Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 689/2017Usnesení NS ze dne 26.07.2017

HeslaSubsidiarita trestní represe
Výhrada vlastnictví
Zpronevěra
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.689.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1,3 tr. zákoníku

§ 2132 předpisu č. 89/2012 Sb.

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 689/2017-33

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2017 o dovolání, které podal obviněný A. Č. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 9 To 15/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 174/2015, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného A. Č. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 2 T 174/2015, byl obviněný A. Č. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „jako jediný společník a zároveň jednatel společnosti Almaguer Cattlet, s. r. o., se sídlem Primátorská 296/38, 180 00 Praha Libeň, IČ 02655152, na základě kupní smlouvy uzavřené dne 16. 7. 2014 se společností Benecentrum, s. r. o., se sídlem Nádražní 2142, Benešov u Prahy, IČ 25649361, postupně odebral od této společnosti v J. u P., okr. P.-z., v provozovaném baru W. b., potraviny, nápoje, alkohol a cigarety v celkové výši 80.699 Kč, a to konkrétně dne 14. 8. 2014 na základě dodacího listu 17/14-08-14 a faktury č. 791114 zboží v hodnotě 33.402 Kč, dne 20. 8. 2014 na základě dodacího listu 488/20-08-14 a faktury č. 815314 zboží v hodnotě 25.119 Kč a dne 28. 8. 2014 na základě dodacího listu 6/28-08-14 a faktury č. 840514 zboží v hodnotě 22.178 Kč, které v dohodnuté 14denní lhůtě splatnosti ani později nezaplatil ani zboží nevrátil, ačkoli si byl vědom, že odebrané zboží je podle uzavřené kupní smlouvy až do úplného zaplacení ve vlastnictví prodávajícího, a způsobil tak společnosti Benecentrum, s. r. o., IČ 25649361, škodu ve výši 27.699 Kč, a J. B., nar. ..., škodu ve výši 53.000 Kč“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.

Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 2 T 174/2015, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 9 To 15/2017, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 9 To 15/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 542–548), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), a dále podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zpronevěry, která je obligatorním znakem skutkové podstaty. Podle soudů si měl být vědom výhrady vlastnictví, a přesto měl zboží dále převést bez jeho zaplacení, nicméně soudy obou stupňů nevzaly v potaz, že smlouva, jež výhradu vlastnictví obsahovala, byla smlouvou formulářovou, jejíž obsah nemohl nijak změnit či ovlivnit. Na tuto skutečnost nebyl ani poškozeným J. B., ani poškozenou společností Benecentrum, s. r. o., nijak výslovně upozorněn. Má za to, že se v jeho případě může jednat maximálně o nedbalost. Konstrukce odsouzení je vybudována na právním závěru, že měl cizí zboží převést na jinou osobu, aniž by peníze, které za toto zboží obdržel, použil na jeho úhradu poškozené společnosti Benecentrum, s. r. o., zde však soudy obou stupňů vůbec nezvaly v potaz to, že byl vázán hradit závazky společnosti Almaguer Cattlet, s. r. o., podle pořadí jejich splatnosti, tj. musel hradit dříve předchozím věřitelům. Jednal tedy s péčí řádného hospodáře a v souladu s ustanoveními zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, a občanského zákoníku, jinak by se mohl dopustit přečinu znevýhodňování věřitele podle § 265a tr. zákoníku. Pokud tedy nevybylo na pohledávku společnosti Benecentrum, s. r. o., jednalo se pouze o druhotnou platební neschopnost. Navíc k převodu předmětného zboží na nového provozovatele podniku ani fakticky nedošlo, jak jím bylo ostatně v trestním řízení doloženo. Dále má obviněný za to, že odvolací soud nevzal v úvahu zásadu subsidiarity trestní represe a jeho jednání chybně považoval za trestný čin, neboť je zřejmé, že se jedná o klasický civilní spor. Soudy obou stupňů současně nevzaly ve vztahu k výroku o náhradě škody v potaz jeho opakovanou námitku poukazující na to, že ani jeden z poškozených svou pohledávku nepřihlásil v insolvenčním řízení.

Dále na výslovný pokyn obviněného bylo dovolání doplněno o další námitky, v rámci nichž obviněný zejména vznesl námitky v tom smyslu, že soud vycházel z nesprávných skutkových podkladů (nevěděl, že ke dni 1. 9. 2014 skončí jeho nájemní vztah k provozovně, neobjednal a nepřevzal zboží ze třetí faktury), nebyly zadány potřebné znalecké posudky (z oboru písmoznalectví a odvětví ekonomika, obor účetnictví), že se jedná o obchodněprávní spor mezi poškozenou společností a společností Almaguer Cattlet, s. r. o., přičemž převod části závazku z poškozené společnosti na poškozeného B. byl uskutečněn v rozporu se zákonem, kdy postup orgánů činných v trestním řízení je nezákonný a poškozené společnosti nevznikla škoda, neboť neusilovala o proplacení faktur zákonnou civilněprávní cestou.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 9 To 15/2017, zrušil.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 5. 2017, sp. zn. 1 NZO 482/2017.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že v projednávané věci lze vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Benešově a dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Z nich je zejména zřejmé, že obviněnému nemohlo při podpisu byť formulářové rámcové kupní smlouvy s poškozenou společností uniknout ustanovení 7.1 o výhradě vlastnictví, když nešlo o zcela nezkušeného podnikatele neznalého pravidel obchodního styku. Svým podpisem její znění plně akceptoval a bezpochyby také věděl o obsahu této smlouvy a k čemu se jako jednatel společnosti Almaguer Cattlet, s. r. o., zavázal. Neměl-li přitom v rozhodné době finanční prostředky na úhradu předmětného zboží, měl jej vrátit vlastníkovi, poškozené společnosti, a nikoli se zbožím nakládat jako s věcí vlastní, ačkoli věděl, že se jedná o věc cizí, která mu byla svěřena. Pouze obviněný byl osobou, které náleželo aktivní obchodní vedení společnosti a měl tak povinnosti vyplývající z uzavřených obchodněprávních vztahů.

Státní zástupkyně dále neshledala důvodnou námitku obviněného stran porušení zásady subsidiarity trestní represe, kdy uvedla, že tato se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. závěry publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného je však zcela standardním případem zpronevěry, navíc naplňující znak kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by snad měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti.

Nepřisvědčila ani námitkám vztahujících se k otázce způsobené škody, kdy uvedla, že tyto výhrady obviněného se netýkají hmotněprávní podstaty majetkové újmy, kterou způsobil, ani jiných okolností, za nichž k této škodě došlo, ale mají pouze procesní povahu, protože směřují proti procesnímu postupu, na jehož základě soud v adhezním řízení o způsobené škodě rozhodl. Uvedla, že na podkladě informací veřejně dostupných v insolvenčním rejstříku lze dospět k závěru, že v době rozhodnutí trestního soudu rozsudkem vyhlášeným dne 24. 10. 2016 byl tento soud při rozhodování o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty, které vznikly věřitelům před tím, než bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka – obviněného, vázán zákonným zákazem vydání rozhodnutí ve smyslu § 140b zákona č. 182/2006 Sb. Uvedené ustanovení se nedotýká odpovědnosti obviněného za způsobenou škodu, rozsahu této odpovědnosti ani jiných hmotněprávních otázek, nýbrž stanoví, za jakých okolností soudy nesmějí v průběhu insolvenčního řízení rozhodovat o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty. Procesní charakter tohoto ustanovení je tedy zřejmý, a proto ani v případě nerespektování tohoto zákazu ze strany trestního soudu se nejedná o hmotněprávní vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 9 To 15/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. Č. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesení. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný podle obsahu dovolání poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména kupní smlouvy ze dne 16. 7. 2014; spadá sem i nijak blíže konkretizovaná námitka neprovedení důkazů – znaleckých posudků) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran povahy uzavřené kupní smlouvy ze dne 16. 7. 2014, otázky postupu úhrady závazků, které společnosti Almaguer Cattlet, s. r. o., vznikly; lze sem podřadit i ne zcela jasně srozumitelné námitky stran výše škody, nájemního vztahu k provozovně a porušení výhrady vlastnictví v předmětné kupní smlouvy), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že při podpisu smlouvy podepsal pouhý formulář, načež byla doložka výhrady vlastnictví vtělena do typové rámcové smlouvy, přičemž na následky tím vyvolané nebyl poškozeným J. B., ani poškozenou společností Benecentrum, s. r. o., nikdy výslovně upozorněn, kdy současně k převodu předmětného zboží na nového provozovatele podniku fakticky nedošlo; dále uvedl, že jakožto jednatel si počínal s péčí řádného hospodáře, když částku obdrženou od J. Veškrny použil k úhradě jiných závazků společnosti Almaguer Cattlet, s. r. o., které byly dříve splatné).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný A. Č. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje především z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterých se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Benešově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Podle skutkových zjištění obviněný jako jediný společník a jednatel společnosti Almaguer Cattlet, s. r. o., uzavřel dne 16. 7. 2014 se společností Benecentrum, s. r. o., kupní rámcovou smlouvu obsahující v bodě 7.1 ujednání o výhradě vlastnictví, následně oproti vydaným fakturám převzal zboží, faktury však ve lhůtě splatnosti neuhradil a zboží nevrátil.

Obviněný podpisem kupní smlouvy, byť se jednalo o smlouvu rámcovou, plně akceptoval její znění, tedy i ustanovení 7.1 upravující výhradu vlastnictví, podle něhož až do úplného zaplacení kupní ceny odebrané zboží zůstává vlastnictvím prodávajícího. Pokud pak argumentuje tím, že nebyl výslovně na následky porušení tohoto ustanovení upozorněn, nelze mu v tomto bodě přisvědčit, neboť byl osobou znalou pravidel obchodního styku, navíc byl jedinou osobou mající pravomoc za obchodní společnost takovouto smlouvu uzavřít, jinými slovy mu jako jediné osobě náleželo aktivní obchodní vedení společnosti. Tomu samozřejmě na druhé straně odpovídají z toho vyplývající povinnosti, jako tomu bylo i v tomto konkrétním případě vůči poškozené společnosti. Nejednalo se o jakkoli nestandardní ujednání kupní smlouvy, neboť až do zaplacení kupní ceny je cizí věcí pro pachatele též věc, kterou jako kupující převzal od prodávajícího na základě kupní smlouvy, jejíž součástí bylo ujednání o výhradě vlastnictví, spočívající ve smyslu ustanovení 2132 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (původně § 601 občanského zákoníku), v tom, že kupující nabude vlastnictví až zaplacením kupní ceny (srov. R 55/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 881/2004).

Obviněný si byl vědom toho, že v době podpisu kupní smlouvy s výhradou vlastnictví nemá dostatečné prostředky na úhradu zakoupeného zboží, resp. pokud ve lhůtě splatnosti nebyl schopen poškozené společnosti za zboží zaplatit, měl toto zboží vrátit, zejména pak za situace, kdy si už byl vědom, že bude v provozovaném baru v dohledné době končit. Odvolací soud uvedl, že zboží „měl vrátit poškozené společnosti jako jeho majiteli, případně jí předat odpovídající část úhrady, kterou převzal od svědka V., jak na to poukázal prvý soud“ (str. 3 napadeného usnesení). Nalézací, a potažmo odvolací soud, náležitě rozvedl i další aspekty dovolatelovy obhajoby, otázku samotných objednávek a bezhotovostního styku při jejich úhradě, kdy neuvěřil obhajobě obviněného v tom, že zboží z faktury ze dne 28. 8. 2014 nepřevzal, předmětné faktury taktéž nepřevzal, a současně shledal nadbytečným s ohledem na skutková zjištění provádět jakékoli znalecké zkoumání podpisu na předmětných listinách (faktury, dodací listy). Stejně tak poukázal nalézací soud i na skutečnost, že od J. V. získal za zboží přenechané na provozovně částku 110.000 Kč, přičemž zboží dodané na základě tří jmenovaných faktur bylo pouze v hodnotě 80.699 Kč. Obviněný si přitom počínal zcela vědomě a jeho jednání mělo zištný motiv.

Nejvyšší soud se s právní kvalifikací, včetně formy zavinění ve formě úmyslu, ztotožnil, přičemž lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 10 až 12), resp. usnesení odvolacího soudu (zejména str. 3 až 4).

Namítá-li obviněný, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, neboť se jedná o klasický civilní spor, resp. obchodněprávní spor mezi společností Almaguer Cattlet, s. r. o, a společností Benecentrum, s. r. o. Uvedenou námitku vznáší obviněný s odkazem na to, že soudy zcela ignorovaly skutečnost, že byl vázán hradit závazky v pořadí jejich splatnosti.

Uvedené námitce nelze přisvědčit. V projednávané věci se jedná o jeden ze standardních případů trestného činu zpronevěry. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe tedy vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot.

Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1–139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118).

Případné porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

V projednávané věci se primárně jedná o to, že obviněný si ponechal zboží, které bylo cizí věcí mu svěřenou na podkladě kupní smlouvy s výhradou vlastnictví, tedy bylo až do úplného zaplacení kupní ceny nadále ve vlastnictví prodávající společnosti, přičemž v dohodnuté lhůtě splatnosti 14 dní obviněný zboží nezaplatil, a ani nevrátil. Současně z jeho strany nebyly učiněny žádné pokusy o daném stavu s poškozenými jednat a situaci řešit, či je alespoň informovat o pořadí jejich pohledávek, ale naopak se stal nekontaktním a dokonce přestal brát telefony. Přitom však prokazatelně disponoval finančními prostředky k úhradě vzniklých závazků. Pokud pak obviněný tvrdil, že zaplatit chtěl, nicméně zde existovaly další, přednostní pohledávky jiných subjektů, pak nelze uvedenou argumentaci ve světle prokázaných skutečností vyhodnotit jinak, než jen jako účelové tvrzení, jímž se snaží bagatelizovat své protiprávní jednání.

Obviněný dále brojí proti závěrům soudů stran uložené náhrady škody, kdy má za to, že mu bylo nesprávně uloženo podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit způsobenou škodu, přestože proti němu bylo vedeno insolvenční řízení, v rámci něhož nikdo z poškozených nepřihlásil svoje pohledávky.

Vedle skutečnosti, že se ve své podstatě jedná o námitku procesního charakteru, a tedy v rámci dovolacího řízení neuplatnitelnou (viz výše), je možno uvést, že uložení povinnosti podle § 82 odst. 2 části věty za středníkem tr. zákoníku nebrání skutečnost, že soud současně rozhodne o nároku poškozeného na náhradu škody, na odčinění nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 228 tr. ř., protože výrok podle § 82 odst. 1 části věty za středníkem tr. zákoníku má jinou funkci než výrok podle § 228 tr. ř. Zatímco primárním účelem výroku podle § 228 tr. ř. je jednoznačně formulovat obsah a rozsah nároku poškozeného, a tím i obsah a rozsah povinnosti obviněného k náhradě škody, k odčinění nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení, má výrok podle § 82 odst. 2 části věty za středníkem tr. zákoníku v první řadě zesílit účinek působení podmíněného odsouzení na pachatele tím, že pod pohrůžkou nařízení výkonu trestu odnětí svobody podněcuje pachatele k dobrovolné náhradě škody či k odčinění nemajetkové újmy, kterou způsobil trestným činem, nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, vyžaduje od něj aktivní úsilí o nápravu nebo odčinění škodlivých následků trestného činu, a vede jej tak k uznání a respektování zájmů dotčených trestným činem. Povinnost, aby pachatel podle svých sil nahradil způsobenou škodu, odčinil nemajetkovou újmu nebo vydal bezdůvodné obohacení, se tak stává důležitým prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného, protože nepostačuje pouze uznání nároku poškozeného, ale nutí pachatele ke skutečné náhradě škody či k odčinění nemajetkové újmy způsobené trestným činem, resp. ke skutečnému vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem (závěry Trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. Ts 43/2012).

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že skutek, kterého se obviněný dopustil, má zcela jistě trestněprávní charakter.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. Č. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 7. 2017

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru