Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 619/2020Usnesení NS ze dne 13.08.2020

HeslaPojistný podvod
Pokus trestného činu
Poškození cizí věci
Trestnost činu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.619.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 228 odst. 1,4 tr. zákoníku

§ 210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 210 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku

§ 138 tr. zákoníku

§ 137 tr. zákoníku

čl. 1 § 21 tr. z...

více

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 619/2020-712

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2020 o dovolání obviněného J. O., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 9 To 507/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 61/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání obviněného J. O. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 8 T 61/2018, byl obviněný J. O. uznán vinným:

pod bodem 1) zločinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 18. 5. 2016 kolem 02:00 hodin v době kdy byla restaurace G. v Brně na ulici XY ve vlastnictví společnosti R. S., IČ: XY, pro zákazníky uzavřena, úmyslně založil požár tak, že v prostoru pro zákazníky umístil celkem 4 kanystry s benzínem, jeden kanystr dal za bar, druhý uložil vedle baru v místě kde jsou umístěny barové židle pro zákazníky, třetí a čtvrtý kanystr umístil mezi stropní podhledy v blízkosti baru a kolem baru rozlil benzín, poté k baru hodil lahev vodky Bosch, do které vložil papírové ubrousky, které zapálil, restauraci pak opustil zadním vchodem směrem k ulici XY, v restauraci došlo k zahoření a požár byl HZS JmK uhašen téhož dne v 07:06 hodin, přičemž tímto zahořením došlo k poškození vybavení restaurace, čímž způsobil škodu společnosti Heineken Česká republika, a. s., IČ: 45148066, ve výši 761.779 Kč, společnosti GANEL, s. r. o., IČ: 28349067, ve výši 56.518 Kč, společnosti TIPSPORT, IČO: 18600824, škodu ve výši 34.210 Kč, společnosti R. S., IČ: XY, škodu ve výši 4.835.240 Kč, společnosti R. G. c. & b. IČ: XY, další nevyčíslenou škodu a celkem tak způsobil škodu ve výši 5.687.747 Kč,

pod bodem 2) zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 18. 5. 2016 založil požár restaurace G. v Brně na ulici XY s úmyslem vylákat pojistné plnění z níže uvedených pojistných smluv uzavřených se společností Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, ve výši 3.500.000 Kč, když uvedenou pojistnou událost nahlásil dne 18. 5. 2016, a ta byla pojišťovnou zaregistrována pod číslem 4163028417 – škoda na movitých věcech a pod číslem 4163028418 – škoda na nemovitých věcech, když předtím dne 15. 12. 2015 uzavřel za společnost R. G. c. & b., IČ: X, se sídlem XY, XY, se společností Kooperativa pojišťovna a. s., Pobřežní 21, Praha, pojistnou smlouvu číslo 8603231507, mimo jiné i na tzv. Živelní pojištění, proti pojistným nebezpečím: požární nebezpečí, náraz nebo pád a kouř, s místem pojištění XY, XY, a dále dne 16. 5. 2016 k této pojistné smlouvě uzavřel dodatek s počátkem účinnosti ode dne 17. 5. 2016, kterým byla původní smlouva rozšířena o pojištění pro případ přerušení provozu na dobu ručení 3 měsíce a limitem pojistného plnění 2.000.000 Kč, a dále dne 10. 3. 2016 za stejnou společnost uzavřel se společností Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem Pobřežní 21, Praha, pojistnou smlouvu číslo 8603243772, s místem pojištění XY, XY, na tzv. Živelní pojištění, proti pojistným nebezpečím: Požární nebezpečí, náraz nebo pád a kouř, pro nemovité objekty, a to na částku do výše 15.000.000 Kč, přičemž tímto jednáním poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, byla způsobena škoda ve výši 3.500.000 Kč, když pojistné plnění nebylo pojišťovnou poskytnuto z důvodu pozdější nespolupráce společnosti R. G. c. & b., IČ: XY, na likvidaci pojistné události.

Za výše popsané jednání byl obviněný odsouzen podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené společnosti R. S., IČ: XY, se sídlem XY, XY, škodu ve výši 4.835.240 Kč a poškozené společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., IČ: 49240480, se sídlem Evropská 136, Praha 6, škodu ve výši 34.210 Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost UNIQA pojišťovna, a. s., IČ:49240480, se sídlem Evropská 136, Praha 6, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 8 T 61/2018, podal obviněný odvolání, které směřoval proti výroku o vině i trestu.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 9 To 507/2019, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu.

Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let za současného vyslovení dohledu nad obviněným podle § 84 tr. zákoníku.

Jinak zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nezměněn.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 9 To 507/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 690–693), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že odvolací soud podané odvolání zamítl, přestože již v odvolacím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené usnesení spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, nadto je ve věci dán extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry opírajícími se o provedené dokazování. Rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. maje za to, že v napadeném rozsudku chybí výrok nebo je neúplný.

Obviněný namítl, že v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně chybí výrok o zamítnutí odvolání vzhledem k výrokům o vině a povinnosti nahradit škodu ve vztahu k napadeným výrokům odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Brně.

Dále vznesl námitku extrémního nesouladu mezi obsahem provedeného dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními, kdy poukazuje na to, že soudy nezohlednily skutečnost, že skupina osob kolem svědka M. S., konkrétně M. S., J. H., T. B., H. T., L. P., mu opakovaně zamezila výměnou zámků v přístupu do restaurace a při předání nových klíčů si vždy ponechala kopii, a naopak uzavřely, že se nikdo jiný nemohl do restaurace dostat bez poškození zámků, což bylo zjištěno z průvodní zprávy HZS o likvidaci požárů, kdy zámky nebyly podrobeny dalšímu zkoumání, neboť je svědek T. B. nechal vyměnit a původní nedodal policejnímu orgánu. Dále obviněný zmiňuje pochybnosti o provedených kamerových záznamech, konkrétně pak, že svědek T. B. vydal kamerové záznamy z interiéru restaurace až po více než roce po vzniku požáru, přičemž toto nebyl schopen před soudem vysvětlit. Dále namítá, že záznamy mohly být smazány v době založení požáru. Soudy nicméně učinily závěr, že se záznamem nemohlo být manipulováno, a to i přesto, že obhajoba poukázala na to, že záznam č. 20160517040454 pokračoval o 7 vteřin déle, nežli měl. Soudy ani na základě jeho opakovaných žádosti nevyhověly tomu, aby byla zjištěna osoba provádějící zkoumání kamerových záznamů a jejich export. Sám svědek M. S. mu však měl sdělovat, že disponuje kamerovými záznamy, na nichž je zachyceno jak dovolatel zapaluje provozovnu restaurace. Dále obviněný spatřoval extrémní nesoulad ve stanovení okruhu osob, které by mohly těžit z pojistného plnění. Uvedl, že další pojistky byly sjednány L. P. a společností R. S., přičemž tyto subjekty se na rozdíl od něho pokoušely získat pojistné plnění. Společnost R. S. se snažila prodat celou nemovitost, přičemž z kupní ceny mělo být vyplaceno zástavní právo L. P., tedy se jedná se o reálnou a podloženou eventualitu, kterou však odvolací soud v rozporu se zásadou náležitého a komplexního hodnocení důkazů bagatelizoval. Extrémního nesoulad dovolatel spatřuje rovněž v otázce existence jeho závazků vůči J. H. a svědku M. S., kdy soud vyjma výslechu svědka M. S. neprovedl žádné dokazování směřující k prokázání existence těchto závazků.

Obviněný dále vznesl námitku opomenutých důkazů, kterou spatřuje v neprovedení výslechu osob J. H., J. P., osoby zpracovávající kamerové záznamy ze záznamového zařízení provozovny restaurace, J. H.. a P. O. k potvrzení jeho obhajoby a vyvrácení pochybností o skutkových zjištěních. Obviněný pak předestíral různé machinace, ke kterým mělo dojít při sanaci škod po požáru. K okolnostem těchto sanací a důvodům ukončení spolupráce se specializovanou společností mohla vypovídat právě J. H., přičemž se podle obviněného jedná o okolnosti významné pro skutková zjištění o alternativním průběhu děje při průběhu požáru.

Obviněný brojil i proti hodnocení nepřímých důkazů ze strany soudů, kdy je přesvědčen, že provedeným dokazováním byla prokázána jiná reálná možnost spáchání činu (jinou osobou), k čemuž nepřihlédl ani nalézací soud, ani soud odvolací. Svá rozhodnutí soudy založily toliko na několika selektivně vybraných kamerových záznamech, jejichž použitelnost měla být z procesního hlediska vyloučena, na uzavření dodatku pojistné smlouvy pár dnů před vznikem požáru a na přítomnost obviněného na místě činu v ranních hodinách. Tvrzení svědka M. S. nelze hodnotit jakožto způsobilý důkaz, stejně tak závěr o tom, že obviněný měl jako jediný klíče a tudíž musel právě on založit požár, že založení požáru vyžadovalo náležitou přípravu, apod. Takto krátký výčet nepřímých důkazů společně s jejich nízkou vypovídající hodnotou není způsobilý naplnit požadavky ustálené judikatury. Soudy obou stupňů tak podle názoru obviněného hodnotily nepřímé důkazy excesivně v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž nenaplnily požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí obsaženého v § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud se v odůvodnění napadaného rozsudku nevypořádal s celou řadou námitek obviněného a tyto zcela přešel. Stejně tak ignoroval argumentaci a námitky soud prvního stupně, čímž soudy zatížily oba své rozsudky zásadní vadou.

Dále namítl, že soudy nesprávně určily naplnění kvalifikované skutkové podstaty, a to sice způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku (§ 138 tr. zákoníku), kdy nerespektovaly § 137 tr. zákoníku. Za účelem stanovení škody byly soudem zadány a zpracovány dva znalecké posudky. Ke zjištění škody na nemovitých věcech zpracoval znalecký posudek doc. Ing. Libor Matějka, CSc., který byl slyšen i u hlavního líčení. Prakticky celá výpověď znalce je učiněna na základě dotazů obhájce a stejně tak byly námitky obhájce prezentovány v závěrečně řeči přednesené před nalézacím soudem, písemná závěrečná řeč, na kterou odkazuje odvolací soud, není úplnou, ale je toliko přípravou, kdy přednesená závěrečná řeč je závěrečnou řečí jedinou a ucelenou. Dále poukazoval na pochybení znalce při zpracování znaleckého posudku. Znalec měl zjistit cenu, za kterou se věc, v místě obvyklém prodává a od této ceny odečíst cenu poškozené věci, za kterou by se nemovitost mohla prodat. Obdobně pak obviněný brojil proti znaleckému posudku Jaroslava Sedláka týkající se určení škody na movitých věcech, kdy znalec nezjišťoval obvyklou prodejní cenu věcí, ale spokojil se s vyčíslením škody od jednotlivých poškozených. Pokud byly předloženy toliko vadné znalecké posudky, měl odvolací soud podle názoru obviněného napadené rozhodnutí zrušit a obviněného zprostit nebo vrátit věc nalézacímu soudu s pokynem na zpracování nového znaleckého posudku.

Obviněný rovněž v podaném odvolání napadl právní kvalifikaci jeho jednání popsaného pod bodem 2) výrokové části rozsudku nalézacího soudu jakožto zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. V rámci popisu skutkového děje nalézacím soudem absentují znaky skutkové podstaty obviněnému vytýkaného trestného činu. Jestliže měl uvést nepravdivé údaje a zamlčet podstatné údaje, tak se žádný ze soudů nevypořádal s tím, jaké nepravdivé údaje uvedl či jaké údaje zamlčel. Nad rámec tohoto namítá, že pojišťovnou Kooperativa nebylo vyplaceno žádné pojistné plnění, a přesto je ve skutkové větě uvedeno, že měl svým jednáním způsobit škodu 3.500.000 Kč. Tento závěr je vnitřně rozporný a naprosto nelogický. Nebylo-li vyplaceno pojistné plnění, nemohla vzniknout pojišťovně škoda. Vedle toho poukazuje na svou dosavadní obhajobu, kdy zdůrazňuje, že nečinil žádné kroky pro to, aby mu bylo vyplaceno pojistné plnění. Pouze na pokyn příslušníka HZS informoval pojišťovnu o vzniku škody na pojistném majetku, přičemž toto hlášení sama pojišťovna označila za zmatené a nejasné.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 4. 6. 2020, sp. zn. 1 NZO 383/2020.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a základní východiska pro uplatnění zvolených dovolacích důvodů, uvedla, že námitka obviněného uplatněná v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívající v tom, že v rozsudku odvolacího soudu absentuje výrok o odmítnutí části odvolání, není důvodná. O chybějící výrok se nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby pouze zčásti a ve zbytku jej zamítne, což je právě procesní situace, ke které v posuzované trestní věci došlo. Jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé neúspěšné části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout. V posuzované trestní věci tedy odvolací soud nepochybil, pokud k odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu a o dalších výrocích z rozsudku soudu prvního stupně nerozhodoval a konstatoval, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.

K námitkám obviněného podřazeným pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že tyto námitky neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému jinému, protože se týkají procesního postupu při provádění důkazů a utváření skutkových závěrů. Obviněný jimi opětovně v řízení vyjádřil nesouhlas se zjištěními soudů a prosazuje svoji verzi skutkového děje.

Námitky, kterými obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů, resp. zmiňuje dokonce extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, obviněný založil na své vlastní, od soudů odlišné, interpretaci výsledků dokazování. Městský soud v Brně podrobně a logicky zhodnotil provedené důkazy, a to nejen jednotlivě, ale především v jejich souhrnu a dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že to byl právě obviněný, kdo úmyslně založil požár, že to byl obviněný, kdo uzavřel předmětné pojistné smlouvy a hodlal způsobit škodu ve výši 3.500.000 Kč pojišťovně Kooperativa. Závěr o vině obviněného nebyl učiněn pouze na podkladu, že osoba zakládající požár se musela dostat do restaurace pomocí vlastních klíčů, ale na základě mnohých dalších důkazů. Pokud se týká prodlevy předání kamerového záznamu T. B., tak se státní zástupkyně domnívá, že tento kamerový záznam mohl být použit jako donucení k úhradě dluhu. Existence dluhu byla potvrzena svědeckými výpověďmi, a to včetně svědkyně L. K., přítelkyně obviněného. Výměna zámků nemá pro posuzovanou trestní věc žádné relevance, kdy již z ohledání místa činu bylo zřejmé, že do objektu musel vstoupit někdo, kdo má od něj klíč. Skutečnost, že nárok na pojistné uplatňují vlastníci nemovitosti, nesvědčí o tom, že požár založili. Obviněnému je v zásadě ku prospěchu, že je mu v rámci pojistného podvodu kladena za vinu pouze částka, ke které se chtěl dostat prostřednictvím pojistného plnění, které sám sjednal u společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., a že mu není kladeno za vinu, že počítal s tím, že bude plněno i z jiných pojistek uzavřených vlastníky, a že mu tedy bude kladeno za vinu i to, že počítal s tím, že jeho věřitelům bude v důsledku požáru hrazeno pojistné z pojistek, které sjednali sami, což bude obviněný prezentovat jako splnění svých dluhů. Namítané vady znaleckého posudku pak dle státní zástupkyně není možno potvrdit, přičemž znalec vybral správnou metodu pro stanovení výše škody. Státní zástupkyně okruh námitek ohledně provedeného dokazování uzavřela tím, že skutková zjištění, která se stala podkladem k výroku o vině obviněného uvedenými zločiny, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces.

Pokud jde o opomenuté důkazy, státní zástupkyně zdůrazňuje, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí logicky vyložil, proč považoval za nadbytečné navrhované doplnění dokazování výslechem svědků, případně pořizováním dalších znaleckých posudků. Byla tak aplikována zásada trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou nebo obhajobou, neboť je to právě a jen soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým, což vyplývá i z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

Státní zástupkyně přisvědčila námitce obviněného stran nesprávné právní kvalifikace jeho jednání popsané v bodě 2) výroku o vině [ve vyjádření nesprávně uvedeno v bodě 1)] jako dokonaného trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Obviněný totiž úmyslně předstíral událost, blíže označenou v pojistné smlouvě, se kterou byl spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění, ačkoliv ve skutečnosti se taková událost vůbec nestala. Jednání obviněného by tak podle státní zástupkyně bylo přiléhavější kvalifikovat podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k okolnosti podmiňující užití vyšší trestní sazby s ohledem na výši způsobené škody [§ 210 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku]. V posuzovaném případě totiž obviněný evidentně v úmyslu opatřit sobě prospěch vyvolal událost, se kterou bylo spojeno právo na plnění z pojištění. Nedopustil se však dokonaného trestného činu, protože pojišťovna Kooperativa pojišťovna, a. s., mu pojištění ve výši 3.500.000 Kč nevyplatila poté, co zjistila, že pojistnou událost vyvolal. Státní zástupkyně se domnívá, že obviněný nespolupracoval po oznámení události s pojišťovnou z důvodu rozkrytí jeho trestné činnosti. Jeho jednání tak zůstalo ve stadiu pokusu, neboť obviněný nahlásil předmětnou událost pojistiteli, přičemž toto jednání směřovalo k dokonání trestného činu, kterého se obviněný dopustil v úmyslu jej spáchat, bylo tedy na místě jej posoudit jako pokus zločinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku.

Napravení nesprávné kvalifikace jednání obviněného by však nemělo zásadní vliv na stanovení druhu a výměry trestu, neboť podle § 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. V posuzované trestní věci k dokonání trestného činu nedošlo výlučně z toho důvodu, že bezprostředně po požáru bylo zjištěno, že tento požár byl založen úmyslně. To obviněnému zabránilo, aby pojistný podvod dokonal.

S ohledem na výše uvedené tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a současně vyslovila souhlas, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 9 To 507/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. O. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. k), g), l) tr. ř.

Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ten je naplněn tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (např. státní zástupce navrhl uložit ochranné opatření, poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení – poškozený ovšem není oprávněn podat dovolání; učinit tak může v jeho zájmu nejvyšší státní zástupce). Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. R 34/2000 a NS 17/2002-T 421.). Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3152-3206).

Obviněný namítal, že odvolací soud ve svém rozsudku nerozhodl výrokem ohledně jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu co do viny a uložené povinnosti nahradit poškozeným újmu, ačkoli byly i tyto výroky k podanému odvolání přezkoumávány. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že tato je zcela neopodstatněná a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nenaplňuje. Jak uvedeno výše, chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním – např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek podle § 256 tr. ř. nezamítne (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 96/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002,). Postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dikcí § 258 odst. 2 tr. ř., kterou je vázán odvolací soud, a podle něhož je-li vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65, publikovaný pod č. 37/1965 Sb. rozh. tr., a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, publikovaný pod č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). V podstatě stejný názor formuloval i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 151/2001 (uveřejněném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 9/2001, č. T 239.), když konstatoval, že „Pokud je vadná jen část napadeného rozsudku soudu prvního stupně, kterou lze oddělit od ostatních jeho částí, zruší odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jenom v této části. Tím je možné v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení, předpokládaném ustanovením § 2 odst. 4 tr. ř., aby v případě zjištění některé z vad uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř. nemuselo docházet ke zrušení celého napadeného rozsudku a k opětovnému vyslovení oddělitelných výroků, které nejsou zatíženy žádnými vadami. Obligatorním předpokladem vydání nového rozhodnutí podle § 259 odst. 3 tr. ř. nebo jakéhokoliv jiného navazujícího procesního postupu je ovšem právě to, že odvoláním napadené rozhodnutí je v odpovídající části podle § 258 odst. 2 tr. ř. zrušeno.“. Identický – a nutno zdůraznit, že naprosto jednotný – přístup k řešené problematice zaujal i Nejvyšší soud po zavedení institutu dovolání do trestního řádu při výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, vyslovil, že odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout“ (srov. 3. právní větu tohoto usnesení, které je publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 17/2002, č. T 417.). K uvedenému lze dodat, že Ústavní soud, jenž v minulosti rozhodoval v obdobných věcech o ústavních stížnostech obviněných, shora popsaný přístup Nejvyššího soudu k problematice výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. akceptoval. V posledních letech se tak stalo například v jeho usneseních ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2293/19, ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20, aj.

Stručně lze tedy shrnout, že odvolací soud z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil jen zčásti ve výroku o trestu. Následně tedy již odvolací soud nemohl rozhodnout dalším výrokem o odvolání obviněného ve zbylé, neúspěšné části podle § 256 tr. ř. Na nezměnění zbytku rozhodnutí napadeného soudu navíc odvolací soud poukázal jak ve výroku svého rozsudku („Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“), tak v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku. Postupu odvolacího soudu tedy nelze ničeho vytknout. Námitka obviněného týkající se chybějícího výroku o odmítnutí jeho dovolání je tedy zjevně neopodstatněná.

K námitkám obviněného, které podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., kdy se jedná zejména o námitky proti provedenému dokazování a nenaplnění skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a následně rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

Obviněný ve svém dovolání označil výslovně jako dovolací důvod jeho druhou variantu, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy poukazuje konkrétně na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků M. S., T. B., H. T., L. P., opisu notářského zápisu ze dne 21. 5. 2016 pořízeného dne 20. 3. 2019, kamerových záznamů pořízených na místě činu a v jeho okolí, znaleckého posudku doc. Ing. Libora Matějky, CSc., Ph.D., MBA, soudního znalce v oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné, stavby průmyslové, stavby zemědělské a stavební odvětví různá se specializací na vady a poruchy staveb, a oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací na odhady nemovitostí, znaleckého posudku Jaroslava Sedláka, soudního znalce v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady věcí movitých, elektroniky, elektromechaniky, strojů a zařízení; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů výslechy svědků J. H., J. P., J. H., P. O. a blíže neustavené osoby provádějící zpracování záznamů ze záznamového zařízení) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k okruhu osob majících motiv daný čin spáchat kvůli vyplacení pojistného plnění, k okruhu osob mající klíče od restaurace, k existenci jeho pohledávek vůči J. H., k době vyhotovení notářského zápisu, ke škodě způsobené na movitých a nemovitých věcech a k jeho činnosti vůči pojišťovně Kooperativa, a. s., po požáru), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. jsou založeny na nesprávných závěrech soudů, ke kterým dospěly na základě špatného hodnocení důkazů, kdy soud nepřiložil dostatečnou váhu důkazům svědčícím v jeho prospěch, kdy z provedených důkazů vyplývá, že neměl žádný důvod pro zapálení restaurace, že neměl žádné pohledávky a že se na rozdíl od mnohých dalších nesnažil dostat k penězům z pojistného plnění) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že předmětný čin nespáchal, neměl k tomu žádný důvod, neboť ručil vlastním majetkem i majetkem své přítelkyně, jediným důvodem jeho přítomnosti na místě činu v nočních hodinách pak byly chybějící léky, které si v práci zapomněl a jel si pro ně, neboť jsou pro něj, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, nezbytné).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel.

V rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky stran jednotlivých výpovědí, listinných důkazů a zejména pak znaleckých posudků). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit (jak ostatně učinil v předcházejícím řízení odvolací soud). S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Obviněný J. O. v rámci podaného dovolání výslovně namítal opomenuté důkazy s tím, že soudy neprovedly jím navrhované provedení výslechu svědků J. H., P. O., J. H., J. P. a blíže neustavené osoby zpracovávající kamerové záznamy ze záznamového zařízení restaurace.

Nejvyšší soud neshledal, že by se v tomto případě jednalo o případ opomenutých důkazů. V prvé řadě je třeba uvést, že návrhy obviněného nalézací soud neopomněl a řádně o nich rozhodnul, jak vyplývá ze str. 2 protokolu o hlavním líčení konaného dne 18. 9. 2019 (č. l. 624). Za druhé se nalézací soud k těmto návrhům vyjádřil i v bodě 31. svého rozsudku, kdy vysvětlil, proč důkazní návrhy obviněného shledal nadbytečnými. Návrh obviněného na doplnění dokazování tedy nebyl soudy opomenut, kdy soud odvolací postup nalézacího soudu shledal správným, přičemž uvedl, že v souvislosti s prokázaným skutkovým stavem bylo nadbytečné, aby soud prvního stupně prováděl důkazy podle navržených důkazů obžalovaným, jak se k tomu i vyjádřil v rámci odůvodnění napadeného rozsudku a rovněž tak důkazy, které byly navrženy před odvolacím soudem, byly takového charakteru, s ohledem na skutková zjištění, že nebylo potřeba, aby se jimi soud zabýval (bod 7. rozsudku odvolacího soudu).

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný výslovně namítá v rámci podaného dovolání. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Na tom nic nemění ani skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí obou soudů jsou dílčí nepřesnosti (obviněným namítané špatné uvedení data pořízení notářského zápisu v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu či nesprávná zmínka v rozsudku krajského soudu, že obhájce obviněného ničeho nenamítal proti znaleckému posudku oceňujícímu škodu na nemovitých věcech v řízení před nalézacím soudem), které však neměly vliv na hodnocení důkazů, ani na z nich vyvozené skutkové závěry. Nalézací soud v bodech 3. až 30. rozsudku rekapituloval provedené dokazování, z něhož vyvodil v bodě 31. příslušné skutkové závěry. Určení obviněného jakožto osoby zakládající požár učinil na základě kamerových záznamů předaných svědkem B., záznamů z Alza Boxu a Autosalonu Renault získaných Policií ČR, záznamu z odposlechu pořízeného při vyšetřování jiné trestní věci, jednotlivých pojistných smluv, oznámení o škodné události, znaleckých posudků oceňujících škodu na movitých a nemovitých věcech, výslechu svědků R. S., M. K., M. Š., T. B., M. S., L. K., H. T., A. T. a L. P., protokolů o ohledání místa činu, odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, odborného vyjádření k požáru restaurace G. Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje, úředního záznamu ze dne 18. 5. 2016, zpráv pojišťoven Kooperativa a ČSOB pojišťovny, způsobu provedení celého činu a nutnosti přípravy. Rovněž byl proveden důkaz listinou – opisem notářského zápisu sp. zn. NZ 546/2016 z 21. 5. 2016, kdy opis byl vyhotoven 20. 3. 2019, což je datum, které soud nesprávně označil jakožto datum pořízení originálního notářského zápisu. Tento důkaz však nikterak zásadně nepřispěl k objasnění skutkového děje, kdy je toliko zaznamenaným prohlášením obviněného několik dní po činu, a soudy obou stupňů mu tak nepřikládaly zásadní relevance.

Se závěry nalézacího soudu stran učiněných skutkových zjištění se pak odvolací soud plně ztotožnil, jak vyplývá z bodů 7. až 13. rozsudku, kdy mimo jiné konstatoval, že „odvolání směřuje hlavně proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně, pokud však v něm nejsou logické rozpory, nelze do něj odvolacím soudem zasahovat. V daném případě zjištěny nebyly. Soud prvního stupně, jak to vyplývá z odůvodnění rozsudku, rozvedl důkazní prostředky provedené u hlavního líčení, jejich obsah a důkazy, které z nich vzešly, hodnotil jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, porovnával vše s argumenty obhajoby a zjistil tak skutkový děj, který podřadil pod adekvátní skutkové podstaty trestných činů. Soud prvního stupně se vyrovnal s argumenty, které přednesl obhájce obžalovaného již v rámci řízení před soudem prvního stupně. Je možné v dané věci skutečně odkázat na důkazní prostředky a jejich obsah uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku“.

Obviněný vznesl námitku, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání popsané v bodě 1) odsuzujícího rozsudku, když dovodily naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 228 odst. 4 tr. zákoníku, tedy způsobení škody velkého rozsahu, s tím, že soudy nerespektovaly dikci § 137 tr. zákoníku, což by byla v obecné rovině námitka podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, neboť se obecně týká hmotněprávního posouzení věci. Obviněný však svou námitku založil výlučně na zpochybňování správnosti provedeného dokazování, konkrétně znaleckých posudků doc. Ing. Libora Matějky, CSc., Ph.D., MBA, a Jaroslava Sedláka, a z toho vyplývajících skutkových závěrů klíčových pro zhodnocení naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 4 tr. zákoníku. Argumentačně tedy de facto namítal existenci extrémního nesouladu vzhledem k výši zjištěné škody. V dovolání vznesl námitky totožné s těmi uplatněnými v předchozích fázích řízení, se kterými se již odvolací i nalézací soud vypořádaly. Uvedenou námitku tak uplatnil způsobem neregulérním. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o otázku, která by mohla mít zásadní dopad pro určení, zda byla kvalifikovaná podstata trestného činu poškození cizí věci naplněna či nikoliv, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující:

Trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu.

Podle § 138 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.

Podle § 137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě.

Škoda se chápe jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci (srov. R 55/1971-občanskoprávní, s. 151; dále i R 34/2010-II.).

Rozhodující je hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nikoli obohacení pachatele (srov. R 71/1971). Při odcizení, zpronevěření, podvodném vylákání nebo poškození věci starší či opotřebené se přihlíží k snížení její hodnoty (srov. R 33/1967). Praxe zde při stanovení výše škody na opotřebené věci vychází: –a) z ceny, za jakou se konkrétní věc s přihlédnutím k nabídce a poptávce obvykle v době a místě činu prodává, např. motorové vozidlo nebo videorekordér určité značky a typu,–b) z odborného vyjádření nebo znaleckého posudku o stupni opotřebení jejím používáním, poškozením apod. k době vzniku škody (spáchání trestného činu).

Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v § 137 tr. zákoníku bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm.

Pro stanovení výše škody si musí soud opatřit potřebné důkazy, kterými mohou být v jednodušších věcech doklady od poškozeného, osvědčující způsob získání věci včetně její ceny, popř. odborné vyjádření k stanovení ceny věci v době a místě činu obvyklé, anebo ve složitějších případech znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady (§ 105 tr. ř.). Obdobným způsobem je třeba postupovat při dokazování ceny věci stanovené s ohledem na účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1408–1411).

V dané věci byly pořízeny dva znalecké posudky. Jeden pro posouzení škody na věcech nemovitých, jeden pro posouzení škody na věcech movitých, přičemž oba dva znalci byli vyslechnuti v hlavním líčení dne 24. 7. 2019. Oba znalci vysvětlili, proč použili příslušné metody a určili výši škody právě zvoleným způsobem. V případě znaleckého posudku doc. Ing. Libora Matějky, CSc., Ph.D., MBA, tento uvedl, že výpočet škody položkovým rozpočtem byla nejvhodnější a nejvýstižnější metoda pro výpočet škody, neboť dokázala nejpřesněji určit výši škody. Rovněž rozvedl, že při oceňování škody posuzoval i míru zničení jednotlivých součástí domu, kdy uvažoval, zda je nutné je vyměnit nebo postačí jejich oprava. Při stanovení jednotlivých položek bylo vycházeno z cen programu RTS, které byly shodné s hodnotou tržní, přičemž ceny vycházely z hodnoty nemovitosti (str. 2–3 protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 7. 2019). Zpracovatel znaleckého posudku pro určení škody na movitých věcech Jaroslav Sedlák vycházel z ceny, za kterou se věci v době a místě činu obvykle prodávají, přičemž snížil jejich technickou hodnotu o opotřebení. Rovněž vycházel z účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav (str. 2–3 znaleckého posudku Jaroslava Sedláka). Byly tedy plně respektovány kritéria daná zákonem v § 137 tr. zákoníku, škoda byla zjištěna za pomoci znaleckých posudků, které byly provedeny v hlavním líčení, a to včetně výslechu znalců, kteří shrnuli výsledky znaleckého zkoumání i užité metodologie, a vysvětlili, proč zvolili právě tu kterou metodu ocenění škody. Škoda byla korektně zjištěna v celkové výši 5.687.747 Kč, tedy ve výši přesahující hranici škody velkého rozsahu podle § 138 tr. zákoníku, a zároveň naplňující znak kvalifikované skutkové podstaty § 228 odst. 4 tr. zákoníku. I kdyby tedy byla námitka obviněného uplatněna korektním způsobem, bylo by nutné ji považovat za zjevně neopodstatněnou.

Postupu nalézacího i odvolacího soudu stran provedeného dokazování Nejvyšší soud nemá čeho vytknout a uzavírá, že dokazování před nižšími soudy bylo provedeno v souladu s trestním řádem a ústavním pořádkem České republiky.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, výše zmiňované zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Za podřaditelnou pod obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitku obviněného, že ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu [bod. 2)] není možné dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, neboť z ní nevyplývá, jaké informace měl při sjednání pojistné smlouvy zatajit či zamlčet, či jak se obohatil, když mu nebylo plnění vyplaceno. Nejvyšší soud k této námitce uvádí následující.

Obecně lze k ustanovení § 210 tr. zákoníku uvést, že objektem tohoto trestného činu je podobně jako u podvodu podle § 209 tr. zákoníku cizí majetek, ale trestněprávní ochrana se tu poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu, a to jen pokud jde o práva a vztahy týkající se tzv. soukromého pojištění, které je zásadně vázáno na pojistné smlouvy, a plnění na základě něho poskytované, včetně jiných obdobných plnění. Ustanovení § 210 tr. zákoníku pak v sobě poměrně netypicky obsahuje dvě základní skutkové podstaty:

Podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku pachatel v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy, v souvislosti s likvidací pojistné události nebo při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Tato skutková podstata tedy poskytuje ochranu cizímu majetku v souvislosti s řádným sjednáváním pojistných smluv, likvidací pojistné události a poskytováním pojistného plnění, včetně tzv. jiného obdobného plnění.

Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření nebo změnu pojistné smlouvy nebo pro likvidaci pojistné události nebo pro poskytnutí plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění.

Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede v souvislosti s uzavíráním pojistné smlouvy jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že pojistná smlouva by nebyla uzavřena nebo by sice byla uzavřena, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Podobně tomu je u změny pojistné smlouvy, u likvidace pojistné události nebo při uplatňování práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2080–2092).

K naplnění skutkové podstaty podle odst. 1 je tedy třeba uvést nepravdivé údaje či podstatné údaje zamlčet. Ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu [bod 2)] a ani z odůvodnění tohoto rozsudku však nic takového nevyplývá, není specifikováno, jaké informace měl obviněný zamlčet či nepravdivě uvést v souvislosti s uzavíráním pojistné smlouvy. Ve skutkové větě nalézací soud uvádí, že „obviněný způsobil škodu 3.500.000 Kč, když pojistné plnění nebylo pojišťovnou vyplaceno“. Jedná se o poněkud nešťastnou ambivalentní formulaci. Z celého znění skutkové věty i odůvodnění příslušného rozhodnutí nicméně vyplývá, že obviněnému pojišťovnou žádná částka vyplacena nebyla (nikoliv však jeho vlastním přičiněním). Částka 3.500.000 Kč je in dubio pro reo nejnižší škodou, kterou svým jednáním, jednoznačně směřujícím k obohacení se přinejmenším touto částkou, mohl způsobit, ale kvůli dalšímu vývoji ve věci reálně nezpůsobil, neboť pojišťovna pojistné plnění nevyplatila. Uvedená formulace části skutkové věty je tedy formulací nevhodnou, nicméně nezakládá pochybnosti stran správnosti skutkových zjištění jako takových, neboť celá skutková věta podává dostatečný obsah o skutkových zjištěních významných pro právní kvalifikaci jednání obviněného.

Je ale potřebné uvést, že skutková věta ani učiněná skutková zjištění nepodporují právní kvalifikaci stanovenou nalézacím soudem a posléze aprobovanou odvolacím soudem, jak ostatně uvádí ve svém vyjádření i státní zástupkyně. Jednání pachatele zjištěné na podkladě provedeného dokazování a popsané ve skutkové větě totiž odpovídá jiné právní kvalifikaci, než užil nalézací soud, a to sice druhé základní skutkové podstatě trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, spáchaném nadto ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, neboť se jedná o nedokonaný trestný čin, k jehož dokonání aktivita obviněného bezprostředně směřovala.

V rámci skutkové podstaty podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku pachatel v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění či jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Objektem je tu tedy ochrana majetkových zájmů pojistitelů poskytujících plnění na podkladě uvedených událostí, tedy v konečném důsledku opět cizí majetek.

Zatímco skutková podstata podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje způsobení škody, pro naplnění znaků skutkové podstaty podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku je třeba uvedeným jednáním způsobit alespoň škodu nikoli nepatrnou, tedy nejméně ve výši 5.000 Kč.

Úmyslné vyvolání události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění (pojistné události), je takové jednání pachatele, jímž úmyslně způsobí konkrétní skutečnost, ze které vzniká povinnost pojistitele poskytnout plnění (záměrně havaruje s pojištěným automobilem, proražením hráze rybníka způsobí zatopení pojištěné nemovitosti či úmyslné založení požáru apod.) – viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2080-2094.

Nalézací soud v bodě 2) výroku o vině mimo jiné uvedl, že obviněný „dne 18. 5. 2016 založil požár restaurace G. v Brně na ulici XY s úmyslem vylákat pojistné plnění z níže uvedených pojistných smluv uzavřených se společností Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group ve výši 3.500.000 Kč, když uvedenou pojistnou událost nahlásil dne 18. 5. 2016, a ta byla pojišťovnou zaregistrována“.

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 21 odst. 5 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.

Pokus je obecnou formou trestného činu. Na rozdíl od přípravy není trestnost pokusu omezena na zvlášť závažné zločiny, ale týká se všech trestných činů. Pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu (vyvolal pojistnou událost – zapálil restauraci, a pokusil se způsobit škodu pojišťovně – uplatnil škodu), ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Pokus trestného činu se již velmi blíží dokonání trestného činu, a proto je typově společensky škodlivější než příprava.

Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Požadavek zajistit účinnou ochranu zájmů chráněných trestním zákonem vyžaduje, aby i jednání, jehož se dopustil pachatel v úmyslu spáchat trestný čin, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus vyvolává bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 293–295).

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pak naplní ten, kdo činem uvedených v § 210 odst. 1 či odst. 2 tr. zákoníku způsobí značnou škodu.

Podle § 138 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč a současně nepřesahující částku 5.000.000 Kč.

Jednání obviněného popsané ve skutkové větě v bodu 2.) rozsudku nalézacího soudu bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, kdy podle učiněných skutkových zjištění obviněný založil požár v restauraci G. s cílem inkasovat pojistné plnění ve výši přinejmenším 3.500.000 Kč, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo, neboť pojišťovna plnění nevyplatila. Obviněný učinil všechny kroky k dokonání trestného činu, kdy vyvolal událost, s níž je spojeno právo na pojistné plnění, avšak trestný čin nebyl dokonán, neboť pojistné plnění nebylo vyplaceno z důvodu nedodání dalších podkladů. To, že obviněný, ať už z důvodu náhlé pohnutky svědomí či obavy z probíhajícího vyšetřování, nedodal zbylé podklady, ho v žádném případě nemůže ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku vyvinit. Obviněný neodstranil nebezpečí, které z jeho jednání zájmu chráněnému trestním zákoníkem hrozilo [§ 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], ani se nepokusil o trestném činu učinit oznámení v době, kdy mohlo být nebezpečí, které jeho jednáním zájmu chráněnému trestním zákonem hrozilo, odstraněno [§ 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku]. Nejvyšší soud na tomto místě opakovaně uvádí, že trestný čin spáchaný ve stadiu pokusu je podle § 21 odst. 5 tr. zákoníku trestný podle trestní sazby stanovené pro dokonaný trestný čin. Jestliže obviněný učinil vše pro to, aby byl trestný čin dokonán, tedy, aby bylo vyplaceno pojistné plnění (kdy sám vyvolal pojistnou událost, se kterou bylo právo na pojistné plnění spojeno), je možno takové jednání hodnotit toliko jako pokus trestného činu pojistného podvodu.

Přestože lze dát obviněnému za pravdu, že nedošlo k vyplacení pojistného plnění, a tedy i k dokonání trestného činu, zcela jistě nelze současně dospět k závěru, že by jeho jednání bylo beztrestné, jak obviněný uvádí v dovolání, neboť jednání obviněného bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, tj. k získání pojistného plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1495/2019).

Nejvyšší soud posoudil závěry nalézacího soudu, aprobované odvolacím soudem stran naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 210 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jako nepřiléhající skutkové větě a učiněným skutkovým zjištěním. Podle názoru Nejvyššího soudu nutno hodnotit jednání obviněného jako naplňující zákonné znaky zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud tedy Městský soud v Brně a následně i Krajský soud v Brně jednání obviněného kvalifikovaly odlišně, nebyl jejich postup správný, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v nesprávné právní kvalifikaci skutku.

Ve světle uvedeného závěru se Nejvyšší soud následně zabýval tím, zda by zjištěná vada v právním posouzení skutku mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, popř. zda nesprávná aplikace základních skutkových podstat trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1, 2 tr. zákoníku na popsaný skutkový děj, má po právní stránce zásadní význam, tedy možnost postupu podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

V důsledku právního názoru, jenž Nejvyšší soud shora vyložil, by byl obviněný za jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaném ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a současně zločinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 4 tr. zákoníku za jednání pod bodem 1) výroku o vině. Za tohoto stavu by mu pak byl opětovně ukládán úhrnný trest podle § 210 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku). Použití kvalifikované skutkové podstaty § 210 odst. 5 písm. a) tr. ř. by tedy nebylo výše vytýkaným pochybením nižších soudů dotčeno, neboť vada právní kvalifikace se týká obecné skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu. Současně by jeho jednání bylo posuzováno jako jednání v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kdy je však trestnost pokusu trestného činu posuzována stejně jako trestnost dokonaného trestného činu. Jediným limitem se zde stává zákaz reformationis in peius, neboť co do otázky trestu by nemohla být pozice obviněného oproti dříve uloženému trestu zhoršena. V projednávané věci odvolací soud změnil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou na trest podmíněný v trvání 3 let s odkladem na 5 let, tedy na trest výrazně mírnější. Jelikož výrok o trestu odvolacího soudu nebyl napaden dovoláním nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného, nebyl ani předmětem přezkumu Nejvyššího soudu (i vzhledem k tomu, že lhůta pro podání dovolání již uplynula). Za stavu, kdy byla toliko určena nesprávná základní skutková podstata jednoho z trestných činů kladených obviněnému za vinu, přičemž skutková věta odkazovala k naplnění jiné základní skutkové podstaty téhož trestného činu, přičemž užití kvalifikované skutkové podstaty by zůstalo nedotčeno, a kdy byl obviněnému uložen s přihlédnutím ke všem okolnostem mírný trest, nelze předpokládat, že by bylo zásadně ovlivněno postavení obviněného před nalézacím, potažmo odvolacím soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1222/20, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1495/2019). Napadené rozhodnutí ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu by mohlo být korigováno toliko uvedením správné základní skutkové podstaty trestného činu za jednání pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu s uvedením správného stadia dokonání trestného činu, kdy by soud uvedl, že namísto zločinem podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, je obviněný vinen spácháním trestného činu podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

V projednávané věci se rovněž nejedná o otázku zásadního právního významu, která by nebyla vyřešena v soudní praxi, či o ní soudy vyšších stupňů rozhodovaly rozdílně a bylo by tedy nutné výklad projednávané právní otázky v tomto rozhodnutí sjednotit.

Vzhledem k výše uvedenému tak Nejvyšší soud shledal, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání v tomto ohledu by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. O. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 8. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru