Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 529/2017Usnesení NS ze dne 15.06.2017

HeslaPodvod
Škoda
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.529.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,3 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 529/2017-35

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2017 o dovolání, které podal obviněný D. L. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 To 219/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 13/2015, takto::

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 To 219/2015, zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 19 T 13/2015, byl obviněný D. L. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 29. 11. 2011 v O. obžalovaný D. L., se záměrem získat finanční prostředky uspořené na základě smlouvy o stavebním spoření uzavřené dne 24. 1. 2002 s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., IČ: 49241397, která byla uzavřena na jméno syna obžalovaného T. L., a ačkoli věděl, že se zůstatkem účtu stavebního spoření může po dovršení 18 let disponovat toliko jeho již zletilý syn, podepsal sám a bez jeho vědomí výpověď smlouvy o stavebním spoření a následně požádal obžalovanou J. Ch., zástupkyni Českomoravské stavební spořitelny, a. s., o to, aby potvrdila a osvědčila, že T. L. před ní vlastnoručně podepsal výpověď smlouvy o stavebním spoření, aniž by se toto zakládalo na pravdě, což obžalovaná učinila a takto vyhotovenou výpověď odeslala na centrálu stavební spořitelny, přestože věděla, že v důsledku jejího jednání dojde k vyplacení naspořené částky, včetně úroků a státní podpory na účet obžalovaného D. L. a nikoli ve prospěch účastníka stavebního spoření T. L., k čemuž následně došlo, když na uvedený účet obžalovaného bylo poukázáno Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., dne 1. 3. 2012 205.039,40 Kč, 19. 4. 2012 2.000 Kč a 4. 10. 2012 2.000 Kč, tj. celková částka 209.039,40 Kč, kterou si obžalovaný ponechal a T. L. tak vznikla škoda v této výši“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit náhradu škody způsobenou trestným činem poškozenému T. L., trvale bytem H. n., O. – M., t. č. bytem P., R., částku 209.000 Kč.

Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněné J. Ch., roz. N.

Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 19 T 13/2015, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku týkajících se jeho osoby.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 12. 2016, č. j. 3 To 219/2015-364, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

V projednávané věci se jednalo o druhé rozhodnutí ve věci, kdy předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2015, č. j. 3 To 219/2015-305, byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 736/2016.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 To 219/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 375–379), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že soud jednak nesprávně vyhodnotil míru společenské škodlivosti činu a věc rozhodl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, jednak nesprávně posoudil aktivní legitimaci poškozeného k uplatňování nároku na náhradu škody. Má za to, že v jeho případě jsou dány okolnosti, které by měly být důvodem pro neuplatnění trestněprávních důsledků jeho jednání. Zejména to, že je invalidním důchodcem a společně s manželkou pečují o těžce postiženého syna M. L., kvůli němuž bylo třeba zajistit bezbariérový přístup do domu, kdy za tímto účelem založili s manželkou předmětné stavební spoření. Jelikož spoření pro nezletilé děti bylo v té době finančně zvýhodněné, byla příslušná smlouva uzavřena na jméno T. L., který však po celou dobu na předmětné spoření ničeho neuhradil. S ohledem na vyhrocené vztahy se synem T. L., kdy jednal výlučně ve snaze zabránit ztrátě svých dlouholetých úspor, určených k realizaci stavebních úprav, které měly sloužit zejména pro potřeby jeho druhého syna odkázaného na invalidní vozík, přistoupil k jejich výběru způsobem, jak je opsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku. S ohledem na uvedené má proto za to, že uplatňování trestněprávních prostředků je v tomto případě zjevně nepřiměřené, když účelu, který je těmito prostředky sledován, lze velmi dobře dosáhnout v rámci civilního řízení.

Obviněný dále s odkazem na judikaturu Nejvyšší soudu namítl, že odvolací soud se zcela nedostatečně a nesprávně vypořádal také s odvolacími námitkami směřujícími proti výroku o náhradě škody, kdy za situace, kdy stíhaným skutkem mělo dojít k neoprávněnému převodu finančních prostředků z účtu stavební spořitelny, není poškozený T. L. aktivně legitimován k uplatňování nároku na náhradu škody, neboť poškozenou stranou je zde peněžní ústav.

Závěrem obviněný vznesl návrh na odklad výkonu rozhodnutí z důvodů hrozící exekuce na majetek T. L.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 3. 2017, sp. zn. 1 NZO 207/2017.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pokud jde o tvrzený nedostatek společenské škodlivosti činu, nelze obviněnému přitakat. Má za to, že krajský soud tuto otázku vyhodnotil správně, přičemž dostatečně a zároveň logicky svůj závěr o uplatnění trestní represe odůvodnil, přičemž plně respektoval názor Nejvyššího soudu prezentovaný v předchozím, kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 736/2016, vydaným na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce.

Stran namítané vady výroku o náhradě škody pak uvedl, že je třeba dát obviněnému za pravdu, neboť tento zcela správně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 812/2013, ze kterého mj. vyplývá, že peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, ale v majetku peněžního ústavu. Poškozeným je proto peněžní ústav, nikoliv T. L.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a podle § 265l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný následně zaslal k vyjádření státního zástupce repliku, kde uvedl, že pokud si státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyložil pokyn Nejvyššího soudu vyslovený v předchozím kasačním usnesení tak, že Nejvyšší soud jím jednoznačně vyřešil otázku společenské škodlivosti stíhaného jednání, jedná se podle jeho názoru o mylnou interpretaci předmětného usnesení. Trvá na tom, že jeho jednání nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, která by vyžadovala uplatnění sankcí trestního práva. Současně zopakoval svou žádost, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti výroku o náhradě škody.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 To 219/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. L. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že se odvolací soud nezabýval, resp. nesprávně posoudil otázku, zda skutek obstojí z hlediska trestnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy má za to, že soud chybně aplikoval uvedené ustanovení zakotvující zásadu subsidiarity trestní represe, neboť jednání obviněného nedosahovalo potřebné míry společenské škodlivosti.

Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku stanoví, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Odstavec 2 § 12 tr. zákoníku vyjadřuje [v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1)] zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálněpolitické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu – např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93.

Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.

Pokud obviněný ve své podstatě namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným (tj. v daném případě existence normy postihující padělání a pozměnění veřejné listiny), ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).

Odvolací soud se k předmětné námitce vyjádřil na str. 4 až 5 napadeného usnesení, kdy rozvedl skutkový stav věci, přičemž dospěl k závěru, že „společenská škodlivost jednání obžalovaného D. L. není natolik snížena, že by nedosahovala ani spodní hranice trestnosti“ (str. 5 napadeného usnesení). Zejména je nutno poukázat na to, že obviněný jednal systematicky a plánovitě, kdy si k uskutečnění svého záměru opatřil kopii osobního dokladu T. L., který při vypovězení smlouvy užil, stejně tak, že za jmenovaného převzal dopis jemu adresovaný a bez jeho vědomí jej otevřel, a zajistil si i spolupráci obviněné J. Ch. Jednal tedy za oprávněnou osobu, čímž peněžní ústav uvedl za přispění obviněné J. Ch. v omyl.

Uvedené námitce tedy nelze přisvědčit.

Obviněný dále namítl vadu výroku o náhradě škody, kdy má za to, že soud nesprávně posoudil aktivní legitimaci T. L. k uplatňování nároku na náhradu škody.

Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.

Z uvedeného je patrné, že mezi znaky této skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku vedle obohacení se, podvodného jednání spočívajícího v uvedení v omyl, využití omylu nebo zamlčení podstatných okolností patří i škoda způsobená na cizím majetku.

Ve vztahu ke vzniku škody nelze opomenout, že pro škodu je nutné vymezit nejen její výši podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku, ale je nutné i stanovit osobu, které byla tato škoda způsobena. Musí být tudíž určeno, komu zjišťovaná majetková újma vznikla, a proto i ve výroku rozsudku je nutné uvést, kdo byl takto způsobeným následkem poškozen.

Ve skutkové větě rozsudku je uvedeno „T. L. tak vznikla škoda v této výši“, nicméně jak správně uvedl v rámci dovolání obviněný, při řešení otázky, komu v daném případě vznikla škoda, je nutné vycházet z toho, že peněžní ústav zřizuje účet pro majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu (viz § 2662 až 2668 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku). Vklady na těchto účtech přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně nakládat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku, která je součástí jeho majetku (viz rozhodnutí č. 14/2006 Sb. rozh. tr.). Uzavřením smlouvy mezi peněžním ústavem a majitelem účtu vzniklý dvoustranný závazkový vztah je mimo jiné charakterizován tím, že peněžní ústav je povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a nakládat s nimi podle pokynů majitele účtu. Při provádění výplat z účtu se peněžní ústav řídí pokyny majitele účtu (viz srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1449/2008).

Z výše uvedené tak vyplývá, že peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Pokud tedy pachatel neoprávněně odčerpal peněžní prostředky z účtu, škoda vznikla peněžnímu ústavu, nikoli majiteli účtu. Poškozeným je proto peněžní ústav (viz srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 Tdo 812/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 27/2014). Skutečnost, kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených na účtu, tedy není významná.

Byl-li spáchán trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku tím, že obviněný podvodně vylákal finanční prostředky uložené na běžném účtu, jehož majitelem byl jeho syn T. L., odčerpáním těchto finančním prostředků vznikla škoda bance, u níž byl uvedený účet zřízen. Pro úplnost lze dodat, že v takovém případě je banka i v procesním postavení poškozeného.

IV.

Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 To 219/2015, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ostravě nařídil, v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Zejména se jedná o otázku škody, resp. vymezení subjektu, kterému protiprávním jednáním obviněného škoda vznikla, a promítnutí těchto závěrů do samotného popisu skutku.

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 6. 2017

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru