Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 517/2004Usnesení NS ze dne 19.05.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.517.2004.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 517/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2004 o dovolání podaném obviněným P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 6 To 546/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 73/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

V rámci rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 1 T 73/2003, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., který spáchal dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným J. B. (bod I/ výroku rozsudku) a dílem sám (bod II výroku rozsudku). Za tento trestný čin byl podle § 247 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to pákových nůžek červené barvy a plátěného batohu. Zároveň byl tímto rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby (v bodě II/e) pro dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl, že obviněný je povinen společně a nerozdílně se spoluobviněným J. B. zaplatit na náhradě škody poškozené D. N. částku 9.000,- Kč, a dále sám poškozenému K. E. částku 3.065,- Kč, poškozeným I. M. a R. M. částku 37.500,- Kč a P. M. částku 7.700,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Ing. L. V. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli na toto řízení odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody poškození K. E., I. M., R. M. a P. M.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 6 To 546/2003, jímž podaná odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 11. 2003 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. ).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. K. následně dovolání, jímž současně napadl výrok o vině i trestu z rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal především na to, že soud při svém rozhodování vycházel prakticky pouze z vyjádření, které dovolatel učinil dne 11. 3. 2003, kdy se k trestné činnosti doznal. Následně však trestnou činnost, z níž byl obviněn v usneseních ze dne 10.,11. a 14. 3. 2003 zásadně popíral. Původní doznání učinil proto, že se domníval že na předmětnou trestnou činnost se bude vztahovat amnestie v souvislosti s volbou prezidenta republiky, a současně též nechtěl, aby byl vzat do vazby. Podle názoru dovolatele je přitom jeho výpověď ze dne 11. 3. 2003 procesně nepoužitelná (jako procesně relevantní důkaz), neboť usnesením ze dne 10. 3. 2003 bylo zahájeno trestní stíhání pouze pro skutek kvalifikovaný jako krádež v prodejně drogerie N., zatímco následný výslech obviněného (dovolatele) obsahuje i vyjádření k dalším krádežím týkajícím se skutků, pro které bylo trestní stíhání zahájeno teprve usnesením ze dne 11. 3. 2003. Podle přesvědčení dovolatele nebyly v soudním řízení předloženy žádné důkazy usvědčující jej ze spáchání trestného činu, vyjma jeho vlastní (procesně neúčinné) výpovědi ohledně skutků, pro které bylo ovšem zahájeno trestní stíhání až později. V tomto postupu shledal obviněný porušení § 91 tr. ř., neboť před prvním výslechem nebyl poučen „o podstatě sděleného obvinění“ . Dovolatel vyslovil přesvědčení, že za tohoto stavu je nutno jeho další výpovědi považovat pouze za vysvětlení, které podle § 158 odst. 5 tr. ř. nelze v řízení před soudem jako důkaz použít, nejsou-li splněny podmínky předpokládané ustanovením § 158a tr. ř. To se v daném případě nestalo. V uvedených souvislostech dovolatel připomněl, že orgány činné v trestním řízení musí s ohledem na ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. zjistit skutkový stav věci takovým způsobem, aby nevznikaly důvodné pochybnosti o vině, přičemž ani případné doznání obviněného je nezbavuje povinnosti zjistit a prokázat všechny podstatné okolnosti případu. Protože v předmětné věci soud prvního stupně tyto zásady nerespektoval, byly podle dovolatele dány důvody pro zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. a) a c) tr. ř., když zejména porušení ustanovení o vznesení obvinění je podstatnou vadou řízení. Důkaz zatížený takovou vadou proto neměl být v řízení před soudem použit, a jelikož jiné důkazy prokazující vinu obviněného (dovolatele) k dispozici nebyly, mělo být rozhodnuto, že se obžaloby zprošťuje. Je totiž věcí orgánů činných v trestním řízení, aby předložily dostatečné důkazy prokazující vinu obviněného, a v případě, že takové důkazy neexistují, nelze jej uznat vinným.

Vzhledem k výše zmiňovaným skutečnostem obviněný v závěru svého dovolání, navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil podle „§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z důvodu nesprávného hmotně právního posouzení případu“, neboť k odsouzení došlo na základě vysvětlení, které nelze podle § 158 odst. 5 tr. ř. jako důkaz v řízení před soudem použít. Dále navrhl, aby po zrušení napadeného rozhodnutí dovolací soud následně sám rozhodl o zproštění obžaloby nebo aby vrátil věc k dalšímu řízení.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že s námitkami dovolatele nelze v žádném směru souhlasit, jelikož nemají oporu v obsahu trestního spisu. Státní zástupce se pak obšírně zabýval podmínkami, za kterých bylo trestní stíhání obviněného (dovolatele) zahájeno a na tomto základě pak dovodil, že nelze přisvědčit argumentaci dovolatele, že jeho výslech provedený policejním radou dne 11. 3. 2003, je ve vztahu k jednáním popsaným pod bodem II/A až D) rozsudku soudu prvního stupně procesně nepoužitelný, a tudíž nemůže sloužit jako důkaz v řízení před soudem. Stejnými námitkami se konečně zabýval již odvolací soud a ve svém rozhodnutí se s nimi vypořádal. S jeho právním názorem o procesní použitelnosti výpovědi obviněného z přípravného řízení v řízení před soudem se státní zástupce plně ztotožnil. Z výše uvedených důvodů pak dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou z vad, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Navrhl proto, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolacím soudem odmítnuto, a to v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Obviněný P. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí (usnesení), jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení souvisejících důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel o tvrzení, že soudy neměly k dispozici dostatek důkazů ke spolehlivému závěru o jeho vině. Uvedl, že v přípravném řízení se k trestné činnosti doznal účelově a následně ji zásadně popíral. Další usvědčující důkazy pak soudy neměly k dispozici. Dovolatel současně poukázal na to, že jeho původní doznání nelze navíc považovat za důkaz procesně účinný (tj. procesně použitelný) a přihlížet k němu. To znamená, že v rámci dovolacího důvodu uplatněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal existenci procesních vad, které podle něj měly mít přímý vliv na související porušení zásad o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Konečným důsledkem vytýkaných vad pak podle dovolatele bylo nesprávné rozhodnutí o jeho vině. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely ze skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (která jsou v jejich rozhodnutích náležitě rozvedena a odůvodněna), na kterých následně založily posouzení relevantních hmotně právních otázek. Odvolací soud se přitom z podnětu námitek uplatněných již v rámci řízení o řádném opravného prostředku (odvolání) vypořádal i s otázkou procesní účinnosti (resp. neúčinnosti) výpovědi obviněného (dovolatele) z přípravného řízení (str. 6, 7 rozhodnutí). To znamená, že se dovolatel na základě následně podaného mimořádného opravného prostředku domáhal revize soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03 /str. 6/).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. května 2004

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru