Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 7/2021Usnesení NS ze dne 03.02.2021

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.7.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 7/2021-1246

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. Š., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2020 sp. zn. 1 To 79/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 43 T 3/2020, byl obviněný A. Š. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. i), písm. j) trestního zákoníku. Za to byl podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 54 odst. 1, 2 trestního zákoníku odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému P. J. škodu ve výši 30.098,99 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 750.000 Kč. Podle§ 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena dále povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným J. N., A. G., Z. Š. každé ve výši 1.000.000 Kč, a K. N. nemajetkovou újmu ve výši 300.000 Kč a J. N. nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč.

O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 1 To 79/2020, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o povinnosti obviněného nahradit nemajetkovou újmu poškozeným, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu pak nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině, trestu a náhradě majetkové újmy, uložil podle § 228 odst. 1 trestního řádu, aby nahradil poškozenému P. J. nemajetkovou újmu ve výši 250.000 Kč. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený P. J. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byly poškozené J. N., A. G. a Z. Š. odkázány se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy nevyvinuly dostatečné úsilí, aby náležitě zjistily skutkový stav, o kterém nejsou žádné pochybnosti, resp. se dostatečně nezabývaly tím, zda předmětný zločin nespáchal někdo jiný. Žádný z vyslechnutých svědků totiž nebyl v domě, kde k incidentu mělo dojít. Rovněž je podle jeho mínění nutné vzít v potaz, že nástroje použité k usmrcení obou poškozených a další věci, které měly být z místa činu odneseny, nebyly nikdy nalezeny. Svědkyně A. Š., jeho žena, vypovídala záměrně v jeho neprospěch, neboť má vůči němu nepřátelský postoj. Dále namítl, že soud neposkytl srovnatelný prostor pro provedení jeho důkazních návrhů. Je přesvědčen, že soudy nepostupovaly správně, když zamítly jeho návrh na doplnění dokazování o znalecký posudek, který by potvrdil nevěrohodnost svědkyně Š. Také shledal pochybení v tom, že nebyly jako důkazy přečteny dopisy, které mu jeho žena, zmíněná svědkyně, psala do vězení a nebyl proveden výslech jeho matky. Nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem byla výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit zájem na výsledku řízení. Pokud soudy považovaly klíčové svědky za věrohodné pouze na základě toho, že v podstatném vypovídali shodně, pak šlo o nedostatečný podklad pro závěr o věrohodnosti jejich svědeckých výpovědí, tím spíše, nabízel-li obviněný důkazy, které mají jejich věrohodnost zpochybnit. Jím navrhovaná svědkyně, N. O., údajně v inkriminovanou noc viděla muže s bílým tričkem od krve. V tomto směru mohli vypovídat také další dva svědci. Na podporu své obhajoby poukázal také na časové nesrovnalosti, konkrétně, že ve vytyčených časových obdobích je rozsáhlý nezmapovaný časový prostor s řadou nejasností a vnitřních nesrovnalostí. Dále namítl, že stopy, které byly na místě činu zajištěny, pouze prokazují, že obviněný na místě činu byl, nikoliv však, že poškozené usmrtil. Zdůraznil, že sám byl napaden a poté, co se probral z bezvědomí, zjistil, že v domě jsou dva mrtví. Neví ale, kdo tyto osoby usmrtil. Podle něj v posuzované věci nebyla v nezbytné míře dodržena rovnost zbraní a řádnost dokazování. Nic nebránilo tomu, aby byly jeho důkazní návrhy provedeny. Obviněný byl uznán vinným dle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku, namítl však, že znak kvalifikované skutkové podstaty nebyl v obžalobě prezentován, a proto z něj nemohl být obžalován. Soud dle jeho mínění porušil právo na obhajobu, pokud jej předem neupozornil, že chce předmětný skutek kvalifikovat jinak a nedal mu v tomto směru ani prostor k přípravě na obhajobu. Pokud by na to byl upozorněn, promítlo by se to do jeho obhajoby při výslechu znalců. Přísnější právní kvalifikace pak našla odraz v délce uloženého trestu. Dále namítl, že odvolací soud při rozhodování o trestu nereflektoval jeho zdravotní stav a skutečnost, že je otcem pěti dětí. Také se ohradil proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy. Odvolací soud v případě poškozeného P. J. vyšel pouze z jeho nespecifikované přihlášky nároku na náhradu nemajetkové újmy. Z odůvodnění není zřejmé, proč má být výše nemajetkové újmy v jeho případě přiznána ve výši 250 000 Kč a nikoli v částce nižší. Obviněný rovněž namítl, že soud porušil zásadu „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 1 To 79/2020, vyjma té části, v níž byl poškozený P. J. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy a poškozené J. N., A. G. a Z. Š. se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, a i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 43 T 3/2020, v celém výroku o vině a trestu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soudu podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce, činný u Nejvyššího státního zastupitelství, konstatoval, že dovolací argumentaci obviněného nelze podřadit pod uplatněný ani jiný zákonný dovolací důvod. Dále popsal, jaké námitky lze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uplatnit. Obviněný svým dovoláním pouze zpochybňuje skutková zjištění a též hodnocení důkazů ze strany soudů, proto nemohou být jeho námitky přiřazeny pod uplatněný dovolací důvod. Dále uvedl, že skutkové závěry soudů nejsou extrémně vadné, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech. O věrohodnosti svědků neexistuje žádná pochybnost. V podstatě všechny provedené důkazy směřují k jedinému možnému závěru, že vraždil právě obviněný. Pokud se po vyhodnocení dostupných důkazů přece jen vyskytly jisté mezery či nesrovnalosti, na které poukázal obviněný, pak se tyto nedostatky netýkají okolností, které by měly vliv na naplnění skutkové podstaty příslušného zločinu. Vina proto byla prokázána bez důvodných pochybností, což znamená, že dotčená rozhodnutí nejen že netrpí extrémními vnitřními rozpory, ale ani nepředstavují porušení principu presumpce neviny či zásady in dubio pro reo. Zároveň podle státního zástupce nejde o situaci „tvrzení proti tvrzení“, protože o vině svědčí řada důkazu na sobě nezávislých a vzájemně korespondujících. Dále uvedl, že tvrzení obviněného o opomenutí argumentů jeho obhajoby není důvodné. Z přezkoumávaných rozhodnutí je totiž patrné, že relevantními námitkami obhajoby se ve věci činné soudy zabývaly dostatečně, a to včetně toho, že bylo vyvráceno tvrzení obviněného, že vraždu nespáchal on, ale neznámá třetí osoba. Soudy dostatečně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou obviněného a popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Jejich odůvodnění označil za logické, které má vazbu na provedené důkazy, a zároveň za přesvědčivé. K namítané vadě opomenutých důkazů odkázal na patřičné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů, ve kterých se s inkriminovanými důkazními návrhy vypořádaly způsobem, který odpovídá judikatuře. K tomu dodal, že existence extrémního rozporu nemůže být založena pouze na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry. K námitce, že obviněný nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace, státní zástupce uvedl, že ani tato výtka nemůže být podřazena pod uplatněný dovolací důvod. Nesměřuje totiž proti právnímu posouzení skutku ani vůči jinému hmotně právnímu posouzení, ale míří do oblasti procesní. Ačkoliv došlo k určité modifikaci právní kvalifikace skutku obviněného, podstaty skutku se změna nijak nedotkla ani nepřinesla do řízení neočekávaný či překvapivý prvek, který by znemožnil či ztížil výkon práva na obhajobu. Existence kvalifikačního znaku se opírá o objektivní důkazy, které byly známy, a na které mohl obviněný reagovat. Navíc trestní věc obviněného byla posuzována v rámci jednoho, shodně přísného ustanovení § 140 odst. 3 trestní zákoníku. Povinnost upozornit na aplikaci přísnějšího ustanovení ve smyslu § 225 odst. 2 trestního řádu tedy podle státního zástupce nevznikla. K námitkám ohledně trestu uvedl, že obviněný volil obecné odkazy na principy ovládající trestání a pouze poukazoval na potřebu zohlednit zdravotní stav a počet jeho dětí. Fakticky mu šlo o výměru trestu, což zásadně nelze v dovolacím řízení řešit. K výhradám týkajícím se náhrady nemajetkové újmy uvedl, že obviněný fakticky brojil proti odůvodnění tohoto výroku. Dovolání proti důvodům rozhodnutí ale není přípustné. Polemika s odůvodněním, nesouhlas s jeho obsahem či jeho tvrzená nedostatečnost nemůže uplatněný dovolací důvod naplnit. Předmětný výrok má oporu v učiněných skutkových zjištěních a odpovídá ustálené soudní praxi, resp. kritériím, ke kterým se praxe přiklání.

Státní zástupce proto navrhl předmětné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Obviněný A. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod výslovně uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu nebo pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, který obviněný pouze zmínil bez výslovného odkazu na zákonné ustanovení. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a na základě vlastního posouzení namítal, že se předmětného trestného činu nedopustil. Konkrétně šlo o námitky, že soudy dostatečné nezjistily skutkový stav, o kterém nejsou žádné pochybnosti, že žádný z vyslechnutých svědků nebyl v domě, že nástroje použité k usmrcení a věci, které měly být z místa činu odneseny, nebyly nikdy nalezeny, že svědkyně A. Š. záměrně vypovídala v jeho neprospěch, že soud neposkytl srovnatelný prostor pro provedení jeho důkazních návrhů, že soudy nesprávně zamítly jeho návrh na doplnění dokazování o znalecký posudek, který by potvrdil nevěrohodnost svědkyně Š., že nebyly jako důkazy provedeny dopisy, které mu tato svědkyně psala, že nebyl proveden výslech jeho matky, že soudy považovaly klíčové svědky za věrohodné pouze na základě toho, že v podstatném vypovídali shodně, což je nedostatečným podkladem pro jejich věrohodnost, že jím navrhovaná svědkyně v inkriminovanou noc viděla muže s bílým tričkem od krve, že ve skutkových zjištěních panují časové nesrovnalosti. Dále šlo o námitky, že stopy z místa činu prokazují pouze to, že na místě činu byl, nikoliv však, že poškozené usmrtil, že sám byl napaden a poté, co se probral z bezvědomí, zjistil, že v domě jsou dvě mrtvé osoby, které ale on neusmrtil. Všechny tyto jeho námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Námitkami vznesenými v dovolání se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Skutkové závěry soudů jsou podepřeny výsledky provedeného dokazování a nejsou extrémně vadné, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že o věrohodnosti svědků neexistuje žádná pochybnost. V podstatě všechny provedené důkazy směřují k závěru, že trestného činu vraždy se dopustil právě obviněný. Pokud se po vyhodnocení důkazů vyskytly určité mezery (např. namítané časové nesrovnalosti), tak se tyto nedostatky netýkaly okolností, které by měly zásadní vliv na naplnění skutkové podstaty příslušného zločinu. Nejedná se ani o situaci „tvrzení proti tvrzení“, protože o vině svědčí řada důkazu na sobě nezávislých a vzájemně korespondujících. Zejména výpověď A. Š. a R. P., kteří vypovídali jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem v podstatné shodě a navíc nebyl zjištěn žádný motiv, proč by chtěli svou výpovědí obviněnému přitížit, ani jim z podání svědecké výpovědi neplynuly žádné výhody. Svědek R. P. navíc zcela jasně hovořil o tom, že se mu obviněný nejprve svěřil s tím, co spáchal a následně začal vymýšlet verze skutkového děje tak, aby se vyvinil. Mimo výpovědi uvedených svědků byl obviněný usvědčen i dalšími důkazy. Zajištěné daktyloskopické, pachové i trasologické stopy v domě prokazují nejen jeho přítomnost, ale i skutečnost, že prohledával skříňky v obývacím pokoji, což potvrzuje, že do domu přišel v úmyslu krást. Nejvyšší soud rovněž nesouhlasí s námitkou o opomenutí argumentů obhajoby obviněného. Z obou rozhodnutí je totiž dobře patrné, že relevantními námitkami obhajoby se soudy zabývaly dostatečně, a to včetně toho, čím bylo vyvráceno jeho tvrzení, že vraždu spáchala neznámá třetí osoba. Soudy řádně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou obviněného a popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Jejich odůvodnění lze považovat za logické, mající vazbu na provedené důkazy a přesvědčivé. K námitce vady opomenutých důkazů je třeba odkázat na stranu 6 rozsudku nalézacího soudu a stranu 8 rozsudku odvolacího soudu, kde se tyto soudy s předmětnými důkazními návrhy dostatečně vypořádaly způsobem, který odpovídá judikatuře. Nejvyšší soud k tomuto tedy uzavírá, že vina obviněného byla prokázána bez důvodných pochybností.

Ani námitku obviněného, že nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Daná námitka totiž nesměřuje proti právnímu posouzení skutku ani proti jinému hmotněprávnímu posouzení, ale míří do oblasti procesní. Přestože došlo k jisté modifikaci právní kvalifikace skutku obviněného, změna se nijak nedotkla podstaty skutku ani nepřinesla do řízení neočekávaný či překvapivý prvek, který by znemožnil nebo ztížil výkon práva na obhajobu. Existence kvalifikačního znaku se opírá o objektivní důkazy, jejichž obsah byl znám, a na které tudíž mohl obviněný reagovat. Podstatné je, že trestní věc obviněného byla posuzována v rámci jednoho, shodně přísného ustanovení § 140 odst. 3 trestní zákoníku. Povinnost upozornit na aplikaci přísnějšího ustanovení ve smyslu § 225 odst. 2 trestního řádu tedy nevznikla.

Obviněný se dále vyhradil proti délce uloženého trestu. Namítl, že odvolací soud nereflektoval jeho námitku zdravotního stavu a skutečnost, že je otcem pěti dětí. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že obviněný ve svém dovolání výslovně neodkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, jehož prostřednictvím lze vznášet námitky týkající se uloženého trestu. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Danou námitku obviněného nelze považovat za opodstatněnou, jelikož trestní zákoník připouští uložení trestu odnětí svobody za spáchaný trestný čin, přičemž tento trest byl uložen v mezích zákonné trestní sazby. Nutno dodat, že v rámci žádného zákonného dovolacího důvodů nemůže být (až na zcela výjimečné případy) relevantně uplatněna námitka založená na nepřiměřenosti uloženého trestu. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou věcí volné úvahy soudu a cestou dovolání do ní zásadně nelze zasahovat. Výše uloženého trestu v délce 30 let i způsob jeho výkonu ve věznici se zvýšenou ostrahou byly řádně odůvodněny s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem. Soud rovněž zohlednil trestní historii obviněného.

K výhradám týkajících se náhrady nemajetkové újmy je třeba uvést, že obviněný fakticky brojil proti odůvodnění tohoto výroku. Avšak dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Polemika s odůvodněním či nesouhlas s jeho obsahem nebo tvrzená nedostatečnost takového odůvodnění nemůže naplnit uplatněný ani žádný jiný zákonný dovolací důvod. Navíc předmětný výrok má oporu v učiněných skutkových zjištěních a odpovídá kritériím, ke kterým se praxe přiklání.

K námitce porušení zásady in dubio pro reo, neboli „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, Nejvyšší soud podotýká, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Navíc porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující, na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 2. 2021

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru