Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 533/2017Usnesení NS ze dne 31.05.2017

HeslaDokazování
Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
Podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.533.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku

§ 234 odst. 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 533/2017-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání podaném S. H., dříve B., roz. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 67 To 346/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 4/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 3 T 4/2016, byla S. H. (dále jen obviněná) uznána vinnou zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), a dále přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž jí výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.

V předmětné věci podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 67 To 346/2016, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněná (po odstranění vad dovolání) v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítla, že soudy vycházely z nesprávného posouzení skutkových okolností, na což navazovalo nesprávné právní hodnocení daného jednání. Zejména nebyla najisto prokázána forma zavinění. Soudům rovněž vytkla, že nerespektovaly zásadu presumpce neviny a přístup in dubio pro reo, kdy z provedeného dokazování nelze dovodit její vinu bez důvodných pochybností. Dále připomenula, že zatímco prvotně soud prvního stupně rozhodl zprošťujícím rozsudkem, tak následně (na základě stejných provedených důkazů) dospěl ke zcela jinému rozhodnutí a obviněnou uznal vinnou ze spáchání dvou trestných činů. Dále uvedla, že nevěděla, že byl předmětný šek zfalšován, že mezi doručitelem šeku a výstavcem nemusí být právní vztah a doručitel šeku může šek vyzvednout i pro jinou osobu. Nadto poukázala, že do banky šla opakovaně, neskrývala ani nefalšovala své jméno atd., resp. nejednala jako osoba, která by si byla vědoma svého pochybení. Chtěla toliko vyhovět žádosti svého známého, který si šek nemohl nechat sám proplatit. Opětovně poté zdůraznila, že absentuje úmyslné zavinění u daných skutkových podstat, přičemž svého jednání se mohla dopustit nanejvýše v nedbalostní formě. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek zrušil a aby přikázal věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve poukázal na absenci výslovného uvedení dovolacího důvodu, o který obviněná svůj mimořádný opravný prostředek opírá (pozn.: tato vada již byla odstraněna). Dále uvedl, že pokud by bylo dovolání podáno s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak tento dovolací důvod primárně směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku, nikoli k přehodnocení skutkových zjištění. Byť obviněná formálně poukazuje na absentující úmyslnou formu zavinění, tak její námitky směřují právě do oblasti skutkových zjištění, přičemž verze obhajoby byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

V replice na uvedené vyjádření státního zástupce obviněná uvedla, že s názorem státního zástupce nelze souhlasit, neboť ve svém dovolání se mj. zabývá právě otázkou, zda její jednání lze vůbec kvalifikovat jako trestný čin, jelikož nebyla naplněna subjektivní stránka daných skutkových podstat.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.

Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýkala nesprávné hodnocení důkazů (zejména její samotné jednání a chování v bance, kde chtěla nechat proplatit daný šek) a současně svým způsobem prosazovala vlastní hodnocení důkazů a nastínila vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Pokud obviněná poukazovala na subjektivní stránku daných skutkových podstat, především tedy absentující úmyslnou formu zavinění, tak tímto de facto rozporovala výsledky provedeného dokazování a učiněná skutková zjištění. Soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně v podstatě ztotožnil) přitom ve svém rozhodnutí rozvedl jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedl, které z nich považuje za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházel. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je rovněž v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Zaviněním obviněné se soudy náležitě zabývaly a mohly uzavřít, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 3 usnesení soudu druhého stupně). Verze, na které obviněná postavila svoji obhajobu a kterou opakovala taktéž v podaném dovolání, přitom byla provedeným dokazováním vyvrácena. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud tedy konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.

Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a dále přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 5. 2017

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru