Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 636/2015Usnesení NS ze dne 03.06.2015

HeslaPorod
Usmrcení z nedbalosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.636.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 143 odst. 1,2 tr. zákoník

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2776/15 ze dne 06.06.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 636/2015-36

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2015 o dovolání, které podal obviněný MUDr. A. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 To 341/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 182/2013, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného MUDr. A. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 3 T 182/2013, byl obviněný MUDr. A. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 1. 8. 2011 v 02:25 hod. na Gynekologicko-porodnickém oddělení Č. K. s.r.o.,, V., kraj K., jako lékař zodpovědný za porod Bc. L. L., provedl přijímací porodnické vyšetření rodičky Bc. L. L. (roz. N.), která v této době byla ve 40. týdnu těhotenství, přičemž před porodem u Bc. L. L. provedl i další vyšetření, při vyšetřeních byl seznámen s tím, že váhový přírůstek Bc. L. L. v předmětném těhotenství činil 27 kg, přestože měl dostatečné lékařské odborné znalosti, lékařskou praxi 59ti let a nebránila mu v tom žádná vážná překážka, tak řádně nevyhodnotil váhový přírůstek rodičky v těhotenství, ačkoliv měl či mohl vědět, že při rizikovém faktoru velkého plodu, a to přírůstku hmotnosti matky v graviditě větším než 15,5 kg, je nezbytné provést UZ biometrii plodu, která je doporučována Perinatologickou společností (Sekce perinatální medicíny České gynekologicko-porodnické společnosti ČLS JEP) ČLS JEP při rizikových faktorech možnosti vývoje velkého plodu a v rozporu s ustanoveními § 11 odst. 1, § 55 odst. 1, 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinného do 31. 3. 2012, § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, tedy vykonávat zdravotnické povolání odborně, svědomitě, poctivě, s hluboce lidským vztahem k občanům a s vědomím odpovědnosti ke společnosti a článku 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně č. 96/2001 Sb. m. s., že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je nutno provádět v souladu s profesními povinnostmi a standardy, neprovedl či nezabezpečil provedení UZ biometrie plodu, tedy postupoval non lege artis, přičemž bez provedené UZ biometrie plodu odhadl hmotnost plodu rodičky Bc. L. L. nesprávně na 4200 až 4300 gramů, ačkoliv ve skutečnosti činila hmotnost plodu 5160 gramů, v důsledku čehož rozhodl o primárně spontánním vedení jejího porodu a neindikoval vedení porodu císařským řezem, doporučované Perinatologickou společností ČLS JEP při odhadu hmotnosti plodu více než 4500 gramů, nepostupoval tak dle doporučení České perinatologické společnosti a jeho rozhodnutí vést spontánně porod bylo postupem non lege artis, přičemž v průběhu spontánně vedeného porodu nastaly komplikace z důvodu přílišné velikosti plodu a pro ukončení porodu Bc. L. L. byl nucen společně s přivolaným lékařem MUDr. R. V. plod z porodních cest násilně vyjmout, čímž plodu Š. L. způsobil celkové přerušení krční páteře v úrovni těla 6. krčního obratle, v těchto místech úplné přerušení krční míchy a míšních obalů, povrchní poranění kůže obličeje charakteru tečkovitých krevních výronků v oblasti přední vlasové hranice a zhmoždění kůže v rozsahu čela vlevo, difúzní prokrvácení měkkých pokrývek lebních v čelně-temenní a v čelní oblasti hlavy, krevní výrony v obou spánkových svalech a otok mozku, krevní výron pod nástěnnou pobřišnicí v oblasti břišní stěny ve střední čáře, pruhovitý krevní výron pod vazivovým pouzdrem levého jaterního laloku, rozsáhlé prokrvácení zádových svalů a podkožního tuku v okolí střední čáry v horní hrudní oblasti, krevní výrony pod tvrdou plenou míšní v celém rozsahu páteře, úrazovou deformaci pravé horní končetiny s uzavřenou zlomeninou pravé pažní kosti s krevním výronem v přiléhajících měkkých tkáních, difúzní prokrvácení měkkých tkání krku v okolí obou klíčních kostí, více vpravo a difúzní prokrvácení šíjových svalů, krevní výrony v měkkých tkáních v okolí jícnu a pod pouzdrem levého laloku štítné žlázy, drobné krevní výrony pod tvrdou plenou míšní a pod předním podélným vazem, dále tečkovité krevní výrony pod poplicnicemi obou plic, kdy tyto úrazové změny, a to především rozhodné poranění krční míchy vedlo k poruchám dýchaní Š. L. a jeho následnému úmrtí udušením dne 1. 8. 2011 ve 14:53 hod., přičemž všechna utrpěná poranění Š. L. vznikla v době, kdy byl zachován krevní oběh plodu, Š. L. byl donošený, jeho hmotnost byla 5160 gramů a velikosti 56 cm, vykazoval všechny hlavní známky zralosti plodu“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) roků.

Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře v odvětví gynekologie a porodnictví na dobu 3 (tří) roků.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Bc. L. L. a Ing. J. L. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 3 T 182/2013, podal obviněný odvolání, jímž napadl rozsudek ve všech jeho výrocích.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 To 341/2014, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný MUDr. A. K. dovolání (č. l. 790-791), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Obviněný namítl, že soudy obou stupňů ignorovaly ústavní zásadu presumpce neviny, která se projevuje v zásadě in dubio pro reo, kdy nerespektovaly nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007), které se vztahují k uplatňování této zásady, nerespektovaly ani konstantní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se postupu lege artis a non lege artis a hodnocení, zda takový postup byl dodržen, nebo porušen. Jedná se zejména o judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 219/2005, v rámci něhož Nejvyšší soud akcentuje skutečnost, že postup lékaře při péči o pacienta je třeba hodnotit z pohledu tzv. ex ante, tedy jak se stav jevil v době, kdy bylo rozhodováno o dalším postupu, nikoli z pohledu ex post, kdy výsledek je již znám. V daném případě se této zásady přidrželi zpracovatelé ústavního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Brno, kteří akcentovali hodnocení z pohledu ex ante, zatímco Prof. MUDr. Jaroslav Živný akcentoval pohled ex post.

Obviněný zdůraznil, že Česká lékařská komora je jediným subjektem oprávněným k vydávání závazných stanovisek a pokynům lékařům. Dále namítl, že se přidržel uznávaných postupů, nikoli jediného uznávaného postupu, který prosazuje právě prof. MUDr. Jaroslav Živný. Odmítá, že by se dopustil odborného pochybení, neboť postupoval lege artis, stejně tak neporušil právní povinnost, a byl proto odsouzen neprávem. Nalézacímu soudu vytýká, že nijak přesvědčivě nezdůvodnil, proč dal přednost znaleckému posudku Prof. MUDr. Jaroslava Živného, a pokud měl pochybnosti o tom, který ze znaleckých posudků je správný, měl vyhovět návrhu obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku a zjistit stanovisko nezávislého znalce. Závěrem obviněný zpochybnil prokázání příčinné souvislosti mezi neprovedením ultrazvukového vyšetření, kteréžto je mu kladeno za vinu, a úmrtím plodu s tím, že čtyři znalci připustili, že případné provedení ultrazvukového vyšetření by nemuselo odhalit atypické rozměry plodu a nemuselo vést k rozhodnutí provést porod císařských řezem. I kdyby se tedy údajné chyby nedopustil, výsledek by mohl být stejný.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 To 341/2014, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 13. 3. 2015 (č. l. 790). Dne 22. 4. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 304/2015, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného MUDr. A. K. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 To 341/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným MUDr. A. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný MUDr. A. K. uplatňuje výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. V dovolání sice argumentuje tím, že v jeho případě není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, avšak tuto hmotně právní námitku nespojuje se skutkovým stavem, jak byl Okresním soudem v Trutnově, a potažmo Krajským soudem v Hradci Králové zjištěn. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalců MUDr. Petra Hejny, PhD., a MUDr. Josefa Pleskota, ústavního znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze včetně jeho doplňku a výpovědi předsedy komise prof. MUDr. Jaroslava Živného, DrSc., a ústavního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Brno, vypracovaném k požadavku obhajoby) a vadná skutková zjištění (námitka, že nebylo dostatečně zkoumáno, zda by případné ultrazvukové vyšetření bylo sto odhalit abnormalitu ve velikosti plodu), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že jeho postup je třeba hodnotit z pohledu tzv. ex ante, tedy jak se jevil v době, kdy bylo rozhodováno o dalším postupu, nikoli z pohledu ex post, kdy je již výsledek znám, s tím, že se držel uznávaných postupů a postupoval lege artis).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. ale nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný namítl, že pokud existovaly rozpory mezi předmětnými znaleckými posudky, měl nalézací soud zadat vypracování revizního ústavního znaleckého posudku, k čemuž však nedošlo.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence nalézacího soudu. Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah se přiklonil ke znaleckému posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kdy uvedl, že „soud považuje znalecký posudek VFN v Praze za kompetentní a objektivní a Prof. MUDr. Živného, Dr.Sc,. za nepodjatého ve vztahu k věci, osobě obžalovaného i Vrchlabské nemocnici“, přičemž se znalecký posudek Fakultní nemocnice v Brně s tímto rozchází toliko „v posouzení důležitosti použití UZ biometrie plodu v rozhodovacím procesu, což je však v daném případě věc zásadní“, a současně zdůraznil, že znalecký posudek Fakultní nemocnice v Brně považuje za taktéž kompetentní, „byť ne zcela objektivní, neboť nevychází ze všech objektivně zjištěných skutečností, ale pouze z těch, které byly účelově předloženy zadavatelem posudku“ (str. 37 rozsudku). Nalézací soud obsahu všech znaleckých posudků a zejména pak jejich rozporům věnoval náležitou pozornost, což se odráží i na samotném odůvodnění rozsudku ve vztahu k těmto důkazům (zejména str. 28 až 38 rozsudku). Stěžejní otázkou bylo posouzení, zda mělo být u rodičky provedeno ultrazvukové vyšetření či nikoli. Soudy nijak nezpochybňovaly možnost, že i přes provedení tohoto úkonu mohl být výsledek stejný, tedy, že i přes dodržení veškerého správného postupu, nemuselo dojít ke správnému odhadu velikosti plodu a porod by byl i tak veden přirozenou cestou. Takovéto úvahy však nejsou na místě, neboť je třeba posuzovat konkrétní skutkový stav, který nastal, kdy nedodržení správného postupu mělo fatální následky. Pokud by takovýto následek nastal i přes dodržení všech postupů, jednalo by se o zcela jinou situaci.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Trutnově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů tak svá rozhodnutí založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nad rámec podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že příčinná souvislost je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, mezi které patří též jednání a následek. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinou je každý jev, bez kterého by jiný jev buď vůbec nenastal anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestliže k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod.

Ze skutkových zjištění, která jsou v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu blíže rozvedena, je podle Nejvyššího soudu evidentní jednak zaviněné (nedbalostní) opomenutí obviněného MUDr. A. K. v náležité odborné péči o rodičku Bc. L. L. a plod v jejím těle, jednak příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem i účinkem, kterým je smrt poškozeného Š. L. Svým jednáním obviněný naplnil všechny zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného MUDr. A. K. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. června 2015

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru