Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 540/2014Usnesení NS ze dne 21.05.2014

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.540.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5 tr. ř.

§ 2 odst. 6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 540/2014-35

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2014 o dovolání, které podala obviněná P. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 To 73/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 9/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné P. P. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 29 T 9/2012, byla obviněná P. P. uznána vinnou ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že

„dne 24. 12. 2011 kolem 00:10 hodin v O., na N. S., v bytě panelového domu, po předchozím požívání většího množství alkoholických nápojů, poté, co ji ze spánku probudil její druh M. L., který po ní požadoval poskytnutí dalších alkoholických nápojů a poté, kdy se proti ní dopouštěl drobného fyzického násilí, když jeho žádostem nemohla vyhovět, zejména ji tahal po bytě, aniž by odvracela přímo hrozící nebo trvající útok, aniž by jednala v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku, nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, aniž by jednala v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, svého druha sama fyzicky napadla, nožem o délce čepele 12 cm jej bodla do levé strany hrudníku, čímž mu způsobila bodnořeznou ránu délky 2 cm lokalizovanou při hrudní kosti vlevo v úrovni 5. mezižeberního prostoru pronikající do dutiny hrudní vlevo pokračující bodným kanálem celou tloušťkou hrudní stěny s poraněním levé vnitřní prsní tepny, pronikající přední částí osrdečníkového vaku a pokračující zepředu dozadu do přední stěny pravé komory srdeční, kde došlo ke vzniku zející rány délky 3-4 cm, přičemž toto poranění vedlo k okamžitému bezvědomí M. L. a k poškození jeho mozku z hypoxie, v průběhu souvisejícího komatózního stavu u něj došlo k rozvoji oboustranného lalůčkového zápalu plic, který vedl k jeho úmrtí dne 28. 2. 2012; s ohledem na charakter vedeného útoku, použití kuchyňského nože s velkou čepelí, vzhledem k intenzitě úderu, který vedla proti takové části těla poškozeného, ve které jsou uloženy orgány nezbytné pro život každého člověka, nejméně musela být srozuměna s tím, že M. L. může způsobit smrtelné zranění“.

Za to byla podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit A. V., bytem S., T., B., náhradu škody ve výši 249.310,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. V. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená DÔVERA, zdravotná poisťovňa a. s., Cintorinská 5, 949 01 Nitra, Slovenská republika, s uplatněným nárokem na náhradu způsobené škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 To 73/2013, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná P. P. dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu spatřovala v tom, že soudy při hmotně právním posouzení skutku nikterak nezohlednily skutečnost, že byla ze strany poškozeného dlouhodobě fyzicky a psychicky napadána. Z provedeného dokazování je navíc patrná stupňující se intenzita útoků poškozeného spočívající v ranách do hlavy, kopání, trhání vlasů či házení o zeď. Samotné jednání kladené jí za vinu bylo reakcí vyvolanou násilím poškozeného bezprostředně před činem, které nelze hodnotit jako bagatelní, pokud ji poškozený probudil, vytáhl ji násilím z postele a tahal ji po bytě, a především pokud bylo vyvrcholením dlouhodobého psychického a fyzického týrání. Obviněná dále namítla, že nebyly objasněny všechny rozhodné skutkové okolnosti, přičemž i soud prvního stupně hovořil o jisté důkazní nouzi. Mimo obviněnou a poškozeného nebyla útoku přítomna žádná jiná osoba. Nebylo prokázáno, jakým způsobem poškozený na obviněnou útočil, kdo první zapojil do konfliktu nůž, zda nejprve nožem neútočil poškozený, jak dlouho konflikt trval, kde k bodnutí došlo ani v jaké poloze obou zúčastněných. Tyto okolnosti jsou přesto zcela zásadní pro dovození subjektivní stránky trestného činu. Obviněná si následek v podobě smrti nepřála, poškozenému poskytovala první pomoc, přivolala policii i záchrannou službu. Prvostupňový soud sám v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že poškozený nesl určitý díl viny na vzniku konfliktu, který vedl k jeho úmrtí, a obviněná nepochybně jednala v afektu. Přihlédnout je nutné i k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, kde znalci konstatovali, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněné byly podstatně sníženy, když byly vymizelé až v 85%, a že konkrétní situace byla důsledkem reakce na brachiální útok. Podle obviněné tak byly naplněny obě kategorie privilegovaných okolností obsažených ve skutkové podstatě trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli i jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

S ohledem na uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 28. 3. 2014. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněná P. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněné uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takto vymezenému dovolacímu důvodu především neodpovídala ta část argumentace obviněné, ve které se snažila zpochybňovat výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů tím, že předkládala vlastní interpretaci svědeckých výpovědí, když vyzdvihovala význam výpovědí B. K., J. K. a V. P. ve vztahu k otázce charakteru a intenzity útoků poškozeného vůči ní. Její námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se jejich prostřednictvím snažila prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila. Nezaložila tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.

Pokud jde o další argumentaci obviněné směřující k tomu, že jednání mělo být správně posouzeno jako zvlášť závažný zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednala v silném rozrušení a současně také v důsledku zavrženíhodného dlouhodobého jednání poškozeného, pak se sice jednalo o námitky odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, obviněné však nebylo možné přisvědčit.

Zvlášť závažného zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Skutková podstata obsahuje ve vztahu k úmyslnému usmrcení dvě kategorie privilegujících okolností, a to jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt) a jednak jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), které silné rozrušení nevyžaduje. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Pojem „omluvitelné hnutí mysli“ vyjadřuje, že musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů, a proto je třeba na pachatele hledět s určitou shovívavostí. Předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného se rozumí chování poškozeného, které je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Proto je třeba jím rozumět pouze takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1489 – 1496).

S obviněnou předně nelze souhlasit v tom, že by se soudy v předchozím řízení nikterak nezabývaly jejím tvrzením, že byla ze strany poškozeného dlouhodobě fyzicky i psychicky napadána. Soudy naopak této otázce věnovaly mimořádnou pozornost, jak dokládá nejen široký okruh vyslechnutých svědků (z řad rodiny, spolupracovníků obviněné, známých, sousedů i ošetřujících lékařů), ale například i provedení důkazů souvisejícími přestupkovými spisy (a to za období od roku 2007). Na tomto základě soud dospěl k závěru, že soužití obviněné s poškozeným bylo sice neuspořádané a konfliktní a že se poškozený vůči obviněné dopouštěl i fyzického násilí, z jeho strany se ovšem jednalo o jednání spíše bagatelní a málo intenzivní, které vykazovalo maximálně znaky přestupku a které nebylo doprovázeno žádnými masivnějšími útoky vůči obviněné. Obviněná navíc nebyla jen pasivní účastnicí tohoto děje, jejich konflikty byly vzájemné, a obviněná byla ve vztahu k poškozenému spíše v dominantním postavení. Pokud takto zjištěný skutkový stav soudy nepodřadily pod znak „předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného“ ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, pak postupovaly správně, a to zejména s ohledem na to, že mezi zjištěným charakterem útoků poškozeného vůči obviněné a projednávaným útokem obviněné vůči poškozenému existuje zásadní hodnotový nepoměr.

Stejně tak se soudy zabývaly obhajobou obviněné vztahující se k okamžiku bezprostředně před činem, přičemž všechny k tomu rozhodné skutečnosti dostatečně objasnily. Obhajoba obviněné založená na tom, že snad měla čelit intenzivnímu útoku poškozeného, byla vyvrácena provedeným dokazování, a to nejen její původní výpovědí před policejním orgánem, výpovědí dalších svědků, kterým se o činu svěřila (zejména J. Š. a H. Z.), výpovědí zasahujících policistů a zdravotníků, ale především přepisem její komunikace s operačním důstojníkem Územního odboru O. na tísňové lince 158, kdy uvedla, že „bodla přítele, on jí furt otravoval“. Současně bylo zjištěno, že obviněná byla v kritické době podstatným způsobem ovlivněna alkoholem, který konzumovala spontánně, dobrovolně a bez jakéhokoli nátlaku jiné osoby. Byl to právě stav opilosti, který jednoznačně ovlivnil její jednání. Její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly v kritické době sice podstatně snížené, ovšem nikoliv úplně vymizelé. Za této situace dospěly soudy ke správnému závěru, že obviněná nejednala v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku, ani z jiného omluvitelného hnutí mysli, a proto nemůže být kvalifikace podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku příhodná.

Obviněná rovněž namítala absenci subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu, jímž byla uznána vinnou. Při své argumentaci ovšem nerespektovala soudy učiněné skutkové závěry, nýbrž předkládala vlastní možnou skutkovou verzi. Jak bylo uvedeno již shora, tento způsob argumentace neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Pro úplnost Nejvyšší soud rekapituluje, že zavinění obviněné ve formě minimálně eventuálního úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] bylo postaveno na zjištěních, že obviněná vedla útok proti poškozenému poměrně masivním nožem na velmi krátkou vzdálenost, překvapivě, a s nezanedbatelnou razancí. Vzhledem ke vzájemnému postavení obviněné a poškozeného nemohla zasáhnout jinou, než horní část těla poškozeného, kde se nacházejí pro život důležité orgány. Proto musela být nejméně srozuměna s tím, že svého druha může usmrtit. Na závěru o jejím zavinění tak nemůže nic změnit ani její tvrzení, že si smrt poškozeného nepřála, poskytovala mu první pomoc (přestože zasahující lékař nezaznamenal žádné známky, které by nasvědčovaly tomu, že poškozenému předtím byla poskytnuta první pomoc) a přivolala policii a záchrannou službu. Ani tato námitka obviněné proto nemohla být důvodná.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. května 2014

Předseda senátu

JUDr. Pavel Šilhavecký

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru