přitom v této souvislosti není přípustná ani bagatelizace ze strany odvolacího soudu, že by taková skutečnost na vině obviněného ničeho nezměnila. Jedná se totiž o jeden z klíčových důkazů, který podporuje obhajobu obviněného, že se v rozhodné době na inkriminovaných místech vůbec nenacházel. Pravdivost výpovědi obviněného B. nemůže být podpořena ani srovnáním pachových stop, a to v těch případech (II./3), kdy měl odcizené vozidlo řídit F. B. a tudíž v něm těžko mohl sedět dovolatel. Pokud jde o jeho identifikovanou pachovou stopu, pak se vztahovala k místu, ve kterém se podle sledování policie vůbec nenacházel. Současně se vyjádřil i k podjatosti kpt. K., kdy poukázal zejména na jakousi quasirekognici, kdy byl ztotožněn obviněným B. na kamerových záznamech. S odkazem na bohatou judikaturu k otázce nesprávné realizace důkazního řízení, která se tak dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu, pak uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou touto vadou zatížená, považuje je za nepřezkoumatelná a v konečném důsledku založená na „nesprávném právním posouzení věci“, neboť skutková zjištění se nacházejí v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 5 To 60/2016, zrušil, zrušil také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 1 T 20/2014, a věc přikázal ve smyslu ustanovení § 265l odst. 1 trestního řádu Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci ve smyslu § 265m trestního řádu rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Nejvyšší státní zastupitelství se vyjádřilo prostřednictvím státní zástupkyně JUDr. Yvony Antonínové (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření státní zástupkyně uvedla, že však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho výše uvedenou právní kvalifikací tak, jak mu byla přisouzena na úrovni soudu prvního stupně a akceptována přezkumným závěrem soudu odvolacího, ale ve smyslu své setrvalé obhajoby popřel, že by přisouzené skutky vůbec spáchal. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil toliko na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě takového výsledku vyhodnocení provedených důkazů, kterým odmítly akceptovat jeho obhajobu, že se přisouzeného jednání nedopustil. Takto odůvodněnou námitkou nesprávnosti právního posouzení skutku se dovolatel domáhá zásadního přehodnocení skutkového stavu věci právě s odkazem na vadný způsob vyhodnocení provedeného dokazování ze strany soudů obou stupňů, a to ve spojení s výsledkem vlastního hodnotícího postupu, založeným na jeho přesvědčení o splněných předpokladech aplikace procesní zásady „in dubio pro reo“. Pro úplnost dále uvedla, že v posuzovaném případě nebylo možno na podkladě dostupného spisového materiálu dospět k takovému názoru, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, neboť je nalézací soud i přes poměrnou stručnost svých hodnotících úvah vyhodnotil stále ještě za splnění předepsaných podmínek § 125 odst. 1 trestního řádu a učinil zcela správná skutková zjištění takové povahy, že závěry přezkumné činnosti odvolacího soudu již nemusely být spojeny s objektivní potřebou jejich přehodnocení. Odvolací soud tak v uvedeném směru mohl plně odkázat na příslušné hodnotící pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Připomněla, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Navrhla tedy, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného F. S. tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Obviněný F. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal. Přitom vyhodnotil jejich obsah a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Všechny námitky, které obviněný ve svém podání uplatnil, směřovaly toliko proti způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy a až na základě vlastního hodnocení důkazů předložil obviněný dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Takto uplatněné námitky však nejsou s to naplnit nejen deklarovaný dovolací důvod, ale žádný další z (zákonem taxativně stanovených) důvodů dovolání.

Je sice pravdou, že soudy svá skutková zjištění postavily především na výpovědi obviněného B., který doznal nejen svoje jednání, ale i jednání obou spolupachatelů, avšak tato výpověď je podpořena i dalšími důkazy, např. fotografií obviněného S. z místa poblíž jedné z krádeží, pachovými stopami zajištěnými ve vozidlech, výpovědí svědka J., přičemž všechny tyto důkazy tvoří dohromady ucelený řetěz a lze na jejich základě dospět k závěru, že se skutek stal tak, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný tak svými námitkami pouze polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, což neodpovídá hmotněprávní povaze deklarovaného dovolacího důvodu.

Co se týká námitky, že nebyly podmínky pro to, aby odvolací soud mohl uzavřít, že nic nenasvědčuje tomu, že kpt. K. byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, tato námitka svým charakterem nespadá pod hmotněprávní povahu deklarovaného dovolacího důvodu a bylo by ji možno uplatnit toliko pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Nicméně nad rámec uvedeného dovolací soud konstatuje, že obviněný neuvedl žádnou skutečnost, která by mohla relevantně svědčit o tom, že kpt. K. by ve smyslu ustanovení § 30 trestního řádu pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohl nestranně rozhodovat.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného F. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 12. 7. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru