Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 536/2020Usnesení NS ze dne 17.06.2020

HeslaDokazování
Loupež
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.536.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku

§ 173 odst. 2 písm. b),c) tr. zákoníku

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 536/2020-2084

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání, která podali obvinění M. Z., nar. XY, trvale bytem XY, XY, XY, a M. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Hodonín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 3 To 47/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 2/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných M. Z. a M. S. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 69 T 2/2018, byl obviněný M. Z. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněný M. S. pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a oba obvinění přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 8. 9. 2015 v době mezi 11.20 až 11.35 hod. v XY na ulici XY, Zlínský kraj, vstoupili po předchozí dohodě společně do prodejny K. J., přičemž byli oděni do motocyklového oblečení s přilbami a kuklami na hlavách, aby tak zamezili svému ztotožnění. M. Z. okamžitě přešel za obslužný pult k prodavačce K. K., narozené XY, která ve strachu nekladla příchozím žádný fyzický odpor a jen z obavy o své zdraví a život křičela o pomoc, na což pachatelé nijak nereagovali, a obžalovaný Z. přineseným šroubovákem vypáčil dvě zásuvky pod obslužným pultem, ze kterých vybíral šperky a dával je do tašky, kterou si do prodejny přinesli se sebou. Další pachatel M. S. ve stejné době přistoupil ke skleněným vitrínám, které se nacházely v prostoru před obslužným pultem, tyto odemkl klíčem v zámku a z těchto také bral plata se šperky, které rovněž ukládal do přinesené tašky. Za této situace pak do prodejny vešel kolemjdoucí Z. T., narozený XY, který se snažil zabránit pachatelům v loupeži, kdy na tyto nejdříve křikl a vyběhl ze zlatnictví na chodbu, kde se snažil držením vstupních dveří do prodejny zabránit pachatelům v odnesení lupu, v čemž se mu záhy snažil pomoci i další kolemjdoucí D. M., narozený XY, kdy oba společně drželi prosklené dveře zlatnictví. Na to obžalovaní reagovali snahou o opuštění prodejny, když se pokoušeli otevřít dveře do vestibulu domu, přičemž do nich i tloukli a kopali tak, že obžalovaný S. prokopl sklo ve spodní části dveří. Na tuto situaci, kdy se jim nedařilo dveře otevřít, pak zareagoval obžalovaný M. Z. jednak tím, že železným páčidlem rozbil ve výši hlavy skleněnou výplň dveří, která se roztříštila a zasáhla oči poškozeného Z. T., který pro bolest v očích dveře pustil a z místa se snažil odejít, a jednak také tím, že vzal do ruky do té doby skrývanou pistoli, kterou namířil na D. M., který dveře také pustil. Na to obžalovaní otevřenými dveřmi odcházeli z prodejny, přičemž se ještě D. M. snažil odebrat obžalovanému S. tašku s uloupenými šperky, kterou měl na rameni, načež se o tašku začali přetahovat, na což zareagoval obžalovaný M. Z. střelením poškozeného M. zblízka do lýtka pravé nohy, po čemž jim tento přestal klást odpor, načež oba obžalovaní z vestibulu domu utekli na ulici, aniž by s sebou odnesli i tašku, která se svezla obžalovanému S. z ramene a zůstala tak na místě činu i se šperky. Na ulici pak oba obžalovaní nasedli na připravený motocykl přesně neztotožněného typu bez registrační značky, kterým na místo i přijeli, a z místa odjeli.

Oba obžalovaní tak způsobili škodu společnosti K. J., IČ: XY, se sídlem XY, XY, XY, poškozením zařízení prodejny a části šperků v celkové výši 37.582 Kč s tím, že pokud by se jim podařilo z místa činu odnést v tašce uložené šperky, byla by poškozené společnosti způsobena další škoda ve výši 1.204.972 Kč.

Obžalovaný M. Z. sám takto způsobil:

Z. T. poranění obou očí, a to na levém oku pronikající poranění v oblasti rohovky s úlomkem skla s úrazovým zákalem čočky a na pravém oku pak vícečetná stržení svrchní vrstvy rohovky, což si vyžádalo akutní ošetření a operaci očí s hospitalizací v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně a pracovní neschopnost poškozeného od 8. 9. do 2. 10. 2015 a způsobilo mu citelné omezení v obvyklém způsobu života po dobu minimálně 5 dnů a částečné do března 2016, přičemž mu byly způsobeny i trvalé následky spočívající v jizvě rohovky a úrazovém zákalu čočky, který byl řešen operační náhradou čočky;

D. M. průstřel pravého bérce, kdy v průběhu střelného kanálu vznikla tříštivá zlomenina horní části pravé kosti holenní nezasahující do kloubu, přičemž pracovní neschopnost poškozeného trvala nejméně po dobu dvou let s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu 6 měsíců a s částečným omezením do současné doby.

Za to byl obviněný M. Z. odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný M. S. byl odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti K. J., IČ: XY, se sídlem XY, XY, XY, náhradu škody ve výši 37.582 Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. Z. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným:

- Z. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, ve výši 74.489 Kč,

- D. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, ve výši 316.507 Kč,

- Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočce Olomouc a Ostrava, se sídlem Ostrava, Hlávkova 2, ve výši 316.182 Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 69 T 2/2018, podali obvinění M. Z. a M. S. prostřednictvím svých obhájců samostatná odvolání.

O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 3 To 47/2019, tak, že odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 3 To 47/2019, podali obvinění M. Z. a M. S. samostatná dovolání.

Obviněný M. Z. v rámci podaného dovolání (č. l. 1895–1903) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., kdy má za to, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Obviněný je přesvědčen, že zjištění, že je osobou totožnou s jedním ze spolupachatelů přepadení, soudy ve skutečnosti opřely výlučně o pachové stopy nalezené na místě činu. Soudy si podle dovolatele byly vědomy, že s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, kterou v této souvislosti cituje, je nepřípustné, aby odsuzující výrok byl založen pouze na pachových stopách, a proto věnovaly část odůvodnění svých rozhodnutí dalším důkazům prokazujícím totožnost dovolatele jako „údajného pachatele“. Cituje některé části odůvodnění soudních rozhodnutí a uvádí, že jedním z důkazů jej usvědčujících měly být výpovědi svědků, které v dovolání jmenuje. Současně uvádí, že žádný ze svědků jej jako pachatele neidentifikoval. Výpovědi svědků ze svého hlediska rozebírá a hodnotí, přičemž zdůrazňuje, že z údajů svědků o tom, že jeden ze spolupachatelů byl nižší a druhý vyšší, nelze k otázce ustanovení pachatelů v konkrétní kauze nic dovozovat. Navíc žádný ze svědků nepopisuje vyššího pachatele jako výrazně tlustého, ačkoli tělesná konstituce dovolatele byla v inkriminované době charakterizována extrémní nadváhou, což potvrdili svědci i osobní fotografie z inkriminované doby. Svědci vyššího z pachatelů popsali jako „normální postavy a oproti menšímu byl ramenatý“, s tím, že „tlustý nebyl“, což vůbec dovolateli neodpovídá. Není pravdou, že pachatelé trestného činu byli oblečeni do „motorkářského oděvu, který zejména postavu mohutnějšího z nich těsně obepínal“ (bod 62. usnesení odvolacího soudu). Z fotodokumentace pořízené kamerovým systémem lze jednoznačně zjistit, že oba pachatelé na sobě neměli žádné motorkářské kombinézy či bundy, ale pouze obdobně vypadající volné mikiny, které jejich postavu nijak nezeštíhlovaly, ani pevně neobepínaly. Zásadním markantem tehdejší postavy dovolatele byla výrazná tloušťka projevující se vystouplým břichem, přičemž takovýto zřejmý a výrazný markant žádný ze svědků nepopsal. Ve smyslu zásady in dubio pro reo měla být tato zásadní důkazní disproporce vyložena v jeho prospěch, což se však nestalo. Úvahy nalézacího a odvolacího soudu, podle nichž jsou výpovědi svědků „dalšími důkazy“ prokazujícími totožnost dovolatele s osobou jednoho ze spolupachatelů, se tak očividně vymykají z rámce správného logického myšlení. Ohledně ztotožnění (ustanovení) osob pachatelů pak podle dovolatele absentuje jakýkoliv důkaz, resp. shromážděné důkazy vč. pachových stop netvoří ucelený a logicky uzavřený důkazní řetězec, umožňující vyslovení závěru o jeho přítomnosti na místě činu bez důvodných pochybností.

Dále obviněný namítl, že až na pachové stopy žádná z dalších stop (věcných, biologických a trasologických) zajištěných na místě činu neidentifikovala jeho osobu. To platí i o všech dalších důkazech, které byly provedeny s tím výsledkem, že konkrétně jeho osobu nijak neidentifikovaly (výsledky domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor – pracoviště etc.). K lokaci jeho pohybu v inkriminovanou dobu nemohly být použity ani údaje ve smyslu § 88a tr. ř., jelikož k zahájení trestního stíhání dovolatele došlo s významným časovým odstupem od doby spáchání trestného činu a příslušné údaje už mobilní operátoři policii neposkytli. Nebyly u něho nalezeny ani žádné věci, které by byť jen naznačovaly spojitost jeho osoby s trestným činem. Zcela vágní je pak úvaha stran jeho možného motivu, kterou soud u jeho osoby dovozoval z existence určitého zadlužení a exekucí. Dovolatel má za to, že při hodnocení pachových stop soudy nejvýrazněji pochybily již samotným koncepčním přístupem k těmto důkazům. Podle recentní judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu jsou pachové stopy nejen důkazem nepřímým, ale především důkazem podpůrným. Jako důkaz podpůrný nemohou být pachové stopy primárním důkazem o totožnosti dovolatele s osobou jednoho ze spolupachatelů. Toto zjištění by primárně mělo vyplývat z jiného důkazu, jehož hodnověrnost by mohla být pachovými stopami nanejvýš potvrzena. Soudy však závěr o totožnosti dovolatele s jedním ze spolupachatelů primárně opřely o pachové stopy, k nimž podpůrně přiřadily další důkazy. Soudy z pachových stop učinily důkaz hlavní a rozhodující, což je neslučitelné s postuláty judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V této souvislosti dovolatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1098/15 a sp. zn. II. ÚS 4266/16. Dovolatel dále napadá časové hledisko spáchání skutku, kdy kritickou dobou je nejen doba samotného spáchání trestného činu podle výroku o vině, tj. dobu mezi 11:20 -11:35 hod. dne 8. 9. 2015, ale již od 9:36 hodin, kdy byli pachatelé pohybující se v XY a okolí zachyceni kamerovým systémem uvedeného dne poprvé (srov. č. l. 184 spisu). Trvá na tom, že se v kritické době nacházel na svém pracovišti u firmy M. v XY, kde byl jako dispečer dopravy prakticky nepostradatelný, kdy by si jeho nepřítomnosti spolupracovníci museli všimnout. Svědkové z okruhu jeho kolegů však jeho přítomnost na pracovišti potvrdili, stejně jako e-mailová komunikace, kterou v inkriminovanou dobu uskutečnil ze svého počítače umístěného na pracovišti v XY. Poukazuje též na to, že soudy nezaznamenaly výpověď svědka M. P., resp. jeho prohlášení, že mu dovolatel předmětného dne mezi 11. a 12. hod. otvíral bránu poté, co se svědek vrátil z nákupu. Paušálním a nepřesvědčivým odůvodněním nevěrohodnosti důkazů potvrzujících tuto obhajobu si soudy podle dovolatele vytvořily předpoklady k tomu, aby za rozhodující důkaz označily pachové stopy z místa činu. Podle dovolatele šlo o důkazní situaci, kdy na jedné straně stály jen pachové stopy doplněné neurčitými svědeckými výpověďmi, na druhé straně pak jasné a jednoznačné důkazy svědčící v jeho prospěch. Postup soudů, který vyústil ve zjištění učiněná ve výroku o vině, podle dovolatele vybočuje z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Výpovědi svědků při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení neumožňují závěr, že dovolatel byl jedním ze spolupachatelů. V otázce totožnosti jeho osoby s „osobou jednoho ze spolupachatelů (toho vyššího)“ je podle dovolatele extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy, který odůvodňuje závěr o porušení ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces.

Obviněný dále namítá nesprávné provedení pachové identifikace jednotlivých stop. Obsáhle cituje právní věty nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, které se týkají požadavků na použitelnost důkazů získaných metodou pachové identifikace. Připouští, že tento nález byl vydán až po spáchání inkriminovaného trestného činu, ústavněprávní rozměr tohoto rozhodnutí však měl být v projednávané věci plně zohledněn. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel v tom, že pachové stopy jako podpůrný důkaz byly zajištěny postupem, který nekoresponduje s podmínkami ústavní konformity stanovenými Ústavním soudem. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 912/2014 označuje tyto procesní námitky za relevantní z důvodů § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále pak dovolatel kritizuje kvalitu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kterou tento soud reagoval na jeho obhajovací argumentaci. Při tom opakuje některá svoje tvrzení, podle kterých jsou provedené důkazy nezpůsobilé ke ztotožnění dovolatele s osobou jednoho ze spolupachatelů. Poukazuje na skutečnost, že původně existovala vyšetřovací verze, podle které byli spolupachateli muž a žena, přičemž byly vytipovány konkrétní osoby, o které by se mohlo jednat. Ze spisového materiálu se nepodává, proč orgány činné v trestním řízení tyto verze opustily. Současně ze spisu nevyplývá, na základě jakých indicií se stal podezřelým. Soudům dále vytýká, že ve spise nenašel relevantní dokument, ze kterého by plynulo prodloužení dvouleté doby podle Pokynu policejního prezidenta č. 9/2009 (dále jen „Pokyn č. 9/2009“) pro vyřazení pachových konzerv, když identifikace pachových stop byla prováděna po více než dvou letech od jejich sejmutí. Argumentaci odvolacího soudu označuje za nepřezkoumatelnou, ústavně nonkonformní a porušující jeho právo na spravedlivý proces. Upozorňuje, že pokyn č. 9/2009 byl nahrazen pokynem č. 313/2017, na základě kterého byla nevhodná metodika provádění pachové identifikace použitá v dovolatelově trestní věci nahrazena novou metodikou korelující se soudobými poznatky vědeckého poznání.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 3 To 47/2019, a potažmo i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 69 T 2/2018, jakož i veškerá další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočky ve Zlíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný současně žádal přerušení výkonu jemu uloženého trestu odnětí svobody v souladu s § 265h odst. 3 tr. ř., případně pak postup dovolacího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Obviněný M. S. v rámci podaného dovolání (č. l. 1966–1992) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. g), kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný uvedl, že v projednávané věci shledává extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu. Tento nesoulad je v prvé řadě zapříčiněn tím, že skutková zjištění jsou činěna i na základě důkazů, které jsou nezákonné, a proto z nich není možné vycházet. Zejména se jedná o pachovou identifikaci. I po provedeném dokazování zde panují zásadní pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu. Pokud i za tohoto stavu věci došlo k vynesení odsuzujícího rozsudku, který byl ze strany odvolacího soudu shledán jako správný a zákonný, tak to podle názoru dovolatele nesvědčí o ničem jiném, než o libovůli v rozhodování soudů obou stupňů.

Obviněný rekapituluje obsah obou soudních rozhodnutí včetně argumentace obsažené v odůvodnění soudních rozhodnutí. Dále podrobně rozvádí své úvahy stran existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kdy má za to, že ve věci je třeba řešit dva okruhy otázek. Jednak je třeba řešit, zda je provedená pachová identifikace v předmětné trestní věci vůbec procesně použitelným důkazem. Druhou podstatnou otázkou je podle dovolatele otázka, jakou povahu má pachová identifikace jako důkaz v trestním řízení, resp. co může prokazovat. Obecně poukazuje na právní, resp. podzákonnou úpravu provedení důkazu pachovými stopami (§ 114 tr. ř., Pokyn č. 9/2009 účinný do 31. 3. 2018). Dále obsáhle cituje judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se problematiky dokazování pachovými stopami (nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 394/97, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, sp. zn. II. ÚS 4266/16, usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 107/2002). Současně tvrdí, že provedená metoda pachové identifikace byla důkazem procesně nepoužitelným a nezákonným, o který se soudy vůbec nemohly opřít. Uvádí, že základní podmínkou ústavní konformity pachové identifikace je, že musí být provedena v souladu s Pokynem č. 9/2009 a současně musí reflektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody. Provedená pachová identifikace podle dovolatele zcela jednoznačně aktuální poznatky vědeckého zkoumání nereflektuje. V této souvislosti odkazuje na závěry „Zprávy o průběhu testování reliability metody pachové identifikace“ (dále jen „Zpráva“) zpracované Českou zemědělskou univerzitou, které zpochybňují spolehlivost metody pachové identifikace, která probíhala postupem podle Pokynu č. 9/2009, a nedoporučuje její využívání v průběhu trestního řízení. Odkazuje též na závěry vědecké konference ze dne 8. 11. 2019 týkající se problematiky pachových stop, ze kterých vyplynulo, že pokud bylo postupováno v intencích Pokynu č. 9/2009, tak nebylo postupováno v souladu s vědeckými poznatky. Následně obsáhle polemizuje s argumentací soudů, kterou zpochybnily závěry uvedené Zprávy, kdy zejména poukazuje na to, že daná Zpráva, resp. testování reliability metody pachové identifikace bylo realizováno na základě požadavku (resp. zadání) policie. Odvolací soud podle dovolatele pominul, že Pokyn č. 9/2009 byl s účinností od 1. 4. 2018 nahrazen Pokynem č. 313/2017, přičemž k tomuto postupu vedly mj. závěry uvedené Zprávy. Změny postupu při provádění metody pachové identifikace provedené Pokynem č. 313/2017 mají eliminovat možnost ovlivnění psa psovodem, kterou soudy obou stupňů bagatelizují. Opakuje, že postup podle Pokynu č. 9/2009 nereflektoval aktuální poznatky vědeckého zkoumání. Pokud v předmětné trestní věci byla provedena metoda pachové identifikace podle Pokynu č. 9/2009, pak byla provedena postupem neodpovídajícím aktuálním vědeckým poznatkům a nemůže být procesně použitelným důkazem. Provedenou metodu pachové identifikace je tedy nutné posuzovat optikou podmínek plynoucích z Pokynu č. 313/2017 a pokud tyto nebudou splněny, tak z provedené metody pachové identifikace nelze vycházet. Podle dovolatele nebyly splněny ani další podmínky plynoucí z judikatury Ústavního soudu. Uvádí, že Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že v případě pachové identifikace je nutno zabývat se tím, zda nedošlo k tzv. přenosu pachu. Následně uvádí, že jeho pachové stopy byly v předmětné prodejně nalezeny i na místech, kterých se menší z pachatelů, jímž má být podle obžaloby dovolatel, prokazatelně nedotýkal (madla u šuplíků). Opakuje svoji verzi uplatněnou v původním řízení, podle které k přenosu pachu mohlo dojít prostřednictvím rukavic, které používal při práci u spoluobviněného Z. a které tam zapomněl. Současně polemizuje s argumentací soudů, které tuto argumentaci odmítly. Skutečnost, že na rukavicích byly nalezeny pouze jeho, nikoli též pachové stopy spoluobviněného, vysvětluje tím, že rukavice mohl použít nikoli Z., ale třetí osoba, když práce pro Z. dovolatel prováděl v místě s velkým pohybem osob, kdy si některá z těchto osob rukavice mohla vzít. Pokud by si rukavice vzala jakákoliv třetí osoba (nikoliv tedy spoluobviněný Z.) a spáchala s nimi danou loupež, tak by v rámci zajištěných stop byly zjištěny pouze jeho pachové stopy (přenesené přes rukavice jím dříve užívané). Pachové stopy třetí osoby, která rukavice použila, by vůbec nalezeny nebyly, jelikož tato třetí osoba vůbec nebyla porovnávanou osobou (této třetí osobě nebyl sejmut pachový vzorek a nebyl porovnáván s otisky pachových stop z místa činu). Dále obviněný soudům vytýká, že v rozporu s pravidly stanovenými Ústavním soudem nebyli při jednotlivých úkonech přítomni obhájci a o provedení identifikace nebyl pořízen obrazový záznam. Uzavírá, že metoda pachové identifikace byla ústavně nekonformním nezákonným důkazem; pokud z ní soudy obou stupňů vycházely, způsobily, že jejich skutkové závěry se ocitly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále dovolatel uvádí, že učiněné skutkové závěry se ocitají v extrémním rozporu s provedenými důkazy, i kdyby byla hypoteticky pachová identifikace jako důkaz připuštěna. Vedle pachové identifikace není k dispozici žádný další důkaz, který by mohl svědčit o jeho vině. Obdobně jako spoluobviněný M. Z. namítá, že jde i v případě většího množství pachových stop o důkaz nepřímý a podpůrný, který neumožňuje jednoznačně a bez pochybnosti dovodit, že se určitá osoba dopustila trestného činu. V předmětné trestní věci byla pachová identifikace důkazem jediným a osamoceným.

Ve shodě se spoluobviněným Z. obviněný M. S. uvádí, že první skupinou usvědčujících důkazů, která měla podle soudů stát vedle pachové identifikace, byly svědecké výpovědi. Ani z jedné jediné svědecké výpovědi nelze ale dovodit, že by jedním z pachatelů měl být dovolatel. Nalézací soud v případě svědeckých výpovědí přiznal význam tomu, že svědci měli popsat pohyb pachatelů v prodejně s tím, že pachové stopy obviněného měly být nalezeny na těch místech, kde se měl podle svědeckých výpovědí pohybovat menší z pachatelů. Obviněný uvádí, že ani jeden ze svědků nepopsal, že by se menší z pachatelů měl pohybovat za pultem. Byť se v daném místě podle svědeckých výpovědí menší z pachatelů neměl vůbec pohybovat, tak v daném místě (konkrétně na dvou madlech šuplíku) byly nalezeny pachové stopy obviněného. Je tedy zřejmé, že místa, kde byly nalezeny jeho pachové stopy, vůbec neodpovídají místům, kde se měl podle výpovědí svědků menší z pachatelů (což má být dovolatel) pohybovat. Úvahy soudu o tom, z jakých důvodů svědci nemuseli jeho přítomnost na těchto místech registrovat, označuje za zjevnou deformaci důkazů, kdy není přípustné, aby soud sám svými důkazně nepodloženými myšlenkovými úvahami dotvářel obsah svědecké výpovědi. Podle právního názoru obhajoby se jedná o libovůli při soudním rozhodování, neboť v trestním řízení není prostor pro to, aby soud něco „předpokládal“. Obviněný dále poukazuje na nedostatečná zjištění a zcela vágní závěry stran zřejmé shody mezi jeho postavou a postavou řidiče motocyklu, tedy menšího z obou pachatelů. Uvádí, že znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví antropologie o ničem nevypovídá, neboť znalec neshledal podklady za jakkoli použitelné pro závěr o tom, jaká byla výška obou pachatelů. Důkazně tedy nebylo zjištěno, jak vysoký byl řidič motocyklu, jímž měl být právě dovolatel. Z pohledu základních zásad trestního řízení označuje za zcela neakceptovatelný závěr soudů o podobnosti postav, neboť odsuzující rozsudek by bylo možno vynést pouze na základě shodnosti postav, k té však nebylo možno dospět. V této souvislosti pak ze svého hlediska hodnotí výpovědi svědků ohledně výšky menšího z pachatelů a kritizuje postup, jakým byla tato informace předsedou senátu od svědků zjišťována. Uzavírá, že v případě postav pachatelů není žádný důkaz o tom, že byl menším z obou pachatelů. Za absurdní označuje závěry soudu o své údajné zálibě ve žlutých motocyklech a jeho řidičských schopnostech, které učinil toliko na základě fotografie z jeho facebooku. Dále polemizuje s hodnocením důkazů soudy, pokud považovaly za nehodnověrnou výpověď svědka K. V., který potvrzoval jeho verzi událostí. Uvádí, že i případné vyvrácení alibi v žádném případě nepotvrzuje vinu a není rozhodně jedním z článků uzavřeného řetězce nepřímých důkazů. Vyvrácené alibi má ve vztahu k otázce viny v trestním řízení jen a pouze tu výpovědní hodnotu, že jeho osobu z okruhu možných pachatelů nevylučuje, nikoliv však takovou, že by ho přímo usvědčovala jako jednoho z pachatelů dané trestné činnosti. Obviněný uzavřel, že i kdyby byla provedená metoda pachové identifikace procesně použitelným a způsobilým důkazem, tak stejně nemohlo dojít k vynesení odsuzujícího trestního rozsudku, jelikož zde vedle pachové identifikace (mající povahu pouze nepřímého a podpůrného důkazu) neexistují žádné jiné důkazy (ať už důkazy přímé či důkazy nepřímé), které by spolehlivě (tedy bez důvodných pochybností) dovolatele ze spáchání trestné činnosti usvědčovaly. Pokud i za takového stavu věci k vynesení odsuzujícího rozsudku došlo, tak jedině za cenu toho, že učiněné skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále obviněný soudům vytýká, že se důkladněji nezabývaly jeho motivem, kdy na jeho straně nebyl zjištěn žádný motiv ke spáchání trestného činu, neboť neměl žádné finanční problémy a byl vlastníkem poměrně rozsáhlého nemovitého majetku. Má za to, že odvolací soud přistupoval k předmětné věci naprosto povrchním způsobem, což se projevilo především v tom, jak přistoupil k návrhům na doplnění dokazování. Vytýká, že nebyli vyslechnuti svědci P. M. a P. H., kteří sdělili policejnímu orgánu skutečnosti, ze kterých vyplývá, že pachateli loupeže mohly být úplně jiné osoby.

V závěru dovolání podatel opakuje, že v předmětné trestní věci lze z důvodů existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé napadat dovoláním proces dokazování podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a opakuje rovněž svoje námitky proti důkazní použitelnosti metody pachové identifikace a hodnocení jejich výsledků soudy v předmětné trestní věci. V obecné rovině provádí výklad zásady in dubio pro reo a opakuje, že závěr o jeho pachatelství je v extrémním rozporu s provedenými důkazy i v případě, že metoda pachové identifikace by byla považována za použitelný důkaz, neboť jde o důkaz osamocený, nekorespondující s žádným jiným důkazem, a opakuje svoje výhrady proti hodnocení důkazů, které ho podle odůvodnění soudních rozhodnutí mají z trestné činnosti usvědčovat.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2019, č. j. 3 To 47/2019-1777, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 6. 2. 2019, č. j. 69 T 2/2018-1528, a aby podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 5. 2020, sp. zn. 1 NZO 285/2020.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že dovolatelé nevznášejí žádné námitky, kterými by vytýkali nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu loupeže spáchaného v kvalifikovaných skutkových podstatách, kterým byli uznáni vinnými, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Oba dovolatelé v podstatě namítají, že se trestné činnosti vůbec nedopustili, protože předmětné loupežné přepadení bylo spácháno jinými osobami. Oba obvinění se tedy domáhají zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí a jejich námitky zákonnému znění ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.

Ve vztahu k námitce stran pachové identifikace státní zástupce uvedl, že na základě judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, která je v tomto směru již delší dobu konstantní, nevznikají žádné pochybnosti o tom, že důkaz pachovou zkouškou je důkazem v trestním řízení přípustným. Pokud obviněný S. v podstatě namítá, že při provádění pachové zkoušky nebyly respektovány aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody, když nebyly respektovány závěry „Zprávy o průběhu testování reliability metody pachové identifikace“ zpracované Českou zemědělskou univerzitou a závěry vědecké konference ze dne 8. 11. 2019 týkající se problematiky pachových stop, má za to, že na základě takovéto argumentace nelze nezákonnost, resp. procesní nepoužitelnost předmětného důkazu dovozovat. Procesní nepoužitelnost důkazu metodou pachové identifikace nelze dovozovat ze skutečnosti, že při provádění pachové zkoušky nebylo postupováno podle interního předpisu Policie ČR, který v době jejího provádění ještě neplatil (Pokyn č. 313/2017), ani z toho, že při jejím provádění nebylo důsledně vycházeno z názorů části odborné veřejnosti prezentovaných v dovolatelem citované „Zprávě o průběhu testování reliability metody pachové identifikace“ nebo dokonce ze závěrů vědecké konference, která se navíc konala až dne 8. 11. 2019. Kritickými názory části odborné veřejnosti k postupu při provádění pachové zkoušky, který byl v době šetření věci běžně používán, bylo na místě se zabývat v rámci hodnocení důkazů, což také soudy učinily (viz zejména bod 53. a násl. rozhodnutí odvolacího soudu), v žádném případě však nebylo možno z těchto odborných názorů dovozovat absolutní procesní nepoužitelnost důkazu metodou pachové identifikace. Pokud se týká účasti obhájce, pak úkony související s pachovou identifikací byly vesměs prováděny ve stadiu před zahájením trestního stíhání a účast obhájce v tomto stadiu trestního stíhání nepřicházela v úvahu. V tomto směru odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1318/2013, podle kterých odběr pachových stop není vyšetřovacím úkonem ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř., takže o jeho provedení nemusí být obhájce obviněného vyrozumíván, a to ani v případě, že jsou ve věci splněny podmínky nutné obhajoby. Obviněný Z. se pak v rámci námitek, jimiž zpochybňuje procesní validitu úkonů metody pachové identifikace, omezuje toliko na citaci judikatury Ústavního soudu, která má být podle jeho názoru v předmětné trestní věci zohledněna. Žádné konkrétní výhrady týkající se procesních vad úkonů prováděných při dokazování pachovými stopami ale nevznáší. Státní zástupce tedy námitky týkající se procesní nepoužitelnosti důkazu metodou pachové identifikace nepovažuje za důvodné.

Dále státní zástupce uvedl, že z oběma obviněnými citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 se mj. podává, že důkaz metodou pachové identifikace je nepřímým důkazním prostředkem, který jako jediný zpravidla k uznání viny trestným činem nepostačuje. Ústavní soud tedy podle jeho názoru zcela nevyloučil, že v konkrétní věci mohou být pachové stopy zjištěny v takovém množství a kvalitě, aby mohly být stěžejním důkazem o vině obviněného. V předmětné trestní věci byly výsledky pachové identifikace stěžejním důkazem o jejich vině, neboť další v odůvodnění soudních rozhodnutí rozebrané důkazy by ani ve svém souhrnu ke ztotožnění obviněných jako pachatelů trestného činu zřejmě nepostačovaly. Je však třeba uvést, že předmětná prodejna klenotů, nebyla místem, kde by se obvinění mohli nacházet a vytvořit zde pachové stopy bez souvislosti se spáchaným trestným činem. Samotní obvinění neuvádějí žádnou situaci, kdy by se v předmětné prodejně pohybovali jako zákazníci, vykonávali zde nějaké práce apod. Místa nálezů pachových stop jednotlivých obviněných při tom (s jedinou výjimkou stop obviněného S. na madlech šuplíků, se kterými podle svědeckých výpovědí přišel do kontaktu pouze obviněný Z.) korespondují s výpověďmi svědků o tom, kde se jednotliví pachatelé v průběhu loupežného přepadení pohybovali. V tomto směru pro stručnost odkázal na argumentaci pod body 37., 66. a 70. rozhodnutí nalézacího soudu.

Státní zástupce neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Vzhledem k výše uvedenému charakteru pachových stop nelze podle jeho názoru považovat za logicky neslučitelný s provedenými důkazy závěr soudů, pokud na podkladě pozitivního výsledku pachové identifikace v kontextu se svědeckými výpověďmi uznaly oba dovolatele vinnými předmětným loupežným přepadením. Existenci tzv. extrémního rozporu nelze dovodit ani z dalších skutkových námitek obou dovolatelů, které směřují proti některým dílčím zjištěním a hodnotícím úvahám soudů (vlastní hodnocení svědeckých výpovědí ohledně tělesné konstituce pachatelů obviněného Z., jeho přítomnost na pracovišti v XY v době činu, možnost přenosu pachu obviněného S. prostřednictvím rukavic používaných při práci pro obviněného Z., svědectví svědkyně K. stran pohybu pachatelů v prodejně). Logicky nepřípustný nebyl ani závěr soudů, pokud neuvěřily výpovědi svědka V., který se značným časovým odstupem potvrzoval „alibi“ obviněného S. na den 8. 9. 2015. Za do jisté míry oprávněné považuje státní zástupce pouze námitky obviněného S. týkající se hodnocení jeho fotografie na facebooku, na které pózuje se žlutým motocyklem. Z existence takovéto fotografie skutečně nelze logicky vyvozovat jakékoli závěry o účasti dovolatele na předmětném trestném činu, jak činil nalézací soud v bodě 71. odůvodnění svého rozhodnutí. Na základě takovéhoto neadekvátního hodnocení jednoho nepřímého důkazu však nelze odmítnout jako extrémně rozporná s provedenými důkazy všechna skutková zjištění ve věci učiněná.

Státní zástupce dále uvedl, že obviněný S. formálně neučinil námitku týkající se existence tzv. opomenutých důkazů, která by v obecné rovině mohla založit porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že nebyli vyslechnuti jím navrhovaní svědci O., M. a H. uvádí pouze na podporu svých tvrzení o údajně povrchní přezkumné činnosti odvolacího soudu. Z obsahu úředních záznamů sepsaných se jmenovanými svědky, které dovolatel podrobně cituje ve svém dovolání, vyplývá, že svědci měli mít informace „z druhé ruky“ o jakési nekonkrétní s motorkou související události, která se určitě „provalí“. Je tedy zřejmé, že nešlo o svědecké výpovědi, které by svým obsahem byly způsobilé vyvolat rozumné pochybnosti o spáchání předmětné trestné činnosti obviněnými. Neprovedením těchto důkazů tedy nedošlo k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. Na tom nic nemění skutečnost, že odvolací soud neprovedení těchto důkazů odůvodnil poněkud zkratkovitě (bod 77. odůvodnění rozhodnutí).

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. Z. a M. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Dne 2. 6. 2020 bylo Nejvyššímu soudu doručeno doplnění dovolání a replika obviněného M. Z. V první části rozvedl dále svou argumentaci uplatněnou v dovolání týkající se otázky pachové identifikace, kterážto musí podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, reflektovat vedle pokynu č. 9/2009 i aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody. Právě k otázkám aktuálního vědeckého zkoumání vč. principů, na nichž je metoda pachové identifikace založena a otázek souvisejících s výcvikem psů provádějících tuto identifikaci, se vyjadřuje znalecký posudek z oboru zemědělství, specializace kynologie, vypracovaný Českou zemědělskou univerzitou v Praze pro obhajobu spoluobviněného M. S. Podle jeho závěru není vyloučeno přenesení pachu prostřednictvím třetí osoby či dokonce efekt falešného spojovacího pachu a přenosu v rámci dosavadní policejní praxe. Obviněný má za to, že tyto závěry je třeba zohlednit, neboť pachové stopy jsou jako důkaz absolutně nepoužitelné. Uvedený znalecký posudek navrhuje provést jako důkaz v rámci dovolacího řízení. V části druhé obviněný reagoval na vyjádření státního zástupce, kdy uvedl, že nesouhlasí se závěrem stran procesní použitelnosti pachových stop jako důkazu. Pokud soudy pachové stopy vyhodnotily jako stěžejní důkaz o dovolatelově vině, pak měly o to víc zkoumat jeho validitu. Uvádí, že není úkolem obviněných vysvětlovat pro ně naprosto „nevysvětlitelný“ postup. Obviněný setrval na svém závěrečném návrhu.

Obviněný M. S. zaslal dne 21. 5. 2020 Nejvyššímu soudu repliku, v rámci níž reaguje na vyjádření státního zástupce. Uvádí, že pokud metoda pachové identifikace aktuální poznatky vědeckého zkoumání nereflektuje (jak je stanoveno v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15), není ústavně konformní, a proto z takového důkazu nelze vycházet, kdy má za to, že takový důkaz je nezákonný. Pachové stopy jsou vždy důkaz nepřímý a podpůrný, přičemž ve věci neexistuje žádný primární důkaz, který by svědčil o dovolatelově vině. Zopakoval, že se soudy vůbec nezabývaly možností přenosu pachu prostřednictvím rukavic. Uvedl dále, že ve vztahu k otázce viny má zjištění o vyvráceném alibi (které však ve svém případě neshledává) pouze tu výpovědní hodnotu, že konkrétní osobu z okruhů možných pachatelů nevylučuje, nikoli však takovou hodnotu, že by ho přímo usvědčovalo. Obviněný setrval na svém závěrečném návrhu.

Na repliku obviněného M. S. reagoval státní zástupce prostřednictvím doplnění vyjádření k dovolání, kdy uvedl, že obviněný nevznáší žádnou novou relevantní argumentaci, neboť se toliko jedná o opakování již v dovolání uplatněných námitek. Státní zástupce tedy setrval na svém stanovisku.

Dne 17. 6. 2020 v 9.25 hod. bylo Nejvyššímu soudu doručeno doplnění dovolání obviněného M. Z., v rámci něhož vznesl návrh na doplnění dokazování trestním oznámením podaným na osobu soudního znalce doc. Kloubka, Ph.D., s tím, že nadále setrvává na svém původním závěrečném návrhu.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 3 To 47/2019, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými M. Z. a M. S. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by zde měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněných je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněných projednal a také z podnětu těchto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obvinění shodně poukazují na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný M. Z. namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí a znaleckých posudků ve vztahu k pachovým stopám, a to včetně způsobu jejich získání, uchovávání a odborného vyhodnocení, dále svědeckých výpovědí svědků K. K., Z. T., D. M., J. H., E. Č., I. Ch., a I. Z., M. R., A. T., J. C., M. P., fotodokumentace z místa činu, fotografií jeho osoby z doby kolem spáchání činu, výsledků domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor, záznamů z kamerového systému) a vadná skutková zjištění (zejména stran toho, kde se v době spáchání skutku nacházel, zda fyzicky odpovídá popisu pachatele uváděného svědky přepadení zlatnictví, jak byli ve skutečnosti pachatelé oblečeni, resp. zda byli oblečeni v motorkářském či nikoli, kde se v rámci prodejny pohyboval vyšší z obou pachatelů, jaké je časové hledisko stran spáchání skutku, resp. kde se nacházel v době spáchání loupežného přepadení), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že neexistují žádné přímé důkazy, které by ztotožnily jeho osobu, kdy důkazy svědčí toliko o způsobu jednání spolupachatelů v prodejně při páchání činu a jejich následném útěku, nikoli však o totožnosti těchto osob) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že se předmětného skutku nedopustil, kdy neměl k jeho spáchání žádný motiv a v uvedené době se nacházel na pracovišti, kde byl jako dispečer prakticky nepostradatelný).

Ve vztahu k obviněnému M. S. se pak jedná o námitky nesprávného hodnocení důkazů (zejména pachové stopy, které označuje za procesně nepoužitelný, resp. nezákonný důkaz, dále Zprávu o průběhu testování reliability metody pachové identifikace zpracované Českou zemědělskou univerzitou, závěry konference týkající se problematiky pachových stop ze dne 8. 11. 2019, znalecký posudek z oboru kriminalistická olfaktorika, svědecké výpovědi, zejména svědků K. K. a K. V., záznam z bezpečnostních kamer, záznamy o prohlídce těla dovolatele včetně fotodokumentace, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, k objektivizaci výšky pachatelů, fotografii ze sociální sítě Facebook zachycující dovolatele na žluté motorce), a vadných skutkových zjištění (zejména stran toho, kde se v obchodě pohyboval menší z pachatelů a zda tento pohyb odpovídá pachovým stopám, zda mohlo dojít k přenosu pachu prostřednictvím pracovních rukavic, které měl pachatel na sobě a které mohly být původně dovolatele, resp. byly použity třetí osobou, stran toho, kde se obviněný v době spáchání činu pohyboval, resp. zda pracoval se svědkem K. V.; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů výslechy P. O., P. M. a P. H.), námitky jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že pachové stopy jsou procesně nepoužitelný a nezákonný důkaz, o který se soudy nemohly vůbec opřít, kdy došlo ze strany soudů k deformaci důkazů a dotváření obsahu svědecké výpovědi myšlenkovými úvahami soudu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že se předmětného skutku nedopustil, kdy neměl k jeho spáchání žádný motiv a v uvedený den pracoval na zakázce spolu se svědkem K. V.).

Takto vznesené námitky jsou založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili toliko na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž v drtivé části se na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak ostatně činí obvinění v rámci podaných dovolání. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozují z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, kdy zejména obviněný M. Z. namítá, že soud nevzal v potaz skutečnosti vyvracející jeho vinu. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Obviněný M. S. výslovně námitku opomenutých důkazů nevznesl, nicméně namítl, že soudy neprovedly jím navrhované provedení úředních záznamů, které byly sepsány s P. O., P. M. a P. H.

Nejvyšší soud neshledal, že by se v tomto případě jednalo o případ opomenutých důkazů. Odvolací soud tyto důkazní návrhy neignoroval, zabýval se jimi a vyhodnotil je jako nadbytečné. Odvolací soud uvedl, že „požadavek na provedení těchto důkazů nebyl akceptován, zejména za situace, kdy bylo prokázáno, že pachateli loupežného přepadení byli obžalovaní“ (bod 77. napadeného usnesení). Jedná se o poněkud strohé konstatování, kdy Nejvyšší soud má za to, že soud mohl tomuto bodu věnovat větší pozornost, nicméně s ohledem na obsah těchto úředních záznamů, kdy odvolací soud shledal skutkový stav za ustálený, nelze situaci vnímat jako porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se oba obvinění v rámci svých námitek v podstatě dožadují, je tak dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.

Stěžejní námitkou obou obviněných je otázka pachových stop, kdy namítají, že se jedná o jediný a osamocený důkaz, nemající oporu v žádných dalších provedených důkazech, kdy obviněný M. S. shledává pachové stopy procesně nepoužitelným důkazem a zpochybňuje samotnou metodu pachové identifikace jako důkazní prostředek. Ačkoli se jedná o námitky směřující do oblasti důkazní situace, stojící mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud považuje za vhodné se k těmto ve zkratce vyjádřit, a to právě s ohledem na možnou existenci extrémního rozporu v projednávané věci.

V obecné rovině lze uvést, že pachové stopy jsou důkazem v rámci trestního řízení přípustným, byť se jedná o důkaz nepřímý. Uvedený závěr vyplývá jak z judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002), tak soudu Ústavního (např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16). „Důkaz metodou pachové identifikace je nepřímým důkazním prostředkem, který jako jediný zpravidla k uznání viny trestným činem nepostačuje. Metoda pachové identifikace musí být provedena nejméně za použití standardů vyplývajících z ,Pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009‘ a současně musí reflektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody“ (nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15). Obviněný M. S. poukazuje právě na otázku aktuálních poznatků vědeckého zkoumání, resp. na absenci těchto v projednávané věci. Má za to, že při provádění pachové zkoušky nebyly respektovány aktuální poznatky vědeckého zkoumání, kdy poukazuje na to, že pachová zkouška byla prováděna podle Pokynu č. 9/2009, kdy uvedená metodika nereflektovala změny a závěry vědeckých zkoumání, a proto byla nahrazena metodikou novou – Pokynem č. 313/2017. Je přesvědčen, že na otázku pachové identifikace je třeba nahlížet optikou podmínek plynoucích právě z Pokynu č. 313/2017, platného od 28. 12. 2017, který již respektoval závěry „Zprávy o průběhu testování reliability metody pachové identifikace“ zpracované Českou zemědělskou univerzitou. Má za to, že tím, že nebyly tyto závěry zohledněny, došlo k porušení ústavněprávních postulátů jeho práva na spravedlivý proces.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 v podstatě zakotvuje podmínky, za nichž je možno pachové stopy připustit v trestním řízení jako důkazní prostředek. Podle Ústavního soudu musí být pachové stopy zajištěny a následná pachová identifikace provedena nejméně za použití standardů a metodiky odpovídající podzákonné úpravě, resp. interním předpisům Policie ČR. V době, kdy došlo k sejmutí pachových stop a jejich následné komparaci, platil Pokyn č. 9/2009. Tedy obviněným namítané opomenutí Pokynu č. 313/2017 nepřipadá v úvahu, neboť Pokyn č. 313/2017 v uvedené době ještě neplatil. Pokud by bylo nahlíženo na uvedenou problematiku očima obviněného, pak by jako důsledek byly procesně nepoužitelným důkazem veškeré pachové stopy zajištěné a provedené za účinnosti Pokynu č. 9/2009, což je poněkud absurdní situace. Je samozřejmé, že metodika důkazních prostředků se vyvíjí a reaguje na nové technické a vědecké objevy, nicméně nelze si představovat, že nový postup má automaticky za následek procesní nepoužitelnost důkazního prostředku zajištěného v souladu s metodikou předcházející, resp. v době, kdy ještě nová metodika nebyla procesně upravena.

Druhou podmínkou pak podle Ústavního soudu je, že metoda pachové identifikace musí reflektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody. Obviněný spatřuje vady postupu soudů v tom, že tyto nedostály tomu, aby zohlednily závěry Zprávy. Je třeba uvést, že na některé závěry Zprávy bylo reagováno, kdy tyto byly následně promítnuty do změny metodiky a vydání Pokynu č. 313/2017, který nahradil ve věci užitý Pokyn č. 9/2009. Nicméně Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že dikce Ústavního soudu je v tomto bodě obecná. Ústavní soud uvedl, že metoda pachové identifikace musí reflektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání, kdy však blíže nespecifikoval, jak by soud, coby v otázce vědy laický orgán, měl postupovat, resp. vyhodnocovat, jaké z možných nových poznatků v dané oblasti je v rámci užité metody nutno následovat. Je totiž naprosto zřejmé, že i Ústavním soudem zmiňované „aktuální poznatky vědeckého zkoumání“ musí mít jasnou ustálenou formu. Nelze si představit, že by osoba provádějící pachovou identifikaci postupovala podle svého vlastního uvážení, kdy by sama rozhodla, případně její nadřízený orgán, jaké vědecké poznatky v rámci postupu užije, resp. jaké poznatky považuje za aktuální v dané oblasti. Stejně tak si nelze představit, že by s odkazem na závěry jednoho vědeckého ústavu, tedy toliko části odborné veřejnosti, nebo dokonce vědecké konference, upravila svůj postup tak, aby byl souladný se závěry vědeckého zkoumání bez toho, aby byly tyto závěry vyhodnoceny a následně promítnuty do předpisu, který by v tomto směru upravil metodiku úkonu. Pokud by takto postupoval, docházelo by tak k situacím, kdy by se důkazy získávaly a vyhodnocovaly v obdobných případech odlišnou metodikou, v podstatě svévolně, což je nepřípustné. Zejména u neopakovatelných důkazů, jakým je i pachová identifikace, by došlo k úplnému znehodnocení důkazu. Jak uvedeno výše, Nejvyšší soud nezpochybňuje, že důkazní metodika se vyvíjí a zcela se ztotožňuje s tím, že by měla odrážet nejnovější vědecké a technické postupy, tyto však musí mít jasná pravidla a musí mít jasnou formu platnou pro všechny orgány činné v trestním řízení.

V projednávané věci se jedná o případ, kdy došlo k odebrání pachových stop a jejich komparaci za účinnosti Pokynu č. 9/2009, který byl však v mezidobí nahrazen Pokynem č. 313/2017. Nalézací soud si byl této situace vědom a předmětnou otázkou se zabýval. Kritické názory části odborné veřejnosti, které vyplynuly ze Zprávy, podrobil analýze, kdy v rámci dokazování přibral znalce z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická odorologie, doc. JUDr. Martina Kloubka, Ph.D., který se vyjádřil k obecným otázkám metodiky pachové komparace, využití psů a možnému přenosu pachové stopy, a to i ve vztahu k projednávanému případu, a provedl jako důkaz i výše uvedenou Zprávu České zemědělské univerzity, resp. k hlavnímu líčení předvolal vedoucího kolektivu Ing. Ludvíka Pince, Ph.D., kterého vyslechl v pozici znalce. Vedle toho rovněž vyslechl svědka P. J., kriminalistického technika, který pachové stopy odebíral, a oba psovody, J. P. a L. K., kteří prováděli se svými psy pachovou identifikaci. V odstavcích 68. a 69. a zejména pak 76. nalézací soud rozvedl své závěry stran pachových stop a provedeného dokazování k této otázce. Aktuálními poznatky vědeckého zkoumání metodiky pachové identifikace se tak nalézací soud zabýval v rámci hodnocení důkazů, což je podle názoru Nejvyššího soudu jediný možný postup, neboť Pokyn č. 313/2017 zohledňující některé závěry Zprávy, nebyl v době, kdy byla pachová identifikace v projednávané věci provedena, platný. Odvolací soud se uvedenou námitkou rovněž zabýval. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu v bodech 53. až 58., v rámci nichž rozvedl své závěry stran Zprávy a její využitelnosti v rámci projednávané věci.

Ústavní soud se v rámci nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 rovněž vyslovil „ke zpřísnění požadavků odběru a porovnání pachových stop policejními orgány, kdy mj. za ústavně konformní označil požadavek na pořízení obrazového záznamu průběhu provedení důkazu metodou pachové identifikace, aby byly vyloučeny pochybnosti o správnosti tohoto úkonu“, jak obvinění shodně poukazují. Uvedený požadavek však nebyl doposud metodologicky ani normativně zpracován, kdy pořízení videozáznamu není podle trestních předpisů podmínkou použitelnosti výsledků pachové identifikace jako důkazu.

Obviněný M. S. dále poukazoval na procesní nepoužitelnost výsledků pachové identifikace rovněž z toho důvodu, že jeho obhájce nebyl těmto úkonům přítomen.

Pokud jde o otázku nepřítomnosti obhájce při odběru srovnávacích pachových vzorků, resp. v obecné rovině o právo obhájce být takovému úkonu přítomen, tak Nejvyšší soud uvádí, že obviněný měl v tomto ohledu přiléhavěji uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený nedostatek se přitom nemusí dotýkat pouze situací, kdy obviněný neměl obhájce během celého trestního řízení, nýbrž i dílčích fází či při jednotlivých procesních úkonech.

Nad rámec však Nejvyšší soud uvádí, že uvedená problematika byla Nejvyšším soudem již několikrát řešena, přičemž postupem času dostála určitých změn. Obecně lze uvést, že účast obhájce u úkonů pachové identifikace není a priori vyloučena. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1207/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1396/2017), konstatoval, že při sejmutí a identifikaci pachové stopy obviněného po zahájení trestního stíhání je za účelem minimálního dohledu nad provedením tohoto úkonu nezbytná přítomnost obhájce obviněného případně státního zástupce (§ 165 odst. 3 tr. ř.); přítomnost těchto osob nesmí mít nežádoucí vliv na nerušené, resp. objektivní provedení tohoto úkonu. Z uvedeného lze dovodit, že přítomnost obhájce u daného úkonu, za podmínky, že jeho přítomnost nemá nežádoucí vliv na nerušené, resp. objektivní provedení daného úkonu, je možná. Odvolací soud se v projednávané věci uvedenou námitkou (kterou v rámci odvolání vznesl spoluobviněný M. Z.) zabýval v bodě 38., kdy uvedl, že „ze spisového materiálu nic takového nevyplývá, a proto obhájce nepochybně o těchto úkonech měl být vyrozuměn“. Současně však dospěl k závěru, že „toto pochybení samo o sobě nemůže zakládat procesní nepoužitelnost těchto důkazů, nejedná se o vadu takového charakteru, která by nutně musela vést ke zrušení napadeného rozsudku z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.“. Uvedl, že obhájce obviněného byl přítomen u hlavního líčení a měl možnost, stejně jako obviněný, vyjadřovat se k závěrům znaleckého posudku, stejně jako k samotným výsledkům provedených odorologických expertiz. V podstatě shodný závěr vyslovil i Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 274/2018, kdy v obecné rovině konstatoval, že pokud měl obviněný možnost zpracovateli odborného vyjádření, příp. znaleckého posudku, klást u hlavního líčení otázky stran pachové identifikace, jakož i zjišťovat okolnosti, zda nemohlo dojít k nesprávnému nakládání či záměně vzorků, namítat případné nedostatky apod., samotná neúčast obhájce u daného úkonu není takovou vadou řízení, která by užití výsledného důkazu znemožňovala. Nejvyšší soud na uvedených závěrech setrvává. Nad rámec uvedeného podotýká, že uvedená námitka není pod obviněným M. S. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, jak rozvedeno výše.

Soudy neměly pochyby o tom, že to byli právě obvinění, kdo dne 8. 9. 2015 v době mezi 11.20 až 11.35 hod. po předchozí dohodě vstoupili do zlatnictví a s přilbami a kuklami na hlavě vypáčili zásuvky a odemkli skleněné vitríny, ze kterých se následně pokusili odcizit plata se šperky, v čemž jim bylo zabráněno kolemjdoucími, kteří při konfrontaci s oběma obviněnými utrpěli zranění. Obvinění opakovaně poukazují na to, že pachové stopy jsou jediným osamoceným důkazem ve věci, a to toliko důkazem nepřímým, resp. podpůrným.

Jak již uvedeno výše, pachové stopy jsou důkazem v rámci trestního řízení přípustným. Tento důkaz je obecně nazírán jako nepřímý, či podpůrný, kdy na jeho základě je možné dospět toliko k závěru, že se určitá osoba s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě anebo např. byla v kontaktu s určitou věcí, přičemž vycházeje pouze z tohoto důkazu nelze bez dalšího dovodit, že se uvedená osoba dopustila trestného činu, který se např. na daném místě stal. Výsledek metody pachové identifikace je tedy typickým nepřímým důkazem, který zpravidla potvrzuje skutečnost, že se určitá osoba dostala do kontaktu s předmětem, z něhož byla pachová stopa sejmuta (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97; nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16; usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 90/04; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 439/2008).

Soudy zcela jistě učinily v projednávané věci důkaz pachovými stopami důkazem ve věci stěžejním, nejedná se však o důkaz jediný, jak je namítáno obviněnými. Sama skutečnost, že se jedná o důkaz nepřímý, neznamená, že je vždy toliko důkazem podpůrným. Jeho vypovídající hodnota je totiž vždy otázkou hodnocení důkazů, kdy není důvod se domnívat, že pachová stopa má podřadný význam oproti jiným nepřímým důkazním prostředkům. Současně však platí, že nepřímý důkaz musí být doplněn dalšími nepřímými důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1207/2016).

Jak již Nejvyšší soud předestřel, soudy mohly vycházet z vícera nepřímých důkazů, přičemž nelze přisvědčit námitkám obviněných, že zajištěné pachové stopy byly jediným důkazem, na kterém mohly soudy svá rozhodnutí postavit. Nalézací soud uvedl, že „s vysokou pravděpodobností by nebylo rozhodnuto o vině obžalovaných, pokud by měl soud k dispozici pouze výsledky pachové komparace, i kdyby byly stopy takto četné“ (bod 72. rozsudku). Nicméně pachové stopy nalezené na místě činu byly v takovém množství a kvalitě, aby je bylo možno hodnotit jako důkaz stěžejní, byť i nadále se jedná o důkaz nepřímý. Uvedený závěr nijak neodporuje závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15. Jelikož se tedy jedná o důkaz nepřímý, je nutno hodnotit veškeré další důkazy s nutnou dávkou obezřetnosti, neboť i zde se jedná pouze a toliko o důkazy nepřímé. Přestože tyto další důkazy (zejména svědecké výpovědi obou poškozených, D. M. a Z. T., a svědkyň K. K., E. Č. a I. T., stejně jako fotodokumentace z místa činu či pořízená k fyzickým parametrům obou obviněných, a dále záznamy kamerového systému) by samy o sobě závěry o vině obviněných založit nemohly, jedná se o nepřímé důkazy vytvářející spolu s pachovými stopami zajištěnými na místě činu ucelený důkazní řetězec. Nalézací soud podrobně rozebral jednotlivé ve věci provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi, včetně výpovědí svědků obhajoby (zejména str. 5 až 11 rozsudku), tak veškeré ve věci zajištěné listinné důkazy (zejména str. 16 až 19 rozsudku). Spolu s pachovými stopami (jak bylo rozvedeno výše) tyto vyhodnotil a jejich hodnocení provedl zákonu odpovídajícím způsobem (str. 19 až 26 rozsudku). Odůvodnění soudů jsou jasná, logická a přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle. Nalézací soud se řádně vypořádal i s obhajobou obou obviněných, kdy se u obviněného M. S. jedná zejména o jeho tvrzení o tom, kde se v době spáchání činu nacházel a s tím související výpověď svědka K. V., a u obviněného M. Z. se pak jedná o jeho tvrzení, že se v době spáchání činu nacházel na svém pracovišti, což mu potvrzovala výpověď jeho matky I. Z. a výpovědi jeho tehdejších spolupracovníků a zaměstnanců M. R., J. C. a M. P., přičemž zdůvodnil a rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti jejich tvrzení, popř. nevěrohodnosti svědeckých výpovědí (zejména body 73. až 75. rozsudku). Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Je třeba mít na paměti, že v rámci dovolání nelze polemizovat se skutkovými závěry soudu, tedy např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, že jej měly soudy posoudit jiným způsobem apod., jak opakovaně činí oba obvinění, zejména pak obviněný M. Z. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu o vině obviněných zcela ztotožnil a na hodnotící závěry soudu prvního stupně odkázal, přičemž navíc v odůvodnění svého usnesení na str. 14 až 23 úvahy soudu prvního stupně dále rozvedl. Vyjádřil se nejen k otázce pachových stop obecně, ale taktéž k otázce fyzického ztotožnění obou obviněných, kdy uvedl, že „pro vyřešení otázky, který z pachatelů byl M. Z., a který M. S., není s ohledem na výrazný výškový a váhový rozdíl obou pachatelů nutné znát jejich přesné míry a váhy“ (body 60. a 62. napadeného usnesení). Současně opravil některé závěry nalézacího soudu, zejména závěr nalézacího soudu stran tvrzení, že k vytipování obou obviněných došlo na základě operativní činnosti policie (bod 66. napadeného usnesení), a k otázce ztotožnění pachové stopy obviněného M. Z. č. 27 (bod 61. napadeného usnesení). Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že pochybení v rámci hodnotícího postupu soudů shledává ve vztahu k fotografii obviněného M. S. ze sociální sítě Facebook, na níž byl obviněný zachycen se žlutou motorkou, na podkladě čehož nalézací soud poněkud zkratkovitě vyvodil závěr o účasti dovolatele na předmětném trestném činu (bod 71. rozsudku nalézacího soudu). Takový závěr při jakémkoli způsobu hodnocení důkazu učinit nelze. Současně se však jednalo pouze o důkaz podpůrný, jehož neadekvátní hodnocení není sto založit pochybnosti stran skutkových zjištění jako celku.

Z provedeného dokazování je podle Nejvyššího soudu nepochybné, že pachové stopy obou obviněných zajištěných v prodejně, stejně jako na šroubováku a páčidle užitém při loupeži a nalezeném před prodejnou, mohly být zanechány pouze pachateli, kteří do prodejny vstoupili a za pomocí páčidla a šroubováku, tedy předmětů, které do prodejny přinesli, vypáčili zásuvky a otevřeli vitríny obsahující plata se šperky. Pohyb těchto osob v prodejně byl zaznamenán přímými svědky celé události, kdy svědci popsali, jak se pachatelé v prodejně pohybovali, včetně následné potyčky s poškozenými D. M. a Z. T. a s tím související střelbou (zejména bod 66. rozsudku). Pachové stopy, až na drobné odchylky popisu událostí, tak jak byly popsány svědky či zaznamenané kamerovým systémem, odpovídají. Obviněný M. S. opakovaně vznáší námitku, že došlo ke ztotožnění jeho pachové stopy na místě, kterých se podle svědků menší z pachatelů, jímž má být dovolatel, nedotýkal. K uvedené námitce se již vyjádřil nalézací soud v bodě 70., kdy popsal, kde všude byly nalezeny pachové stopy obou obviněných, kdy jediný nesoulad byl u madel šuplíků, kde byly nalezeny pachové stopy dovolatele, přestože tyto měly být vypáčeny spoluobviněným M. Z. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s tím, že se nejedná o natolik závažnou odchylku, aby bylo možno dovodit nepoužitelnost výsledků pachové identifikace jako celku. Skutečnost, že si ve vyhrocené a extrémně stresující situaci svědkyně K. K. nezapamatovala každý konkrétní pohyb obou pachatelů, je zcela logický, přičemž sama svědkyně uvedla, že se následně schovala za pult, je tedy zřejmé, že pachatele neměla po celou dobu tzv. na očích. Obvinění brojí proti skutkovým zjištěním, přičemž však neuvádějí, jak by se jinak, s výjimkou námitky možného přenosu pachových stop skrze pracovní rukavice obviněného M. S., mohly jejich pachové stopy v tak velkém množství a kvalitě v prodejně a na pracovních nástrojích užitých při loupeži objevit. Obvinění zde nevykovávali žádnou práci, při které by mohli na místě činu zanechat svoje pachové stopy, neuvedli, že by prodejnu kdykoli předtím navštívili jako zákazníci. S ohledem na místa, kde se jejich pachové stopy našly, jako např. na madlech šuplíků pultu, kde byly nalezeny pachové stopy obviněného M. Z., však nelze mít ani za to, že by se na těchto místech pachové stopy mohly objevit jinak, než právě v důsledku jednání, ke kterému došlo dne 8. 9. 2015. Nalézací soud uvedl, že „právě tento převažující soulad mezi nálezem pachových stop a zjištěným skutkovým dějem při vědomí toho, že pachatel Z. byl postavy vyšší a S. tedy nižší, považuje soud za nejzásadnější pro jeho rozhodnutí o vině obžalovaných“ (bod 70. rozsudku). V předmětné trestní věci tak vedle pachové identifikace obviněných existovaly i další nepřímé důkazy, které ve svém souhrnu s dalšími nepřímými důkazy vytvořily ucelený řetězec pro závěr, že obvinění byli pachateli trestné činnosti, pro kterou byli uznáni vinnými. Skutková zjištění soudů tak mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněnými podaná dovolání nejsou zatížena vytýkanými vadami.

Pokud obviněný M. Z. dal v dovolání podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody, pak je třeba uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh nepodal. Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných M. Z. a M. S. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebyla podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 6. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru