Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 669/2010Usnesení NS ze dne 30.06.2010

HeslaPodílnictví
Prospěch
KategorieA
Publikováno41/2011 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.669.2010.1
Důvod dovolání

265b/1g

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 251 odst. 1 tr. zák.

§ 89 odst. 11 tr. zák.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 669/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2010 o dovoláních, která podali obvinění J. B., a T. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 12 To 93/2009-3111, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 3/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítají.

Odůvodnění:

V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, č. j. 57 T 3/2008-3050, v trestní věci obviněných J. B., T. H. a M. D. byli obvinění J. B. a T. H. pod bodem I/ výroku o vině uznáni vinnými trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustili tím, že „v přesně nezjištěné době v období nejméně od května r. 2005 do svého zadržení dne 9. 7. 2005 po předchozí vzájemné dohodě přesně nezjištěným způsobem získávali do své dispozice různá osobní motorová vozidla, o nichž věděli, že byla v témže období odcizena jinou osobou, příp. osobami, v P. a na různých místech ČR, a tato vozidla užívali a ukrývali v nebytových prostorách v bývalém pivovaru v kóji na adrese U., jejíž část měl obžalovaný B. pronajatou, přičemž se jednalo o tato vozidla:

1) osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, zelené barvy, v hodnotě 181.000,- , které bylo odcizeno neztotožněnými pachateli v době od 23,00 hod. dne 5. 5. 2005 do 09,00 hod. dne 6. 5. 2005 v P., O., ke škodě majitele vozidla M. S.,

2) osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, barvy zelené metalízy, v hodnotě 181.000,- ­, které bylo odcizeno neztotožněnými pachateli v době od 19,00 hod. dne 17. 5. 2005 do 10,00 hod. dne 18.5.2005, v P., E., u bočního vchodu hotelu D., ke škodě majitele vozidla R. J.,

3) osobní motorové vozidlo zn. VW Passat, modré metalízy, v hodnotě 319.000,- , které bylo odcizeno neztotožněnými pachateli v době kolem 05,00 hod. dne 16. 6. 2005, v P., v ulici Z., před domem ke škodě společnosti P. C., se sídlem P., Š. a společnosti Š. se sídlem v P., P.,

4) osobní motorové vozidlo tov. zn. AUDI A8, zelené metalízy v hodnotě 138.000,- , které bylo odcizeno ne ztotožněnými pachateli v době od 20,00 hod. dne 24. 6. 2005 do 07,00 hod. dne 1. 7. 2005 v K., M. u., ke škodě M. S., a leasingové spol. GE M. A.,

5) osobní motorové vozidlo tov. zn. Mercedes 230E, hnědofialové barvy, v hodnotě 127.000,- , které bylo odcizeno neztotožněnými pachateli v době od 13,10 hod. do 18,00 hod. dne 26. 6. 2005 v Ž. ke škodě V. V., a pojišťovny H.-C. ze SRN,

6) osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Passat TDI 2.0, stříbrné metalízy v hodnotě 161.000,- Kč, které bylo odcizeno neztotožněnými pachateli v době od 23,00 hod. dne 3. 7. 2005 do 18,00 hod. dne 4. 7. 2005 v P., N. H. před domem, ke škodě M. K., a pojišťovny A. U. M. v N.,

7) osobní motorové vozidlo zn. Audi A6 Avant, šedé metalízy, v hodnotě 277.000,- Kč, které bylo odcizeno neztotožněnými pachateli v přesně nezjištěné době kolem 3. 7. 2005 v P., v ulici V.,, ke škodě L. S.,

8) osobní motorové vozidlo tov. zn. SEAT LEON 1.6, stříbrné metalízy v hodnotě 259.000,- Kč, které bylo odcizeno neztotožněnými pachateli v době od 22,00 hod. dne 4. 7. 2005 do 12,00 hod. dne 5. 7. 2005 v P., Ú., před hotelem Q., ke škodě R. W.,

9) osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia 1.6, modré barvy v hodnotě 171.000,- Kč, které bylo odcizeno neztotožněnými pachateli v době od 17,00 hod. dne 5. 7. 2005 do 09,00 hod. dne 6. 7. 2005 v P., v ulici T., ke škodě N., B.,

10) osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, světle žluté barvy, v hodnotě 383.000,- Kč, které bylo odcizeno neztotožněnými pachateli v době od 21,00 hod. do 23,59 hod. dne 5. 7. 2005 v P., v ulici P. Š. ze S. naproti domu ke škodě F. H., a spol. Š., s. r. o., se sídlem P. P.,

přičemž celková hodnota shora uvedených vozidel činí 2.197.000,- Kč“.

Obviněný J. B. byl za výše uvedený trestný čin a dále za trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 3 T 77/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 9 To 157/2007, odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z posledně citovaného rozsudku Okresního soudu v Benešově a dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný T. H. byl za uvedený trestný čin a dále za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 3 T 46/2008, odsouzen podle § 251 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu ze zmiňovaného trestního příkazu Okresního soudu v Teplicích, jakož i dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byl podle § 55 odst. 1 tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to pistole ČZ vzor 75 Compact ráže 9 mm Lugger, a 10 ks nábojů, 2 ks zásobníků a 2 ks střel. O nárocích poškozených na náhradu škody soud rozhodl výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. Týmž rozsudkem byli oba obvinění zproštěni obžaloby pro skutky (dílčí útoky), v nichž byl spatřován trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., jehož se měli dopustit ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (bod I. zprošťující části výroku rozsudku), a pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák., jehož se měl dopustit obviněný J. B., dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s T. H. a dílem samostatně (bod II., III.), resp. pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., jehož se měl dopustit obviněný T. H. ve spolupachatelství s J. B. (bod II.).

O odvoláních obviněných J. B. a T. H. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2010, č. j. 12 To 93/2009-3111, kterým tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně těchto obviněných nabyl právní moci dne 9. 2. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali následně oba obvinění dovolání, kterým zároveň napadli ohledně svých osob ve výrocích o vině a trestu též rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl v obou případech důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný J. B. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soud prvního stupně důsledně nezjistil skutkové podklady pro obligatorní znak trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 2 tr. zák., účinného ke dni 9. 7. 2005, totiž znak značného prospěchu. Tento znak není totožný s celkovou hodnotou vozidel, která podle soudu byla odcizena neznámými osobami. Poškození vozidel při činu nebo případně později přitom nelze zahrnovat do prospěchu pachatelů trestného činu podílnictví. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal na to, že přibraný znalec podle vlastního vyjádření k těmto poškozením nepřihlédl. Dovolatel dále připomněl argumentaci odvolacího soudu k předmětné otázce a vytkl mu, že ohledně prospěchu podílníků na trestném činu učinil nesprávné právní závěry. Odvolací soud totiž vycházel především z názoru, že poškození jde na vrub toho, kdo inkriminovanou věc vědomě přechovává. Podle odvolacího soudu (a/) poškození bylo způsobeno v rámci odcizení věci samotnými obviněnými, nebo (b/) bylo způsobeno neztotožněnými spolupachateli obviněných a obvinění s tím byli srozuměni, nebo (c/) toto poškození vzniklo následně; přičemž pokud pachatel na sebe vědomě převede věc získanou trestným činem a má-li ji výlučně ve své dispozici, je jeho rizikem ve smyslu trestněprávního následku, dozná-li věc nějaké újmy.

Dovolatel konstatoval, že závěr ad a) nerespektuje rozhodnutí soudu prvního stupně o vině, tzn. zjištěný skutkový stav věci. K závěru ad b) uvedl, že spolupachatelství u trestných činů krádeže a podílnictví je pojmově vyloučeno. Pokud by mělo jít o neztotožněné spolupachatele při podílnictví, jde o provedenými důkazy nepodloženou spekulaci. A konečně k úvaze soudu ad c) vyslovil dovolatel názor, že pokud pachatel na sebe převedl již dříve poškozenou věc, převzal ji v hodnotě nižší a k takovému poškození je nepochybně nutno přihlížet.

Dovolatel současně zdůraznil, že na daný případ je namístě aplikovat ustanovení § 6 tr. zák. účinného v době spáchání skutku, podle kterého je k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby třeba alespoň zavinění z nedbalosti. Toto zavinění přitom odvolací soud minimálně v případech sub a) a sub b) nepřipouští. Pokud jde o škodu způsobenou odcizením vozidel, nebyl podle dovolatele zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, neboť předmětem dokazování nebylo to, za jakou cenu se poškozené automobily (nikoli automobily v optimálním stavu) v době a místě činu obvykle prodávají. S ohledem na všechny shora namítané skutečnosti pak podle něj lze dovodit, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Pro úplnost dovolatel uvedl, že podle jeho názoru nebylo ani řádně zjištěno jeho úmyslné zavinění. Za předpokladu, že by jednal toliko z nedbalosti, bylo by třeba skutek posoudit pouze jako trestný čin podílnictví podle § 252 tr. zák.

V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 12 To 93/2009, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání i tehdy, pokud učiní jiné než navrhované rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Rovněž obviněný T. H. v odůvodnění svého dovolání předně namítl, že soudy obou stupňů nezjistily veškeré skutkové okolnosti tak, aby mohly stíhaný skutek právně posoudit jako trestný čin podílnictví podle odstavce 2 § 251 tr. zák., konkrétně pak při pochybnostech o existenci značného prospěchu jako zákonného znaku uvedené kvalifikované skutkové podstaty. Dovolatel poukázal na to, že znalec z oboru ekonomika – ceny a odhady motorových vozidel oceňoval inkriminované automobily podle jejich popisu v trestním spise, aniž by je reálně viděl a ocenil podle jejich skutečného stavu. Cenu vozidel odhadl toliko s ohledem na jejich stáří a běžný stav, v jakém by za normálních okolností měla být. Nezabýval se tedy cenou vozidel v době, kdy vozidla měla být předmětem trestného činu podílnictví a byla předtím v důsledku jejich odcizení poškozena. Z tohoto důvodu pak nebylo možno stanovit ani výši prospěchu z trestné činnosti, ačkoliv u trestného činu podílnictví je získání značného prospěchu znakem kvalifikované skutkové podstaty. Dovolatel dále namítl nesprávné posouzení jeho zavinění jako tzv. subjektivní stránky činu, když pouze v jediném případě věděl o tom, že se jedná o vozidlo odcizené. V průběhu řízení pak podle dovolatele nebyl prokázán opak. Rovněž nebylo zjištěno, že by se dovolatel v objektu, kde byla vozidla přechovávána, vyskytoval někdy jindy než při zákroku policistů. To znamená, že v provedeném řízení nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění v takovém rozsahu, v jakém byl za svou trestnou činnost odsouzen. Za těchto okolností je třeba považovat i uložený trest za nepřiměřeně přísný. Rozsudek soudu prvního stupně tak podle dovolatele spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, neboť v jeho případě nebylo zjištěno naplnění zákonných znaků trestného činu podílnictví podle odstavce 2 § 251 tr. zák.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 12 To 93/2009-3111, a věc vrátil uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Stejně jako spoluobviněný J. B. i on zároveň vyslovil souhlas s tím, aby dovolací soud projednal jeho dovolání v neveřejném zasedání i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu ustanovení (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. jednotlivě písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

Za částečně důvodné považoval státní zástupce toliko námitky dovolatelů týkající se zjišťování hodnoty předmětných motorových vozidel a s tím související otázky existence značného prospěchu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle odstavce 2 § 251 tr. zák. Podle státního zástupce z odůvodnění soudních rozhodnutí (zejména na str. 4 rozhodnutí odvolacího soudu) vyplývá, že při ocenění vozidel nebylo přihlíženo k poškození jednotlivých automobilů a že částka 2.197.000,- Kč uvedená ve výroku o vině představuje jejich hodnotu jako nepoškozených. Pro posouzení toho, zda pachatel získal spácháním trestného činu podílnictví značný prospěch, je však podle státního zástupce nutno vycházet z hodnoty věci v době, kdy se dostala do dispozice podílníka, nikoli z její hodnoty v době spáchání trestného činu, kterým byla získána. K tíži podílníka totiž nelze přičítat poškození věci, které při jejím odcizení způsobila osoba, která se jí zmocnila trestným činem krádeže. Právní názor odvolacího soudu, podle kterého „poškození odcizené věci jde na vrub toho, kdo takovouto věc vědomě přechovává, nenajde-li se ten, kdo věc odcizil, a poškození tedy nelze odečítat podílníkovi od způsobené škody“, tak podle názoru státního zástupce obstát nemůže. Úvaha odvolacího soudu, že k poškození odcizených automobilů došlo či mohlo dojít až poté, kdy již byly v dispozici podílníků, pak nemá žádnou oporu ve skutkových zjištěních a je tudíž zcela spekulativní. Totéž platí o ostatních variantách uvažovaných odvolacím soudem, když jednak není jasné, o jaké spolupachatele dovolatelů by se mělo vlastně jednat. Při posuzování existence znaku značného prospěchu přitom nelze ani alternativně vycházet z toho, že se dovolatelé mohli podílet přímo na odcizení motorových vozidel, pokud toto nebylo soudy zjištěno na podkladě výsledků dokazování.

Státní zástupce tedy dovolatelům přisvědčil v tom, že výše jejich prospěchu jako pachatelů trestného činu podílnictví nebyla v napadených soudních rozhodnutích přesně zjištěna. Tato vada skutkových zjištění pak byla soudy překlenuta nesprávným právním názorem, podle kterého k případnému poškození odcizených automobilů nelze při stanovení jejich hodnoty pro účely posuzování existence znaku značného prospěchu přihlížet. Na druhé straně je však podle státního zástupce nutno vzít v úvahu, že výše uvedená vada soudních rozhodnutí by mohla zpochybnit právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., v tehdy účinném znění, pouze v případě, že by výše prospěchu získaného obviněným nepříliš přesahovala částku 500.000,- Kč, která byla spodní hranicí značného prospěchu (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). Ve výroku o vině uvedená cena automobilů 2.197.000,- Kč však tuto hranici přesahuje více než čtyřikrát, přičemž ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by vozidla trpěla jinými poškozeními než těmi, která byla způsobena při jejich odcizení (poškozené zámky, spínací skříňky a pod.) a která nemohla mít jakýkoliv podstatnější vliv na snížení hodnoty předmětných vozidel. Případná náprava výše konstatované vady soudních rozhodnutí by tedy podle názoru státního zástupce nemohla mít vliv na soudy použitou právní kvalifikaci skutku a v podstatě žádný dopad ani na výrok o (souhrnném) trestu, který byl dovolatelům ukládán za vícečinně se sbíhající trestnou činnost; v případě obviněného J. B. dokonce za závažnější trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. O náhradě škody pak bylo rozhodováno pouze výroky o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř.

K dovolání obviněných státní zástupce navíc uvedl, že s ohledem na obsah hmotně právního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že v jeho rámci obecně nelze vznášet pochybnosti proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, resp. namítat neúplnost dokazování nebo nesprávnost hodnocení důkazů. Pokud tedy námitku týkající se absence subjektivní stránky trestného činu (úmyslného zavinění) dovolatel T. H. založil na tvrzení, že pouze v jediném případě věděl o tom, že přebírá vozidlo odcizené, fakticky popíral skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě, podle kterých oba obvinění věděli, že předmětná vozidla byla v témže období odcizena jinou osobou, a dále skutková zjištění obsažená v odůvodnění soudních rozhodnutí, zejména na str. 16-17 rozhodnutí nalézacího soudu a na str. 4 rozhodnutí soudu odvolacího. Námitky, kterými dovolatelé brojí proti existenci subjektivní stránky trestného činu, jsou tak podle státního zástupce námitkami primárně skutkovými a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani námitka týkající se přílišné přísnosti uloženého trestu.

Vzhledem k výše rozvedeným důvodům státní zástupce své písemné vyjádření k podaným dovoláním uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a toto rozhodnutí aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil výslovný souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obvinění J. B. a T. H. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v obou dovoláních odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatelů, podle níž nebyla prokázána jejich vědomost o tom, že se jedná o odcizené automobily, tedy jejich úmyslné zavinění, resp. subjektivní stránka trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zák. Tato námitka totiž primárně vychází z negace skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku rozsudku i v jeho odůvodnění, podle kterých oba obvinění nepochybně věděli o tom, že předmětná vozidla byla v inkriminovaném období odcizena. Námitka dovolatelů týkající se neexistence subjektivní stránky trestného činu v soudy dovozované formě (úmyslu) je ve své podstatě námitkou procesní, neboť soudům je na tomto místě vytýkáno výlučně jen nesprávné hodnocení ve věci provedených důkazů.

Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelé podaným mimořádným opravným prostředkem zčásti domáhali přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci k otázce jejich zavinění, tzn. že dovolání ve skutečnosti zčásti uplatnili na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Námitkám proti skutkovým zjištěním soudů - podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - je s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - možno za určitých okolností přiznat relevanci i v dovolacím řízení. Jedná se ovšem pouze o takové případy, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí buď zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V nyní posuzované věci se soud prvního stupně ve svém rozsudku provedenými důkazy náležitě zabýval a zároveň v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. podrobně vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolateli popírané trestné činnosti a okolnostem jejího spáchání, včetně formy zavinění, za prokázané a z jakých důvodů (viz zejména str. 16, 17 rozsudku). Odvolací soud pak v rámci provedeného přezkumu při svém rozhodování na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně navázal. Důvody, pro které shledal rozsudek soudu prvního stupně ve skutkových i právních závěrech o úmyslu obviněných (dovolatelů) správným, přitom rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. náležitě vysvětlil (viz zejména str. 4 napadeného usnesení). Nelze tak učinit závěr, že by se soudy otázkou zavinění obviněných zabývaly povrchně a bez zřetele k výsledkům provedeného dokazování.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak neodpovídá ani námitka týkající se přílišné přísnosti uloženého trestu, kterou vznesl obviněný T. H. Na tomto místě je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu (viz zejména již státním zástupcem zmiňované rozhodnutí č. 22/2003 SbRt.), podle níž lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (viz výše). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

V posuzovaném případě byl obviněnému T. H. ukládán trest za trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. v tehdy účinném znění, za který zákon stanovil odnětí svobody v trvání jednoho roku až pěti let; dále za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 3 T 46/2008. Pokud mu byl podle § 251 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, je zřejmé, že k uložení nepřípustného druhu trestu ani trestu mimo sazbu stanovenou zákonem v jeho případě nedošlo.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl oběma dovolateli uplatněn právně relevantně v té části jejich dovolání, kde namítli vadné právní posouzení zákonného pojmu značného prospěchu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 2 tr. zák. v tehdy účinném znění. Důvodně totiž poukázali na to, že při ocenění inkriminovaných vozidel nebylo přihlíženo k jejich poškození a že částka 2.197.000,- Kč, přičítaná jim jako prospěch z trestné činnosti, představuje ve skutečnosti škodu způsobenou krádeží automobilů k datu jejich odcizení. Ta je pak soudy kladena na roveň jejich prospěchu jako podílníků podle § 251 odst. 2 tr. zák. bez ohledu na to, že i soudy v rámci svých skutkových zjištění dovodily, že na vozidlech se nacházela poškození související s jejich krádeží.

K této části dovolání obviněných učinil Nejvyšší soud následující závěry:

Nejprve je nutno v obecné rovině uvést, že trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, se dopustil pachatel, který ukryl, na sebe nebo jiného převedl anebo užíval věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a získal tímto činem značný prospěch. Za „značný prospěch“ bylo nutno považovat částku nejméně 500.000,- Kč , neboť se na něj vztahuje obdobné výkladové pravidlo jako pro určení výše škody (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). Při určení výše tohoto prospěchu je ovšem nutno vždy vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši prospěchu ve smyslu obohacení pachatele (podílníka). Zpravidla je možno vycházet z hodnoty věci, se kterou pachatel (podílník) disponoval. Nelze tak ovšem činit mechanicky a podle okolností případu je nutno brát zřetel i na existenci faktorů, jež mohou čistý prospěch podílníka snižovat. Sem patří například náklady podílníka vynaložené na opatření si věci získané trestným činem jiné osoby, náklady na její opravu apod. (srov. přiměřeně R 1/1999 Sb Rt.).

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na případ dovolatelů, lze dovodit, že pokud jde o hodnotu věci, která byla získána trestným činem krádeže podle § 247 tr. zák., je z hlediska čistého prospěchu podílníka rozhodná její hodnota v době, kdy se věc dostala do jeho dispozice, a nikoli - bez dalšího - jaká byla v době odcizení. Trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. se totiž vyznačuje tím, že podílník se žádným způsoben nepodílel na spáchání trestného činu, kterým byla věc získána (zde krádeží), tedy ani na škodě způsobené takovým činem. Škoda ostatně ani není znakem skutkové podstaty trestného činu podílnictví. Navíc tzv. čistý prospěch podílníka se nepochybně snižuje, má-li jím převzatá věc sníženou hodnotu v důsledku jejího případného poškození při odcizení.

S právním názorem odvolacího soudu, podle kterého „poškození odcizené věci jde na vrub toho, kdo takovouto věc vědomě přechovává, nenajde-li se ten, kdo věc odcizil, a poškození tedy nelze odečítat podílníkovi od způsobené škody“, nelze souhlasit nejen proto, že si soud zjevně vůbec neujasnil rozdíl mezi škodou způsobenou pachatelem trestného činu krádeže a prospěchem podílníka, ale především proto, že takový právní názor zavádí jakousi quasiodpovědnost podílníka za škodu způsobenou trestným činem jiné (nezjištěné) osoby. Ve svých důsledcích by mohl vést až ke zcela pochybným závěrům, podle kterých by mohla být přičítána cena nepoškozeného motorového vozidla ku prospěchu podílníka, který na sebe převedl již nekompletní a nepojízdný vrak předtím odcizeného nepoškozeného automobilu.

Lze tedy uzavřít, že výše prospěchu obviněných J. B. a T. H. nebyla v napadených soudních rozhodnutích náležitě (resp. přesně) zjištěna. Tato vada spočívající v nedostatku potřebných skutkových zjištění přitom vychází z chybného právního názoru, že v případě podílnictví nelze přihlížet k eventuálnímu poškození odcizených automobilů pachatelem trestného činu krádeže a takto snížená hodnota věci nemá z hlediska posuzování prospěchu podílníka žádný význam.

Na straně druhé je nutno vzít v úvahu, že ve výroku o vině uvedená celková hodnota dovolateli získaných automobilů 2.197.000,- Kč více než čtyřikrát přesahovala spodní hranici značného prospěchu, tedy částku 500.000,- Kč. Ze skutkových zjištění soudů zároveň nevyplývá, že by obviněným (dovolatelům) vznikly nějaké náklady spojené s převedením či ukrýváním odcizených vozidel (dovolatelé to konečně ani netvrdí), ani že by předmětné automobily trpěly jinými než drobnými poškozeními, která byla způsobena při jejich odcizování (poškozené zámky, spínací skříňky apod.) Jakákoliv jiná výraznější poškození nezmiňují ve svém mimořádném opravném prostředku ani dovolatelé. Namítaná poškození pak nemohla mít jakýkoliv podstatnější vliv na hodnotu předmětných vozidel ani na výši prospěchu obou dovolatelů.

Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výše zjištěná vada ve svém důsledku není natolik významnou, aby pro ni nemohla obě dovoláními napadená rozhodnutí soudů obstát a že by na jejich právní moci a stabilitě nebylo možno spravedlivě trvat. Za daných okolností totiž hmotně právní pochybení soudů nezpochybňuje právní kvalifikaci stíhaného skutku jako trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., která je jinak věcně správná. V posuzované věci navíc nejde o případ, že by se výše prospěchu získaného dovolateli pohybovala těsně kolem kvalifikační hranice 500.000,- Kč, kdy by bylo nezbytné stanovit zcela přesnou výši jejich čistého prospěchu k posouzení základní otázky, zda znaky shora uvedeného trestného činu naplnili nejen v základní skutkové podstatě. Zároveň se zjištěné pochybení - vzhledem k závažnosti spáchaného skutku - nemohlo nijak významně projevit ani ve výměře uložených trestů, když je třeba vzít v úvahu i to, že tresty byly dovolatelům ukládány jako tresty souhrnné nejen za nyní projednávanou trestnou činnost, ale i za trestnou činnost další. O náhradě škody pak bylo rozhodováno pouze výroky o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovodil, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných. Otázka, která byla z podnětu dovolání řešena, současně není po právní stránce zásadního významu a nečiní ve výkladové praxi žádné obtíže.

Proto Nejvyšší soud dovolání obviněných J. B. a T. H. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. června 2010

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru