Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 574/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaPoškození cizí věci
Úmysl
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.574.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 228 odst. 1 tr. zákoníku

§ 15 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 574/2020-208

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného G. E., nar. XY, trvale bytem XY, XY, Spolková republika Německo, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 4 To 231/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 23 T 178/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného G. E. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 T 178/2015, byl obviněný G. E. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 13. 8. 2015 kolem 19,30 hod. v obci XY, okr. Děčín, na pozemní komunikaci úderem pěstí úmyslně poškodil pravý boční sloupek vozidla tov. zn. Peugeot Partner, rz. XY, majitele M. M., nar. XY, čímž způsobil škodu poškozením vozidla ve výši 9.325 Kč.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému M. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši 5.000 Kč a poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, na náhradě škody částku ve výši 4.325 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 T 178/2015, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 4 To 231/2019, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 4 To 231/2019, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 187-189), v rámci něhož odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.

Dovolatel má za to, že v daném řízení došlo k extrémním rozporům mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kdy skutková zjištění nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Od počátku odmítá, že by se dopustil protiprávního jednání, které je mu kladeno za vinu. Ani jeden soud se nezabýval otázkou zavinění, resp. v daném řízení nikterak nebyl prokázán úmysl poškodit vozidlo poškozeného a ani jeden ze soudů ve svém rozhodnutí neuvádí, v čem by měl být úmysl spatřován či z jakých důkazů by jej bylo možné dovodit, jaké úvahy soud ohledně úmyslu prováděl. Od počátku řízení uvádí, že o vozidlo poškozeného reflexivně zavadil (odvolací soud i soud prvního stupně v některých místech z jeho výpovědí účelově zaměňují pojem „reflexivně zavadil“ či „reflexivně udeřil“ za pouhé „udeřil“ – došlo tak k určité fabulaci ze strany soudů, kdy vynechání pojmu „reflexivně“ dochází k nemalému posunu jednání z pohledu volního jednání), když se vyhýbal na něj najíždějícímu vozidlu poškozeného. Nicméně nikdy neuvedl a ani nebylo jakýmkoliv způsobem prokázáno, že vozidlo chtěl poškodit. Od samotného počátku jednání obviněného chyběl úmysl, tj. materiální stránka trestného činu, toto nebylo nijak překlenuto a rozhodnutí soudu (spolu s odůvodněním) tak absentuje naplnění skutkové podstaty v rovině úmyslu. Samotné negativní sousedské vztahy mezi ním a poškozeným nemohou být důkazem o tom, že chtěl vozidlo poškodit.

Obviněný dále namítl, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem, v rámci něhož by se znalec vyjádřil k tomu, zda takové poškození vozidla lidskou rukou lze vůbec způsobit, a to při zohlednění dalších faktorů (technické vlastnosti vozidla, fyzické proporce dovolatele, apod.). Odvolací soud verifikoval správnost odborného vyjádření, aniž by se však jakýmkoliv způsobem vypořádal s jeho námitkami. Odborné vyjádření sice vyhotovil Ing. Kubelka, který je soudním znalcem, nicméně v tomto konkrétním případě odborné vyjádření nevyhotovoval v pozici znalce, ale v jakési neurčité pozici, kdy byl soudem osloven. Bez příslušné znalecké doložky má podle dovolatele dokument „odborné vyjádření“ naprosto jinou váhu, než znalecký posudek. Obviněný neměl možnost položit Ing. Kubelkovi otázky (návrh na jeho výslech byl soudem prvního stupně zamítnut), neměl možnost ho vyslechnout. Odborné vyjádření je podle něho proto naprosto nepřezkoumatelné a pro účely dokazování nulitním aktem. Čistě z technického hlediska mělo odborné vyjádření (či posudek) technicky vyřešit, zda daný následek vůbec může být důsledkem úderu pěstí konkrétní osobou (tj. řešit problematiku pevnosti daného místa, síly úderu a pevnosti kostí a kůže člověka, resp. dovolatele). Odborné vyjádření se omezuje toliko pouze na zodpovězení dotazů soudu, bez jakýchkoliv matematických veličin a výpočtů. Jedná se tak podle obviněného o pouhé nepodložené a nepřezkoumatelné tvrzení. Ani jeden z nižších soudů nikterak nereagoval na jeho argument, že závěr odborného vyjádření o tom, že k poškození vozidla nemohlo dojít způsobem, který uvedl, rovněž svědčí v jeho prospěch, neboť jej lze interpretovat tak, že popsaným jednáním nezpůsobil poškození. Dovolatel se proto domnívá, že ve vztahu k tomuto důkazu nebyla uplatněna zásada in dubio pro reo. Dovolatel je toho názoru, že v dané věci jsou posuzované otázky natolik složité, že bylo třeba přizvat soudního znalce k jejich zodpovězení a posouzení tak, jak opakovaně navrhoval.

Obviněný opakovaně zdůraznil, že soud nijak nezkoumal intenzitu úderu, když vycházel pouze z výpovědi poškozeného a svědkyně M., že bylo udeřeno, ale bez jakékoli kvantifikace. Stejně tak vytýká soudu, že jeho přiznání policistům, že do vozidla udeřil, ve své úvaze vyložil jako důkaz, což je nepřijatelné. Jde o porušení vyšetřovací zásady (ad absurdum by při doznání nemuselo být prováděno žádných dalších důkazů, protože doznání samo by mohlo být chápáno jako důkaz). Skutek rovněž není dostatečně hmotněprávně vymezen v rovině fyzického následku na vozidle. Ve výroku není uvedeno, jakým konkrétním způsobem vozidlo poškodil. Uvedení finanční hodnoty poškození vozidla nepředstavuje nezaměnitelné vymezení skutku, za něž mu má být ukládán trest. I nové vozidlo může být poškozeno, a to dokonce ještě před prodejem. Stav vozidla před rozhodnou dobou nebyl soudem nikterak zjišťován, natož prokazován. Uvedl, že soud opakovaně upozorňoval, že poškozený ve vozidle vozí větší polena dříví a mohlo k poškození dojít právě nevhodnou manipulací s kulány dřeva, popř. jinou činností poškozeného. Nebylo tedy prokázáno, že by k poškození došlo v souvislosti s tvrzeným reflexivním dotykem do kapoty vozu.

Obviněný rovněž poukázal na rozpornost výpovědi poškozeného a jeho manželky, když v případě svědkyně M. poukazoval i na to, že svědkyně, tak jak popsala děj, nemohla tento vidět (pozorovala jej v bočním zrcátku), když toto by odporovalo zcela fyzikálním zákonům ohledně lomu světla. Odvolací soud se nikterak nevypořádal s touto námitkou a přejal pouze konstatování soudu prvního stupně ohledně správnosti výpovědi svědkyně M.

S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 4 To 231/2019-177, jakož i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 23 T 178/2015-153.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 28. 1. 2020 (č. l. 191). Dne 11. 2. 2020 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 116/2020, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se po seznámení se s obsahem dovolání a spisovým materiálem, nebude k dovolání obviněného věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 4 To 231/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným G. E. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

Obviněný ve svém dovolání označil jako dovolací důvod jeho druhou variantu, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy poukazuje konkrétně na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených výše tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Námitky obviněného však tento předpoklad nenaplňují, neboť obviněný prostřednictvím uplatněných námitek soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí – poškozeného M. M., jeho manželky M. M., svědkyně D. K. a na místě zasahujících policistů K. J. a M. Š., stejně jako odborného vyjádření z oboru strojírenství Ing. Jana Kubelky; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaného důkazu znaleckým posudkem k prokázání jím tvrzených skutečností) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, jak se incident odehrál, jakou intenzitou a zda vůbec je možno způsobit lidskou rukou uváděné poškození vozidla, zda nebylo vozidlo poškozeno dříve, resp. jiným způsobem např. při manipulaci se dřevem, zda svědkyně M. M. mohla vidět úder do vozidla ze své pozice spolujezdce, jaký byl stav vozidla před incidentem a jaké bylo konkrétní poškození vozidla), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. skutková zjištění nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy) a současně soudu předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že o vozidlo pouze reflexivně zavadil).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil v tomto směru na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný G. E. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

Stran námitky neprovedení znaleckého posudku k technické otázce týkající se poškození vozidla a mechaniky a intenzity úderu, kteroužto lze hodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů, Nejvyšší soud uvádí, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. V prvé řadě je třeba uvést, že s návrhy obviněného na doplnění dokazování, a to včetně návrhů na provedení rekonstrukce činu a vyžádání detailnější zprávy od Obecního úřadu XY stran neoficiálního řešení nedobrých sousedských vztahů s poškozeným, se zcela řádným a dostačujícím způsobem vypořádal nalézací soud (bod 20. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Stran důkazního návrhu znaleckým posudkem uvedl, že závěry odborného vyjádření jsou zcela jednoznačné, kdy návrh obviněného zamítl, „neboť navrhovaný znalecký posudek by se měl vypořádat s jakýmsi alternativním a hypotetickým popisem události, který v rámci námitek proti odbornému vyjádření obviněný uváděl, a kterým popíral svou výpověď učiněnou před soudem“. Odvolací soud se s postupem nalézacího soudu stran vedení důkazního řízení ztotožnil (bod 7. napadeného usnesení). Návrhy obviněného na doplnění dokazování tedy nebyly soudy nijak opomenuty a neprovedení jím navrhovaných důkazů bylo řádně a v souladu s trestním řádem odůvodněno.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný v projednávané věci spatřuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního sudu v Děčíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Námitky obviněného svým obsahem brojí zejména proti způsobu hodnocení důkazů, kdy poukazuje na svědecké výpovědi a odborné vyjádření z oboru strojírenství. Nalézací soud vycházel z celé řady důkazů – výpovědi obviněného, poškozeného, svědků, odborného vyjádření a dalších listinných důkazů. Výpověď poškozeného M. M. vyhodnotil jako „věrohodnou a prostou rozporů a nelogičností“ (bod 15. odůvodnění rozsudku), kdy jeho výpověď byla podepřena svědeckou výpovědí M. M., jeho manželky, k níž nalézací soud přistupoval obezřetně právě pro její příbuzenský vztah k poškozenému, kdy její výpověď se ve všech podstatných bodech shodovala s výpovědí poškozeného, stejně jako na místě zasahujících policistů K. J. a M. Š. Výpověď poškozeného byla podepřena i listinnými důkazy, ať už k otázce stavu vozidla před incidentem, tak k otázce poškození vozidla. Nalézací soud se vyjádřil i k opakující se námitce obviněného stran předmětného odborného vyjádření, kdy uvedl, že „při vypracování odborného vyjádření byl zohledněn jak popis události podaný obviněným, tak poškozeným a závěry odborného vyjádření tedy vycházejí z konkrétních skutkových okolností projednávané věci, kdy tyto závěry jsou zcela jednoznačné“ (bod 20. odůvodnění rozsudku). Znalec Ing. Jan Kubelka v rámci odborného vyjádření konstatoval, že verze události uváděná poškozeným by poškození vozidla nezpůsobila, zatímco verze uvedená poškozeným a svědkyní je z technického hlediska přijatelná. Odborného vyjádření zodpovědělo soudu toliko technické otázky. Uvedený závěr pak nalézací soud vyhodnotil v souladu s dalšími důkazy provedenými ve věci, zejména pak jednotlivými výpověďmi, kdy se přiklonil v rámci své úvahy k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Uvedl, že „verze poškozeného je podporována slyšenými svědky, odborným vyjádřením a dalšími listinnými důkazy. Verze události obviněného je naproti tomu podporována pouze výpovědí svědkyně K., jejíž výpověď však vykazuje určité prvky neobjektivnosti“ (bod 14. odůvodnění rozsudku). Svědkyně M. M. a svědek M. Š. shodně vypověděli, že se obviněný k úderu pěstí do kapoty vozidla poškozeného doznal, kdy svědek M. Š. vypověděl, že obviněný uvedl, že toto učinil ve vzteku. Zasahující policisté rovněž vypověděli, že ruku obviněného nijak nekontrolovali, a to právě v návaznosti na skutečnost, že se k úderu doznal. Soud nehodnotil uvedenou skutečnost jako přiznání obviněného ve smyslu přiznání viny, ale posuzoval ji toliko jako skutečnost podávající se ze svědecké výpovědi a taktéž ji takto vyhodnotil. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Jak již uvedeno výše, v rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s provedeným dokazováním a hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními.

Je však třeba mít na paměti, že v rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky stran jednotlivých výpovědí a zejména pak odborného vyjádření). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného a jeho manželky a odborného vyjádření) a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik jsou návrhy stran na doplnění dokazování důvodné a které důkazní návrhy mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy jako tendenční, činěné v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkaz (odborné vyjádření z oboru strojírenství Ing. Jana Kubelky) v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy „pakliže byl soudy připuštěn, měl být interpretován v jeho prospěch v souladu se zásadou ,in dubio pro reo‘, resp. alternativně soudy v hmotněprávní rovině měly řešit intenzitu ataku“. Současně naznačuje, že soudy zcela opominuly skutečnosti z uvedeného odborného vyjádření vyplývající, které vylučují závěr o jeho vině, jak rozvedeno výše.

K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s ohledem na uplatněnou argumentaci s jistou dávkou benevolence podřadit námitku nenaplnění subjektivní stránky jemu přisouzeného přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný namítá neprokázání úmyslného zavinění, kdy nebylo žádným způsobem prokázáno, že chtěl vozidlo poškozeného poškodit.

U přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku jde z hlediska zavinění o trestný čin úmyslný, přičemž postačí úmysl nepřímý.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Zavinění je vybudováno:

a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a

b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

Stran vyjádření vědomostní a volní stránky v rámci skutkové věty je možno uvést, že ve skutkové větě je jasně uvedeno, že se obviněný dopustil předmětného jednání úmyslně. Nalézací soud konstatoval, že „obviněný úmyslně poškodil úderem pěstí pravý boční sloupek vozidla“, čímž po subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu jemu za vinu kladeného přečinu (bod 21. odůvodnění rozsudku). Přestože v tomto směru postrádá odůvodnění nalézacího soudu určitou kvalitu, vědomost dovolatelova jednání je vyjádřena jak v popisu skutku, tak v odůvodnění rozhodnutí, přičemž i ze samotného kontextu je možno takový závěr bezesporu učinit. Naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu v úmyslné formě lze tedy spolehlivě dovodit, a to přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný si musel být vědom, resp. byl srozuměn s tím, že pokud použije hrubou sílu proti téměř stojícímu vozidlu, je tu reálná možnost, že zasáhne místo, které může být nárazem poškozeno.

S ohledem na výše uvedené se tedy Nejvyšší soud se závěry soudů o naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku zcela ztotožňuje.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného G. E. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru