Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 603/2020Usnesení NS ze dne 22.10.2020

HeslaLichva
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.603.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 218 odst. 1,2 písm. a) předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 603/2020-1114

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovoláních, které podali obvinění O. V., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v Věznici Vinařice, a P. V., XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 11 To 4/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 147/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných O. V. a P. V. odmítají.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 16 T 147/2017, byl obviněný O. V. uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), dílem písm. d) tr. zákoníku, a obviněný P. V. byl tímto rozsudkem uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

2. Těchto trestných činů se obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že

O. V. a P. V. společně:

1. dne 26. 9. 2013 na přesně nezjištěném místě v Náchodě společně uzavřeli se svou tetou V. V., narozenou XY, bytem XY, písemnou smlouvu o bezplatném zániku věcného břemene spočívajícího v jejím právu doživotního bydlení v bytové jednotce č. XY, v budově č. p. XY, která je součástí pozemku st. XY, zapsaného na listu vlastnickém číslo 3350 pro katastrální území XY, včetně práva užívat společné části domu a stavební pozemek, aniž jí za to poskytli jakékoli naturální či finanční protiplnění, přičemž oba obžalovaní byli v uvedené době spoluvlastníky citované bytové jednotky, a smlouvu své tetě V. V. předložili k podpisu, ačkoli byli obeznámeni s tím, že V. V. trpěla duševním onemocněním v podobě středně těžké mentální retardace, byla zcela nesamostatná, neuměla číst, psát, počítat, svedla pouze podpis formou nakreslení, neznala cenu a funkci peněz, nebyla schopna pochopit smysl a význam právního jednání, byla schopna žít pouze pod dohledem druhé osoby, a věděli, že jejich otec P. V. byl do svého smrti dne 30. 12. 2011 zvláštním příjemcem důchodu V. V., protože nebyla schopna sama se svým majetkem hospodařit, a dále věděli, že dosud nebyl V. V. ustanoven jiný opatrovník ke spravování jejího majetku, a tímto jednáním zneužili snížené mentální výkonnosti V. V. za účelem zvýšení prodejní ceny bytové jednotky v jejich spoluvlastnictví, protože popsané věcné břemeno snižovalo kupní cenu bytové jednotky nejméně o částku 1.200.000 Kč, po uzavření smlouvy o zániku věcného břemene na základě návrhu podaného obžalovanými provedl příslušný katastrální úřad výmaz věcného břemene z katastru nemovitostí, následně dne 11. 11. 2013 obžalovaný P. V. převedl svůj spoluvlastnický podíl o velikosti ½ na citované bytové jednotce včetně součástí do vlastnictví svého bratra O. V., který dne 24. 7. 2015 bytovou jednotku nezatíženou věcným břemenem doživotního bydlení daroval své matce J. Š., narozené XY, a později zprostředkoval její prodej novému nabyvateli za kupní cenu 1.590.000 Kč, k němuž došlo dne 22. 1. 2016, a tímto jednáním obžalovaní zvýšili prodejní cenu bytové jednotky v jejich podílovém spoluvlastnictví o 1.200.000 Kč a současně V. V. znesnadnili život tím, že ji připravili nejprve o právní důvod k doživotnímu bydlení a po darování a následném prodeji bytové jednotky též fakticky o prostory k bydlení, přičemž V. V. neměla možnost ani schopnost si vlastními silami a prostředky jiné bydlení obstarat, načež tento stav byl vyřešen až aktivním konáním orgánů sociální péče, které dne 22. 2. 2016 zprostředkovaly umístění V. V. ze sociálních důvodů do nemocnice v XY a následně v pobytové službě,

O. V. sám:

2. minimálně v období od ledna 2015 do dubna 2016 včetně v XY, XY ulici č. p. XY, v době svého výkonu funkce opatrovníka V. V., narozené XY, podle rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 0 Nc 1001/2013-54 ze dne 7. 4. 2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 311/2014-78 ze dne 1. 12. 2014, pravomocným dne 17. 1. 2015, která spočívala v povinnosti zastupování opatrovankyně zejména při správě jejího jmění a při nakládání s jejím majetkem v částkách přesahujících 200 Kč, jako oprávněná osoba přebíral veškeré finanční prostředky náležející opatrované, její invalidní důchod (invalidita třetího stupně) ve výši 9.584 Kč měsíčně, zvýšený od ledna 2016 na částku 9.624 Kč měsíčně, včetně mimořádného příspěvku k důchodu ve výši 1.200 Kč v únoru 2016, dále její příspěvek na mobilitu v měsíční výši 400 Kč a její příspěvek na péči ve výši 4.000 Kč měsíčně, a takto převzal v uvedeném období celkovou částku ve výši 161.104 Kč, přičemž tato finanční hotovost byla určena k zabezpečení zejména základních a důležitých potřeb opatrované, z čehož uhradil výdaje spojené s bydlením spočívající jednak v platbě poměrné části měsíčních úhrad za elektřinu, teplo, vodné a stočné v obývaném bytě ve výši 48.877 Kč, dále na její obživu, léky a osobní potřeby vynaložil za celé období blíže nezjištěnou částku a na dopravu poškozené v tomto období částku ve výši 400 Kč, a ačkoli věděl, že takto vyplácené finanční prostředky, kromě příspěvku na péči, přebíral jako opatrovník V. V. a že nenáleží jemu, ale jsou určeny výlučně na úhradu potřeb jeho opatrovankyně, hradil z těchto finančních prostředků náklady spojené s užíváním bytu ze strany nájemce K. P. ve výši 6.458 Kč a částku 6.000 Kč z příspěvku na mobilitu poškozené si ponechal pro vlastní potřebu, čímž poškozené způsobil škodu v celkové výši 12.458 Kč,

3. přesně nezjištěného dne v měsíci únoru 2016 v XY, XY, v domě č. p. XY v bytě užívaném V. V. odcizil z pokoje nájemce K. P., narozeného XY, v době jeho přítomnosti notebook značky Acer Aspire E 15 v hodnotě 6.700 Kč, brašnu na notebook značky Solid v hodnotě 230 Kč a myš GIGABYTE v hodnotě 250 Kč, a krátce poté odcizil ze sklepa náležejícího k tomuto bytu jeho pánské jízdní kolo značky SCUD, černé barvy, v hodnotě 7.100 Kč, dále brašnu na rám kola, šedé barvy, v hodnotě 100 Kč a stojánek na kolo bílé barvy v hodnotě 100 Kč, čímž způsobil poškozenému K. P. škodu na jízdním kole s příslušenstvím ve výši 7.300 Kč a na notebooku a jeho příslušenství ve výši 7.180 Kč, tedy celkovou škodu ve výši 14.480 Kč.

3. Obviněný O. V. byl za uvedené trestné činy a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2017, sp. zn. 7 T 8/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 To 26/2018, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku a § 209 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2017, sp. zn. 7 T 8/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 To 26/2018, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

4. Obviněný P. V. byl za uvedený přečin odsouzen podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na tři roky.

5. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo oběma obviněným uloženo, aby společně a nerozdílně nahradili poškozené V. V. k rukám jejího opatrovníka škodu způsobenou trestným činem ve výši 1.200.000 Kč.

6. Obviněnému O. V. bylo dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo, aby poškozené V. V. k rukám jejího opatrovníka nahradil škodu způsobenou trestným činem ve výši 12.648 Kč.

7. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. V. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody způsobené trestným činem na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Obviněnému O. V. bylo dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo, aby poškozenému K. P. nahradil škodu způsobenou trestným činem ve výši 14.480 Kč.

9. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený K. P. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody způsobené trestným činem na řízení ve věcech občanskoprávních.

10. Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 16 T 147/2017, podal obviněný O. V. a J. Š., matka obviněného P. V. ve prospěch tohoto obviněného, odvolání.

11. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 11 To 4/2020, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

12. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, který napoprvé z podnětu odvolání obou obviněných, poškozené V. V. a státní zástupkyně usnesením ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 11 To 132/2019, zrušil první částečně odsuzující a částečně zprošťující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 16 T 147/2017, a věc tomuto soudu vrátil k doplnění dokazování a jeho opětovnému vyhodnocení.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

13. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 11 To 4/2020, podali obvinění prostřednictvím svého obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Obviněný O. V. poté, co obsáhle popisuje průběh trestního řízení, uvádí, že s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a proto jej napadá v plném rozsahu.

15. Napadené usnesení odvolacího soudu spočívá podle obviněného na nesprávném právním posouzení otázky rozhodné pro posouzení skutku. Obviněný je toho názoru, že rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 17 D 143/2011, na jehož základě svědčilo poškozené věcné břemeno bezplatného a doživotního užívání předmětného bytu, bylo nicotné a že věcné břemeno tedy poškozené platně nevzniklo a tudíž ani jeho jednáním nemohlo být platně dohodou zrušeno. Jednání obviněného tak podle něj mohlo být vedeno pouze proti nezpůsobilému předmětu útoku, tedy proti neexistujícímu věcnému břemeni zřízenému poškozené. Úmysl obviněného tak směřoval k formálnímu výmazu věcného břemene s vědomím, že toto nikdy platně nevzniklo. Protože bylo v řízení bezpochyby zjištěno, že poškozená nebyla v době domnělého vzniku věcného břemene způsobilá právně jednat, tedy ani uzavřít dědickou dohodu, jíž se vzdala veškerých dědických nároků po svém otci, jakož i následně bezúplatně nabýt oprávnění z věcného břemene, je podle obviněného její právní úkon nicotný (absolutně neplatný) a zmíněná dohoda de iure nevznikla. V takovém případě byl podle obviněného trestní soud povinen zabývat se z úřední povinnosti otázkou absolutní neplatnosti dědické dohody a vzniku věcného břemene ve prospěch poškozené, přičemž této své povinnosti nedostál. Obviněný v této souvislosti dále zdůrazňuje, že ve věci nebyly učiněny další relevantní závěry týkající se případného vydržení věcného břemene poškozenou. Je přitom toho názoru, že z důvodu absence dobré víry nemohlo k vydržení dojít. Navíc podle něj ani neuplynula příslušná vydržecí doba.

16. Podle obviněného dále nebyl jeho jednáním naplněn ani další znak skutkové podstaty přečinu lichvy spočívající v úmyslu získat jakýkoliv prospěch, neboť předmětné plnění nebylo k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Poukazuje v této souvislosti na to, že nikdy nebylo cílem ani úmyslem nezajistit pro poškozenou po výmazu věcného břemene náhradní bydlení a toto za poškozenou hradit až do její smrti. Zásah orgánů sociální péče ze dne 22. 2. 2016, uvedený ve skutkové větě, proto podle něj nejen že nebyl nutný, ale nebyl ani vhodný, neboť o poškozenou bylo dobře postaráno obviněnými a kontinuita jejího ubytování byla z jejich strany prokazatelně zajištěna.

17. Obviněný v návaznosti na to dále uvádí, že plnění ze strany poškozené nebylo k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, neboť z provedeného dokazování a zdůvodnění odvolacího soudu je podle něj patrné, že obvinění měli pro poškozenou zajištěné náhradní ubytování. Nebylo tedy úmyslem obviněných poškozenou připravit o „střechu nad hlavou“.

18. Za nejpodstatnější právní otázku tohoto dovolání obviněný považuje otázku ocenění hodnoty věcného břemene bezúplatného doživotního užívání poškozenou, která dosud nebyla judikatorně řešena. Nesouhlasí s tím, že soudy při zjišťování této hodnoty vycházely z podle něj laického a neodborného znaleckého posudku Ing. Jaroslava Dopity, přičemž sami obvinění v řízení předložili dva znalecké posudky (Ing. Bohuslava Rohleny a Znaleckého a oceňovacího ústavu), kdy druhý z nich závěry Ing. Jaroslava Dopity zcela vyvrátil a na rozdíl od částky 1.200.000 Kč dospěl k částce 420.000 Kč. Postupy a výpočty znalce Ing. Jaroslava Dopity jsou podle obviněného neodborné, nemají logické zdůvodnění, neopírají se o žádnou metodiku oceňování věcných břemen a v kontextu ocenění předmětného bytu znaleckým ústavem částkou ve výši 1,1 mil. Kč bez věcného břemene je podle něj patrné, že oceněním samotného věcného břemene částkou 1,2 mil. Kč došlo k překročení všech možných mezí znaleckého zkoumání. Odvolací soudu měl pochybnosti mezi těmito všemi znaleckými posudky odstranit a měl nařídit znalecký posudek vědeckého znaleckého ústavu, jak obvinění navrhovali. Podle obviněného zde tedy existují důvodné a vážné pochybnosti o správnosti závěrů znalce Ing. Jaroslava Dopity a odvolací soud se i přesto bez přesvědčivého a vnitřně logického zdůvodnění přiklonil ve všech otázkách k závěrům tohoto znalce, čímž skutková zjištění a úvahy při hodnocení důkazů na straně jedné a právní závěry na straně druhé vystavil extrémnímu nesouladu.

19. V této souvislosti tak obviněný napadá i akcesorický výrok o náhradě škody poškozené, neboť i tento podle něj vyplývá ze shora popsaného chybného postupu odvolacího soudu.

20. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V kontextu své dovolací argumentace obviněný rovněž navrhuje, aby Nejvyšší soud přerušil ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. výkon jeho trestu odnětí svobody, který již nastoupil.

21. Pokud jde o dovolání druhého obviněného P. V., lze konstatovat, že mimořádný opravný prostředek tohoto obviněného je svým obsahem zcela totožný (s výjimkou návrhu na přerušení trestu odnětí svobody, neboť obviněný P. V. byl odsouzen toliko k podmíněnému trestu odnětí svobody) s dovoláním prvního obviněného O. V. Z toho důvodu Nejvyšší soud na tomto místě znovu obsah dovolání nerekapituluje a odkazuje na shora uvedené shrnutí dovolání prvního obviněného.

22. Obvinění svá dovolání následně doplnili podáním ze dne 20. 4. 2020, ve kterém znovu obsáhle rekapitulují průběh dědického řízení, příslušnou právní úpravu a duševní stav poškozené, který byl podle nich natolik vážný, že soud, který v řízení zjistil rozhodné skutečnosti u poškozené, měl zahájit řízení o omezení svéprávnosti a řízení dědické přerušit do jeho pravomocného ukončení. Znovu opakuje, že z důvodu nezpůsobilosti poškozené k právním úkonům a absence jejího zastoupení byl její právní úkon spočívající ve vzdání se dědických nároků nicotný (absolutně neplatný), neboť poškozená neprojevila svoji vůli. V této souvislosti uvádějí, že soudní usnesení, jímž se dohoda dědiců schvaluje, má toliko deklaratorní povahu a závěry soudů obou stupňů k této otázce proto považují za nesprávné. Znovu rovněž opakují, že k vydržení věcného práva nemohlo dojít.

23. Obviněný P. V. následně soudu prostřednictvím svého obhájce zaslal své doplňující osobní vyjádření k podanému dovolání. Uvedl, že již od počátku s obviněním nesouhlasí, že nikdy nikomu neublížil a že každému vždy pomáhal. Dále ze svého pohledu popisu průběh celého dění týkajícího se dědictví a soužití s poškozenou. Uzavírá, že mu nešlo o hodnotu věcného břemene a že si poškozenou klidně převezme do své péče.

24. Dovolání obviněných a jejich doplnění byla ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

25. Státní zástupkyně poukazuje na to, že obhajobu založenou na tvrzené neexistenci věcného břemene uplatňují obvinění po celou dobu trestního řízení. Je toho názoru, že takovému výkladu nedopovídá faktické chování obviněných, kteří po skončení dědického řízení z něj vzešlý právní stav respektovali, a tento byl reálně naplňován. Dále uvádí, že absence zastoupení v dědickém řízení nikterak poškozenou nepoškodila v postavení dědice. Naopak (byť bez reálné možnosti posouzení smyslu takového úkonu) podle ní jednala ve svůj prospěch, když uzavřela dědickou smlouvu, která zakládala právní titul pro uspokojení její potřeby bydlení v bytě, který doposud obývala se svými rodiči a v jehož obývání pokračovala za nového právního stavu, kdy se jeho vlastníkem stal její bratr P. V. st. Poukazuje dále na to, že předmětnou dědickou smlouvu schválil i soud, který na podkladě obsahu dědického spisu neměl žádných pochybností v tom smyslu, že by odporovala zákonu nebo dobrým mravům. Proto považuje výklad soudů, které dědickou smlouvu považovaly za účinnou, za správný. Trestní soudy tedy podle státní zástupkyně nemohly než respektovat konstitutivní účinky pravomocného a vykonatelného usnesení o schválení dohody o vypořádání dědictví, kterým došlo za podmínek § 151o odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „předchozí občanský zákoník“), k založení věcného břemene mj. i pro poškozenou a to včetně splnění zákonné podmínky zápisu tohoto věcného práva k věci cizí do katastru nemovitostí.

26. Jestliže se obvinění rozhodli svého závazku zprostit uzavřením písemné smlouvy o bezplatném zániku věcného břemene poškozené, aniž by jí za to poskytli jakékoliv finanční či naturální protiplnění, pak je podle státní zástupkyně zřejmé, že by jim takové ujednání, které její postavení citelně zhoršovalo, nikdy nepodepsala, pokud by její duševní stav odpovídal míře rozumového vývoje jejího aktuálního věku. Této skutečnosti si byli oba dovolatelé vědomi. Je tedy podle státní zástupkyně zřejmé, že při uzavření uvedeného jednostranně nevýhodného právního úkonu dovolatelé zneužili snížené mentální výkonnosti poškozené V. V. v její neprospěch, konkrétně pak za tím účelem, aby naopak ve svůj prospěch zvýšili jejím věcným břemenem doposud poznamenanou hodnotu předmětného bytu tak, aby ze své pozice jeho vlastníků mohli s bytem lépe disponovat. Postupovali tak, aniž by jí poskytli jakoukoliv tomu odpovídající protihodnotu a tedy si při zneužití její rozumové slabosti dali slíbit plnění (v podobě hodnoty jejího práva věcného břemene), jehož hodnota byla k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru.

27. Pokud by obvinění skutečně zamýšleli v souvislosti s uzavřením smlouvy o zániku věcného břemene poskytnout smluvní straně, která se svého oprávnění vzdala v jejich prospěch, odpovídající protiplnění, pak by podle státní zástupkyně takový způsob ukončení práva poškozené z věcného břemene neoznačovali za bezplatný a případné naturální protiplnění by do dohody zakomponovali. Jimi tvrzená obhajoba, že náklady na bydlení poškozené budou oba, popř. jeden z nich, až do její smrti hradit, nebyla doložena žádným písemným dokumentem.

28. Pokud jde o hodnotu věcného břemene, měli podle státní zástupkyně dovolatelé ve vztahu k otázce odborného ocenění jeho hodnoty (které se stalo předmětem jejich dvoustranného ujednání lichevní povahy) na mysli skutkový stav, který je založen na vadě tzv. opomenutých důkazů. Přitom takový zásah do jejich práva na spravedlivý proces by byl dán pouze tehdy, pokud by se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly jimi navrhovanými důkazy a taková vada jejich postupu by se posléze odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotněprávního posouzení jim přisouzeného jednání. Takovou vadu opomenutých důkazů však obvinění nenamítají, když toliko vyjadřují svůj nesouhlas s použitou metodikou oceňování hodnoty věcných břemen podle všech rozhodných kritérií, aniž by v konkrétech uvedli, na jakých vadách se jimi namítaná neodbornost postupu znalce Ing. Jaroslava Dopity zakládá tak, aby byly důvody jejich výhrad ke kvalitě dokazování věcně přezkoumatelné. Státní zástupkyně poukazuje i na to, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran.

29. V uvedené souvislosti pak podle státní zástupkyně lze, byť s jistou dávkou tolerance, považovat za kvalifikovanou námitku, která se týká otázky aplikace § 18 odst. 4 zákona o oceňování majetku. Je toho názoru, že odvolací soud správně neakceptoval předpoklad pouhého desetiletého užitku z věcného břemene, a vycházel z celkové zbývající doby dožití poškozené v délce 25 let.

30. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

Přípustnost dovolání

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.

32. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

33. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

34. Obvinění v podaných dovoláních uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

36. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

37. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

38. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

39. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.

IV.

Důvodnost dovolání

40. Obvinění v podaných dovoláních shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jejich dovolací námitky směřují proti výroku o vině, tedy pokud byli uznáni vinnými přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Z hlediska rozsahu dovolacího přezkumu pak lze s ohledem na obsah dovolání obviněného O. V. konstatovat, že tento neuplatňuje žádné námitky ohledně zbývající části výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), dílem písm. d) tr. zákoníku, neuplatňuje také žádné námitky ohledně výroku o trestu a náhradě škody.

41. Pokud Nejvyšší soud zkonfrontuje jednotlivé dovolací námitky obviněných z výše naznačenými východisky dovolacího přezkumu, pak z této konfrontace vyplývá, že předmětem dovolacího přezkumu může být pouze část jejich námitek. Takto lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku vztahující se k objektivní stránce přečinu lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ohledně znaku značný prospěch odůvodněnou polemikou obviněných v otázce aplikace či neaplikace § 18 odst. 4 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o oceňování majetku“), ve znění účinném do 31. 12. 2013. K této námitce se Nejvyšší soud vyjádří v další části svého rozhodnutí.

42. Obvinění však ve svých dovoláních uplatňují i skutkové námitky, tedy námitky, které z této své podstaty formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, a to bez ohledu na to, že tyto námitky formálně podřazují pod uplatněný dovolací důvod s tím, že se vztahují k objektivní a subjektivní stránce trestného činu. Mezi tyto námitky je nutno zařadit výhrady obviněných, že věcné břemeno doživotního bezplatného užívání bytu na straně poškozené V. V. nikdy nevzniklo (neboť bylo založeno na nicotném právním aktu poškozené, která je od narození stižena duševní poruchou), respektive některé jejich výhrady ke způsobu ocenění hodnoty věcného břemene bezúplatného doživotního užívání. Obvinění se domnívají, že pokud odvolací soud neodstranil pochybnosti v této otázce znaleckým posudkem vědeckého znaleckého ústavu, pak svoje úvahy při hodnocení důkazů k této otázce a s nimi spojené právní závěry na straně druhé zatížil vadou extrémního rozporu. Obdobnou námitkou jsou úvahy obviněných ohledně postavení poškozené jako potenciální vydržitelky práva věcného břemene k předmětnému bytu.

43. Pokud Nejvyšší soud takto zrekapituloval stěžejní námitky obviněných, pak musí dále konstatovat, že (zejména) zásadní námitky, tedy že věcné břemeno doživotního bezplatného užívání bytu na straně poškozené V. V. nikdy nevzniklo, neboť bylo založeno na nicotném právním aktu poškozené, respektive námitka vztahující se ke způsobu ocenění hodnoty věcného břemene, byly uplatňovány již v předchozích stadiích trestního řízení, a to jak v řízené před okresním soudem, tak zejména v rámci odvolacího řízení. Z obsahu rozhodnutí obou soudů vyplývá, že oba soudy se s těmito námitkami vypořádaly, a to nalézací soud pod body 48. a 49. odůvodnění rozsudku, odvolací soud pod body 94. až 96. usnesení. S ohledem na toto zjištění je proto nutné konstatovat, že pokud nyní obvinění v podaných dovolaní opakují obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakovali v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a soudy obou stupňů se s ní dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné (v části znovu uplatněných námitek) dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Uvedené námitky obviněných pak nejsou důvodné ani po věcné stránce a Nejvyšší soud k nim v následujících bodech svého rozhodnutí ve stručnosti uvádí následující.

44. Nejvyšší soud se neztotožňuje s dovolací argumentací obviněných, že poškozené V. V. nikdy nevzniklo věcné břemeno doživotního bezplatného užívání bytu. Obvinění se domnívají, že toto právo poškozené bylo založeno na nicotném právním aktu uzavřeného osobou, která je od narození postižena duševní poruchou. Pokud soudy otázku platnosti právního titulu k výkonu jejího práva z věcného břemene vyhodnotily odlišně, pak nesprávně posoudily předběžnou otázku z oblasti občanského práva hmotného, rozhodnou z hlediska poměru, resp. nepoměru vzájemného plnění smluvních stran dotčeného smluvního ujednání ze dne 26. 9. 2013.

45. Naznačenou námitku obviněných je předně nutné (z hlediska skutkových zjištění) konfrontovat s tím, že pokud by poškozené poskytované plnění z neexistujícího oprávnění věcného břemene mělo vycházet z nicotného právního úkonu, pak je otázkou, proč s ní byla uzavírána smlouva o bezplatném zániku věcného břemene. Ze skutkových zjištění nižších soudů a ani z provedeného dokazování pak nevyplývá, že by zjišťované jednání obviněných směřovalo pouze k formálnímu výmazu právně neexistujícího věcného břemene z katastru nemovitostí. V této souvislosti je nutno také přihlédnout k tomu, jakým způsobem bylo poškozenou oprávnění z věcného břemene reálně využíváno, respektive bez ohledu na uvedenou právní vadu jeho založení reálně naplňováno. Respekt obviněných k předmětnému oprávnění poškozené vyplývá i z jejich samotného jednání, kteří si reálného obsahu práva poškozené plynoucího z uzavřené dědické dohody byli vědomi, jak vyplývá ze zjišťovaného poskytování péče o poškozenou v předmětném bytě.

46. Bezpředmětné a v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v této trestní věci jsou uvedené výhrady obviněných i proto, že jakkoliv poškozená vystupovala v dědickém řízení bez opatrovníka, pak přestože byl dán důvod k zajištění co nejširší ochrany jejích práv tím, že by jí byl ustanoven opatrovník (což se nestalo) a následně by ji zastupoval, ji absence tohoto postupu v rámci dědického řízení a postavení dědice nikterak nepoškodila. Realita byla naopak taková, že v konečném důsledku (bez ohledu na svůj mentální stav) poškozená jednala ve svůj prospěch, neboť uzavřela dědickou smlouvu, která ji zakládala právní titul umožňující ji bydlení v bytě, který doposud obývala se svými rodiči a v jehož obývání pokračovala i za nového právního stavu, kdy se vlastníky bytu stali po R. V. oba obvinění.

47. Další podstatnou skutečností (opět vyplývající z provedeného dokazování) je zjištění, že důvod, který zakládal absolutní neplatnost dohody o vypořádání dědictví a v jejím rámci i zřízení věcného břemene pro poškozenou, je to, že obviněným (stejně jako i dalším rodinným příslušníkům) byl tento důvod neplatnosti spočívající v duševním stavu poškozené znám. V případě, že by tuto skutečnost sdělili notářské komisařce, došlo by k přerušení dědického řízení do doby pravomocného rozhodnutí o omezení či zbavení způsobilosti poškozené k právním úkonům a následně by pak poškozená mohla v dědickém řízení vystupovat pouze prostřednictvím svého opatrovníka. Tato situace však nenastala a vzhledem k tomu, že takovouto skutečnost zakládající vadu absolutní neplatnosti schvalovaného právního úkonu neshledal ani soud v rámci svého postupu podle § 482 odst. 2 předchozího občanského zákoníku uskutečněného za použití § 175q odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a nedošlo k eventuálnímu zrušení předmětného rozhodnutí soudu, jímž byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, na podkladě mimořádného opravného prostředku, pak je logické, že soud neměl žádných pochybností, že by předmětná dohoda odporovala zákonu nebo dobrým mravům.

48. Pokud dovolatelé odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je soud povinen k otázce neplatnosti právních úkonů přihlížet z úřední povinnosti, pak je třeba zdůraznit, že podklady, ze kterých soud při vydání schvalovacího usnesení v dědickém řízení vycházel, ani informace jeho účastníků, nezakládaly žádnou takovou pochybnost, která by se stala důvodem ke zkoumání platnosti a účinnosti schvalovaného právního úkonu. V té době totiž nebyly k dispozici žádné relevantní poznatky k duševnímu stavu obviněné, které by směřovaly ke krokům k posouzení duševního stavu poškozené. Znalecký posudek k duševnímu stavu poškozené v rozhodné době, tedy v době, kdy se obvinění dopustili posuzovaného jednání, totiž byl opatřen až v rámci předmětného trestního řízení.

49. Ze všech těchto důvodů proto lze považovat za správný názor obou nižších soudů, že uvedeným schvalovacím postupem soudu v rámci dědického řízení se stala v té době nikým nezpochybněná dohoda o vypořádání dědictví právně účinnou. Trestní soudy tedy nemohly postupovat jinak, než při plném respektu ke konstitutivním účinkům pravomocného a vykonatelného usnesení o schválení dohody o vypořádání dědictví, kterým došlo za podmínek § 151o odst. 1 předchozího občanského zákoníku k založení věcného břemene mj. i pro poškozenou, a to včetně splnění zákonné podmínky zápisu tohoto věcného práva k věci cizí do katastru nemovitostí (srov. § 151o odst. 1 věta třetí předchozího občanského zákoníku).

50. K námitce obviněných ohledně možného vydržení práva věcného břemene k předmětnému bytu podle § 151o odst. 1 věty druhé předchozího občanského zákoníku ze strany poškozené lze uvést, že s ohledem na zákonem stanovenou dobu, po kterou musí být takové právo reálně vykonáváno (viz § 134 odst. 1 předchozího občanského zákoníku), k rozhodnému datu spáchání posuzovaného skutku tato doba neuplynula. Zcela bezpředmětné jsou pak úvahy obviněných o existenci tzv. dobré víry na straně poškozené spojené (v rámci podaného dovolání) s judikatorním výkladem tohoto právního pojmu.

51. Na podkladě výše uvedeného proto považuje Nejvyšší soud za zásadní zdůraznit ty skutkové okolnosti, které z hlediska jednání obviněných existovaly v době spáchání jejich protiprávního jednání.

52. Tyto skutkové okolnosti jsou určovány tím, že obvinění vycházeli z existujícího oprávnění poškozené, které jí plynulo z věcného břemene k předmětnému bytu poté, co po úmrtí její matky došlo k zániku shodného oprávnění zemřelé, a v této návaznosti i k jeho výmazu z katastru nemovitostí. Toto oprávnění poškozené nebylo následně nikterak zpochybňováno. Poté, co poškozená V. V. zůstala jedinou a výlučnou uživatelkou oprávnění vyplývajícího z věcného břemene k uvedenému bytu, je zjevné, a dobře to vysvětluje následující motivaci obviněných, že tito jako spoluvlastníci předmětného bytu byli výkonem oprávnění poškozené plynoucího z práva věcného břemene omezeni ve svém výkonu vlastnických práv k tomuto bytu a že pro ně byl tento právní stav překážkou pro nakládání s bytem, to vše ve spojení s tím, že se hodnota bytu snížila v přímé úměře k hodnotě jejich závazku vůči poškozené.

53. Provedené dokazovaní a soudy zjištěný skutkový stav věci pak mohou být rovněž podkladem pro konstatování, že pokud obvinění následně s poškozenou uzavřely písemnou smlouvu o bezplatném zániku věcného břemene, a to z cílem zbavit ji tohoto jejího práva, aniž by jí za to poskytli jakékoliv finanční či naturální protiplnění, pak tak nepochybně jednali s vědomím, že poškozená by uvedenou smlouvu nikdy nepodepsala, pokud by její duševní stav odpovídal míře rozumového vývoje jejího aktuálního věku.

54. Jejich vědomí ohledně duševního stavu poškozené má nesporný podklad v jejich znalosti toho, že poškozená trpí od narození duševním onemocněním, znalosti, jakým způsobem se omezení poškozené projevovalo v běžném životě, vědomí předchozího spravování finančních a právních záležitostí poškozené jejich otcem a v neposlední řadě vědomí, že po jeho smrti jí jiný opatrovník pro správu jejího majetku a tím i pro výkon jejích majetkových práv nebyl ustanoven. Je tak zjevné, že při uzavření uvedeného jednostranně nevýhodného právního úkonu obvinění zneužili sníženého mentální stavu poškozené V. V. v její neprospěch. Smyslem a účelem jejich jednání vedoucího k zániku věcného břemene pak bylo docílit, aby se hodnota předmětného bytu zvýšila, což by pro ně jako pro vlastníky bytu znamenalo možnost s bytem lépe disponovat, například při jeho pronájmu či jeho prodeji, k čemuž také nakonec došlo.

55. Z hlediska podmínek trestní odpovědnosti obviněných posuzovaným trestným činem pak je podstatné, že výše uvedeným způsobem obvinění postupovali, aniž by poškozené poskytli jakoukoliv tomu odpovídající protihodnotu, a že si při zneužití její rozumové slabosti dali slíbit plnění v podobě hodnoty práva věcného břemene svědčícího poškozené, jehož hodnota byla k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1761/2016). Do uvedeného závěru, tedy zjištěné absence jejich úmyslu poskytnout poškozené odpovídající protiplnění, pak směřuje další námitka obviněných. Tato námitka je jednak obviněnými uplatňována opakovaně v průběhu jejich trestního stíhání, jednak není důvodná po věcné stránce, neboť soudy učiněná skutková zjištění jsou jednoznačným podkladem proto, že obvinění takové protiplnění nejen neposkytli, ale ani to nezamýšleli.

56. Pokud by totiž obvinění skutečně zamýšleli v souvislosti s uzavřením smlouvy o zániku věcného břemene poskytnout poškozené odpovídající protiplnění, pak by s tím související způsob ukončení práva poškozené vyplývající z věcného břemene neoznačovali za bezplatný. Stejně tak lze vycházet z toho, že pokud by obvinění jiným způsobem zamýšleli zajistit poškozené srovnatelné oprávnění k zajištění potřeb jejího bydlení, pak by nepochybně toto oprávnění učinili součástí písemné smlouvy o bezplatném zániku věcného břemene. Neobstojí pak ani jejich obhajoba ohledně zajišťování náhradního ubytování pro poškozenou v bytě manželů P. Zásadní je z hlediska této námitky to, že tak jednali až v době po dokonání svého protiprávního jednání. Navíc pak (následné) zajišťování náhradního ubytování pro poškozenou v bytě manželů P. nebylo aktivitou obviněných, ale jejich matky (která se následně stala výlučnou vlastnicí předmětného bytu). K této dovolací námitce obviněných lze navíc uvést, že zajištění bydlení poškozené na podkladě klasické nájemní smlouvy se se všemi zákonnými možnostmi jejího ukončení je podstatně nevýhodnější v konfrontaci s právy vyplývajícími z doživotního bezplatného bydlení založeného na právu z věcného břemene. Ani jejich obhajoba, že náklady na bydlení poškozené budou obvinění až do smrti poškozené hradit, nemá oporu v provedeném dokazování v podobě jakéhokoliv dokladu, ze kterého by byl právní titul takového závazku patrný právě v tomu odpovídající reciprocitě k náhradě výkonu oprávnění takové kvality, jež vyplývala ze zaniklého věcného břemene.

57. Obvinění dále ve svých dovoláních uplatňují námitky vztahující se ke způsobu ocenění hodnoty věcného břemene bezúplatného doživotního užívání, tedy námitku vztahující se k objektivní stránce přečinu lichvy v jeho (těžším) kvalifikačním znaku ve smyslu § 218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jak už bylo konstatováno výše, pouze dílem bylo možné přiznat těmto námitkám dovolací relevanci (v otázce aplikace či neaplikace § 18 odst. 4 zákona o oceňování majetku), dílem však obvinění opět uplatňují skutkové námitky, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají.

58. Podstata dovolací argumentace obviněných spočívá v tom, že odvolací soud měl odstranit pochybnosti v otázce ocenění věcného břemene, kdy se opatřené znalecké posudky Ing. Jaroslava Dopity, Ing. Bohuslava Rohleny a obhajobou předložený znalecký posudek Znaleckého a oceňovacího ústavu, s. r. o., v této otázce rozcházejí. Odvolací soud měl podle obviněných tyto rozpory odstranit tím, že by přibral k vypracování znaleckého posudku zaměřeného na otázku ocenění věcného břemene vědecký znalecký ústav (což také obvinění navrhovali). Z dovolání obviněných vyplývá, že pokud se odvolací soud v uvedené otázce přiklonil k závěrům Ing. Dopity, pak svoje úvahy při hodnocení důkazů k této otázce a s nimi spojené právní závěry na straně druhé zatížil vadou extrémního rozporu.

59. V obecné rovině považuje Nejvyšší soud za potřebné k uvedené námitce znovu zopakovat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat za podmínek § 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř., jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku.

60. Je ale skutečností, že Ústavní soud vymezil v řadě svých rozhodnutí zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to s ohledem na případy tzv. důkazů opomenutých, případně případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Zároveň ale platí, že pokud jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, pak je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019).

61. Případem, kdy má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, je situace, kdy je zásah do skutkových zjištění možný při zjištění extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Ten je zpravidla založen tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

62. Je skutečností, že obvinění v této trestní věci námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními formálně učinili předmětem své dovolací argumentace tak, jak je to judikaturou vyžadováno, zároveň je však možné konstatovat, že z uvedeného pohledu napadená rozhodnutí soudů v nyní projednávané věci takovouto vadou jednak netrpí, jednak z obsahu dovolací argumentace obviněných vyplývá, že obvinění měli ve vztahu k otázce odborného ocenění hodnoty věcného břemene na mysli námitku založenou na tom, že skutkový stav v této trestní věci je založen na vadě tzv. opomenutých důkazů.

63. K této vadě důkazního řízení lze uvést, že zásah do práva obviněného na spravedlivý proces by byl dán pouze tehdy, pokud by se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly jimi navrhovanými důkazy a taková vada jejich postupu by se posléze odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotněprávního posouzení jim přisouzeného jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nejvyšší soud dále k této námitce připomíná, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

64. V nyní posuzované věci se soudy s uvedeným návrhem obviněných vypořádaly, a to okresní soud pod bodem 38. rozsudku, krajský soud pak pod bodem 84. odůvodnění svého usnesení. Nejvyšší soud se s postupem obou nižších soudů na doplnění dokazování přibráním znalce, resp. vědeckého ústavu, vysoké školy nebo instituce na znaleckou činnost, za účelem přezkoumání znaleckých posudků podaných Ing. Jaroslavem Dopitou a Ing. Bohuslavem Rohlenou ohledně hodnoty předmětného věcného břemene, ztotožňuje, a to včetně odůvodnění tohoto postupu. Lze tak souhlasit s krajským soudem, že oba výše uvedení znalci se při výslechu podrobně vyjádřili, jakým způsobem při stanovení této hodnoty postupovali, a současně se shodli na důvodu, proč dospěli k odlišnému závěru založeného na odlišném posouzení toho, zda má být při stanovení hodnoty věcného břemene aplikován zákon o oceňování majetku, resp. ustanovení § 18 tohoto zákona, či nikoliv, což je otázkou právní, kterou je soud oprávněn posoudit samostatně. Současně lze souhlasit s odvolacím soudem, že nebylo nutné vyžádat si bližší specifikaci okolností, od kterých se odvíjí konkrétní míra kapitalizace předmětného práva použitá Znaleckým a oceňovacím ústavem, s. r. o., a její výpočet, neboť po výslechu znalců Ing. arch. Vladimíra Erbena a Ing. Jaroslava Dopity soudy disponovaly potřebnými podklady pro vyhodnocení obvyklé ceny dotčeného věcného břemene.

65. Protože tedy soudy dostatečně odůvodnily, proč se rozhodly uvedený důkaz neprovést (a toto odůvodnění je zároveň věcně správné), pak v odmítnutí tohoto důkazního návrhu obviněných nelze bez dalšího shledávat ta pochybení, kterých se obvinění dovolávají.

66. Jak již bylo konstatováno opakovaně shora v tomto usnesení, z hlediska dovolacího přezkumu lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku vztahující se k objektivní stránce přečinu lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, která se ve svém důsledku vztahuje ke znaku „značný prospěch“. Námitky obviněných se přitom vztahují k ocenění věcného břemene svědčícího poškozené a jsou odůvodněny polemikou obviněných v otázce aplikace či neaplikace § 18 odst. 4 zákona o oceňování majetku.

67. I v případě této námitky však musí Nejvyšší soud konstatovat, že s touto otázkou se zabýval již odvolací soud, a to v bodě 96. svého usnesení. S ohledem na toto zjištění je proto nutné zopakovat výše uvedené (viz bod 43. odůvodnění tohoto usnesení), že pokud nyní obvinění v podaných dovolaní opakují obhajobu, kterou uplatnili v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a odvolací soud se s touto otázkou dostatečně a správně vypořádal, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné.

68. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k této námitce uvedl, že postup zakotvený v § 18 zákona o oceňování majetku v projednávané věci nelze uplatnit, neboť tento zákon podle svého § 1 odst. 1 upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb pro stanovené zvláštními předpisy. Zákon platí i pro účely stanovené zvláštními předpisy uvedenými v části čtvrté až deváté tohoto zákona a dále tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého oprávnění nebo dohodnou-li se tak strany. Sám znalec Ing. Jaroslav Dopita tuto okolnost při svém výslechu zjednodušeně shrnul konstatováním, že uvedený zákon se aplikuje především pro daňové účely, zatímco znalec Ing. Bohuslav Rohlena se k účelovému vymezení použitelnosti zákona o oceňování majetku nijak nevyjádřil, resp. toto omezení odmítl. Ocenění věcného břemene ve vedeném trestním řízení podle zákona o oceňování majetku spojené s pouze desetiletým předpokládaným užitkem z věcného břemene je přitom ve zřejmém rozporu s ekonomickou realitou a neodpovídá skutečné situaci na trhu nemovitostí, neboť osoby oprávněné z věcného břemene a především potencionální prodávající i zájemci o koupi nemovitosti nepochybně musejí zvažovat skutečnou předpokládanou dobu trvání věcného břemene a nemohou se omezovat na zákonem arbitrárně stanovenou dobu deseti let. Pochybnosti vzbuzuje i znalcem Ing. Bohuslavem Rohlenou zvolená vztažná výše nájemného odpovídající nájemnému účtovanému městem XY v bytech s regulovaným nájemným, neboť podle přesvědčení soudu nelze užitek z věcného břemene odvozovat výhradně od srovnání s nájemným požadovaným jediným pronajímatelem, a to navíc s omezením na byty s regulovaným nájemným, jejichž pronájem je pro poškozenou z právně historicky předurčených důvodů nedosažitelný. Souhlasit nelze ani s posudkem Znaleckého a oceňovacího ústavu, s. r. o., který při ocenění věcného břemene vycházel z míry kapitalizace ve výši 11 %. Odhlédne-li soud od skutečnosti, že tato míra kapitalizace byla chybným použitím příslušné tabulky pojaté do znaleckého posudku v návaznosti na věk poškozené dosahující v době činu 55 let nesprávně určena ve výši 11 % namísto 9,1 %, s níž by se pojila cena věcného břemene ve výši 506.564 Kč, která by neměla vliv na provedenou právní kvalifikaci činu, je nutné poukázat na neaktuálnost výchozích dat a především na rozpor výsledné ceny s cenou, k níž by bylo možné dojít na základě znaleckých standardů vydaných Asociací znalců a odhadců ČR, o. s. Soud přitom nepovažuje za přiléhavé přednostní použití metody, která již ze své podstaty zohledňuje primárně okolnosti významné pro investiční činnost, když pro soudem hodnocený případ není investiční potenciál věcného břemene doživotního bezplatného užívání bytové jednotky rozhodný, význam má naopak předpokládaná úspora poškozené na nájemném, o kterou v důsledku jednání obviněných přišla.

69. Pro úplnost a pouze doplnění výše uvedené argumentace odvolacího soudu vztahující se k námitce obviněných o tzv. opomenutých důkazech (viz bod 64. a 65. odůvodnění tohoto usnesení) Nejvyšší soud uvádí, že při stanovení hodnoty věcného břemene soudy správně posoudily postup obou znalců a znaleckého ústavu (nikoliv však znaleckého ústavu ve smyslu § 110 tr. ř., tedy nikoliv státního orgánu, vědeckého ústavu, vysoké školy nebo instituce specializované na znaleckou činnost) a přiklonily se ke znaleckému posudku vypracovanému Ing. Jaroslavem Dopitou a k jeho závěrům, na základě kterých věcné břemeno ocenil částkou 1.200.000 Kč.

70. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v předmětné trestní věci krajský soud (odmítnutím postupu podle ustanovení § 18 zákona o oceňování majetku podřízené účelovému určení tohoto zákona, tak jak to vyplývá z jeho ustanovení § 1), zaujal stanovisko, že předpoklad pouhého desetiletého užitku z věcného břemene se nachází v rozporu s ekonomickou realitou a neodpovídá skutečné situaci na trhu s nemovitostmi, a to s odůvodněním, že potenciální prodávající i zájemci musejí zvažovat skutečnou předpokládanou dobu trvání věcného břemene, aniž by se mohli omezovat na její zákonem stanovené desetileté trvání.

71. Nejvyšší soud se s uvedeným (právním) názorem odvolacího zcela ztotožňuje. Je toho názoru, že při ocenění věcného břemene, od něhož se následně odvíjí cena předmětného bytu a následné výše prospěchu získaného jeho prodejem, nelze jeho výši paušálně odvodit podle zákona o oceňování majetku, ale je nutné zohlednit i další okolnosti vztahující se k předmětnému věcnému právu, a to v souladu se zásadami uvedenými v § 137 odst. 1 tr. zákoníku) a § 138 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.

72. Podle § 137 odst. 1 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.

73. Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se pro účely tohoto zákona rozumí a) škodou nikoli nepatrnou škoda dosahující částky nejméně 10.000 Kč, b) škodou nikoli malou škoda dosahující částky nejméně 50.000 Kč, c) větší škodou škoda dosahující částky nejméně 100.000 Kč, d) značnou škodou škoda dosahující částky nejméně 1.000.000 Kč a e) škodou velkého rozsahu škoda dosahující částky nejméně 10.000.000 Kč. Podle odst. 2 se částek uvedených v odstavci 1 užije obdobně pro určení výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci.

74. Pokud jde o působnost zákona o oceňování majetku, pak podle jeho § 1 odst. 1 tento zákon upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot (dále jen „majetek“) a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy (§ 18 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, § 5 odst. 2 zákona ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění zákona č. 242/1994 Sb., § 33 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, § 2 odst. 1 a 3 vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 122/1984 Sb., o náhradách při vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k nim, § 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 612/1992 Sb., o odměnách notářů a správců dědictví, § 2, 4 až 9 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 81/1996 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na produkčních funkcích lesa). Odkazují-li tyto předpisy na cenový nebo zvláštní předpis pro ocenění majetku nebo služby k jinému účelu než pro prodej, rozumí se tímto předpisem tento zákon. Zákon platí i pro účely stanovené zvláštními předpisy uvedenými v části čtvrté až deváté tohoto zákona a dále tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého oprávnění nebo dohodnou-li se tak strany.

75. Důvodová zpráva k zákonu o oceňování majetku uvádí, že zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění zákona č. 135/1994 Sb., definuje cenu jako „peněžní částku sjednanou při nákupu a prodeji zboží nebo vytvořenou pro oceňování zboží, dalšího majetku a majetkových práv k jiným účelům“. Cenami vytvořenými pro jiné účely se rozumějí stanovené ceny nebo stanovený způsob zjištění cen pro ty účely, kdy nelze použít sjednanou cenu. Konkrétně jde o ocenění věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb k zjištění základu pro vyměření daní dědické, darovací, z převodu nemovitostí, z příjmů, z přidané hodnoty a z nemovitostí, správních a soudních poplatků. Z jiných oblastí, kde je v některých případech vyžadováno oceňování podle cenového předpisu, lze uvést např. vyvlastňování, konkursy, restituce, privatizaci. Zákon o cenách však sám pravidla a postupy při oceňování nestanoví. To je předmětem úpravy předkládaného zákona. Postup podle tohoto zákona bude možný i v jiných oblastech, kde tak zvláštní předpisy přímo nestanoví, ale bude vhodné ho uplatnit (např. na základě rozhodnutí soudu při ocenění podílového spoluvlastnictví manželů, či na základě rozhodnutí peněžního ústavu při poskytování hypotečního úvěru). To vyplývá z dispozitivního ustanovení druhé věty § 1 odst. 1.

76. Z obsahu dovolání obou obviněných je zřejmé, že obvinění považují za nejpodstatnější právní otázku svého dovolání právě otázku ocenění hodnoty věcného břemene bezúplatného doživotního užívání poškozenou, která dosud nebyla podle jejich názoru judikatorně řešena. Z hlediska částečně totožné právní problematiky vztahující se k objektivní stránce trestného činu lichvy a jeho znaků hrubý nepoměr vzájemných plnění a značný prospěch lze v této souvislosti poukázat na usnesení Nejvyšší soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 4/2019, publikované pod č. 16/2020 Sb. rozh. tr. V uvedené věci byl zde stíhaný obviněný shledán vinným trestným činem lichvy, kterého se (stručně řečeno) dopustil tím, že od poškozené, zneužívajíce její tísně, koupil pozemky za kupní cenu ve výši 190.000 Kč, přičemž tržní hodnota pozemků, které si byl obviněný coby povoláním realitní zprostředkovatel vědom, činila k datu uzavření smlouvy částku ve výši 1.478.190 Kč. Stran námitky, jejímž prostřednictvím obviněný zpracovateli znaleckého posudku vytýkal, že zvolil nesprávnou metodu pro určení ceny nemovitostí, jelikož „se nejedná o odhad obvyklé ceny ve smyslu zákona č. 151/1997 Sb., ale odhad tržní hodnoty“, soud uvedl, že postup znalce je třeba vyhodnotit jako správný. Je tomu tak proto, že znak objektivní stránky trestného činu lichvy podle § 218 tr. zákoníku, jímž je hrubý nepoměr vzájemných plnění (to, co bylo plněno, a to, co bylo právním jednáním získáno), je třeba určit vždy z hlediska objektivních směnných hodnot vzájemných plnění. Hodnotu vzájemného plnění je třeba určit podle stejných zásad, jako se určuje výše škody podle § 137 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 137 odst. 1 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. Pakliže znalec stanovil objektivní hodnotu jako tržní cenu (tržní hodnotu), postupoval zjevně zákonu odpovídajícím způsobem. K tomu Nejvyšší soud dále odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, podle něhož je „rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm“.

77. Podobně lze poukázat na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se uvedenými otázkami zabýval v několika civilních věcech.

78. V rozsudku ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5459/2007, Nejvyšší soud konstatoval, že při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene opravňujícího mít na cizím pozemku stavbu dosud neoprávněnou nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník pozemku byl omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí, a přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (tedy i k případné dobré víře stavebníka), a k újmě postihující vlastníka pozemku. Cenový předpis je východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou soudu vycházející z uvedených kritérií.

79. V dalším rozhodnutí (rozsudek ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008) Nejvyšší soud konstatoval, že výši náhrady za zrušení věcného břemene nelze stanovit jen podle zákona o oceňování majetku. Ustanovení § 151p odst. 3 předchozího občanského zákoníku o tom, že náhrada za zrušení věcného břemene má být přiměřená, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom je třeba zvážit okolnosti, za kterých věcné břemeno vzniklo, zda bylo zřízeno bezúplatně či za úhradu. Při rozhodování o výši přiměřené náhrady za zrušení věcného břemene je třeba vycházet z rozsahu majetkového prospěchu, kterého se zrušením věcného břemene dostává vlastníkovi zatížené nemovitosti, jakož i z majetkových důsledků zániku věcného břemene pro oprávněného.

80. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2571/2018, se uvádí, že zákon neuvádí přesná hlediska pro stanovení přiměřené náhrady za omezení či zrušení služebnosti, náhrada se tak stanoví na základě úvahy soudu, která má zvážit veškeré relevantní okolnosti případu. Je třeba vycházet z rozsahu majetkového prospěchu, kterého se zrušením služebnosti vlastníkovi zatížené nemovitosti dostává, jakož i z majetkových důsledků zániku služebnosti pro oprávněného [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3864/2014 (uveřejněný pod č. 69/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2284/98 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 7, str. 208)]. Je třeba zvážit nejen ocenění služebnosti, ale i okolnosti, za nichž služebnost vznikla, zda byla zřízena bezúplatně či za úhradu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008 (uveřejněný pod č. C 8 278–8 280 v Souboru)]. Jestliže pak žalobce tuto námitku spojuje s tím, že žalovaný neprovedl rekonstrukci prostorů v domě zatíženém služebností, čímž se snaží zpochybnit správnost výpočtu obvyklé ceny služebnosti, je třeba zdůraznit, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006 (uveřejněné pod č. C 5 211 v Souboru)], která dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nadto se odvolací soud oceněním služebnosti zabýval, nechal vyhotovit revizní znalecký posudek, jehož prostřednictvím obvyklou cenu služebnosti zjistil; v rámci dokazování přitom nevyplynulo, že by služebnost byla neocenitelná, takže nebylo možné vyjít z hodnoty služebnosti ve výši 10.000 Kč podle § 16b odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb. Znalecký posudek ostatně vzal odvolací soud za základ své úvahy o výši náhrady za zrušení věcného břemene jako jednu, nikoliv však jedinou, z okolností, které výši této náhrady spoluurčovaly.

81. Je tedy zjevné, že i v citovaných věcech se při ocenění věcných práv do výše tohoto ocenění do značné míry promítla i celá řada dalších okolností stojících zcela mimo zákon o oceňování majetku, mimo jiné i tržní hledisko.

82. V nyní projednávané trestní věci soudy z výše uvedených východisek platných pro správné ocenění hodnoty předmětného věcného práva vycházely, a to při dodržení zásad uvedených v § 137 tr. zákoníku a § 138 tr. zákoníku. Takto byla soudy zcela důvodně zohledněna zejména zásadní věc, a to předpokládaná doba výkonu tohoto práva poškozené, která byla odvozena v návaznosti na statistické údaje Českého statistického úřadu průměrným věkem dožití a tím i celkovou zbývající dobou dožití poškozené v délce 25 let, při vědomí toho, že věk dožití je neznámou veličinou, respektive, že by s ohledem na její zdravotní stav bylo lze předpokládat, že by zemřela v současné době s dopadem na tak nízkou hodnotu ocenění jejího práva věcného břemene „že by vůbec neodůvodňovala zahájení jejich trestního stíhání“. Jak totiž vyplynulo ze znaleckého posouzení jejího zdravotního stavu z odvětví farmakologie a interna (doc. MUDr. Petr Petr, Ph.D.), poškozená se z medicínského hlediska neocitla ve stavu ohrožujícím její život, ani jí nehrozila vážná újma či zhoršení jejího zdravotního stavu nad rámec přirozeného rizika, spočívajícího v tom, že mentálně retardovaná osoba má silnou cukrovku a hypertenzi; přitom docílení žádoucího stavu dodržení diety a léčebného režimu, se v daném případě stalo předmětem řešení orgánů sociální péče.

83. Pro úplnost a pro komplexní posouzení posuzovaného problému se Nejvyšší soud závěrem rovněž zmíní o vývoji úpravy oceňování věcných břemen v zákoně o oceňování majetku, která také do jisté míry svědčí pro správnost názoru v napadených rozhodnutí k předmětnému problému.

84. Zákon o oceňování majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (tedy i v době spáchání trestného činu – 26. 9. 2013), upravoval ocenění věcných břemen v § 18 (oceňování práv odpovídajících věcným břemenům). Podle odst. 1 tohoto ustanovení právo odpovídající věcnému břemenu se oceňuje výnosovým způsobem na základě ročního užitku ve výši obvyklé ceny. Podle odst. 2 se ocenění podle odst. 1 neuplatní, jestliže lze zjistit roční užitek ze smlouvy, z výsledků řízení o dědictví nebo z rozhodnutí příslušného orgánu, pokud při vzniku věcného břemene byl roční užitek z tohoto břemene uveden a není-li o více než jednu třetinu nižší než cena obvyklá. Podle odst. 3 roční užitek podle odst. 1 a 2 se násobí počtem let užívání práva, nejvýše však pěti. Podle odst. 4 patří-li právo určité osobě na dobu jejího života, oceňuje se desetinásobkem ročního užitku. Podle odst. 5 nelze-li cenu zjistit podle předchozích odstavců, oceňuje se právo jednotně částkou 10.000 Kč. Podle odst. 6 právo zřízené jinak než věcným břemenem, obdobné právu odpovídajícímu věcnému břemenu, se oceňuje podle odst. 1 až 5.

85. Od 1. 1. 2014 bylo citované ustanovení vypuštěno a oceňování věcných břemen bylo upraveno novým § 16b, který rovněž zachovává určení pomocí desetinásobku. Podle § 16 (oceňování věcných břemen) odst. 1 se služebnosti se oceňují výnosovým způsobem na základě ročního užitku se zohledněním míry omezení služebností ve výši obvyklé ceny. Podle odst. 2 se ocenění podle odst. 1 se neuplatní, jestliže lze zjistit roční užitek ze smlouvy nebo z rozhodnutí příslušného orgánu, pokud při vzniku služebnosti byl roční užitek z tohoto břemene uveden a není-li o více než jednu třetinu nižší než obvyklá cena. Podle odst. 3 se roční užitek podle odst. 1 a 2 násobí počtem let užívání práva, nejvýše však pěti. Podle odst. 4 patří-li právo určité osobě na dobu jejího života, oceňuje se desetinásobkem ročního užitku. Podle odst. 5 nelze-li cenu zjistit podle předchozích odstavců, oceňuje se právo jednotně částkou 10.000 Kč. Podle odst. 6 reálné břemeno nebo právo z vykupitelné služebnosti se ocení ve výši náhrady uvedené ve smlouvě nebo v rozhodnutí příslušného orgánu. Jsou-li ve smlouvě uvedené pouze podmínky výkupu reálného břemena nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu, vypočte se náhrada podle uvedených podmínek k datu ocenění. Podle odst. 7 právo zřízené jinak než věcným břemenem obdobné služebnosti nebo reálnému břemenu se oceňuje podle odst. 1 až 6.

86. Od 1. 1. 2020 byl § 16b změněn tak, že podle § 16b (oceňování věcných břemen) odst. 1 se věcné břemeno se oceňuje výnosovým způsobem na základě ročního užitku při zohlednění doby jeho trvání nebo pevnou částkou, nelze-li určit roční užitek z věcného břemene. Podle odst. 2 u služebnosti se v ročním užitku zohledňuje míra omezení užívání nemovité věci. Podle odst. 3 u reálného břemene zohledňuje roční užitek prospěch oprávněného. Podle odst. 4 časově neomezené reálné břemeno nebo právo z vykupitelné služebnosti se ocení ve výši náhrady uvedené ve smlouvě. Jsou-li ve smlouvě uvedené pouze podmínky výkupu reálného břemena nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu, vypočte se náhrada podle uvedených podmínek k datu ocenění. Podle odst. 5 způsob členění věcných břemen podle výpočtu jejich ocenění, postup výpočtu ceny věcného břemene, způsob určení ročního užitku a míry kapitalizace podle druhu věcného břemene a zatížené nemovité věci a výši pevné částky stanoví vyhláška. Podle odst. 6 se ocenění podle odst. 2 až 4 se nepoužije, lze-li cenu věcného břemene zjistit z rozhodnutí příslušného orgánu.

87. Jakkoliv to z hlediska této trestní věci není zásadní a určující, z výše uvedeného vyplývá, že zákon o oceňování majetku byl od 1. 1. 2020 v ustanovení týkajícího oceňování věcných břemen změněn tak, že s desetinásobkem ročního užitku z uvedeného věcného práva již nepracuje, ale naopak zákon věcné břemeno oceňuje výnosovým způsobem na základě ročního užitku při zohlednění doby jeho trvání (nebo pevnou částkou, nelze-li určit roční užitek z věcného břemene). Je tedy zřejmé, že i aktuální zákonná úprava zohledňuje trvání věcného břemene způsobem, který minimálně principiálně koresponduje s právními závěry odvolacího soudu, který v této trestní věci ocenění věcného břemene podle zákona o oceňování majetku spojené s pouze desetiletým předpokládaným užitkem z věcného břemene označil za ocenění, který je ve zřejmém rozporu s ekonomickou realitou a neodpovídá skutečné situaci na trhu nemovitostí, a to s odůvodněním, že osoby oprávněné z věcného břemene a především potencionální prodávající i zájemci o koupi nemovitosti nepochybně musejí zvažovat skutečnou předpokládanou dobu trvání věcného břemene a nemohou se omezovat na zákonem arbitrárně stanovenou dobu deseti let.

88. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že uvedená námitka obviněných O. V. a P. V. je námitkou zjevně neopodstatněnou.

V.

Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

89. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovoláních obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

90. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 10. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zpracoval:

JUDr. Aleš Kolář

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru