Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 493/2015Usnesení NS ze dne 20.05.2015

HeslaDokazování
Týrání osoby žijící ve společném obydlí
Vydírání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.493.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 199 tr. zákoníku

§ 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 493/2015-39

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 20. května 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2015, č. j. 7 To 363/2014-497, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 99/2014, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2015, č. j. 7 To 363/2014-497, zrušuje v části týkající se zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, ohledně kterého zůstal nezměněn výrok o vině pod bodem III/ z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 11. 2014, č. j. 2 T 99/2014-447, a dále ve výroku o trestu.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Podle § 265l odst. 4 se obviněný bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 11. 2014, č. j. 2 T 99/2014-447, byl obviněný L. M. uznán vinným v bodech ad I. a) - d) výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), v případě skutků ad I. a), b) v jednočinném souběhu s přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, za jednání popsané v bodě ad II. výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za jednání popsané v bodě ad III. výroku o vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a za jednání popsaná v bodech ad IV. a), b) výroku o vině dvěma přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O náhradě škody vůči poškozené M. H. soud rozhodl výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř.

Podle skutkových zjištění soudu se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že:

I.

a) v období od června 2004 do 20. 4. 2006 v K., okres B., v bytě na ulici

E. H., v místě společného bydliště se hrubým a nevhodným způsobem choval ke své matce K. M., které opakovaně vulgárně nadával, slovně ji ponižoval, fyzicky ji napadal kopy nohou, mačkáním rukou tak, až jí způsobil modřiny, strkáním silou, až poškozená upadla na zem, rozbíjel zařízení bytu jako dveře, lustr a obrazy, vyhrožoval jí zabitím, a to i s nožem v ruce, průběžně požadoval po matce peníze, které mu poškozená v důsledku jeho celkového jednání vůči její osobě poskytovala ze svých příjmů, případně si za tímto účelem sjednávala půjčky od různých společností, přičemž sama neměla ani na jídlo či základní potřeby a byla odkázána na pomoc jiných osob, a v dubnu 2006 byt z obav a strachu z obžalovaného opustila a ponechala jej k užívání obžalovanému,

b) v období od měsíce května 2006 do listopadu 2008 v K., okres B., v bytech na ulici E. H., I. P. P., N. a S., kde postupně bydlel společně se svou tehdejší přítelkyní M. H., se k této choval hrubým a nevhodným způsobem, když jí vulgárně nadával, fyzicky ji napadal údery pěstí či kopáním, slovně ji ponižoval, přičemž slovní útoky byly ve frekvenci nejméně jednou do týdne, v případě fyzických útoků nejméně jednou do měsíce, dále poškozenou pálil nahřátou kovovou lžičkou, vyháněl poškozenou na balkón, přičemž nejméně ve dvou případech musela poškozená na balkón v zimě jen ve spodním prádle a v jednom případě ji ještě polil studenou vodou, nahou ji vyhodil na chodbu domu, pálil jí prsty v toustovači, uhodil ji lištou do zátylku, v důsledku čehož poškozená upadla na zem a do bezvědomí, a v důsledku jednání obžalovaného se poškozená několikrát pokusila o sebevraždu a jednání obžalovaného zřejmě přispělo i k tomu, že poškozená v listopadu 2007 ve 12. týdnu těhotenství potratila, dále průběžně požadoval po poškozené peníze, které mu poškozená dávala jednak ze svých příjmů, jednak si za tímto účelem brala u různých společností půjčky, k čemuž ji nutil bitím a poškozená si je brala z obavy a strachu z obžalovaného,

c) v období od března 2009 do května 2009 v K., okres B., v bytě S., kde bydlel se svou tehdejší přítelkyní M. P., se k této choval hrubým a nevhodným způsobem, opakovaně ji fyzicky napadl tak, že ji chytl pod krkem a shodil ji na zem, následně v období od října 2009 do května 2010 na ulici J., kde společně bydleli, poškozenou slovně napadal, vulgárně jí nadával, urážel ji, opakovaně ji uhodil, shodil na zem, kopal ji, honil ji po bytě, odmítal ji z bytu pustit, vyhrožoval jí zabitím, uhodil ji tyčkou od vysavače, plival po ní, rozbíjel vybavení bytu, v důsledku čehož poškozená opakovaně z bytu ze strachu utekla, ale na naléhání obžalovaného se zase vrátila, přičemž frekvence slovních útoků byla nejméně jednou do týdne a fyzických útoků nejméně jednou do měsíce,

d) v období od června 2010 do 20. 10. 2010 v K., okres B., v bytě na ulici,

kde bydlel společně se svou matkou K. M., se k této choval hrubým a nevhodným způsobem, kdy na ni opakovaně křičel, vulgárně jí nadával, urážel ji a ponižoval, rozbíjel vybavení bytu, vyhrožoval podřezáním a rovněž po ní průběžně požadoval peníze, které mu poškozená poskytovala ze svých příjmů, příp. z půjček ze strachu z něho a jeho celkového násilného jednání vůči ní, a stejným způsobem se k ní choval i v období od 21. 10. 2010 do 1. 5. 2012 v bytě na ulici A., kde společně bydleli,

přičemž u poškozené K. M. se v důsledku dlouhodobého a soustavného násilnického jednání obžalovaného vůči její osobě rozvinul syndrom týrané osoby, a dále byl v listopadu 2011 Krajským soudem v Ostravě vyhlášen její úpadek jako dlužnice.

II.

v období od 4. 1. 2013 do 12. 10. 2013 v K., okres B., v bytě na ulici A., kde bydlel po svém návratu z výkonu trestu společně se svou matkou K. M., se k této opětovně choval hrubým a nevhodným způsobem, kdy ji znovu opakovaně slovně napadal, vyhrožoval zabitím, vulgárně ji urážel, rozbíjel vybavení bytu, opakovaně do poškozené strkal, požadoval po ní peníze, které mu poškozená dávala ze strachu a obavy z jeho celkového násilnického jednání vůči ní,

přičemž u poškozené K. M. se v důsledku dlouhodobého a soustavného násilnického jednání obžalovaného vůči její osobě rozvinul syndrom týrané osoby, a dále byl v listopadu 2011 Krajským soudem v Ostravě vyhlášen její úpadek jako dlužnice,

III.

v období od 21. 1. 2014 do 19. 5. 2014 na různých místech v K., okres B., poté co jeho matka K. M. na něj dne 21. 1. 2014 podala trestní oznámení a policejní orgán Obvodního oddělení K. začal věc prověřovat pod č. j. KRPT-16457/TČ-2014-070113, svou matku opakovaně osobně i telefonicky kontaktoval a požadoval po ní, aby stáhla své oznámení s tím, že pokud to neudělá, tak ji zabije a podřeže, a rovněž po ní požadoval peníze, které mu poškozená ze strachu dávala a celkem mu do 19. 5. 2014 předala cca 10.000 Kč.

IV.

a) v období od 1. 1. 2010 do 1. 5. 2012 v K., okres B., na různých místech opakovaně vyhrožoval F. H. - příteli jeho matky, že ho a matku podřeže, rozseká, zabije, což v poškozeném vyvolalo strach a obavy z uskutečnění výhrůžek, přičemž poškozeného opakovaně napadl i fyzicky, a to odstrkováním,

b) v období od ledna 2013 do 21. 1. 2014 v K., okres B., na různých místech opakovaně vyhrožoval F. H. zabitím, rozsekáním, což v poškozeném vyvolalo strach a obavy z uskutečnění výhrůžek.

K odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 1. 2015, č. j. 7 To 363/2014-497, podle § 258 odst. 1, písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem ad I., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Při nezměněných výrocích o vině pod body ad II., III. a IV. pak obviněného za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku (v bodech ad a/ - d/ výroku o vině) a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (bod ad b/ výroku o vině). Podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Poškozenou M. H. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. 1. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláním napadených nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. M. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že jeho jednání vůči poškozeným K. M., M. H. a M. P. (body a/ - d/ výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu a bod II/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně) nevykazovalo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu (zločinu) týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Ve většině případů bylo totiž jeho výlučným motivem získat od poškozených peníze. V tomto smyslu je tedy násilím či pohrůžkou násilí nutil, aby něco konaly. Podle jeho názoru se tím dopustil pouze trestných činů vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže některé jeho útoky vůči matce nebo bývalým partnerkám byly vedeny jiným než zištným úmyslem, nevykazovaly podle jeho názoru takovou frekvenci a intenzitu, aby vůbec naplňovaly zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 199 tr. zákoníku. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad b) výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu, dovolateli není zřejmé, kterou jeho část soud právně kvalifikoval jako „týrání“ a kterou jako „vydírání“, resp. o jaká skutková zjištění opřel svůj právní závěr o spáchání obou trestných činů. Dovolatel nesouhlasí ani s právním posouzením skutku popsaného pod bodem ad III/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jestliže byl uznán vinným trestným činem (zločinem) vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Zmíněná kvalifikovaná skutková podstata postihuje situaci, kdy je trestný čin vydírání spáchán na svědkovi v souvislosti s výkonem povinností svědka. Údajným vyhrožováním matce, jímž chtěl dosáhnout zpětvzetí jejího souhlasu s trestním stíháním, tento zákonný znak ovšem naplněn nebyl. Matka K. M. zde nevykonávala svědeckou povinnost ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení, nýbrž oprávnění osoby poškozené ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř. a § 163 tr. ř. Pro ostatní skutky, kterých se vůči ní dopustil, se obviněný současně dovolával nepřípustnosti jeho trestního stíhání, neboť souhlas s ním vzala matka zpět.

V další části dovolání namítl, že byl zkrácen ve svém právu na obhajobu tím, že soudy bez dalšího odmítly provést řadu důkazů, které navrhoval a které měly podpořit jeho obhajobu, podle níž se žádných zákeřných, brutálních nebo agresivních útoků vůči poškozeným nedopouštěl. V této souvislosti připustil, že si je vědom obecné nemožnosti napadat skutková zjištění soudů v rámci dovolacího řízení, nicméně je přesvědčen, že v daném případě vykazují tato zjištění extrémní rozpor se skutečným obsahem provedených důkazů, který jejich přezkum dovolacím soudem plně odůvodňuje.

Výhrady vznesl dovolatel i vůči výroku o uloženém trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Soudy podle něj dostatečně nezohlednily jeho částečné doznání k trestné činnosti, okolnosti nezávislé na jeho vůli, které již od dětství negativně determinovaly jeho osobnost (rozvod rodičů, meningitida v dětství, nezvládnutá výchova ze strany rodičů atd.), výborné pracovní posudky od jeho dřívějších zaměstnavatelů (včetně otce poškozené P.) ani jeho ochotu žít spořádaný partnerský život a záměr založit se stávající přítelkyní rodinu.

Ze všech výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2015, č. j. 7 To 363/2014-497, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 11. 2014, č. j. 2 T 99/2014-447, a to ve všech výrocích, a věc „vrátil“ soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předně konstatovala, že obviněný v něm nevznesl žádný argument, kterým by relevantně podpořil své tvrzení o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé. Z rozhodnutí obou soudů není ani zřejmé, že by došlo k opomenutí některého z důkazů podstatných pro posouzení věci. Pokud soudy navrhované důkazy neprovedly, důvod tohoto postupu vysvětlily. Považovaly je za nadbytečné, neboť skutečnosti, které jimi měly být vyvráceny, již byly s potřebnou mírou jistoty v řízení vyřešeny. Státní zástupkyně k tomu dodala, že z principu nezávislosti soudní moci plyne i oprávnění soudu samostatně rozhodnout o okruhu důkazů, které jsou nezbytné pro vydání meritorního rozhodnutí.

Pod obviněným deklarovaný důvod dovolání lze podle jejího názoru podřadit pouze námitky stran nesprávného právního posouzení jednotlivých skutků jako dvou zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, resp. podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, v prvním případě částečně v jednočinném souběhu s přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.

Právní kvalifikaci skutků jako dvou zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku považuje státní zástupkyně za zcela přiléhavou. Pokud obviněný týral svoji matku, jednalo se o typické transgenerační domácí násilí, kdy obviněný selhal při hledání svého místa v životě a nebyl schopen vést plnohodnotnou a nezávislou existenci. K matce se vracel vždy po kolapsu svých partnerských vztahů, případně po výkonu trestu odnětí svobody. Zneužíval ji především po finanční stránce, a pokud se ho snažila usměrnit, nastupovaly více či méně závažné projevy násilí. Nátlak a agresivní chování se staly běžnou součástí vztahu syna k matce, která v důsledku takového jednání dokonce utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu. Od syna se však nedokázala přes opakované snahy, kdy se několikrát ze společné domácnosti odstěhovala, zcela „odstřihnout“, což vyústilo v konečném důsledku ve skutečnost, že vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním. Z popisu chování obviněného vůči ní je podle státní zástupkyně zřejmé, že šlo o velmi intenzivní domácí násilí. Také v jeho jednání vůči partnerkám se projevila zřejmá lhostejnost k citům druhých, nedostatek empatie, nezodpovědnost a nerespektování sociálních norem a pravidel. Choval se k nim velmi brutálním způsobem, zřetelně vybočujícím z rámce akceptovatelných partnerských projevů. Způsob jeho fungování ve vztazích plně odpovídá jeho osobnostnímu nastavení tak, jak bylo charakterizováno ve znaleckých posudcích. Pokud bylo jeho jednání vůči poškozené M. H. posouzeno současně jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jde podle státní zástupkyně rovněž o naprosto správně zvolenou právní kvalifikaci, když se jednalo o tzv. jednočinný nestejnorodý souběh trestných činů. Obviněný totiž po své tehdejší partnerce průběžně požadoval peníze, které mu dávala jednak ze svého a jednak si za tímto účelem brala u různých společností půjčky, k čemuž ji nutil bitím.

Za nesprávnou však považuje státní zástupkyně právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem ad III/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, kterou ponechal odvolací soud beze změn. Podstatné podle ní je, že byť bylo inkriminované jednání obviněného v tzv. skutkové větě vyjádřeno tak, že cíleně působil na matku, aby „stáhla“ své trestní oznámení, a vyhrožoval jí, že pokud to neudělá, tak ji zabije a podřeže, je na ně třeba nahlížet z hlediska jeho cíle a prostředků, kterými mohlo být takového cíle dosaženo. Poškozená mohla odvolat svůj souhlas s trestním stíháním pouze podle § 163 tr. ř. Tento úkon však nelze zaměňovat s její povinností svědčit a související jednání obviněného tudíž nemohlo být posouzeno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. K tomu státní zástupkyně v podrobnostech odkázala na obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 886/2011.

Ve svém vyjádření současně připomněla, že námitky dovolatele vůči nepřiměřenosti uloženého trestu se s obsahem uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí a neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vztahujícímu se přímo k vadám výroku o trestu.

Závěrem státní zástupkyně s poukazem na výše konstatované vady navrhla, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku označeného pod bodem ad III/ z rozsudku soudu prvního stupně. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný L. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace obviněného, jejímž prostřednictvím se - při prosazování vlastního hodnocení ve věci provedených důkazů - snaží zpochybnit skutkové závěry soudů o povaze, intenzitě a dlouhodobosti jeho agresivního chování vůči poškozeným K. M., M. H. a M. P. Dovolatel v podstatě nadále setrval na své dosavadní obhajobě spočívající v popírání či bagatelizaci nejzávažnějších útoků, jichž se vůči nim dopouštěl. Svůj mimořádný opravný prostředek tak zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat příliš formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.

Především již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté pečlivě a logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz příslušné pasáže na 5 až 13 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval mimo jiné v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných podstatných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 6 napadeného rozsudku). Přesvědčivě vyložil, proč považoval jeho vinu stíhanými skutky za prokázanou bez důvodných pochybností, na základě řádně provedeného a hodnoceného dokazování. Nejvyšší soud tak nesdílí názor, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.

K procesní námitce obviněného stran neúplnosti dokazování provedeného ve věci, resp. neprovedení jím navržených důkazů v rámci hlavního líčení, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Soud prvního stupně návrhy obviněného na doplnění dokazování neopomenul, když o nich rozhodl v hlavním líčení dne 5. 11. 2014 zamítavým usnesením (č. l. 439 verte spisu). Lze mu toliko vytknout, že v odůvodnění rozsudku blíže nevysvětlil důvody tohoto svého procesního rozhodnutí. Výhradami dovolatele ve vztahu k rozsahu a kvalitě dokazování se v řízení o řádném opravném prostředku zabýval rovněž odvolací soud a dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré potřebné důkazy a z nich vyvodil úplná a správná skutková zjištění.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkami, že soudy jeho jednání vůči poškozeným K. M., M. H. a M. P. nesprávně právně posoudily jako zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, resp. podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

Dovolatel v této souvislosti argumentoval v podstatě tím, že pokud se s poškozenými hádal anebo je fyzicky napadl, činil tak v naprosté většině případů pouze ve snaze získat od nich peněžní prostředky. Verbální a fyzická agrese tedy měla sloužit zpravidla pouze jako prostředek působení na vůli poškozených, aby něco konaly (opatřily mu peníze) ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu vydírání. Odlišně motivované útoky měly podle dovolatele být spíše ojedinělé a samy o sobě právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku neodůvodňovaly.

Výše uvedeným námitkám však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.

Skutkový stav, který měly soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání k dispozici (viz shora), lze stručně shrnout tak, že dovolatel, zneužívaje citových vazeb a v tomto smyslu i určité psychické závislosti poškozených matky K. M. a přítelkyň M. H. a M. P. na jeho osobě, tyto postupně v obdobích, kdy s nimi obýval společnou domácnost, řádově po několik měsíců, systematicky urážel hrubými vulgárními nadávkami, které doprovázel pravidelně se opakujícími fyzickými útoky na jejich fyzickou integritu i jinými formami zlého nakládání s nimi. V případě bývalých partnerek se nezřídka jednalo o napadení vedená se značnou intenzitou až brutalitou. O tom, že jeho jednání poškozené pociťovaly jako těžké příkoří, svědčí to, že všechny nakonec opustily společně obývanou domácnost. Nátlakového a agresivního jednání dovolatel využíval jako běžného prostředku k prosazování vlastních představ o fungování společného soužití, případně partnerského vztahu. V podstatě se popsaným způsobem snažil svoji matku i přítelkyně ovládat.

Pokud soudy takto učiněná skutková zjištění právně kvalifikovaly jako zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku (body ad a/ - d/ výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) a podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (dob ad II/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně), je takové hmotně právní posouzení správné. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že obviněný se v rámci soustavného týrání poškozených žen násilným jednáním nebo pohrůžkami násilí mnohdy domáhal mimo jiné také toho, aby mu opatřily finanční prostředky na uspokojení jeho potřeb, pokud si je aktuálně nebyl schopen obstarat jinou cestou.

Zásadně platí, že každý skutek má být posouzen podle všech zákonných ustanovení, která jsou jím naplněna. Tzv. jednočinný souběh dvou nebo více trestných činů je vyloučen pouze tehdy, jestliže jsou ve vzájemném poměru tzv. speciality nebo subsidiarity, nebo pokud jde o případ tzv. faktické konzumpce. O žádnou z těchto situací se však v projednávaném případě nejedná. Poměr speciality nebo subsidiarity u trestných činů podle § 199 tr. zákoníku a podle § 175 tr. zákoníku vylučuje skutečnost, že obě zákonná ustanovení slouží k ochraně různých individuálních zájmů (zde ochrana osob před tzv. domácím násilím a svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu). Tzv. faktická konzumpce pak předpokládá, že jeden z trestných činů byl pouze prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem, nebo byl toliko jeho vedlejším, málo významným produktem. Takovou povahu však obecně zlé, surové a ponižující zacházení dovolatele s poškozenými nemělo. Soudem použitá právní kvalifikace nebyla proto zatížena dovolatelem vytýkanou vadou.

Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo nutno podřadit rovněž námitku dovolatele týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku, popsaného pod bodem ad III/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.

Poněvadž Nejvyšší soud v této části neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost posledně zmíněného výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání relevantně podáno, a dospěl k následujícím závěrům:

Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinností. V případě vydírání svědka půjde zpravidla o situaci, kdy pachatel cíleně působí na jeho vůli s úmyslem odradit ho od splnění povinnosti uvést pravdivě vše, co je mu známo o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, tedy o trestném činu, pro který se řízení vede, o jeho pachateli nebo o jiných okolnostech důležitých pro trestní řízení (§ 97 tr. ř.).

Jednání dovolatele však podle tzv. skutkové věty výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně (bod ad III/) spočívalo v tom, že v období od 21. 1. 2014 do 19. 5. 2014 opakovaně osobně i telefonicky kontaktoval svoji matku K. M. a požadoval po ní, aby „stáhla“ trestní oznámení, které na něho podala dne 21. 1. 2014 a které prověřoval policejní orgán Obvodního oddělení K. pod č. j. KRPT-16457/TČ-2014-070113, s tím, že pokud to neudělá, tak ji zabije a podřeže.

Pohrůžkou násilí tedy dovolatel nutil poškozenou k tomu, aby v jeho prospěch realizovala své oprávnění podle § 163 tr. ř., které ovšem s výkonem povinnosti svědčit nijak nesouvisí a oba procesní instituty vzájemně zaměňovat nelze (k tomu srov. blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 886/2011, které ve svém vyjádření k dovolání připomněla též státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství). Takové jednání by sice bylo možno kvalifikovat jako trestný čin vydírání (§ 175 odst. 1 tr. zákoníku), ovšem nikoli v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.

Přestože obviněný toto pochybení v právním posouzení skutku namítal již ve svém řádném opravném prostředku, pozornosti odvolacího soudu patrně ušlo, když v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 7 pouze lakonicky a bez dalšího konstatoval, že obviněný jednáním popsaným v bodě ad III/ „beze zbytku naplnil všechny zákonné znaky trestného jednání…, tak jak je uvedeno v napadeném rozsudku“. Tím ovšem rovněž sám částečně zatížil svůj rozsudek vadou předpokládanou v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, že z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2015, č. j. 7 To 363/2014-497, v části týkající se zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, ohledně kterého zůstal nezměněn výrok o vině pod bodem III/ z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 11. 2014, č. j. 2 T 99/2014-447, a v důsledku toho i v celém výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť k tomu byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Věc se tak vrací do stadia, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně částečně pozbývá právní moci. Odvolací soud se bude muset v rozsahu zrušení znovu zabývat řádným opravným prostředkem obviněného a rozhodnout o něm. V novém řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Zároveň neopomene vzít v úvahu zpětvzetí souhlasu poškozené K. M. s trestním stíháním obviněného, bude-li to mít na jeho postavení v trestním řízení relevantní dopad.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g tr. ř.) se v tomto případě neužijí.

Protože Nejvyšší soud musí o vazbě podle ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodnout obligatorně (povinně) jen za předpokladu, že osobní svoboda obviněného je omezena výkonem trestu z původního rozsudku, je zřejmé, že obviněný - pokud v dovolání navrhuje zrušení tohoto rozsudku - má právo se v dovolání vyjádřit též k budoucímu rozhodnutí o vazbě, resp. k důvodům vazby. Vzhledem k tomu, že by tak činil vždy prostřednictvím obhájce (srov. § 265d odst. 2 tr. ř.), je tím zaručena náležitá kvalita i této části podání.

Obviněný (dovolatel) L. M. k dnešnímu dni vykonává trest uložený mu napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2015, č. j. 7 To 363/2014-497. Protože pro další výkon tohoto trestu chybí v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu zákonný podklad (viz bod I/ výroku usnesení), bylo pod bodem III/ výroku usnesení rozhodnuto tak, že obviněný se podle § 265l odst. 4 tr. ř. bere do vazby, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř.

Při svém rozhodnutí vzal Nejvyšší soud v úvahu, že z obsahu předloženého trestního spisu vyplývají sklony obviněného k agresivnímu chování a také k vyhledávání své matky poškozené K. M. pokaždé, kdy sám selhává ve snaze vést plnohodnotnou, nezávislou existenci; poškozenou se snaží využívat především po stránce finanční, bezcitně s ní jedná způsobem doprovázeným nezřídka projevy násilí, kterým jí také pravidelně hrozí pro případ, že nevyhoví jeho nepřiměřeným a často též bezohledným požadavkům. Je tedy namístě důvodná obava, že obviněný bude trestnou činnost, pro kterou byl napadeným rozsudkem uznán vinným, opakovat. Účelu vazby přitom v jeho případě jiným opatřením dosáhnout nelze. Vzetí do vazby zároveň není v rozporu s ustanovením § 68 odst. 1 tr. ř. ani § 68 odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. května 2015

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru