Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 518/2020Usnesení NS ze dne 25.06.2020

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.518.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,2,4 písm. d) předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 518/2020-10474

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2020 o dovolání, které podal obviněný I. O., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 14 To 105/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 63/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. O. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 22 T 63/2017, byl obviněný I. O. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“).

2. Tohoto trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil celkem čtyřmi skutky podrobně popsanými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, kterými způsobil 170 poškozeným škodu v celkové výši 1.471.540 Kč.

3. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

4. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo dále rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody, přičemž část poškozených byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 22 T 63/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce a jeden z poškozených odvolání.

6. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 14 To 105/2019, tak, že odvolání obviněného a jednoho z poškozených podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 14 To 105/2019, podal obviněný I. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

8. Obviněný ve svém dovolání namítá, že soudy nesprávně posoudily naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu, neboť nemohlo dojít k naplnění znaků objektivní ani subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Posuzovaný skutek proto podle něj není trestným činem a napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení. Podle obviněného totiž popis skutků nevystihuje všechny požadované zákonné znaky, poněvadž neobsahuje skutková zjištění odpovídající znaku „uvedení v omyl“, ani „zamlčení podstatné okolnosti“, a zároveň podle něj nebyla prokázána ani subjektivní stránka skutkové podstaty zločinu, za který byl odsouzen. V případě jeho jednání tak podle něj šlo o dovolené právní jednání v režimu soukromého práva, neboť veškerá plnění poskytnutá ze strany poškozených měla oporu ve smluvně sjednaných podmínkách. Vzhledem k absenci uvedených znaků jsou podle obviněného zcela irelevantní závěry soudů o tom, že spoléhal na špatnou ekonomickou situaci poškozených a s tím spojenou nemožnost realizace předmětu smlouvy. Rovněž podotýká, že měl zajištěny investory způsobilé plnit veškeré závazky z příkazních smluv, což podle něj plyne z provedeného dokazování.

9. Ve vztahu ke znakům objektivní stránky trestného činu podvodu je obviněný toho názoru, že je třeba, aby pachatel tohoto trestného činu uvedl poškozené v omyl ohledně skutečnosti důležité pro majetkovou dispozici, tedy v jeho případě muselo dojít k zamlčení podstatných údajů.

10. Pokud jde o namítanou absenci omylu a zamlčení podstatných skutečností, obviněný poukazuje na to, že sjednaným a srozumitelně formulovaným závazkem zprostředkovatelských společností nebylo přímé zajištění finančního produktu, nýbrž obecně formulované vytvoření příležitosti klienta uzavřít s jiným subjektem smlouvu o finančním produktu. To podle něj zprostředkovatelské společnosti činily. Obviněný poukazuje na to, že sami poškození se nezajímali o nastalou situaci a dále nezjišťovali obsah předmětných smluv, přičemž museli, resp. měli vědět, že při jejich sjednání nedochází k uzavření smluv o půjčce, ale teprve k činnostem směřujícím k zajištění předmětných úvěrů. Poukazuje také na to, že poškození měli značné zkušenosti s půjčováním finančních prostředků.

11. Obviněný dále nesouhlasí s tím, že soudy na základě výslechu reprezentativního vzorku deseti poškozených dospěly k závěru, že všech 170 poškozených bylo osobami sociálně slabými. Upozorňuje i na to, že předložená příkazní smlouva byla zcela jasná a že tak není zřejmé, jak mohli být poškození uvedeni v omyl, přičemž mu podle jeho názoru nelze klást za vinu, že poškození si smlouvy ani nepřečetli a že si ani jinak nezjistili obchodní podmínky (např. skrze webové rozhraní). Je toho názoru, že rozpor mezi očekáváním poškozených a realitou byl zapříčiněn pouze projekcí jejich chtění a přání. Pokud jde o SMS zprávy potvrzující předschválení žádosti o půjčku, pak všechno očekávání poškozených muselo být podle obviněného uvedeno na pravou míru v okamžiku přečtení hned úvodních pasáží smlouvy. Nesouhlasí ani s podle jeho názoru spekulativním závěrem odvolacího soudu, podle kterého pokud by poškození neobdrželi tuto SMS zprávu, kauci by nezaplatili a příkazní smlouvu by nepodepsali.

12. Poškození se tak podle obviněného mohli sami vyvarovat vzniku situace popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Za takové situace podle něj nelze hovořit o jeho trestní odpovědnosti. K tomu obviněný poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010.

13. Obviněný dále rozporuje postup soudu prvního stupně, který podle něj na základě reprezentativního vzorku deseti poškozených plošně ve vztahu ke všem poškozeným aplikoval závěr o jejich mentálním stavu (uvedení v omyl). Tuto subjektivní záležitost (zdali ten který konkrétní jedinec jednal v omylu) je podle obviněného nutno zkoumat u každého poškozeného jednotlivě, neboť vnitřní mentální procesy jsou skutečností, která je vlastní každému jednotlivci a nelze je přenášet. Uvedeným postupem soudu došlo podle obviněného k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Poukazuje rovněž na to, že naprostá většina poškozených vůbec nepodala trestní oznámení.

14. Obviněný se dále věnuje jednání obchodních zástupců a poukazuje na to, že pokud některé z poškozených osob jednaly v omylu, byl tento zapříčiněn právě obchodními zástupci, kteří jednali mimo rámec svých svěřených povinností. Takové jednání však nebylo v souladu s pokyny obviněného a nelze mu ho přičítat. Upozorňuje, že soudy se nezabývaly tím, že pokud by obchodní zástupci vypovídali odlišně, mohli by si sami přivodit trestní stíhání. Bylo prokázáno, že obchodní zástupci se dopouštěli excesů z udělených pokynů a jejich primární motivací byl vlastní finanční zisk. Poukazuje i na to, že někteří obchodní zástupci byli za své jednání i odsouzeni a soudům vyčítá, že převzaly pouze tvrzení svědčící v jeho neprospěch a naopak argumenty či důkazy, které obviněný navrhoval, odmítly provést nebo jim přisoudily nulovou výpovědní hodnotu.

15. V další části dovolání se obviněný zabývá zaviněním, přičemž je toho názoru, že nebylo možné dovodit úmysl přímý ani nepřímý, neboť absentuje již samotná existence uvedení v omyl a zamlčení podstatných skutečností. Uvádí, že nechtěl nikoho podvést a že pouze využil možnosti právní úpravy a tržní situace, kdy uzavřel právně dovolené smlouvy a inkasoval smluvně sjednaná plnění. Jestliže došlo k plněním nad rámec smluvních závazků, pak se podle něj buď jednalo o neoprávněné jednání obchodních zástupců mimo rámec jeho pokynů, nebo byly tyto prostředky vráceny. Poukazuje i na to, že jeho jednání nebylo jinými soudy shledáno trestným, přičemž i cituje konkrétní rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě. Je podle něj v rozporu s předvídatelností práva, pokud soudy stejné jednání obviněného posoudily jako trestné. Přinejmenším však podle něj není možné dovozovat u obviněného nepřímý úmysl s poukazem na jeho dlouholetou praxi v oboru.

16. Závěrem obviněný soudům vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy, čímž svá rozhodnutí zatížily vadou opomenutých důkazů, popř. že některé z navrhovaných důkazů sice provedly, avšak se následně vůbec nezabývaly jejich obsahem a do svých hodnotících úvah je nikterak nepromítly. Rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná.

17. Z těchto důvodů obviněný Nejvyššímu soudu navrhuje, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej v plném rozsahu obžaloby.

18. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.

19. Státní zástupce nejprve uvedl, že obviněný výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přestože podle vlastního obsahu dovolání již v řízení předcházejícím zamítavému usnesení odvolacího soudu, včetně rozsudku nalézacího soudu, měl být dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. Poukazuje také na to, že těžiště dovolacích námitek obviněného tvoří v podstatě pouze opakování argumentace známé soudům nižších stupňů jak z jeho obhajoby uplatněné před nalézacím soudem, tak z obsahu řádného opravného prostředku projednávaného před soudem odvolacím. Oba soudy se přitom podle státního zástupce s těmito námitkami dostatečně vypořádaly.

21. Mimo rozsah uplatněného dovolacího důvodu se pak podle státního zástupce nacházejí ty námitky obviněného, jež se týkají způsobu hodnocení důkazů a rozsahu provedeného dokazování. Takto nemůže být předmětem posouzení v dovolacím řízení to, jak soud prvního stupně, případně soud odvolací hodnotily svědecké výpovědi obchodních zástupců, kteří pro společnosti ovládané obviněným vyvíjeli činnost a vstupovali v kontakt s klienty těchto obchodních společností (včetně poškozených). S důvěryhodností těchto svědků se přitom soudy vypořádaly. Zdůrazňuje, že obviněnému není přičítáno případné excesivní jednání obchodních zástupců, ale celý podvodný model oslovování potencionálních zájemců o poskytnutí úvěru nebo půjčky, vzbuzení v nich rozhodnutí o vyslovení požadavku na poskytnutí takového úvěru (půjčky), ujištění, že se ho mohou dočkat a následné vylákání finančního plnění pod zavádějícím označením vratné kauce. Za tímto modelem stál přitom přímo obviněný a nikoli některý z obchodních zástupců či jiných osob.

22. Z odlišného hodnocení důkazů oproti soudům, především však nikoli ve vzájemných souvislostech, obviněný podle státního zástupce zjevně vychází i při odmítnutí naplnění znaku uvedení jiného v omyl a zamlčení podstatné skutečnosti. Připomíná, že společnosti obviněného žádnou činnost nevyvíjely, že poškození byli ještě před uzavřením příkazních smluv uvedeni v omyl, když byli ubezpečováni o tom, že jim byla schválena žádost o poskytnutí půjčky, přičemž nalézací soud podle něj zcela správně poznamenal, že mezi schválením půjčky a schválením žádosti o poskytnutí půjčky žádný zásadní rozdíl nespatřuje.

23. Ryze procesní jsou rovněž námitky týkající se nevyhovění důkazním návrhům obviněného na doplnění dokazování, které se především týkaly požadavku, aby jako svědci vypovídali všichni poškození, tzn. až 170 svědků z řad poškozených a nikoli jen výběr deseti z nich. V případech, kdy je podvodné jednání praktikováno pachateli vůči většímu počtu poškozených, početně v řádech desítek až stovek, soudy podle státního zástupce zcela běžně v souladu se zásadou rychlosti řízení přistupují k procesnímu vyslechnutí vybraného reprezentativního okruhu svědků (poškozených), zvlášť pokud se takto vyslechnutí svědci shodují v podstatných bodech posuzovaného jednání a obdobně přistupují i k vlastnímu vnímání prožitých událostí. Pak není nezbytné, a to ani ke zjištění mentálního stavu konkrétního jedince k posouzení, zda mohl být uveden v omyl a v tomto omylu jednat, trvat na osobním výslechu každého z několika desítek, stovek či i většího množství poškozených. Soud prvního stupně navíc podle státního zástupce tento svůj postup řádně odůvodnil. O ostatních důkazních návrzích obviněného bylo rovněž řádně rozhodnuto.

24. S obviněným se státní zástupce neztotožňuje ani v tom, že by skutková věta ve výrokové části rozsudku nevyjadřovala všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Naopak je v ní podle něj zastoupeno naplnění všech obligatorních znaků citované skutkové podstaty, tj. jak uvádění v omyl vyjmenovaných zájemců o poskytnutí úvěru předstíráním reálné nabídky vztahující se k vyřízení půjčky (úvěru), kdy v příčinné souvislosti s touto částí jednání je pak i vylákání podpisu smluv s klienty na příkazních smlouvách, jejichž podmínkou bylo uhrazení zavádějícím způsobem označeného finančního plnění, jež měly sloužit k obohacení pachatele a k dalšímu financování této podvodné činnosti, bez odpovídajícího protiplnění v podobě vyřízení půjček, což bylo provázeno způsobením škody na straně poškozených. Na jednání obviněného je podle státního zástupce nutno při jeho právním posouzení nahlížet jako na celek. Nelze se omezit výhradně na text smluvních ujednání mezi jednotlivými společnostmi na jedné straně a jejich klienty (poškozenými) na straně druhé, jak činí dovolatel. Je třeba rovněž zohlednit jednání obviněného, resp. jím úkolovaných obchodních zástupců v rámci činnosti jmenovaných obchodních společností před podpisem zmíněných zprostředkovatelských smluv, ale i reálnou činnost těchto subjektů po uzavření smluv směrem k naplňování účelu smluv. Státní zástupce rovněž popisuje okolnosti, za kterých docházelo k nabízení úvěrů poškozeným, přičemž se závěrem soudu nižších stupňů se ztotožňuje stran závěrů o naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného zločinu. Poukazuje i na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 484/2017.

25. Státní zástupce s obviněným nesouhlasí ani v otázce zavinění. S ohledem na v podstatě nemožnost poskytnutí odpovídajícího protiplnění oslovovaným klientům v podobě vyřízení úvěrů, a to i s přihlédnutím k vyvrácení existence skutečných investorů, je podle něj dána tato forma zavinění na straně obviněného přinejmenším v rovině úmyslu nepřímého, neboť obviněný byl od samého počátku takového způsobu nabízení příslibů nebankovních úvěrů, který sám vymyslel a organizačně zaštítil, přinejmenším srozuměn s tím, že klientům k jejich škodě žádné finanční prostředky jako úvěry vyřízeny nebudou, naopak utrpí další finanční újmu, což na druhé straně povede k obohacení obviněného.

26. Stran otázky subsidiarity trestní represe státní zástupce uvádí, že zjištěné jednání obviněného bylo zcela standardním případem podvodného jednání ve všech zákonných znacích podřaditelného pod § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Zejména vzhledem k rozsahu trestné činnosti a jejím dopadu na množství poškozených, kteří se svých nároků v civilněprávní rovině nedomohli a je vyloučeno, aby k tomu mohlo fakticky dojít, je podle státního zástupce zřejmé, že v případě obviněného ochrana občanskoprávními prostředky práva již není postačující.

27. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak státní zástupce souhlasí i pro případ jiného nežli některého z výše navrhovaných rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

29. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

30. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

31. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

33. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

34. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

35. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

36. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV.

Důvodnost dovolání

37. Nejvyšší soud předně konstatuje, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tento dovolací důvod nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho důvodu Nejvyšší soud napadená rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv obviněný takto výslovně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve svém dovolání neuplatnil.

38. Dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci zvoleného dovolacího důvodu směřují výlučně proti výroku o vině, tedy pokud byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku.

39. Po prostudování dovolání obviněného a předloženého spisového materiálu je dále nutné upozornit na to, že obviněný ve svém dovolání do značné míry opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Za této situace, je-li zároveň zjišťováno, že se s touto obhajobou dovolatele soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Takováto situace ohledně uplatnění námitek, se kterými se oba nižší soudy již vypořádaly, nastala i v této trestní věci. Oba soudy, tedy jak Okresní soud v Pardubicích jako soud nalézací, tak Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací, se s obhajobou obviněného, která se nyní znovu objevuje v jeho dovolací argumentaci, dostatečně vypořádaly a na jejich závěry by tak bylo možné plně odkázat.

40. Z pohledu dovolacího přezkumu je pak dále nutné, a to již na tomto místě a jakkoliv pouze v obecné rovině, konstatovat, že dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (s výhradou dále v tomto usnesení rozvedenou) nesměřují proti právnímu posouzení skutku (či jinému hmotněprávnímu posouzení) v duchu tohoto dovolacího důvodu, ale v zásadě směřují toliko do oblasti dokazování, a to jak z pohledu hodnocení provedených důkazů, tak již i samotného rozsahu dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, v dovolacím řízení však již nelze opětovně hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování ani se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav lze při rozhodování o odvolání hodnotit zásadně pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souladu s ustanoveními hmotného práva. Přitom je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a vyjádřeného ve výroku rozsudku. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.

41. Pokud se tedy nyní obviněný v rámci dovolacího řízení snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé jiné zásadní okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů, pak se nachází mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku).

42. Uvedené námitky (skutkového charakteru) by pak bylo možné v rámci dovolacího řízení přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy, a jestliže by tato námitka byla dovolatelem formálně uplatněna v podaném dovolání a odpovídajícím způsobem odůvodněna. V této trestní věci obviněný námitku extrémního nesouladu uplatňuje, a to v podobě námitky tzv. opomenutých důkazů (k této námitce viz níže v tomto usnesení).

43. Přestože tedy obviněný namítá, že zjišťovaným jednáním nemohlo dojít k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu a posuzovaný skutek tedy není trestným činem, nachází se mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť tyto jeho námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení skutku (či jinému hmotněprávnímu posouzení) v duchu uplatněného dovolacího důvodu, ale vycházejí z odlišného náhledu obviněného na rozsah provedeného dokazování a z jiného způsobu hodnocení důkazů. Tyto dále zmíněné námitky obviněného tak je nutné označit jako námitky skutkového a procesního charakteru, které tedy nemohou být předmětem posouzení v dovolacím řízení.

44. Na základě těchto východisek je nutné jednotlivé dovolací námitky obviněného konfrontovat s tím, k jakým skutkovým závěrům oba nižší soudy v této trestní věci došly. Zásadní v této trestní věci je, že na zjišťované jednání obviněného je nutno z hlediska jeho následného právního posouzení nahlížet jako na celek, přičemž tomuto náhledu odůvodnění rozhodnutí obou soudů, na rozdíl od dovolací argumentace obviněného, plně vyhovují.

45. Z pohledu nutnosti komplexního hodnocení jednání obviněného se takto již nelze omezit pouze na hodnocení a posouzení textu smluvních ujednání mezi společnostmi d&b Investment Group, s. r. o., XTC Consulting, s. r. o., Unp Consult, s. r. o., Royal Credit, s. r. o., na jedné straně a jejich klienty (poškozenými) na straně druhé, jak to činí obviněný, ale zároveň je nutné nahlížet na jednání obviněného, respektive jím úkolovaných obchodních zástupců v rámci činnosti jmenovaných obchodních společností, nejen před podpisem zmíněných zprostředkovatelských smluv, ale i z hlediska další činnosti těchto subjektů po uzavření smluv směrem k naplňování účelu smluv.

46. Obviněný prostřednictvím shora uvedených obchodních společností a jejich jménem činných obchodních zástupců sjednaných opět obviněným oslovoval klienty z řad tzv. problémové klientely, kterým bylo nabízeno poskytnutí úvěru, a to mnohdy v krátkém časovém horizontu. Zájemci o poskytnutí úvěru (půjčky) byli po prvotním kontaktu vyrozuměni, že jejich žádost o úvěr či půjčku byla schválena, přičemž tato informace byla podpořena konkrétní výší půjčky, dobou splatnosti, přesnou výší a intervalem splátek atd. V této situaci a za těchto zavádějících a lživých vstupních informací již byli poškození uváděni v omyl a takto vstupovali do závěrečných jednání s obchodními zástupci, kde jim bylo předloženo vyhotovení smlouvy a vznesen požadavek na finanční plnění označované jako „vratná záloha“. Je zjevné, že i s přihlédnutím k tomuto zavádějícímu označení však poškození zůstali v mylné představě, že o uhrazené prostředky v konečném důsledku nepřijdou a budou jim vráceny, přičemž současně dosáhnou na přislíbenou půjčku, o což jim také v prvé řadě šlo.

47. Poškozeným zájemcům tedy bylo nabízeno vyřízení konkrétních finančních produktů (půjček), nikoli výhradně jen zprostředkování možnosti smlouvu o nich uzavřít. Takové informace, předkládané klientům s vědomím obviněného, jsou pak v rozporu se skutečností a vedly k opodstatněnému přesvědčení, že v době uzavření smlouvy již byla označenými společnostmi zajištěna či alespoň s nějakým reálným investorem předjednána konkrétní nabídka půjčky v konkrétním rozsahu, která by jim v krátké době mohla být vyplacena. Současně tak na straně poškozených vznikla oprávněná představa, že poskytnuté prostředky nabydou zpět. Je třeba zdůraznit, že právě tyto informace měly zásadní význam pro rozhodování klientů o uzavření smlouvy, jak ostatně vyplývá z jejich svědectví a jak je také plně v souladu s logikou věci. Takto deklarované informace zásadního významu neodpovídaly realitě, neboť obchodní společnosti ovládané obviněným nemohly půjčky poskytovat z vlastních finančních zdrojů a reálně nespolupracovaly ani s investory, kteří by poskytnuté přísliby mohli a byli připraveni splnit, a to s vědomím značného rizika nenávratnosti investovaných peněz. Navíc pak obviněný ani jím řízené obchodní společnosti nemohli za případné investory rozhodovat ohledně poskytování půjček a dostát již učiněným příslibům. Právě s ohledem na takto komplexně zjištěnou podobu jednání obviněného je zřejmé, že oba soudy se v otázce naplnění jak objektivní tak i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve svých rozhodnutích velmi podrobně věnovaly, odůvodnily ji a s těmito závěry bylo možno se ztotožnit.

48. Z hlediska jednotlivých námitek obviněného, který polemizuje s některými shora uvedenými skutečnostmi zjištěnými soudy v rámci provedeného dokazování, pak uvádí Nejvyšší soud následující.

49. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s tím, jak nalézací soud a poté i soud odvolací hodnotily svědecké výpovědi obchodních zástupců, kteří pro společnosti ovládané obviněným vyvíjeli činnost a vstupovali v kontakt s klienty těchto obchodních společností, a to včetně otázky vypořádání se s jejich důvěryhodností. Obviněný svoji obhajobu z tohoto hlediska zakládá na námitce, že došlo k excesivnímu jednání obchodních zástupců, za které není odpovědný. Realita však je taková, že to byl obviněný, kdo inicioval vznik celého podvodného modelu založeného na oslovování potencionálních zájemců o poskytnutí úvěru nebo půjčky. Byl to tedy obviněný, kdo v poškozených vzbudil rozhodnutí na vyslovení požadavku na poskytnutí takového úvěru (půjčky), i kdo je ujistil, že se ho mohou dočkat a následně vylákal finančního plnění pod zavádějícím označením „vratné kauce“. Za tímto obchodním modelem, jehož jediným cílem bylo získání finančního prospěchu od více poškozených z řad sociálně a finančně slabých jedinců, kterým se nemělo dostat žádného protiplnění, stál přímo obviněný, nikoli některý z obchodních zástupců či někdo z řad společníků a jednatelů právnických osob fakticky ovládaných obviněným. Obdobně odlišným způsobem obviněný přistupuje i k hodnocení důkazní situace týkající se naplnění znaku uvedení jiného v omyl a zamlčení podstatné skutečnosti.

50. O charakteru smluvního ujednání, které poškození nakonec s obchodními společnostmi uzavřeli, není mezi obviněným a soudy sporu. Obviněný však již přisuzuje jiný význam tomu, co uzavření smluv předcházelo, zjevně cíleně přehlíží, že jím ovládané obchodní společnosti žádnou zásadní činnost v zájmu zajištění investorů pro poskytnutí finančního produktu podvedeným zájemcům o půjčku či úvěr nevyvíjely, i to, že poškození byli ubezpečováni o tom, že jim byla schválena žádost o poskytnutí půjčky, a že tím byli ještě před uzavřením příkazních smluv uvedeni v omyl. Nalézací soud zcela správně poznamenal, že mezi schválením půjčky a schválením žádosti o poskytnutí půjčky žádný zásadní rozdíl nespatřuje. Tím méně mohly o této skryté kličce (obviněný v tomto směru odkazuje na znění obchodních podmínek, ukrytých někde v odkazu na webovém rozhraní) tušit zájemci o poskytnutí půjčky v době, kdy jednali v domnění, že jim budou poskytnuty přislíbené finanční prostředky jako půjčka.

51. Důvodné nejsou ani námitky obviněného ohledně subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Tyto námitky obviněný totiž zakládá na již uvedených výhradách k podobě svého jednání, tedy vycházejí z jeho výhrad k objektivní stránce trestného činu, a to konkrétně znakům uvedení v omyl a zamlčení podstatné skutečnosti. Podle názoru Nejvyššího soudu je forma zavinění na straně obviněného dána minimálně v podobě nepřímého úmyslu a odvíjí se od nemožnosti zajistit vyřízení úvěrů poškozeným. Provedeným dokazováním byla také vyvrácena existence skutečných a reálných investorů, a to ve spojení s tím, že obviněný již od samého počátku takového způsobu nabízení příslibů nebankovních úvěrů (který sám vymyslel a organizačně zaštítil) musel být přinejmenším srozuměn s tím, že klientům k jejich škodě žádné finanční prostředky jako úvěry vyřízeny nebudou, naopak utrpí další finanční újmu, což na druhé straně povede k jeho obohacení a k obohacení jím ovládaných obchodních společností, které provozoval zjevně pouze za tímto účelem. Lze tedy konstatovat a zároveň uzavřít, že úmysl obviněného se vztahuje ke všem zákonným znakům trestného činu podvodu.

52. Za čistě procesní námitku je nutné označit výhrady obviněného, že skutková věta rozsudku nalézacího soudu nevyjadřuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož skutkovou podstatu měl obviněný naplnit tím, že sebe a jiného obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen.

53. Uvedenou námitku pak je nutné konfrontovat se skutkovými závěry nalézacího soudu, tak jak jsou popsány pod body a) až d) za jednotlivá zde popsaná období. Takto jednání obviněného spočívalo v tom, že tento prostřednictvím sítě obchodních zástupců zastupujících jednotlivé pod body a) až d) uvedené společnosti, které skrytě ovládal a řídil, nabízel zájemcům prostřednictvím internetu a inzerce možnost poskytnutí úvěru, přestože neměl v úmyslu úvěr zajistit; obchodní zástupci – finanční poradci jednající podle jeho instrukcí na různých místech České republiky vyhledávali zájemce o půjčky finančních prostředků, se kterými buď navázali osobní kontakt, nebo s nimi jednali elektronicky, přičemž před uzavřením příkazní smlouvy o zajištění finančního produktu – úvěru zájemci zaplatili společnosti tzv. vratnou kauci, jejíž část tvořila provize obchodních zástupců – finančních poradců, přičemž úvěry zájemcům zajištěny nebyly a vratné kauce, které obviněný vybíral z bankovních účtů, zájemcům nevrátil; takto od celkem 170 uvedených zájemců vylákal a způsobil jim zároveň škodu ve výši 1.471.540 Kč. Tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresním soudem ve Vyškově sp. zn. 2 T 105/2011 ze dne 30. 4. 2014, který nabyl právní moci dne 25. 11. 2014, odsouzen pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 36 měsíců odložených na zkušební dobu v délce 48 měsíců, tj. do 25. 11. 2018.

54. Nejvyšší soud je toho názoru, že ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu jsou popsány všechny znaky citované skutkové podstaty. Je zde popsáno, jakým způsobem obviněný uváděl jednotlivé poškozené jako zájemce o poskytnutí úvěru v omyl (předstíráním reálné nabídky vztahující se k vyřízení půjčky), v návaznosti na to je zde popsána příčinná souvislost mezi touto částí jeho jednání a vylákáním podpisu smluv s klienty na smlouvách (svým pojetím příkazních), jejichž podmínkou bylo uhrazení finančního plnění, s vyjádřením toho, že označení tohoto finančního plnění je zavádějící, neboť pod pojmem vratná kauce byla fakticky myšlena nenávratná ztráta dispozice nad vyplacenými prostředky, které měly sloužit k obohacení pachatele a k dalšímu financování této podvodné činnosti bez odpovídajícího protiplnění v podobě vyřízení půjček. Ve skutkové větě pak je uveden i odpovídající popis způsobeného následku v podobě způsobení škody poškozeným a její vyčíslení (včetně uvedení předchozího odsouzení obviněného za stejnou trestnou činnost). Skutek uvedený ve výroku o vině tak evidentně odpovídá všem zákonným znakům základní a i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, tedy i z hlediska naplnění zpochybňovaného znaku uvedení v omyl.

55. Jako procesní námitky, které rovněž není možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř. je nutné rovněž posoudit námitku obviněného týkající se nevyhovění jeho důkazním návrhům na doplnění dokazování, a to pokud se obviněný domáhal toho, aby jako svědci vypovídali všichni poškození (kterých je podle výrokové části rozsudku 170) a nikoli jen deset z nich.

56. V obecné rovině je sice třeba připustit, že krom případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, lze v souladu s ustálenou rozhodovací praxí pod uplatněný dovolací důvod ve výjimečných případech podřadit i situace, kdy by extrémně nesprávný postup soudů v procesu dokazování zasahující do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces vedl k chybným skutkovým zjištěním a následně k nesprávnému právnímu posouzení, přičemž jeho příčinou by byla situace tzv. opomenutých důkazů, tedy situace, kdyby soudy o těchto důkazech v řízení nerozhodly, případně se jimi v rámci odůvodnění rozhodnutí odpovídajícím způsobem nezabývaly.

57. Případný nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování. Na druhou stranu platí, že trestní řád v ustanoveních § 2 odst. 5 a v § 2 odst. 6 nestanoví žádná pravidla pro rozsah důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani pro váhu určitých druhů či typů důkazů. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která má význam pro zjištění skutkového stavu. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do výlučné kompetence především nalézacího soudu. Účelem dokazování v trestním řízení přitom je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Řízení před soudem současně nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu obviněného odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Soud tedy není povinen provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy, avšak musí se důkazními návrhy zabývat, ať již jim vyhoví či je odmítne, nemůže je bez dalšího ignorovat. Pokud důkazním návrhům nevyhoví, měl by ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

58. Pokud Nejvyšší soud konfrontuje tato východiska dovolacího přezkumu založeného na zjištění extrémně nesprávného postupu soudů v procesu dokazování zasahující do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces se zjištěními vyplývajícími v této trestní věci, pak vadu založenou na fenoménu tzv. opomenutých důkazů neshledal.

59. Důkazní situace, která nastala v této trestní věci v podobě několika desítek až stovek poškozených, není v rozhodovací činnosti trestních soudů týkající se obdobné trestné činnosti nikterak výjimečná. V těchto případech soudy běžně při zohlednění zásad rychlosti řízení a jeho hospodárnosti zpravidla vyslýchají pouze určitý počet svědků (poškozených) a pokud se jejich výpovědi shodují v podstatných okolnostech posuzovaného jednání a pokud obdobně svědci přistupují i k vlastnímu vnímání prožitých událostí, pak není nezbytné, a to ani ke zjištění mentálního stavu konkrétního jedince, k posouzení, zda mohl být uveden v omyl a v tomto omylu jednat, trvat na osobním výslechu každého z několika desítek, stovek poškozených, jak se toho obviněný domáhá.

60. Uvedený předpoklad však na straně druhé nezbavuje soud povinnosti vysvětlit důvody, pro které nepovažoval za nutné vyslýchat všechny poškozené. V této trestní věci soudy této povinnosti dostály, a to nalézací soud zejména pod bodem 24. odůvodnění rozsudku a odvolací soud po bodem 36. odůvodnění svého usnesení, kde vysvětlily, proč považovaly osobní slyšení všech poškozených za nadbytečný. Za této situace proto neprovedení výslechu všech obviněných nemůže být zásahem do práva obviněného na obhajobu, zejména pokud bylo o návrzích obviněného na doplnění dokazování procesně rozhodnuto, a to nalézacím soudem při hlavním líčení dne 8. 1. 2019, přičemž odvolací soud se s rozsahem dokazování provedeným okresním soudem spokojil, resp. je doplnil pouze v tom rozsahu, který požadoval za nezbytný.

61. Námitkou formálně i obsahově naplňující obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka obviněného týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe (zásada ultima ratio), která je vyjádřená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku obviněný odůvodňuje poukazem na to, že jeho jednání není natolik závažné, aby bylo nutné trvat na jeho trestní odpovědnosti, neboť podstatou jeho jednání bylo dobrovolné uzavírání smluvních vztahů, a to příkazních smluv podle občanského zákoníku. Z tohoto důvodu se obviněný domnívá, že jeho jednání je nutné posuzovat výhradně jako občanskoprávní vztah, nikoliv trestněprávní jednání.

62. K uvedené námitce lze uvést, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

63. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s nimi spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz stanovisko Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

64. I v této trestní věci se tedy posouzení opodstatněnosti uvedené námitky obviněného odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik jeho jednání vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů obdobné majetkové trestné činnosti spojených s podvodným jednáním, že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti, který je obvykle spojený se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

65. V daném případě žádná výjimečná skutková okolnost ohledně jednání obviněného, která by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala, zjišťována není. Z pohledu dovolacího řízení je přitom významné i to, že obviněný v uvedeném směru ani nijak zásadně neargumentoval, vyjma námitky, že jeho jednání je nutné posuzovat výhradně jako občanskoprávní vztah, nikoliv trestněprávní jednání. Touto námitkou obviněného se přitom beze zbytku zabýval odvolací soud v bodě 67. svého rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud se s těmito závěry z pohledu dodržení uvedené zásady a dovození trestněprávní odpovědnosti obviněného zcela ztotožňuje.

66. Nad rámec uvedeného jinak velmi podrobného odůvodnění odvolacího soudu lze uvést tolik, že obviněnému není kladeno za vinu jednání spočívající v uzavírání příkazních smluv, nýbrž jednání spočívající ve vylákání finančních prostředků od poškozených pod nepravdivou záminkou a příslibem poskytnutí úvěru či půjčky při vědomí předpokladu, že k žádnému zprostředkování úvěru či půjčky nedojde, k čemuž ani nebude vyvinuta adekvátní činnost. Zjištěné jednání obviněného tak je zcela obvyklým případem podvodného jednání a pokud pak je přihlédnuto i k rozsahu jeho trestné činnosti a jejímu dopadu na množství poškozených, kteří se svých nároků v civilněprávní rovině nedomohli a je vyloučeno, aby k tomu mohlo fakticky dojít, je zřejmé, že ochrana v této trestní věci dotčeného zájmu chráněného trestním zákoníkem občanskoprávními prostředky práva již není postačující.

67. Souhrn všech shora uvedených skutečností svědčí proto pro závěr, že v daném případě zásadu subsidiarity trestí represe aplikovat nelze. Protože tedy Nejvyšší soud neshledal postup soudů, které dovodily trestněprávní odpovědnost obviněného v rozporu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku, byla tato v zásadě jediná relevantně uplatněná námitka obviněného vyhodnocena jako neopodstatněná.

V.

Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

68. S ohledem na výše uvedené tak mohl Nejvyšší soud shrnout, že dovolací námitky obviněného dílem není zásadně možné podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a to ani z pohledu toho, že by byl dán tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy, dílem se pak jedná o námitky neopodstatněné. V důsledku toho pak nejsou tyto námitky z povahy věci podřaditelné ani pod implicitně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

69. Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

70. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 6. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zpracoval:

JUDr. Aleš Kolář

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru