Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 54/2020Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaLoupež
Porušování domovní svobody
Rekognice
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.54.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku

§ 178 odst. 1,2,3 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

§ 104b tr. ř.

§ 211 odst. 3 písm. a) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1764/20


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 54/2020-846

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2020 o dovoláních obviněných R. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, F. O., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a K. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 112/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 100/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných R. H., F. O. a K. V. odmítají.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 80 T 100/2016, byli obvinění R. H., F. O. a K. V. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištěních dopustili jednáním spočívajícím v tom, že dne 11. 12. 2013 kolem 22:00 hodin v Polské republice na území města XY na ulici XY, XY, čekali společně po předchozí dohodě na T. G., ke které ve chvíli, kdy přicházela domů a chystala se odemknout dveře svého bytu, všichni tři přistoupili, obžalovaný F. O. ji chytil za obličej a vtlačil ji do bytu, do něhož vstoupili rovněž obžalovaná K. V. a obžalovaný R. H., obžalovaná K. V. zevnitř uzamkla vstupní dveře bytu, následně strhla poškozené z ramene kabelku a obžalovaný F. O. ji udeřil otevřenou dlaní do tváře a poté jí vyhrožoval úderem pěstí, takto se domáhali vydání dvou zahraničních zásilek s oděvy a dalším zbožím, jež manžel T. G., J. S. dříve obdržel poštou, byt poškozené prohledali a jelikož se vydání zásilek nedomohli, jako náhradu z bytu odnesli ke škodě manželů T. G. A J. S. dva televizory značky LG a Samsung, dva dekodéry digitálního vysílání, DVD přehrávač a šicí stroj.

Za to byli všichni tři obvinění odsouzeni podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 80 T 100/2016, podali všichni tři obvinění samostatná odvolání, která zaměřili proti výroku o vině i trestu.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 112/2019, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání všech tří obviněných zamítl jako nedůvodná.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 T 112/2019, podali obvinění R. H., F. O. a K. V. dovolání.

Obviněný R. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 828–831) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že soudy byla zvolena nesprávná právní kvalifikace skutku, pro který byl pravomocně odsouzen.

Obviněný má za to, že skutek, pro který byl odsouzen, není trestným činem a měl být proto obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn. Ve věci shledává extrémní rozpor mezi závěry soudů o jeho vině a provedenými důkazy. Popírá, že by se skutku dopustil, přičemž poukazuje na to, že ani sama poškozená jej fyzicky neztotožnila, neboť pachatele popsala jako muže nižšího vzrůstu a snědé pleti, přičemž dovolatel je vysokého vzrůstu a světlé pleti. Dále namítá, že jeho vina je založena pouze na nepřímých důkazech, tyto však podle jeho přesvědčení netvoří ucelený řetězec. Jedná se zejména o svědectví svědka S., ze kterého vyplývá pouze skutečnost, že dovolatel ovládá polský jazyk, a dále o záznamy telekomunikačního provozu. V bytě poškozené nebyly zajištěny žádné daktyloskopické stopy či stopy DNA. Obviněný je přesvědčen, že ze strany soudů se jedná o pouhou a ničím nepodloženou hypotézu, přičemž v jejich postupu spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 112/2019, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 80 T 100/2016, zrušil a přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný F. O. v rámci podaného dovolání (č. l. 809–818) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolaní uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný namítl, že Okresní soud ve Frýdku-Místku nepostupoval v novém hlavním líčení, poté, co bylo odvolacím soudem zrušeno jeho původní rozhodnutí ze dne 24. 4. 2017, tak, jak mu nařídil odvolací soud. Nalézací soud nepostupoval podle závazného právního názoru odvolacího soudu při opětovném výslechu svědků T. G., J. S. a E. S., když namísto postupu podle § 212 odst. 1 tr. ř. uplatnil postup podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. V novém řízení k rozporům ve výpovědích pokládal otázky a přečetl svědkům jejich výpovědi z hlavního líčení, což však neodpovídalo požadavku odvolacího soudu. Postup nalézacího soudu nicméně následně odvolací soud neshledal vadným, i když předtím ve svém právním názoru vyjádřil, že se mají svědkům předestřít výpovědi z přípravného řízení, nikoli z hlavního líčení konaného dne 8. 3. 2017. Obviněný má pocit, jako by se soud prvního stupně bál třetí verze výpovědi z přípravného řízení a obou hlavních líčení. Má za to, že výpovědi z přípravného řízení byly procesně nepoužitelné. Nalézací soud použil procesní výpověď z hlavního líčení, která byla ovšem učiněna více než tři roky po činu a mohl tak uvést, že s odstupem času si svědkové již na prožité události přesně nepamatují i s ohledem na jejich věk (jedná se o seniory ve věku přes 70 let). Odvolací soud se zřejmě obával, že třetí verze výpovědi svědků je již procesně neobhajitelná. Princip presumpce neviny přitom vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. To v projednávané věci dodrženo nebylo a soudy tím porušily zásadu in dubio pro reo. Princip práva na spravedlivý proces přitom vyžaduje, aby vina byla prokázána mimo jakoukoli pochybnost. V této souvislosti poukazuje na podle svého mínění nezákonné důkazy, resp. důkazy získané v rozporu s trestním řádem. Jedná se o záznam ve spise stran připojení se s nároky na náhradu škody k trestnímu řízení svědkyně T. G., která přitom při hlavním líčení na otázku, zda se někdy přihlašovala s nějakou škodou, uvedla, že nikoli. Dále výpisy telekomunikačního provozu mobilního telefonu J. S., u nichž má obviněný za to, že s nimi bylo manipulováno, přičemž není jasné, kdo je vytvořil a na čí žádost. Zcela zde chybí překlad, kolem polských čísel jsou české popisky, ve spise chybí i SIM karta polského operátora, nikde nejsou zaznamenány obsahu hovorů, kdo komu volal a už vůbec nebyl jakýkoli hovor zaznamenaný na CD proveden. Obviněný přitom žádal o ztotožnění BTS, aby se prokázalo, zda na místě skutečně byl, tomu však nebylo vyhověno. Dále zpochybňuje použitelnost výsledků rekognice. Nalézací soud provedl rekognici podle fotografií, následně za nějakou dobu rekognici in natura. Výsledky jsou však důkazně nepoužitelné, protože poznávající osoba si zafixuje osobu poznávaného a pak ho označí i při rekognici in natura. Poškozená G. uvedla, že si na pachatele již plně nepamatuje a sotva policejní orgán zvedl záclonku, poznala během dvou vteřin při rekognici in natura osobu dovolatele, jehož si jednoduše pamatovala z fotografie. Ostatní figuranti mu typově a vzhledově vůbec neodpovídali. Rekognici in natura tak zmařil již samotný státní zástupce, který provedl na hlavním líčení rekognici podle fotografií, která absolutně neodpovídala a neprobíhala podle trestního řádu, což potvrdil i odvolací soud. Rekognice měla být provedena před zahájením trestního stíhání, kdy ještě poškozená jméno dovolatele neznala, neboť po zadání jeho jména do internetového vyhledavače se objeví vše o jeho osobě včetně fotografie. Obviněný dále poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích. Namítá, že svědkyně G. je nevěrohodná a stále mění výpovědi. Nejdříve si nevzpomněla, že již viděla spoluobviněné V. a H., pokaždé jinak líčí způsob napadení, nevzpomněla si, komu dala věci z balíků, neuvedla napoprvé, co všechno v balících bylo, co rozdala, co sami použili, zda na balíku bylo uvedeno jméno odesílatele. Svědek J. S. je pouze nepřímým svědkem, který napadení, jemuž nebyl vůbec přítomen, líčí rozdílně od poškozené. Nejdříve uvedl, že viděl celý obsah balíku, později uvedl, že nikoli, taktéž sdělil, že v balíku byly drogy a obvinění je hledali, přičemž je zřejmé, že si svědek vymýšlí. Svědek E. S. je rovněž nepřímým svědkem, který neviděl násilí či jeho pohrůžku, spletl si den vniknutí do bytu i hodinu, kdy mu volal svědek S. Na jedné straně si pamatuje, že jeden muž byl vysoký asi 190 cm, ale nepamatuje si, že obvinění vynášeli z bytu televizi. Svědek dále v hlavním líčení, které se konalo dne 28. 6. 2018, uvedl, že mu T. G. řekla, co se stalo, až dva dny po incidentu, nikoli v ten večer.

Na podkladě uvedeného proto obviněný F. O. navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 112/2019, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 80 T 100/2016, a podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li moci dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodovat podle § 265m tr. ř.

Obviněná K. V. v rámci podaného dovolání (č. l. 821–823) uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněná uvedla, že se jí za vinu kladeného jednání nedopustila. Namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci s tím, že výsledná skutková zjištění soudu prvního stupně jsou založena na vybraných důkazech, které však nejsou v souladu s dalšími důkazy, přičemž soudy obou stupňů opakovaně dostatečným způsobem nereagovaly na argumentaci obhajoby. Tyto další námitky obhajoby nejsou zahrnuty do odůvodnění napadeného usnesení a jeví se, jako by neexistovaly. Takovýto postup je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a usnesení je v tomto smyslu nepřezkoumatelné. Poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků, kteréžto jsou podle jejího názoru zásadní, přičemž namítá, že tyto se nepodařilo nalézacímu soudu postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. odstranit. Zejména se jedná o výpověď svědkyně G., která dne 8. 3. 2017 naprosto kategoricky uvedla, že nemohla na policii vypovědět, že osoby, které ji měly přepadnout, viděla nebo znala, když je nikdy předtím neviděla, ale o více než rok později, kdy by její paměťové schopnosti měly být oslabeny, již uvedla, že je asi měsíc předtím viděla u sebe doma. Soud prvního stupně to zdůvodňuje tím, že jí to připomněl její muž, že na to zapomněla, což dovolatelka shledává nepřípustným. Pokud svědkyně opakovaně a kategoricky uvede, že je nikdy neviděla a pak uvede, že je vlastně viděla, dokonce u sebe doma, nedává to žádný smysl. Takový svědek nemůže být věrohodný a jeho výpověď nelze vyhodnotit jinak než ve prospěch dovolatelky. S těmito námitkami se však soudy obou stupňů nevypořádaly. K dotazu, jestli svědkyně G. souhlasila s ohledáním místa činu, tato uvedla, že ano, protože policie řekla, aby zůstala doma, že tam někdo přijede a provede to. Z úředního záznamu (č. l. 82) se však podává opak, tedy, že odmítla provedení jakýchkoli úkonů ve svém bytě. Dovolatelka shledává odůvodnění svědkyně, že byla unavená, velmi zvláštním, kdy současně předkládá soudu úvahu, že se v bytě muselo odehrát ještě něco dalšího, než přijela policie, a že bylo potřeba získat čas na to, aby policie neprovedla ohledání místa činu v době, kdy logicky mělo dojít k jeho ohledání, a nikoli až po 18 hodinách. Dále obviněná poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědi poškozené stran na její adresu doručených balíků a způsobu jakým s věcmi, které v nich byly, naložila. Obviněná dále namítá, že stran igelitové tašky nalezené v bytě poškozené, na které byly zajištěny její otisky, soud nepřipustil její verzi vysvětlení, zejména pak za situace, kdy měla být údajně u poškozené doma o měsíc dříve. Je nelogické, aby tašku v bytě zanechala, pokud by snad měla v úmyslu poškozenou oloupit. Je přesvědčena, že poškozená v rámci svých výpovědí lhala. Za nevěrohodného označuje dovolatelka i svědka S. a jím uváděné skutečnosti, kdy svědek nedokázal vysvětlit, jak je možné, že svědkyně G. dokázala ztotožnit její osobu, když uvedla, že ji nikdy neviděla. Rozpory ve výpovědi svědků nelze vysvětlit vysokým věkem. Obviněná dále rozporuje způsob, jímž byla svědkyní G. ztotožněna její osoba, neboť byla provedena agnoskace namísto rekognice. Soud prvního stupně se dopustil porušení zákona, když nechal v soudní síni na ni zaměřit kameru, aby ji mohla svědkyně G. identifikovat. V uvedeném spatřuje flagrantní porušení zákona a obcházení postupu stanoveného trestním řádem v ustanovení § 104b, ke kterému došlo i přes námitky obhajoby, když agnoskace žádná pravidla nemá. Soudy si při hodnocení důkazů vybraly jen takové důkazy, kterými by dopěly k závěru o její vině. Jedná se o libovůli a hodnocení důkazů je v přímém rozporu se zásadou in dubio pro reo. Obviněná je proto přesvědčena, že v jejím případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené obviněná K. V. navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2019, č. j. 3 To 112/2019-751, v celém rozsahu, a aby zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení.

K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 12. 2019, sp. zn. 1 NZO 1268/2019.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla, s odkazem na teoretická východiska jimi uplatněných dovolacích důvodů, že námitky F. O. a K. V. uvedeným dovolacím důvodům neodpovídají. Jedná se pouze o námitky směřující do hodnocení důkazů soudy obou stupňů a do způsobu provedení důkazů. V posuzovaném případě jsou skutková zjištění soudů obou stupňů správná a použitá právní kvalifikace je rovněž zvolena správně. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Pokud ve výpovědích svědků jisté rozpory existovaly, byly odstraněny výslechovou činností nalézacího soudu po zrušení jeho původního rozhodnutí odvolacím soudem. Nalézací soud i soud odvolací hodnotily výpověď svědkyně T. B. G. jako důvěryhodnou. Se svědkyní byla provedena rekognice podle fotografií, a to dne 8. 3. 2017. S odstupem asi půl roku pak rekognice in natura, a to dne 24. 9. 2018, kdy opět ztotožnila obviněného O. Ústavní soud ve svém rozhodnutí II. ÚS 2/03 konstatoval, že dalším způsobem ztotožnění osoby v trestním řízení je agnoskace, byť není trestním řádem výslovně upravena. Ve vztahu k osobě obviněného O. a R. H. však nebylo možno agnoskaci použít, protože se nezúčastnili žádného hlavního líčení, kde by byla přítomna svědkyně. Agnoskace tedy byla provedena pouze ve vztahu k obviněné V. Svědkyně G. odmítla večer po činu dát souhlas s ohledáním svého bytu, protože byla v šoku a velmi unavená, vrátila se kolem 22 hodiny z odpolední směny. Ráno však již na policii vypovídala a policisty do bytu vpustila, aby mohli provést ohledání místa činu a zajistit potřebné stopy. Výpis telekomunikačního provozu z čísla J. S. byl pořízen na základě rozhodnutí prokurátorky Oblastní prokuratury od poskytovatele telekomunikačního provozu. Výpisy byly opatřeny zákonným způsobem a jsou použitelné v České republice jako důkaz podle § 114 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Výpis je opatřen překladem z českého jazyka a žádná manipulace výpisem nebyla shledána. Bylo však zjištěno, že číslo, které užíval v předmětné době obviněný F. O., bylo ve dnech 2. až 11. 12. 2013 v kontaktu s telefonním číslem J. S. S telefonním číslem svědka S. bylo v kontaktu v předmětnou dobu i telefonní číslo používané R. H., který zřejmě komunikoval se svědkem i z telefonního čísla obviněného O., protože tento neumí polsky. Nalézací soud návrh na doplnění dokazování, kdo byl odesílatelem balíků, vyhodnotil jako nadbytečný a irelevantní pro posouzení věci. Stejný názor sdílel i odvolací soud. Pokud obviněný O. uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupkyně jeho naplnění neshledala.

V případě dovolatele R. H. jsou jeho dovolací námitky neopodstatněné. Soudy obou stupňů správně posoudily, že ve věci jde o souběh dvou trestných činů a tedy nepřipadá v úvahu dovolatelem navrhované zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. Návrh dovolatele se ve světle dovolacích námitek jeví poněkud nelogickým, neboť uvádí v dovolání, že skutek není trestným činem, ale domáhá se zproštění obžaloby proto, že nebylo prokázáno, že se skutek spáchal.

Po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěla státní zástupkyně k závěru, že dovolání obviněných F. O. a K. V. obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud tato dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Dovolání obviněného R. H. navrhla odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 112/2019, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými R. H., F. O. a K. V. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Obviněný F. O. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by zde měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili taktéž obvinění R. H. a K. V.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Ve vztahu k dovolání obviněného F. O. lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů [zejména se jedná o opětovné výpovědi svědků T. G., J. S. a E. S., včetně způsobu jejich provedení, dále výpovědi těchto svědků z přípravného řízení, které označuje za procesně nepoužitelné, za nezákonné důkazy, resp. důkazy získané v rozporu s trestním řádem pak označuje i záznam o připojení se s nároky na náhradu škody k trestnímu řízení svědkyně T. G., výpisy telekomunikačního provozu mobilního telefonu J. S., s tím, že podle dovolatele s těmito bylo manipulováno, a to včetně chybějící SIM karty polského operátora, záznamy telekomunikačního provozu na CD, rekognici podle fotografií a následně provedenou rekognici in natura, kdy tyto absolutně neodpovídaly a neprobíhaly podle trestního řádu, výpověď svědkyně T. G., kterou označuje za nevěrohodnou, výpověď svědků J. S. a E. S., kteří byli toliko nepřímými svědky; spadá sem i námitka neprovedení ztotožnění BTS (základnové převodní stanice) k prokázání jeho přítomnosti na místě činu] a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, zejména ve vztahu k otázce, zda se nacházel na místě činu), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. část důkazů je procesně nepoužitelná a byly současně použity podle dovolatele nezákonné důkazy, tedy důkazy získané v rozporu s trestním řádem) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný trvá na tom, že se předmětných trestných činů nedopustil, nikdy na místě činu nebyl a poškozené nezná).

U obviněné K. V. nelze pod jí uplatněný dovolací důvod podřadit ty námitky, v rámci nichž rovněž namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o svědecké výpovědi, které označuje za rozporné, kdy má za to, že výpověď poškozené T. G. je nevěrohodná a má za to že lživá, dále úřední záznam z ohledání místa činu včetně záznamu o tom, zda poškozená souhlasila s ohledáním místa činu, nálezu igelitové tašky na místě činu s otisky dovolatelky, výpověď svědka J. S. a provedenou rekognici, resp. agnoskaci během hlavního líčení) a z nich se podávající vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, zejména zda poškozená souhlasila s ohledáním místa činu či nikoli, zda údajné pachatele poznala či nikoli, jak se mohla na místo činu dostat igelitová taška s otisky dovolatelky, jak poškozená naložila s věcmi, které byly obsahem předmětných balíků), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. výsledná skutková zjištění soudu prvního stupně jsou založena na vybraných důkazech, které však nejsou v souladu s důkazy dalšími) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy trvá na tom, že se jí za vinu kladeného jednání nedopustila, kdy současně předkládá soudu úvahu, že se v bytě muselo odehrát ještě něco dalšího, než přijela policie, a že bylo potřeba získat čas na to, aby policie neprovedla ohledání místa činu v době, kdy logicky k tomuto mělo dojít, a nikoli až po 18 hodinách).

A u obviněného R. H. se jedná o ty námitky, v rámci nichž namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi svědkyně T. G. a svědka J. S., a dále záznamy telekomunikačního provozu) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, kdy poukazuje na to, že nedošlo ke ztotožnění jeho osoby, tedy zda jej poškozená poznala či nikoli, zjištění, zda byly na místě činu zajištěny jakékoli stopy prokazující jeho přítomnost), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména, že se jedná o toliko důkazy nepřímé, kteréžto však netvoří ucelený řetězec).

Takto obviněnými vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních – byť v dovoláních formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhají přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obvinění v rámci svých námitek dožadují, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Námitky všech tří dovolatelů svým obsahem brojí zejména proti způsobu provedení a hodnocení důkazů, kdy poukazují v drtivé většině (zejména obvinění F. O. a K. V.) na výpovědi obou poškozených, T. G. a J. S., přičemž rozebírají jejich výpovědi a z nich se podávající skutečnosti, zpochybňují věrohodnost svědků, jejich schopnost vybavit si okolnosti a časové souvislosti (což se týká i svědka E. S.), stejně jako poukazují na záznamy telekomunikačního provozu, kdy i zde zpochybňují skutečnosti z těchto vyplývající a způsob opatření těchto důkazních prostředků, a v neposlední řadě pak poukazují i na výsledky provedených rekognic, případně agnoskace, resp. tyto označují za procesně nepoužitelné, neboť byly podle jejich názoru provedeny v rozporu s trestním řádem.

Stran námitky obviněného F. O., že nalézací soud nepostupoval v novém hlavním líčení podle závazného právního názoru odvolacího soudu, kdy namísto postupu podle § 212 odst. 1 tr. ř. uplatnil při opětovném výslechu svědků T. G., J. S. a E. S. postup podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu v bodě 26. Ze strany předchozího zrušovacího rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 24. 4. 2017, se jednalo o závazný právní názor toliko stran chybného postupu v rámci provedeného dokazování, kdy odvolací soud shledal, že nalézací soud neprověřil dostatečným způsobem obhajobu obviněných, zejména s ohledem na rozpory ve svědeckých výpovědích. Jako možnou, nicméně nikoli jedinou, nápravu uvedl postup podle § 212 odst. 1 tr. ř., který se užije v případě, že se svědek odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi, přičemž v takovém případě je možnost předestřít mu k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích protokol o jeho výslechu z přípravného řízení. Nicméně okresní soud v rámci nového projednání věci rozhodoval v novém složení senátu a v rámci nového hlavního líčení vyslechl prostřednictvím videokonference svědky T. G., J. S. a E. S. přímo, kdy jejich předchozí výpovědi učiněné před soudem dne 8. 3. 2017 přečetl podle § 211 odst. 1 tr. ř., resp. § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Ustanovení § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. říká, že protokol o dřívější výpovědi svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a svědek se v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi, a obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky. Jak správně uvedl odvolací soud, „jelikož okresní soud svědky E. S., T. G. a J. S. vyslýchal znovu, nebylo již zapotřebí podle § 212 tr. ř. předestírat jejich výpovědi učiněné procesně irelevantním způsobem v trestním řízení konaném v Polské republice, když k dispozici měl použitelné výpovědi těchto svědků z řízení před ním provedeného, v důsledku čehož soud aplikoval ustanovení § 211 odstavec 1 tr. ř., respektive § 211 odstavec 3 písmeno a) tr. ř.“ (bod 26. napadeného usnesení). S uvedeným postupem se dovolací soud zcela ztotožňuje, neboť soud provedl nové hlavní líčení, v rámci něhož znovu vyslechl svědky.

Stran námitek provedené rekognice obviněného F. O. lze uvést, že rekognice in natura (tedy ztotožnění osoby naživo) byla uskutečněna v rámci nového projednání věci. Obviněný současně zpochybnil i způsob jejího provedení a s ohledem na dříve provedenou rekognici podle fotografií pak usuzuje, že se jedná o nezákonný důkaz. Nutno uvést, že uvedená námitka je v obecné rovině námitkou procesního charakteru směřující do oblasti dokazování, a tedy se, jak vysvětleno výše, míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve zkratce lze uvést, že rekognice je jedním ze zvláštních způsobů dokazování a je upravena v § 104b tr. ř. Jedná se o úkon trestního řízení, který provádějí orgány činné v trestním řízení, v případech, kdy je pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna (odst. 1). V projednávané věci byla rekognice provedena jako neodkladný úkon podle § 160 odst. 4 tr. ř., kdy neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Rekognice in natura byla s poškozenou T. G. provedena za přítomnosti nezúčastněné osoby, obhájce obviněného a překladatelky z polského jazyka, a to policejním orgánem Policie ČR dne 24. 9. 2018, jak se podává z protokolu o rekognici (č. l. 623–625). Bylo k ní přistoupeno proto, že obviněný nebyl osobně přítomen ani jednomu z výslechů poškozené T. G. Podle § 104b odst. 3 tr. ř. má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Z fotografií založených ve spise (č. l. 628–630) nelze dovodit, že by osoba obviněného F. O. svým vzhledem nějak výrazně vybočovala ze skupiny osob zachycených na fotografii. Jedná se o muže středního věku s prošedivělými vlasy, podobné výšky a světlé barvy pleti. Pokud obviněný namítá, že uvedená rekognice in natura je procesně nepoužitelná, neboť jí předcházela rekognice podle fotografií, pak je možno uvést, že uvedenou námitkou se již zabýval nalézací a potažmo i odvolací soud. Podle § 104b odst. 4 tr. ř. není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. K předcházející rekognici podle fotografií došlo dne 8. 3. 2017 v rámci hlavního líčení (č. l. 450–452, 453–460) k návrhu státního zástupce, tedy o více než rok a půl dříve (nikoli tedy pouhého půl roku, jak bylo uvedeno v rámci odůvodnění), než byla provedena rekognice in natura. Jednoznačně se tak nejednalo o situaci, kterou by bylo možno označit za časově blízkou, resp. bezprostředně předcházející. Svědkyně osobu obviněného v rámci rekognice in natura bezpečně poznala, přestože tento v mezidobí pozměnil podobu, kdy si nechal narůst delší vlasy. Od počátku jej popisovala jako velmi vysokého, štíhlého, s trochu šedivými vlasy. Jelikož byla tato osoba ve vztahu k ní ze všech útočníků nejagresivnější, utkvěla jí nejvíce v paměti. V rámci rekognice podle fotografií osobu obviněného popsala jako tu, která mohla být útočníkem, kdy ostatní osoby vyloučila. Nelze opomenout skutečnost, že se jednalo pouze o fotografie zachycující obličej, nikoli celou postavu, přičemž výška útočníka byla pro svědkyni důležitým rozpoznávacím znakem. Postupu nalézacího, ani odvolacího soudu tak nelze ničeho vytknout.

Ve vztahu k námitce obviněné K. V. stran provedeného ztotožnění její osoby v rámci hlavního líčení prostřednictvím tzv. agnoskace, lze ve zkratce uvést, že uvedený úkon není výslovně upraven trestním řádem. Jedná se o situaci, kdy je poznávající osobě ukázána jen jedna osoba. Jelikož není v rámci videokonferencí možné, aby byly osoby přítomny v soudní síni a měli tak možnost přímo ztotožnit osoby v soudní síni se nacházející, bylo ve vztahu k obviněné přistoupeno k tomu, že byla na její osobu zaměřena kamera tak, aby jí mohla svědkyně účastnící se videokonference dobře vidět, resp. alespoň tak, jak by jí byla schopna vnímat, pokud by byla v soudní síni fyzicky přítomna. Uvedený postup není trestním řádem vyloučen, byť není výslovně upraven (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 2/03, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 975/2015). K uvedenému úkonu došlo v rámci hlavního líčení (č. l. 453–460), kdy byla v rámci videokonference s poškozenou T. G. kamera zaměřena na osobu dovolatelky, kdy svědkyně tuto identifikovala s tím, že „teď má světlé vlasy“. Jelikož zbývající obvinění nebyli fyzicky přítomni, nebylo možno tento úkon provést ve vztahu k jejich osobám. Obviněná byla ztotožněna i svědkem J. S., který v ní poznal ženu, která byla dvakrát před útokem u nich doma.

Obvinění F. O. a R. H. dále zpochybnili důkazní použitelnost záznamů telekomunikačního provozu. Uvedenou námitkou se zabýval jak nalézací, tak i odvolací soud. V tomto směru lze odkázat zejména na body 40. a 41. odůvodnění napadeného usnesení. Odvolací soud konstatoval, že „důkazy získané v trestním řízení vedeném před převzetím věci v Polské republice byly získány v souladu s platným polským trestním řádem, čímž jsou použitelné i v trestním řízení vedeném v České republice. … S tímto trestním spisem tak byly převzaty i kopie dalších listinných materiálů včetně výpisů odchozích a příchozích hovorů k telefonním číslům, kterýžto příkaz z jejich zajištění vydal dne 31. 3. 2014 prokurátor Oblastní prokuratury v Zgorzelci, Polská republika, formou usnesení, jímž vyžádal údaje od telefonního operátora Polkomtel, a.s. k telefonnímu číslu XY za období od 1. 11. 2013 do 15. 12. 2013. Další důkazy byly ve věci opatřeny již Policií ČR“. Výpisy byly opatřeny v souladu s § 114 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, přičemž nebyla shledána jakákoli manipulace s nimi.

Dále je možno uvést, že nalézací soud i soud odvolací hodnotily výpověď svědkyně T. G., stejně jako výpovědi svědků J. S. a E. S. jako důvěryhodné. Odvolací soud uvedl, že „popis skutkového děje trestné činnosti obžalovaných, tedy kostra inkriminované události, jak ji poškozená opakovaně vymezila u hlavního líčení konaného před soudem I. stupně, je v zásadě shodná a nedoznává podstatných změn. Svědkyně G. totiž opakovaně popsala situaci, v níž se ocitla, a která pro ni nepochybně byla velmi nepříjemná a stresující, neboť se stala obětí loupežného přepadení, při kterém došlo k násilnému vniknutí do jejího bytu a k dalším fyzickým a verbálním atakům vůči její osobě. Je proto naprosto logické, že z jejího pohledu, a to i s přihlédnutím k věku poškozené a době, po které se k trestné činnosti obžalovaných vyjadřovala před soudem I. stupně, mohla být daná situace z jejího pohledu vnímána v některých detailech rozdílně nebo s určitým zkreslením. To však neznamená, že by svědecká výpověď poškozené jako celek byla nevěrohodná, zvláště pokud T. G. jednotlivé rozpory ve svých výpovědích dokázala logicky odůvodněným způsobem vysvětlit, což akceptoval i okresní soud. Neobstojí proto zásadní námitka odvolatelů, že ve výpovědi svědkyně T. G. jsou natolik zásadní rozpory, že na nich není možno stavět jejich vinu za posuzované protiprávní jednání“ (bod 34. napadeného usnesení). Výpovědí poškozené, zejména pak případnými rozpory svědkyní uváděnými, stejně jako výpověďmi dalších svědků (J. S. a E. S.), se soudy náležitě zabývaly, zejména pak soud nalézací, který v projednávané věci jednal znovu poté, co bylo jeho původní rozhodnutí ze dne 24. 4. 2017 odvolacím soudem zrušeno.

Jak již uvedeno výše, v rámci námitek obviněných se tak v podstatě jedná o polemiku s provedeným dokazováním a hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obvinění neztotožňují se soudy učiněnými skutkovými zjištěními.

Je třeba mít na paměti, že v rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (což v podstatě tvoří veškerou argumentaci obviněných uplatněnou v rámci podaných dovolání). Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění z nich se podávajících, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kteroužto uplatnili všichni obvinění, není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

V této souvislosti dále uvádí, že pokud obvinění F. O. a K. V. opakovaně vznáší námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jejich neprospěch, tedy nikoli v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, nelze tuto pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Ve vztahu k námitce obviněného R. H., že skutek, pro který byl odsouzen, není trestným činem, lze uvést, že uvedená námitka odpovídá procesnímu postupu podle § 226 písm. b) tr. ř. (tedy, že soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem), nikoli podle § 226 písm. c) tr. ř. Jelikož bylo prokázáno, že se uvedený skutek stal, lze mít i s ohledem na argumentaci obviněného za to, že obviněný měl opravdu na mysli jím uvedené ustanovení § 226 písm. c) tr. ř., tedy, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.

Uvedená námitka je v obecné rovině podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně obviněný uvedenou námitku uplatnil způsobem zcela neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů (výpověď svědků T. G. a J. S., záznamy telekomunikačního provozu), jeho vlastní hodnocení provedených důkazů (že se jedná pouze o důkazy nepřímé, které nevytváří okruh svědčící o jeho vině) a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem. Obviněný vytýká soudům, že nepostupovaly správně v rámci procesu hodnocení důkazů a tyto hodnotily vadně. Je třeba uvést, že tyto výhrady představují pouhou polemiku se správností skutkových závěrů, které soudy ve věci učinily. Nejde tedy v tomto případě o námitky, které by mohly založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Z obsahu dovolání obviněných je zřejmé, že námitky obviněných výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.

K tomu je třeba dále uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazenou řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovoláních se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, potažmo již soud nalézací, jejich závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněných R. H., F. O. a K. V. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru