Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 612/2004Usnesení NS ze dne 09.06.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.612.2004.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 612/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. června 2004 o dovolání podaném obviněným J. J. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 5 To 176/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 96/2001, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 7 T 96/2001, byl obviněný J. J. (se spoluobviněným J. C jako pomocníkem ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.) uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., který podle výroku rozsudku spočíval po skutkové stránce v tom, že „obž. J. jako strážník Městské policie hl. m. P. obž. C., jako zaměstnanec f. S. v oddělení tzv. „botiček“ dne 26. 7. 1998 při výkonu služby nejprve kolem 10.25 hodin v K. ulici na P. od řidiče vozidla Opel H. P., občana Polské republiky, vybrali za neoprávněné parkování a sundání tzv. botičky pokutu ve výši 500,- Kč, přičemž obž. J. nevydal řidiči pokutové bloky a do knihy hlášení operačnímu důstojníkovi uvedli, že pokuta byla dána toliko ve výši 100,- Kč a následně kolem 16.00 hodin řešili přestupek s nasazenou botičkou v P. v ulici U L. s. s řidičem vozidla tov. zn. Peugeot 205, občanem SRN A. V. (dříve veden jako M.), kterému nejprve uložili pokutu 2.000,- Kč, kterou on s manželkou odmítl zaplatit, obž. C.pak pokutu snížil na 1.000,- Kč, kterou také od V. po výměně peněz ve směnárně obdržel, aniž by obž. J. vydal pokutové bloky a vyřešení tohoto přestupku nahlásil operačnímu důstojníkovi do knihy hlášení jako pokutu ve výši 200,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný J. J. podle § 53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 6.250,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tři týdny.

O odvolání Obvodního státního zástupce pro Prahu 1, obviněného J. J. a obviněného J. C., rozhodl v druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 5 To 176/2002, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložených trestech. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že oběma obviněným při nezměněném výroku o vině byl uložen podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, jim byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Výrokem podle § 256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. 5. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a ve spojení s ním nabyl k témuž datu právní moci i rozsudek soudu prvního stupně v jeho nezrušené části (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku soudu druhého stupně a současně i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 96/2001, podal obviněný následně dovolání, kterým napadl všechny jejich výroky. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především vyslovil nesouhlas se způsobem zhodnocení provedených důkazů a oběma soudům vytkl, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro správné posouzení věci. V uvedené souvislosti upozornil především na dodatečnou změnu výpovědi přestupce A. S., jenž jako svědek posléze vypovídal v jeho prospěch, neboť na rozdíl od své původní výpovědi uvedl, že doklad o zaplacení pokuty (bloky) ve skutečnosti dostal, ale ještě předtím než byl zastaven policejní kontrolou, pokutové bloky vyhodil. Podle dovolatele pak svědkem nově uváděné skutečnosti potvrdily pravdivost jeho obhajoby, že se předmětného trestného činu nedopustil, což od samotného počátku tvrdil. Dovolatel rovněž poukázal na nelogičnost a nepravděpodobnost svého jednání v případě dalších dvou kontrolovaných přestupců, kdy se měl dopustit trestného činu za okolností, že nejprve nechtěl přijmout nabízenou úhradu pokuty v DM a čekal na to, až si přestupce půjde rozměnit cizí měnu na české koruny, a teprve potom měl inkasovat pokutu za přestupek ve shodném ekvivalentu českých korun. Při hodnocení svědeckých výpovědí všech přestupců (cizinců polské i německé národnosti) měl soud přitom vzít v úvahu věrohodnost těchto výpovědí i z toho hlediska, že se jednalo o vztah kontrolujícího a kontrolovaného subjektu, kdy nelze vyloučit averzi přestupce vůči tomu, kdo mu pokutu ukládá. Dovolatel se dále zabýval obsahem výpovědi svědka M. S., jež podle jeho názoru nesvědčí jednoznačně o tom, že k předání pokutových bloků přestupcům ve skutečnosti nedošlo. Zdůraznil, že svědek S. připustil, že z kontrolovaného místa nechal pachatele přestupku do značné vzdálenosti odjet, takže lze připustit i možnost, že přestupci mohli pokutové bloky již vyhodit. Obviněný vyzdvihl pravdivost své obhajoby i s poukazem na to, že je osobou, u níž nikdy v minulosti nebyly zjištěny sklony k protiprávnímu jednání. U Městské policie byl navíc zaměstnán jen velmi krátce; jednalo se teprve o jeho třetí službu. Pokud jde o osobu spoluobviněného J. C., šlo v podstatě toliko o spojení se zaměstnancem firmy S., které nebylo ze strany dovolatele možno předem nijak ovlivnit, poněvadž jej v podstatě ani neznal. S ohledem na výše uvedené skutečnosti setrval dovolatel na tom, že při prováděných kontrolách ani při uložení pokut neporušil žádné předpisy, když současně dodržel i povinnost nahlásit dozorčímu místo zákroku, způsob řešení přestupku, výši udělené pokuty a vypsání pokutových bloků.

Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud obě napadená rozhodnutí, jak soudu I. stupně, tak i soudu odvolacího v celém rozsahu zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř., a poté podle ustanovení § 265l tr. ř. věc vrátil soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, anebo podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. po zrušení napadených rozhodnutí soudů obou stupňů, sám ve věci rozhodl rozsudkem a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatel se opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale přitom namítá nesprávné skutkové závěry vyjádřené ve výroku nalézacího soudu. Napadá tudíž skutková zjištění soudů a nikoli vady právního hodnocení již stabilizovaného skutku. Formálně uplatněný dovolací důvod tak neodpovídá obsahu dovolatelova podání. Z tohoto hlediska nebyl podle názoru státního zástupce mimořádný opravný prostředek podán v souladu s uplatněným dovolacím důvodem, ale z důvodů jiných, jež v ustanovení § 265b tr. ř. zakotveny nejsou. Za tohoto stavu navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný J. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože napadá pravomocné rozhodnutí soudu věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni a dovolání směřuje proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o polemiku se způsobem hodnocení důkazů a z nich vyplývajících relevantních skutkových okolností. S namítaným nesprávně zjištěným skutkovým stavem v řízení před soudy obou stupňů pak dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spojoval (jako důsledek vytýkaných vad) namítané vadné právní posouzení skutku jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ačkoliv v dané věci podle jeho názoru provedené důkazy závěr o vině tímto trestným činem nedovolovaly.

Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v jejich rozhodnutích náležitě rozvedena a odůvodněna), než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku (str. 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 rozsudku odvolacího soudu). V posuzovaném případě dovolatel soudům vytkl v podstatě to, že se neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Svým mimořádným opravným prostředkem se tak domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. června 2004

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru