Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 613/2014Usnesení NS ze dne 09.07.2014

HeslaMnožství větší než malé
Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Organizovaná skupina
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.613.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku

§ 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3415/14
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 613/2014-73

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. července 2014 o dovoláních, která podali obvinění M. N., R. K. a K. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 1 To 52/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. N., R. K. a K. Z. odmítají.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 52 T 3/2012, byli obviněný R. K. a obviněný M. N. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným (ad 2.), dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1.), a obviněný K. Z. byl uznán vinným přípravou zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem I.) výroku rozsudku dopustili jednáním spočívajícím v tom, že společně s obviněným D. P. v J., v jehož jednání byl spatřován zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (ad 2.), „v přesně nezjištěné době nejméně od května 2010 do července 2010, ve vzájemné součinnosti a dělbě úkolů se jako členové organizované skupiny osob působící přinejmenším na území Č. r., N. k., B. k., B. r. V. a A. r., vedeni společným záměrem, spolu s dalšími nezjištěnými osobami, vědomě podíleli na organizování a realizaci dovozu většího množství omamné látky kokain z různých států J. A. do N. k. a B. k. s cílem získat majetkový prospěch a s vědomím, že se o takovou látku jedná, přičemž M. N. spolu s R. K. a D. P. organizovali tuto činnost z území Č. r. tím, že pro plánované kurýrní cesty zajišťovali na území Č. r. tzv. kurýry, jako které sjednali přinejmenším obžalovaného K. Z., M. P. a J. H., kteří následně dle jejich pokynů odcestovali do N. k., kde od neustanovených osob obdrželi letenky a pokyny pro převoz omamné látky kokain, následně odletěli do B. r. V. nebo do A. r., kde na základě telefonických a osobních pokynů od M. N., R. K. a dalších neustanovených spolupracujících osob obdrželi omamnou látku kokain v různém množství, která byla ukryta v jejich zavazadlech, s čímž tito byli srozuměni a následně odletěli či měli odletět zpět do N. k. či B. k., kde omamnou látku kokain měli odevzdat doposud neustanoveným osobám v rámci této skupiny a následně za toto měli obdržet finanční odměnu, přičemž takto jednali nejméně v následujících případech:

1. v blíže nezjištěné době krátce před 14. 5. 2010 R. K. na základě předchozího pokynu od M. N. za účelem neoprávněného dovozu omamné látky kokain z B. r. V. do N. k., sjednal jako kurýry v J. osoby M. P., trvale bytem T., Š., L. L., trvale bytem J., B., a dále obžalovaného K. Z., které následně M. N. odvezl společně s R. K., který je na jejich kurýrní cestě doprovázel a uděloval jim v jejím průběhu pokyny, do N. k., kde jim další doposud neztotožněné osoby v součinnosti s M. N. zajistily letenky do M. ve Š. k. a poté do B. r. V., kde v rámci svého pobytu dle předchozí dohody převzal s výjimkou L. L., který od tohoto záměru upustil a z místa odcestoval, od neustanovených osob omamnou látku kokain nejméně M. P., a to v množství 1.069,5 g s podílem účinné látky 54,38% v bílém prášku a 2.774 g s podílem účinné látky 48,8% v kašovité hmotě béžové barvy, vše uschované ve 108 nádobkách s lepidlem, které ukryl ve svých zavazadlech, přičemž M. P. byl při realizaci záměru dopravit drogy z V. leteckým spojem nejprve do M. ve Š. k. a dále nejméně do B. v B. k. a tam je předat neustanoveným osobám, zadržen dne 27. 5. 2010 na letišti M. V. v C., B. r. V.; obžalovaní R. K. a K. Z. pak byli srozuměni s tím, že do V. přicestovali za stejným účelem jako M. P. a že budou užiti k nelegální přepravě stejného drogového materiálu ve srovnatelném množství z V. na území E., přičemž z důvodu zadržení M. P. se takový další postup již neuskutečnil,

2. v blíže nezjištěné době krátce před 27. 6. 2010 D. P. na základě předchozího pokynu od M. N., zprostředkovaného přes R. K., za účelem neoprávněného dovozu omamné látky kokain z A. r. sjednal v T. jako kurýra osobu J. H., trvale bytem T., Dr. R., který dle jejich pokynů vycestoval do N. k., kde mu další neztotožněné osoby v součinnosti s M. N. zajistily letenky do A. r., kde v rámci svého pobytu dle předchozí dohody převzal od neustanovených osob omamnou látku kokain, kterou měl ukrytou v zavazadle, přepravit přes L. zpět do A. v N. k., kde měl drogu předat doposud neustanoveným osobám podílejícím se na organizování tohoto dovozu, za což měl obdržet finanční odměnu, přičemž byl 14. 7. 2010 na l. letišti H. ve S. k. V. B. a S. I. zadržen při příletu z A. s 4.030 gramů kokainu v celkem osmi balíčcích s podílem účinné látky kokain báze 3.370 gramů;

přičemž shora popsaných jednání se obžalovaní dopustili bez příslušného povolení a přesto, že kokain podle zákona č. 167/1989 Sb. patří mezi omamné látky zařazené do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách“.

Obviněný M. N. byl dále uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem II.) výroku o vině dopustil spolu s obviněným M. R., který byl uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jednáním spočívajícím v tom, že „M. N. v době nejméně od 4. 10. 2010 do 7. 3. 2011 za účelem další distribuce, kterou zajišťoval dílem sám a dílem prostřednictvím M. R. pro jiné přechovával větší množství omamné látky kokain, kterou si opatřoval v opakovaných případech dovozy do Č. r. z N. k., přičemž prodejem získané prostředky si následně dělili, kdy v uvedené součinnosti obžalovaných došlo nejméně k následujícím udáním uvedené omamné látky pro další distribuci a koncovým uživatelům:

1. od přesně nezjištěné doby, nejméně však od měsíce října 2010 do 6. 3. 2011, M. N. opakovaně prodával na různých místech zejména v P. a jejím okolí přesně nezjištěné množství uživatelských dávek kokainu, a to nejméně níže uvedeným osobám:

- osobě D. D., užívající tel., kterému prodal kokain minimálně v jednom případě za částku nejméně 200,- Kč,

- osobě T. C. s přezdívkou „J.“, užívající tel., kterému kokain minimálně v jednom případě poskytl zdarma,

- osobě F. N., užívající tel., kterému prodal kokain minimálně v deseti případech, za celkovou částku cca 30.000,- Kč,

- osobě F. Š., užívající tel., kterému prodal kokain ve čtyřech případech, za celkovou částku cca. 1 000,- Kč,

- osobě A. N., užívající tel., kterému poskytl kokain minimálně v deseti případech, a to bezplatně či za úplatu za celkovou částku cca. 10 000,- Kč,

- osobě D. B., užívající tel., kterému poskytl kokain ve dvaceti případech, zčásti bezplatně a zčásti za úplatu, za celkovou částku cca. 20 000,- Kč,

- osobě A. K., užívající tel., kterému prodal kokain ve třech případech po 1 gramu za celkovou částku 6.000,- Kč,

- osobě J. S., užívající tel., kterému poskytl uživatelskou dávku kokainu bezplatně ve čtyřiceti případech,

- osobě M. M., užívající tel., kterému prodal kokain ve třech případech po 1 gramu za částku nejméně 1.800,- Kč za 1 gram,

- osobě N. M. (roz. H.), užívající tel., které prodal v jednom případě 1 gram kokainu za 1.800,- Kč,

- osobě T. P., užívající tel., které poskytl zdarma či za nezjištěnou úplatu 0,5 gramů kokainu,

- osobě S. K., užívající tel., které poskytl kokain bezplatně, opakovaně, v přesně nezjištěném množství a dále na její žádost poskytl jiným nezjištěným osobám nejméně ve dvou případech 1 gram kokainu za částku 2.000,- Kč za 1 gram,

- osobě T. Ch., užívající tel., které bezplatně poskytl kokain v nejméně pěti případech,

- obžalovanému R. K., kterému bezplatně poskytl kokain ve třech případech,

přičemž do dne 7. 3. 2011 nadále přechovával při sobě a ve svém bydlišti v rodinném domě na adrese V Z., V. n. V., za účelem další plánované distribuce dalším osobám celkem 261,883 gramů kokainu, s podílem účinné látky kokain báze 187,203 gramů;

2. od přesně nezjištěné doby, nejméně však od měsíce prosince 2010 do 6. 3. 2011 M. N. opakovaně předal do dispozice M. R. přesně nezjištěné množství kokainu za účelem jeho další distribuce většímu počtu osob, kterou v uvedeném období M. R. vykonával, přičemž ke spotřebě či další distribuci prodal M. R. blíže nezjištěné uživatelské množství kokainu na různých místech v P. a jejím okolí nejméně níže uvedeným osobám:

- osobě D. D., užívající tel., kterému prodal kokain v pěti případech vždy za částku 200 – 500,- Kč,

- osobě T. C. s přezdívkou „J.“, užívající tel., kterému prodal kokain v devíti případech, za celkovou částku cca. 2000,-Kč,

- osobě A. N., užívající tel., kterému prodal kokain ve dvou případech vždy za částku 1.000,- Kč,

- osobě M. D., užívající tel., kterému nejméně ve čtyřech případech prodal 0,5 gramu kokainu za celkovou částku cca 5.000,-Kč,

přičemž do dne 7. 3. 2011 nadále M. R. při sobě a v jeho bydlišti v bytě obžalovaného M. N. na adrese P., P. přechovával za účelem další plánované distribuce dalším osobám celkem 9,013 gramů kokainu s podílem účinné látky kokain báze 6,131 gramů;

přičemž shora popsaných jednání se obžalovaní dopustili bez příslušného povolení a přesto, že kokain podle zákona č. 167/1989 Sb. patří mezi omamné látky zařazené do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách“.

Obviněný R. K. byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to:

- kovová lžička se zbytky kokainu, karta s názvem káva Etage, sáček s fenacetinem a stopy lidokainu, prázdný sáček s rychlouzávěrem se zbytky kokainu, plechová krabička s označením Disneyland se semínky rostliny rodu konopí, voskový papír se zbytky kokainu - celková hmotnost OPL po zkoumání je 0,8 gramů;

- plechová krabička od cigaret zn. Mar1boro se zbytky nikotinu a cannabinoidů včetně delta 9 THC, celková hmotnost OPL po zkoumání je 13,0 gramů;

- plechová krabička zelené barvy s čínskými motivy s názvem Cinnamon tea, s obsahem nikotinu a cannabinoidů včetně delta 9 THC, celková hmotnost OPL po zkoumání je 16,2 gramů;

- skleněná dóza se skleněným uzávěrem, s obsahem cannabinoidů včetně cannabinoidu delta 9 THC, celková hmotnost OPL po zkoumání je 6,8 gramů;

- plechová krabička černé barvy s obrázkem ducha a s obsahem s obsahem cannabinoidů včetně cannabinoidu delta 9 THC;

- mobilní telefon černo - zlaté barvy zn. NOKIA, se SIM kartou O2;

- mobilní telefon Samsung, uvnitř baterie a SIM karta T- Mobile.

Obviněný M. N. byl odsouzen podle § 283 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to:

- černý látkový obal s tkaničkou, který obsahuje 13 sáčků s přítlačným lištovým uzávěrem obsahujícím 17,508 gramů kokainu a fenacetinu, hmotnost OPL po zkoumání je 17,000 gramů;

- 3x mikroténový sáček s bílou sypkou látkou (1x modrý sáček, ve kterém je zauzlovaný modrý sáček s 98,710 kokainu a levamisolu, 1x modrý sáček, ve kterém je bílý sáček s 156,100 gramů fenacetinu, 1x bílý sáček s 98,580 gramů kokainu a levamisolu), hmotnost OPL po zkoumání je 3/A 88,000 gramů, 3/C 89,000 gramů + 3/B 156,100 gramů;

- plechová krabička s nápisem LUCKY STRIKE obsahující digitální váhu TRUEWEIGHT bez výrobního čísla, jemný PVC sáček zauzlovaný s 47,085 kokainu, fenacetinu a lidokainu, malý sáček s přít1ačným lištovým uzávěrem se sypkou látkou označený písmenem „H“, popisovač černé barvy, sada sáčků s přítlačným lištovým uzávěrem, zavírací nůž, malé závaží 50 g, kávová lžička se zbytky kokainu, hmotnost OPL po zkoumání je 46,000 gramů;

- zelená miska a polévková lžíce se zbytky kokainu a fenacetinu;

- digitální váhy stříbrné barvy se zbytky kokainu a fenacetinu zn. ZEWLING CH-500 bez v.č.;

- finanční hotovost - čísla bankovek zadokumentována fotograficky - 17 x 1.000,-Kč, 4 x 2.000,- Kč, 2 x 50,- EUR, 8 x 20,- EUR, 4 x 10,- EUR, 3 x 5,- EUR, tj. celkem 25.000,- Kč a 315,- EUR;

- sada sáčků s přít1ačným lištovým uzávěrem zašpiněných od kokainu;

- mobilní telefon zn. NOKIA, s přelepeným IMEI a SIM karta VODAFONE;

- mobilní telefon zn. NOKIA E 66, IMEI a SIM karta VODAFONE.

Obviněný K. Z. byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci, a to:

- SIM karta Vodafone.

Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněných D. P. a M. R.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 52 T 3/2012, podali obvinění R. K., M. N., D. P. a K. Z. odvolání. Odvolání podal taktéž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, který jej podal v neprospěch obviněných R. K., M. N. a D. P. a směřoval jej do výroku o jim uložených trestech.

O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 1 To 52/2013, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných R. K., M. N., D. P. a K. Z., stejně jako odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodná.

II.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 1 To 52/2013, podali obvinění R. K., M. N. a K. Z. prostřednictvím svých právních zástupců dovolání.

Obviněný R. K. v rámci podaného dovolání (č. l. 4357 - 4360) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný uvedl, že si je vědom limitů dovolacího řízení, nicméně je přesvědčen, že v daném případě existují důvody pro provádění dokazování v dovolacím řízení podle § 265r tr. ř. Má za to, že se soudy obou stupňů zcela nedůvodně přiklonily k argumentaci státního zástupce, přičemž nebraly v potaz argumenty obhajoby z hlediska jednotlivých skutků, toho jak nastaly v časovém sledu, v průběhu konkrétního děje, v daném místě a v daném čase. Obviněný rozebírá jednotlivé skutky a k nim se váznoucí učiněná skutková zjištění, která následně rekapituluje a hodnotí. Rozebírá tak i jednotlivé výpovědi obviněných, svědků a další důkazní prostředky. S uvedenými závěry soudů pak polemizuje a vyslovuje závěr, že jeho vinu nepodporují a poukazuje i na rozdílné postavení své a svědka L. L., třebaže má za to, že i tento svědek se na činnosti ostatních obžalovaných podílel. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. 2) výroku o vině pak obviněný namítl, že v rámci návštěvy svého právního zástupce ve věznici dne 18. 3. 2014 tohoto informoval o nových skutečnostech, které se dozvěděl již ve výkonu trestu od obviněného D. P. Má v této souvislosti za to, že samotné zprostředkování kontaktů nemůže být považováno za trestné jednání. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. 1) výroku pak namítá existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když se z jeho strany nemůže jednat o dílem dokonaný, dílem nedokonaný trestný čin. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. 2) výroku pak odmítá, že by měl na uvedené cestě svědka H. jakýkoli podíl. Je přesvědčen, že tímto postupem byl porušen princip in dubio pro reo, přičemž byl odsouzen na základě pouhých domněnek a indicií.

S ohledem na uvedené námitky pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 1 To 52/2013, a jemu přecházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 52 T 3/2012, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný M. N. uplatnil v rámci podaného dolování (č. l. 4383 – 4386) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že si je vědom limitů přezkumu skutkových zjištění v dovolacím řízení. Namítá nesprávnost přisouzeného znaku kvalifikované skutkové podstaty „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Relevantní judikatura Nejvyššího soudu byla primárně koncipována/vytvářena za účinnosti trestního zákona, respektive při vědomí „reduktivního“ ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., jehož ekvivalent však v trestním zákoníku absentuje. Obviněný s touto judikaturou nesouhlasí, neboť taková judikatura dle jeho názoru vytváří „největší disproporci v oblasti trestního práva“. Je přesvědčen, že ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tj. postih páchání tzv. drogové trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, by měl být zcela jednoznačně zaměřen na osoby tzv. drogových bossů, kteří získávají trestnou činností příjmy v řádech naprosto odlišných od jeho případu odsouzeného, navíc osob, kteří páchají trestnou činnost dlouhodobě a konsekventně vytvářejí trvalé zločinecké struktury. Aniž by chtěl jakkoliv bagatelizovat své jednání, není dle jeho názoru tou osobou, na kterou je, respektive by měla být tato právní úprava cílena. Vzhledem k absenci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. v novém trestním zákoníku se uvedený znak vztahuje na kohokoli, kdo by byť i jen marginálně napomohl organizované skupině. Poukazuje na to, že kokain musí být vzhledem ke svému původu vždy dovezen ze zahraničí a přísnou trestní sazbou podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku je tak ohrožen každý, kdo by pouze vyzvedl zásilku drogy na poště. Domnívá se, že „společenská nebezpečnost“ takového jednání nemůže být srovnatelná se zločinem vraždy či dalších nejzávažnějších zločinů. Přitom má za to, že „společenská nebezpečnost“ jeho jednání je výrazně nižší, než bylo „presumováno“, neboť z objektivních důvodů nebylo možné, aby byl jeho čin dokonán. Poukazuje pak na to, že postih drog je pouze společenskou konvencí, což staví do protikladu s absencí postihu nakládání s alkoholem, který považuje, co do negativních důsledků, za nebezpečnější. Obviněný poukazuje na problematičnost odsuzování osob za tzv. drogovou kriminalitu v oblasti měkkých drog, mezi které kokain vzhledem ke svým účinkům patří, resp. přísný postih v této oblasti. Má tedy za to, že dosavadní interpretace § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku nemůže obstát a v tomto směru došlo k nesprávnému právnímu posouzení.

Na podkladě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci „ve spojení“ s rozsudkem Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil soudu prvé instance k dalšímu řízení.

Obviněný K. Z. v rámci podaného dovolání (č. l. 4374 – 4375) uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že odvolací soud zcela pominul řadu argumentů, které vznesl v podaném odvolání, zejména, že nebylo vůbec prokázáno, že by kdy ve V. byl. Zpochybňuje v tomto směru vyjádření svědka L. L. a jím pořízené fotografie, kdy nelze určit, kde byly fotografie pořízeny. Stejně zpochybňuje i razítka ve svém cestovním pase, kdy namítá, že nebylo prokázáno, že se skutečně jedná o jeho cestovní pas. Soudům pak vytýká, že nevyslechly svědky, kteří měli potvrdit, že v inkriminovanou dobu byl v Č. r. Namítá zároveň, že jeho vlastní výpověď hodnotily soudy rozporně, když na jednu stranu poukazují, že se k cestě do V. sám v podstatě doznal, avšak na druhou stranu jeho výpovědi považují za lživé a schizofrenní. Poukazuje pak na to, že trpí „bájnou lhavostí“ (pozn. státního zástupce – patrně myšlena bájivá lhavost), přičemž posouzení této skutečnosti se nalézací soud zcela vyhnul a fakticky tak nahradil znalecký posudek. Uvedl dále, že nebylo nijak prokázáno, že se měl jakkoliv podílet na trestné činnosti, ke které mělo dojít a že vůbec věděl, že osoby kolem něho jsou členové organizované skupiny, která páchá drogovou trestnou činnost. Prokázáno bylo pouze to, a to nikdy nepopíral, že se s dalšími obviněnými zná, a nepopírá ani to, že s nimi byl někdy na cestách. Nikdy však nikam nevycestoval za účelem obchodu s drogami, ani se ničeho takového neúčastnil. Pokud spoluobvinění někdy drogovou trestnou činnost páchali, o tomto nevěděl. Ve vztahu k přisouzenému rozsahu dovozu kokainu (resp. přípravy tohoto dovozu), pak namítá, že se výklad pojmu velký rozsah opírá o nařízení vlády, tj. podzákonný předpis, což považuje za rozporné s čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Zpochybňuje pak argumentaci odvolacího soudu ve vztahu k aplikaci tohoto nařízení vlády i po zrušovacím nálezu Ústavního soudu. Má za to, že uvedená pochybení jsou natolik závažná, že zakládají pochybnost o jeho vině ve smyslu zásady in dubio pro reo, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ve vztahu k výroku o trestu pak obviněný namítl nesprávné vyhodnocení rozhodných kritérií, zejména jeho chování ve vazbě a psychiatrické zdravotní obtíže, což zpochybňuje jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „napadená rozhodnutí zrušil co do výroku o vině i trestu“.

K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, vyjádřil se k jednotlivým dovoláním obviněných.

Ve vztahu k dovolání obviněného R. K. uvedl, že za relevantní lze považovat s jistou mírou benevolence námitku obviněného, že jeho jednání nelze posoudit jako trestné vzhledem k intenzitě zapojení do činnosti dalších členů skupiny, nicméně shledává ji neopodstatněnou. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že činnost obviněného se neomezovala na pouhé zprostředkování kontaktů, ale podílel se na celkovém organizačním zajištění cesty nejprve do N. a následně do V., kdy cestu do V. následně i sám vykonal. Lze se ztotožnit i se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně pokud jde o účast tohoto obviněného ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem I. 2) výroku rozsudku, třebaže se v dílčích aspektech odlišuje tím, že obviněný do A. neodcestoval. To však lze přičíst určité změně „strategie dovozu“ kokainu v důsledku předchozího odhalení kurýra P. Lze sice připustit, že v případě uvedeného útoku byla intenzita zapojení obviněného poněkud nižší, avšak taková skutečnost nemá bezprostřední vliv na jeho trestní odpovědnost. Obviněnému byl s ohledem na uvedenou skutečnost uložen mírnější trest, než v případě hlavního organizátora, obviněného M. N. Ve vztahu ke znaku „spáchané ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ pak státní zástupce uvedl, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že jednání obviněného bylo „článkem řetězu“ na sebe navazujících činností spočívajících ve zjednání „kurýra“, logistického zajištění jeho cesty do cílové destinace a jeho návratu se zásilkou drogy, přičemž se jednalo o nutnou součást další činnosti směřující k dovozu drogy ve velkém rozsahu a ve spojení s mezinárodní zločineckou strukturou. Z tohoto hlediska lze považovat právní posouzení jednání obviněného v intencích jím uplatněných námitek za zcela správné a zákonu odpovídající. Pod dovolací důvod nepodřaditelné pak státní zástupce shledal námitky stran vlastního rozboru výpovědí některých svědků, vlastní verze událostí ve V., obviněným nastíněné „nové skutečnosti“, které se měl dozvědět ve výkonu trestu. Současně státní zástupce neshledal existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Rozhodnutí soudů v nyní projednávané věci však takovým deficitem netrpí, naopak je třeba vyzdvihnout zcela vyčerpávající a odůvodnění soudu prvého stupně, které lze vzhledem k rozsahu zpracovávané důkazní materie považovat za zcela precizní.

Ve vztahu k dovolání obviněného M. N. státní zástupce uvedl, že jen obtížně u nich lze vysledovat přímou obsahovou vazbu na konkrétní, soudy zjištěné jednání obviněných. Námitky jsou tak vedeny spíše v rovině polemiky de lege ferenda, když rozporují spíše vlastní normativní základy trestní odpovědnosti za přisouzený trestný čin, než aplikaci těchto norem v konkrétním případě. Stran „resuscitace“ již neplatného ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. uvedl, že obviněný nepředestřel ve vztahu ke svému jednání žádnou skutečně relevantní a pádnou argumentaci, která by byla způsobilá ke změně judikatorního náhledu soudní praxe na znak ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. U uvedeného znaku je nutné, aby pachatel takového zločinu o souvislosti s činností organizované skupiny věděl, což bylo v daném případě evidentně splněno. K úvaze obviněného, že většina drog pochází ze zahraničí, což by dle jeho názoru v logice rozhodování soudů znamenalo automatické naplnění uvedeného znaku v případě jakéhokoli prodeje zahraniční drogy, uvedl, že v každém konkrétním případě je třeba hodnotit konkrétní zjištěné skutkové okolnosti. V nyní projednávané věci činnost obviněných spočívala ve vzájemně koordinovaném a logisticky zajištěném dovozu látky od další, třebaže blíže neztotožněné skupiny v L. A., ve prospěch jiné, rovněž zjevně organizované skupiny v N., tudíž tento znak zde zcela jistě naplněn byl. Stran námitky přílišné přísnosti ve vztahu k bagatelnímu jednání posuzovaném dle předmětné kvalifikované skutkové podstaty státní zástupce uvedl, že jednání obviněného zcela jistě nelze označit za bagatelní, neboť se jednalo o řídící činnost, jež měla mít dopad na území několika států, a která vzhledem k míře jeho aktivity zcela nepochybně a evidentně naplňovala uvedený sporný znak přisouzené skutkové podstaty. Státní zástupce neshledal, že by v případě obviněného bylo namístě aplikovat zmírňující ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Naprostý nesouhlas pak státní zástupce vyslovuje s dalšími rovněž obecnými úvahami obviněného, jimiž se snaží dopad svého jednání nemístně bagatelizovat poukazem na relativnost nebezpečnosti jeho jednání ve srovnání s působením alkoholu, včetně pochybného závěru stran zařazení kokainu mezi tzv. měkké drogy.

Ve vztahu k dovolání obviněného K. Z. státní zástupce uvedl, že za obsahově relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu lze v podstatě považovat pouze námitku, že jeho jednáním nebyl naplněn znak velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Tento svůj závěr však obviněný opírá pouze o vlastní interpretaci ústavněprávních limitů stanovení trestnosti určitého jednání a určité dezinterpretaci důsledků vyplývajících ze zrušovacího nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12. Přitom je evidentní, že uvedený nález se v případě obviněného ani uplatnit nemůže, a to již z důvodů intertemporálních účinků tohoto nálezu, podle nichž je třeba tento nález aplikovat až na jednání, k nimž došlo po publikaci tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, což není případ nyní projednávané věci. Obviněný přitom pomíjí, že za protiústavní nebyly shledány přímo samotné hodnoty omamných a psychotropních látek, ale forma jejich zakotvení vládním nařízením. V reakci na tento nález pak Nejvyšší soud přijal dne 13. 3. 2014 stanovisko trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2013, jímž výchozí hodnoty zcela v souladu se závěry Ústavního soudu nově stanovil judikatorně, a to v případě konkrétně omamné látky kokain zcela shodně, jako v nařízení vlády č. 467/2009 Sb., které obviněný namítá. Dle názoru státního zástupce další okruh námitek, jimiž obviněný pokračuje ve své obhajobě, že do V. nikdy neodcestoval, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu neobstojí. Jde totiž o tvrzení skutkové, bez náležitého hmotněprávního fundamentu, což uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Na závěr o trestní odpovědnosti obviněného pak nemůže mít vliv ani jím samým „diagnostikovaná“ porucha spočívající v tzv. bájivé lhavosti. Lze přitom považovat za zcela prokázané, že obviněný si skutečně velmi často vymýšlí, jde však o skutečnost, kterou bral při hodnocení důkazů nalézací soud v potaz a k jednotlivým výpovědím obviněného přistupoval s náležitou kritičností. Pokud přitom k výpovědi tohoto obviněného přihlížel, činil tak pouze v tom rozsahu, v jakém byla v souladu s dalšími výpověďmi, příp. jinými důkazy. Takový postup lze považovat za naprosto správný a korektní a nelze mu ani z hlediska ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. cokoli vytknout. Je třeba zdůraznit, že soud prvého stupně velmi pečlivě zdůvodnil, z jakých důvodů dospěl k názoru, že znalecké zkoumání osobnosti obviněného je nadbytečné (srov. str. 28 rozsudku). Státní zástupce konstatoval, že ani ve vztahu k tomuto obviněnému přitom nelze hovořit o jakémkoli, natož extrémním, nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. K., M. N. a K. Z. odmítl jako zjevně neopodstatněná.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedené dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 1 To 52/2013, jsou přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými R. K., M. N. a K. Z. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Všichni tři obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit námitky, v rámci nichž obvinění namítají nesprávné hodnocení důkazů (v případě obviněného R. K. se jedná zejména o výpovědi obviněného K. Z., svědka M. P., svědka L. L. a svědkyně J. P., stejně jako videokonferenci se svědkem J. H.; v případě obviněného K. Z. se jedná zejména o fotografickou dokumentaci, jeho cestovní pas, resp. údaje v něm obsažené, jeho vlastní výpověď, spadá sem i námitka neprovedení navrhovaných důkazů – výslechů v dovolání blíže nespecifikovaných svědků k prokázání jím tvrzených skutečností, stejně jako znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie na jeho osobu), a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (v případě obviněného R. K. se jedná o podrobnou polemiku se skutkovými zjištěními, která učinil nalézací soud, zejména stran toho, jaké vztahy měl s kurýrem J. H. a obviněným D. P., a jak probíhal jeho pobyt ve V.; v případě obviněného K. Z. se jedná o zjištění stran toho, zda se vůbec na území V. někdy nacházel, resp. zda do ní někdy přicestoval, zda trpí či netrpí psychickou poruchou a zda byl srozuměn s tím, jaký byl účel cesty spoluobviněných do V.), když prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (u všech obviněných lze dovodit obecnou námitku, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy obviněný R. K. namítl, že byl odsouzen na základě jakýchsi domněnek a indicií, nikoli konkrétních důkazů, a obviněný K. Z. namítl, že tvrzení soudů nejsou nijak prokázána provedenými důkazy) či případně předkládají vlastní verzi skutkového stavu věci (v případě obviněného R. K. tento uvádí, že se toliko s některými zúčastněnými osobami zná, ale nikdy žádný kokain nepašoval a na žádném obchodu s kokainem se nepodílel, kdy předkládá verzi událostí stran jeho cesty a pobytu ve V.; v případě obviněného K. Z. se jedná o vyjádření v tom smyslu, že se na území V. nikdy nenacházel, na uvedené trestné činnosti se nijak nepodílel a vůbec nevěděl o tom, že lidi, které zná, jsou členy organizované skupiny páchající drogovou trestnou činnost, kdy zdůraznil, že nikdy nevycestoval za účelem obchodu s drogami, ani se ničeho takového neúčastnil, a pokud spoluobvinění někdy drogovou trestnou činnost páchali, on o tomto nevěděl).

Takto obviněnými vznesené námitky jsou tak založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku v rámci dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Mezi námitky procesního charakteru lze podřadit námitky stran namítaného nedodržení zásady in dubio pro reo a principu volného hodnocení důkazů. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nad rámec je možno uvést, že zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí napadeného dovoláním i řízení, které mu předcházelo, posuzuje Nejvyšší soud podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno, popřípadě, kdy bylo konáno řízení, které mu předcházelo (ex tunc). Zákon zde tzv. nova, tj. nové skutečnosti a nové důkazy nepřipouští, protože ta by mohla být důvodem obnovy řízení (srov. rozh. č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Přitom skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného. Nelze tedy přihlížet k „novým skutečnostem“, které se obviněný R. K. údajně dozvěděl od obviněného D. P. během společného výkonu trestu a které předal svému právnímu zástupci.

Za podřaditelnou pod obviněným R. K. uplatněný dovolací důvod lze s notnou dávkou benevolence označit námitku, v rámci níž obviněný namítal, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu uvedeného zločinu, resp. že je zcela nelogické, aby byl odsouzen za dokonaný trestný čin, když se jednalo toliko o zprostředkování kontaktů mezi dvěma osobami, což nelze ani při extenzivním výkladu chápat jako trestní jednání.

Uvedenou námitku obviněný uplatnil v převážné míře na podkladě vlastního hodnocení důkazů a vlastní verzi událostí, kdy své jednání v podstatě prezentoval jako pouhé zprostředkování kontaktů. Takovýto závěr však se stabilizovanými skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem, jimiž je dovolací soud vázán, nekoresponduje. Obviněnému je kladeno za vinu, že se uvedeného jednání dopustil ve spojení s organizovanou skupinou. „Organizovanou skupinou působící ve více státech“ se rozumí skupina působící nejméně ve dvou státech, a to případně včetně Č. r. Jinak se organizovanou skupinou rozumí sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost pro společnost (srov. R 45/1986). (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1663). V projednávané věci obviněný zcela jistě nebyl pouze jakýmsi zprostředkovatelem mezi obviněnými, případně dalšími osobami, ale byl právě oním článkem soukolí, který se podílem na samotné organizaci cest do N. a V., kdy v případě skutku pod bodem I. 1) výroku o vině tuto cestu i sám uskutečnil, zatímco u skutku pod bodem I. 2) zůstal u organizace a do V. osobně necestoval. V uvedeném lze zcela odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího soudu, který se rolí obviněného v celé věci pečlivě zabýval a tuto podrobně popsal (zejména str. 23 až 50 rozsudku). Soudy obviněného sice neoznačily za hlavního organizátora, tímto byl shledán M. N., ale obviněný byl osobou, která pomáhala organizovat a zajišťovat některé úseky řetězce na sebe navazujících činností, od personálního zajištění, přes samotné cesty do míst určení a s nimi související logistiku. Míru začlenění obviněného do uvedeného soukolí, jehož cílem bylo pašování heroinu do Č. r., pak nalézací soud zohlednil při ukládání trestu, kdy uvedl, že „obžalovaný představuje po obžalovaném M. N. druhý nejvyšší mezičlánek, přičemž s ohledem na trest vymezený spoluobžalovanému soud považoval za adekvátní diferencovat rozdílem jednoho roku odnětí svobody“ (str. 63 rozsudku). Námitku obviněného tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.

V obecné rovině lze přisvědčit dovolateli v jeho tvrzení, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem. O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny pečlivým způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. V této souvislosti lze odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího soudu. Odvolací soud se pak s těmi závěry ztotožnil. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněným a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Námitky obviněného M. N. pak jsou svým obsahem v převažující míře koncipovány jako obecná polemika s judikaturní praxí soudů, zejména pak Nejvyššího soudu, a jak správně uvedl státní zástupce, jedná se v podstatě o úvahy de lege ferenda, kteréžto však obviněný neaplikuje na konkrétní případ. Takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady konkrétnímu rozhodnutí vytýká. V dovolacím řízení může Nejvyšší soud ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Obecné úvahy obviněného stran škodlivosti alkoholu ve srovnání se škodlivostí kokainu, vnímání kokainu coby drogy ve společnosti nebo přesvědčení obviněného o tom, že kokain je z hlediska svých účinků nutno řadit mezi tzv. měkké drogy, stojí zcela mimo rámec dovolacích důvodů. Nejvyšší soud se ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce v tom smyslu, že jedním z definičních znaků tzv. tvrdých drog (jakkoli nelze dělení na tzv. tvrdé a měkké drogy považovat za medicínsky zcela korektní), je existence rizika vzniku závislosti, kterážto je u kokainu vysoká, kdy obviněný zcela pomíjí, že k postihu obdobné činnosti je Č. r. vázána univerzálními právními nástroji a rozhodně se tak nejedná ve vztahu ke kokainu o žádný ojedinělý náhled.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou shledal Nejvyšší soud námitku obviněného M. N., který namítl, že v jeho případě nebyl naplněn znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, s tím, že uvedené ustanovení dopadá na případy tzv. drogových bossů, kteří páchají nejzávažnější trestnou činnost, resp. namítl, že jeho jednání se z hlediska společenské škodlivosti nevykazovalo takovouto intenzitou, kdy v této souvislosti poukazoval na skutečnost, že jeho jednání bylo posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou a v této souvislosti odkázal na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., jehož ekvivalent ve stávající právní úpravě absentuje.

Odkaz obviněného na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. (účinném do 31. 12. 2009) „K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.“, je zcela nepřípadný, neboť se nejedná o ustanovení platného právního předpisu, navíc z obsahu dovolání není ani zřejmé, z jakých důvodů se obviněný uvedeného ustanovení dovolává. Nebezpečnost jednání, kterého se obviněný spolu s dalšími obviněnými dopustil, je zcela zřejmá, neboť se jednalo o plánovaný a pečlivě organizovaný dovoz drog ze zahraničí do Č. r., který nebyl žádnou jednorázovou akcí a kdy lze mít za to, že nebýt jejich zadržení, obvinění by v uvedeném jednání pokračovali. Nejvyšší soud považuje za zbytečné rozsáhle zde rozebírat závadnost organizovaného obchodu s drogami, neboť se jedná o notorietu, o níž není třeba jakkoli polemizovat. Přestože obviněný několikrát opakuje, že nijak nebagatelizuje své jednání, v důsledku se tohoto dopouští, neboť zcela přehlíží skutečnost, že ve vztahu ke skutku pod bodem I.) výroku byl nejvyšším článkem soukolí, tedy hlavním organizátorem, rozhodně ne osobou, která by „jen vyzvedla balíček na poště“. Nalézací soud se k otázce zapojení obviněného do celého procesu pašování drog, stejně jako otázce míry jeho vědomosti o celém procesu, vyjádřil v rámci pečlivého odůvodnění rozsudku, zejména pak na str. 47 až 50, na které Nejvyšší soud v tomto bodě odkazuje.

Znak „spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ byl obsažen i v právní úpravě trestního zákona, a to v ustanovení § 187 odst. 4 písm. c), kteréžto obsahově zůstalo beze změn. K uvedenému znaku skutkové podstaty lze poznamenat, že takováto organizovaná skupina může, ale také nemusí působit přímo v Č. r., neboť postačí, když je pachatel pouze ve spojení s takovou organizovanou skupinou působící mimo území Č. r. ve více jiných státech. Jinými slovy pro naplnění tohoto znaku není podstatné, zda pachatel skutečně takový druhý stát fyzicky navštíví. Čin je totiž spáchán ve spojení s organizovanou skupinou, je-li pachatel, který může, ale nemusí být členem organizované skupiny, při jejím páchání jakkoli navázán (osobně, telefonicky, prostřednictvím internetu apod.) na organizovanou skupinu. Pachatel tedy může být sám členem organizované skupiny, ale může s touto toliko spolupracovat (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1663). Z uvedeného je zřejmé, že provázanost jednotlivých článků řetězce je zde volnější, než v případě naplnění znaku „jako člen organizované skupiny“ (§ 283 odst. 2 písm. b/ tr. zákoníku, viz výše). Namítá-li pak obviněný, že dle výkladu soudů by naplnění uvedeného znaku bylo shledáno automaticky v případě jakéhokoli prodeje zahraničních drog, jedná se o další toliko teoretickou úvahu obviněného, k níž Nejvyšší soud může snad jen poznamenat, že každý případ pašování a prodeje drog je posuzován individuálně, kdy je zohledněno mnoho rozličných faktorů konkrétního případu, včetně míry zapojení jednotlivých osob v procesu nelegální činnosti. Uvedené námitky obviněného tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.

Po dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného K. Z., který namítl, že jeho jednáním nebyl naplněn znak „velkého rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Obviněný v rámci své argumentace poměrně nesprávně interpretuje závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, publikovaným pod č. 259/2013 Sb., kterým bylo zrušeno ustanovení § 289 odst. 2 tr. zákoníku zmocňujícího vládu ke konkretizaci pojmu „množství větší než malé“. Tento pojem byl původně vymezen v nařízení vlády č. 467/2009 Sb. (dále jen „nařízení vlády“), ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., kdy uvedené znaky byly vymezeny tak, že jejich základem jsou násobky takového množství účinné látky (drogy), které je „množství větší než malé“ uvedené v pátém sloupci přílohy č. 2 nařízení vlády. Uvedená část citovaného nařízení vlády včetně přílohy č. 2 byla uvedeným nálezem Ústavního soudu zrušena s účinností od 23. 8. 2013, tedy po rozhodnutí v nyní projednávané věci. Důvodem zrušení však nebylo to, že by bylo meritorně nesprávně stanoveno nejmenší množství účinné psychotropní látky, jež musí obsahovat látka, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za množství větší než malé. Důvody zrušení se odvíjely od toho, že ke stanovení uvedeného množství došlo nařízením vlády, tedy podzákonným právním předpisem, což vyvolalo kolizi s ústavním principem, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Citovaný nález Ústavního soudu založil stav, při kterém je i výklad pojmu „množství větší než malé“ záležitostí soudní praxe. K jejímu sjednocení nakonec došlo stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, které je doplněno přílohou, v níž je ohledně jednotlivých typů drog mimo jiné stanoveno, jaké je nejmenší množství účinné psychotropní látky, jež musí obsahovat látka, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé. Uvedený ústavní nález, resp. jeho závěry však nelze s ohledem na intertemporální pravidla na nyní projednávanou věc vztahovat, neboť aplikace uvedených závěrů dopadá toliko na jednání, k nimž došlo po publikaci tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (viz výše).

Ve vztahu ke zjištěnému množství drogy v projednávané věci je třeba uvést, že hodnoty udávané v rámci přílohy č. 2 k citovanému nařízení vlády, které bylo užito v projednávané věci, resp. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, které zakotvilo tzv. násobky („větší rozsah“ byl vymezen jako desetinásobek množství většího než malého, „značný rozsah“ byl vymezen jako desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velký rozsah“ byl vymezen jako desetinásobek takto určeného značného rozsahu), bylo množstvím větším než malým v případě kokainu myšleno více než 1 g, přičemž nejmenší množství účinné psychotropní látky bylo stanoveno na 0,54 g, případně 0,6 g v případě hydrochloridu. Znak „velkého rozsahu“ byl tedy naplněn při množství nejméně 1000 g. Obviněnému je za vinu kladeno, že se podílel na pašování 3843,5 g kokainu, což je hodnota překračující více než trojnásobně hranici „velkého rozsahu“. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu na str. 46 až 47 rozsudku. Nad rámec možno poznamenat, že příloha ke stanovisku Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2013, pracuje ve vztahu ke kokainu se zcela shodnými hodnotami. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

Obviněný K. Z. dále v rámci namítaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitku stran mu uloženého trestu odnětí svobody, resp. jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou.

Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. To zahrnuje i otázky ukládání trestu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Otázka toho, do jakého druhu věznice byl obviněný zařazen však pod tento a ani žádný jiný dovolací důvod nespadá.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká ve vztahu k námitce obviněného K. Z. stran neprovedení znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie na jeho osobu, neboť tento údajně trpí tzv. bájivou lhavostí, že uvedená diagnóza byla učiněna obviněným. Nicméně nalézací soud si byl od počátku vědom skutečnosti, že obviněný je osobou se sklony k fabulaci, což neopomněl zohlednit ani v rámci posuzování jeho výpovědi, jak se zejména podává z odůvodnění rozsudku na str. 23 až 24. Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. V projednávané věci nalézací soud výpovědi obviněného, kteroužto označil „za poměrně schizofrenní“, věnoval zvýšenou pozornost, zejména pak stran jednotlivých tvrzení, která z ní vyplývala, a pečlivě porovnával, zda jsou v souladu s dalšími výpověďmi, příp. jinými důkazy opatřenými ve věci. Na str. 28 rozsudku pak náležitě zdůvodnil, z jakých důvodů považuje uvedený návrh na doplnění dokazování za nadbytečný, kdy uvedl, že „není nejmenšího důvodu zpochybňovat trestní odpovědnost tohoto obžalovaného či jeho duševní zdraví. Je možno pouze uzavřít, že se v průběhu přípravného řízení a řízení před soudem dopouští opakovaně zcela protichůdných a nesmyslných tvrzení, což je ovšem jeho vlastním právem, jak vést svoji obhajobu. Z projednávaných skutečností i z vyjádření svědků k jeho osobě ovšem nevyplynuly žádné relevantní signály svědčící o tom, že by měl být stižen nějakou zásadní duševní chorobou či poruchou, pro kterou by musel být znalecky zkoumán a měla by být zpochybněna jeho trestní odpovědnost. Dle jeho vlastního vyjádření a dle svědeckých výpovědí prostě obžalovaný jen často lže“.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.), a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných M. N., R. K. a K. Z. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. července 2014

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru