Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 54/2021Usnesení NS ze dne 17.02.2021

HeslaZanedbání povinné výživy úmysné
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.54.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 196 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 54/2021-165

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o dovolání obviněné A. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 3 To 264/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 99/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné A. P. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 2 T 99/2019, byla obviněná A. P. uznána vinnou přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v období od měsíce června roku 2019 do měsíce prosince roku 2019 včetně v XY a jinde neplnila úmyslně vůbec svoji zákonnou povinnost přispívat na výživu svých nezletilých dětí, a to AAAAA (pseudonym), nar. XY, v částce 1.200 Kč měsíčně, BBBBB (pseudonym), nar. XY, v částce 1.000 Kč měsíčně a CCCCC (pseudonym), nar. XY, v částce 700 Kč měsíčně splatné nejpozději do každého 20. dne v měsíci předem k rukám jejich otce M. M., nar. XY, bytem XY, jež jí vyplývala z občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a byla jí konkretizována rozsudkem Okresního soudu Hodonín ze dne 6. 2. 2018, č. j. 0 P 506/2016-75, který nabyl právní moci dne 30. 7. 2018, a ačkoliv si své vyživovací povinnosti byla vědoma a vzhledem ke svým schopnostem a možnostem ji byla schopna plnit, dluží za shora uvedené období na výživném celkem 20.300 Kč.

Za to byla obviněná odsouzena podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 2 T 99/2019, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině i trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 3 To 264/2020, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 3 To 264/2020, podala obviněná A. P. prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 152), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené usnesení Okresního soudu v Hodoníně spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.

Obviněná namítá, že neplacení výživného by v jejím případě nemělo být posouzeno jako přečin, neboť nedisponovala prostředky, ze kterých by mohla výživné hradit. Výživné jí podle jejího názoru nemělo být vůbec stanoveno. Uvedla, že je de facto na ulici, bez domova, prostředků a „psychicky na dně. Kvůli dlouhodobým psychickým problémům není schopna trvalé práce, k čemuž měl dospět jak opatrovnický soud, tak soud trestní. Má za to, že jí měl být ustanoven znalec, který by, jak je přesvědčena, zcela podpořil její verzi. Neměla být stíhána, nemělo jí být stanoveno výživné, namísto toho by jí měly soudy být nápomocny při hledání ubytování, aby si mohla vzít děti k sobě a výživné na ně platil otec. Uvádí, že o děti by se řádně starala, pobírala výživné a sociální dávky. Je přesvědčena, že soudy v opatrovnickém řízení i v řízení trestním špatně vyhodnotily její situaci a stíhaly ji bezdůvodně.

S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí se jedná, ve věci znovu jednat.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 1. 2021, sp. zn. 1 NZO 21/2021.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že námitky obviněné nelze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod, neboť jsou toliko polemikou se skutkovými zjištěními soudů, podle kterých je obviněná schopna fyzické práce. Obviněná měla řadu příležitostí pracovat a vydělávat peníze. Z evidence úřadu práce byla sankčně vyřazena pro nezájem o doporučená zaměstnání. Její poslední pracovní poměr skončil sankčním propuštěním kvůli nevalné pracovní disciplíně, a to za situace, kdy si byla dobře vědoma svých vyživovacích povinností. Obviněná se tedy pouze snaží o prosazení vlastního závěru o skutkovém stavu. A sice že není schopna výdělečné činnosti, a v návaznosti na to neměla mít vyživovací povinnost.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 3 To 264/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou A. P. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Předmětná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Námitka obviněné směřuje do oblasti skutkové (schopnosti hradit výživné), kdy jako taková je založena výlučně jako polemika s provedenými důkazy, resp. jejich zcela odlišné interpretaci. Jako taková tedy není způsobilá naplnit dovolací důvod uplatněný obviněnou, s výjimkou případů extrémního nesouladu, na který obviněná ve svém podání přímo neodkazovala, ale který bylo možno vzhledem k jejímu zásadnímu zpochybnění zjištěného skutkového stavu, z jejího dovolání dovodit.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hodoníně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Po pečlivě provedeném dokazování soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněná je osobou zaměstnatelnou, schopnou hradit stanovené výživné na její tři nezletilé děti v celkové výši 2.900 Kč. Své závěry přitom podpořily celou řadou důkazů, a to zejména zprávami z Úřadu práce ČR, z České správy sociálního zabezpečení, z Probační a mediační služby, podstatnými částmi připojených spisů Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 0 P 506/2016 a 3 T 67/2019, potvrzeními o studiu dětí či osobními výkazy obviněné. Soudy konstatovaly, že obviněné bylo stanoveno odpovídající výživné s ohledem na potřeby jejích nezletilých dětí a její výdělkové možnosti, přičemž podle názoru soudů představuje vyměřená částka naprosté minimum, které odpovídá věku a potřebám nezletilých (viz body 5. a 6. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obviněná vědoma si všech svých vyživovacích povinností však nevyvinula žádnou aktivitu k získání práce. V evidenci úřadu práce byla vedena jako uchazeč o zaměstnání od 26. 2. 2019 do 24. 10. 2019, z evidence byla sankčně vyřazena z důvodu neprojednání doporučeného zaměstnání. Od června 2019 jí bylo poskytnuto 23 informací o volných pracovních místech společně s 2 doporučenkami do zaměstnání. Její poslední pracovního poměr začal a zároveň skončil v říjnu 2018 výpovědí ve zkušební době po několika dnech z důvodu pozdních příchodů do zaměstnání a neplnění zadaných úkolů. Zpochybňuje-li obviněná svou zdravotní způsobilost vykonávat fyzickou práci tvrzenými psychickými problémy, tak považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na stabilizovaná zjištění nalézacího soudu, kdy samotná obviněná v hlavním líčení uvedla, že se s psychickými problémy nikdy nikde neléčila a nemůže tak doložit svoji indispozici. Rovněž ve vztahu k úřadu práce se o svých psychických problémech, které by jí měly zamezit ve vykonávání zaměstnání, během své evidence v roce 2019 nikterak nezmínila. V přístupu obviněné k vyživovací povinnosti tak soudy neshledaly ani nepatrnou snahu výživné hradit. Obviněná zcela rezignovala na hledání zaměstnání i placení výživného jako takového (viz bod 7. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud stran námitky extrémního nesouladu uzavírá, že tento nelze shledat. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, nikterak se nevymykají logickým postupům hodnocení, závěry zjištěné z řádně provedeného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. jsou pak plně odrazem skutkových zjištění soudu. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

V obecné rovině je vhodné s ohledem na projednávanou věc připomenout, že trestného činu (přečinu) zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který neplní, byť i z nedbalosti, svou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší čtyř měsíců. To znamená, že po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Formou zavinění se soud musí vždy zabývat a ve výroku rozsudku ji vyjádřit. Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, který přímo vyplývá z příslušných ustanovení občanského zákoníku. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele se zpravidla nevyžaduje a není ani nezbytné, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny samostatným rozhodnutím soudu. Pokud již o otázce rozsahu a výše vyživovací povinnosti bylo v občanském (opatrovnickém) soudním řízení pravomocně rozhodnuto, pak soud v trestním řízení nemusí být takovým rozhodnutím vázán (k tomu srov. v judikatuře např. R 11/1984 SbRt., str. 76, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011). Naopak by měl vždy postupem podle § 9 odst. 1 tr. ř. samostatně posoudit předběžnou otázku, v jaké výši a zda vůbec byl obviněný v rozhodném období schopen plnit vyživovací povinnost.

Prvně je třeba uvést, že soudy se vypořádaly s otázkou údajného znevýhodnění obviněné na trhu práce v souvislosti s jejím zdravotním stavem, resp. obviněnou tvrzeným znevýhodněním, dostatečným a důvodné pochybnosti nevzbuzujícím způsobem, který aproboval i odvolací soud. Na základě toho nelze považovat opakované námitky obviněné stran jeho zdravotního stavu za relevantní.

S objektivní uplatnitelností obviněné na trhu práce z hlediska nabídky a poptávky se soudy vypořádaly, když bylo náležitě a bez důvodných pochybností prokázáno, že měla v době spáchání obou skutků objektivní možnost najít si zaměstnání. Soud dospěl k jednoznačnému přesvědčení o jejím neproaktivním chováním při získávání zaměstnání, kdy její přístup k získání i naopak udržení si zaměstnání je vysloveně negativní, jak vyplývá z provedeného dokazování. Její přístup ostatně dokumentují i podané opravné prostředky, kdy obviněná neprojevuje sebemenší sebereflexi či touhy řešit svou situaci a naopak požaduje řešení své situace po ostatních, přičemž skutečnost, že nemá prostředky, označuje za chybu manžela či soudů, ale v žádném případě chybu svou. Dlužno podotknout, že výživné na své nezletilé děti nehradí dlouhodobě, o čemž svědčí, že pro výše uvedený přečin byla již odsouzena několikrát.

Judikatura Nejvyššího soudu je v tomto směru dlouhodobě konstantní. Vychází z toho, že ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry pachatele ho nemohou zbavit odpovědnosti za výživu jeho dětí, naopak je povinen vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby jejich výživu zajistil (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 438/2011, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1525/2015). Ani zbavení rodičovských práv nemělo za následek zánik vyživovací povinnosti (viz rozh. č. 10/1977 Sb. rozh. tr.). Zmíněnou povinnost totiž občanský zákoník ukládá především rodičům dítěte a nezbavuje je této odpovědnosti ani v situaci, kdy je výživa nezletilého zabezpečována třetí osobou. Zájmem společnosti je nejen zabezpečení výživy či zaopatření dětí, ale také to, aby tuto svoji zákonnou povinnost plnili rodiče dětí, a nepřenášeli ji, ať již z jakéhokoli důvodu, na jiné osoby. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 250/2012, zplozením dítěte budoucí rodič na sebe bere povinnosti a odpovědnost, které jej provází po celý další život. Proto je nezbytné, aby se choval tak, aby svým závazkům a povinnostem dokázal vždy a za všech okolností dostát (7 Tdo 530/2017 ze dne 31. 5. 2017). Námitku obviněné, že jí nemělo být stanoveno výživné, protože nemá finanční prostředky, považuje Nejvyšší soud za mimořádně nepřípadnou, kdy podle stabilizovaných skutkových zjištění nižších soudů, kterými je vázán, je nepochybné, že nedostatkem finančních prostředků, ze kterých by mohla alespoň minimálně přispívat na výživu svých dětí, trpí výlučně v důsledku svých rozhodnutí a jednání. Její neochota si udržet či získat stabilní příjem totiž není nijak v negativním smyslu determinována jejím zdravotním stavem. Bylo a je tak čistě na ní se náležitě postavit ke svým povinnostem a právům jakožto rodič a činit adekvátní kroky ve svém životě při převzetí zodpovědnosti, která je na ni kladena, a to minimálně zákonnými a morálními povinnostmi ke svým nezletilým dětem.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřenými ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 2. 2021

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru