Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 480/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaTýrání osoby žijící ve společném obydlí
Týrání svěřené osoby
Vydírání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.480.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 198 odst. 1 tr. zákoníku

§ 198 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku

§ 198 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

§ 199 odst. 1 tr. zákoníku

§ 199 odst. 2 písm. d) tr. z...

více

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 480/2020-1331

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. B., nar. XY, trvale bytem XY, okres České Budějovice, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 1 To 24/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 12/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 20 T 12/2019, byl obviněný V. B. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), zvlášť závažným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterých se dopustil třemi skutky podrobně popsanými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě.

4. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému uloženo nahradit poškozené nezletilé AAAAA nemajetkovou újmu ve výši 150.000 Kč a poškozené nezletilé BBBBB nemajetkovou újmu ve výši 150.000 Kč.

5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly obě poškozené nezletilé odkázány se zbytky svých uplatněných a nepřiznaných nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 20 T 12/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání.

7. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 1 To 24/2019, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 1 To 24/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

9. Obviněný má za to, že vydáním napadeného usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

10. Konkrétně pak dovolatel soudům vytýká, že omezily jeho právo na obhajobu v důsledku neposkytnutí adekvátní lékařské péče. Soudy totiž podle obviněného nevyhověly jeho opakovaným návrhům na zpracování lékařského posudku, který podle něj byl a je v jeho případě zcela nutný vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, zejména k posouzení otázky jeho způsobilosti k výkonu vazby, jeho plnohodnotné účasti na hlavním líčení a k posouzení otázky jeho způsobilosti dopustit se jednání, které je mu kladeno za vinu. Podle dovolatele byl porušen zákaz ponižování a mučení jeho držením ve vazbě při jeho velmi špatném zdravotním stavu. Obviněný též uvádí, že bylo soustavně porušováno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a to zejména zcela zásadním porušováním § 2 odst. 5 tr. ř. a omezováním práva na obhajobu. Poukazuje také na vadu spočívající v existenci opomenutých důkazů, včetně těch, které se v podobných případech provádějí, i těch, jež se vzhledem k okolnostem přímo nabízely. Konkrétně pak k těmto námitkám odkazuje na odůvodnění svého odvolání.

11. Obviněný dále soudům obou stupňů vytýká nedostatky v odůvodnění jejich rozhodnutí, čímž podle něj došlo k porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně pak zásady kontradiktornosti řízení, neboť v důsledku nedostatečného odůvodnění nemůže obviněný se závěry soudů polemizovat. Hodnocení odvolacího soudu nejsou podle obviněného opřené ani o jeden jediný konkrétní argument vyvracející jeho zásadní odvolací námitky včetně těch o porušování i jeho ústavních práv, obsahují jen a pouze zcela obecné a nekonkrétní formulace převzaté/opsané ze zákona a judikatury, už dopředu vylučující jakoukoliv polemiku s nimi či jakoukoliv obranu proti nim.

12. Uvedená argumentace obviněného se týká jak namítaného nedostatku lékařského posudku k jeho osobě, tak i opomenutých důkazů (např. svědka policisty B.), které jsou podle mínění obviněného způsobilé vyvrátit výpověď poškozené M. Ř.

13. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se s námitkami obviněného podle jeho přesvědčení nevypořádal, zatížil tím své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

14. Z toho důvodu obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

15. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.

16. Státní zástupce je předně toto názoru, že dovolací námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž podle něj není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve věci navíc podle přesvědčení státního zástupce nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný byl totiž spolehlivě usvědčen ve věci provedenými důkazy a jeho verze událostí, podle které prakticky všichni svědci, znalci a např. i vězeňská lékařka uvádějí proti němu nepravdy, zůstala fakticky osamocena. Tyto důkazy státní zástupce stručně rekapituluje.

17. Nepřípustnou skutkovou námitkou je podle státního zástupce též tvrzení o nevyvrácení obhajoby obviněného spočívající v jeho neschopnosti zvednout v kritickém čase ruce. Poukázal na to, že soudy své závěry založily na lékařské zprávě J. A., jakož i na skutečnosti, že obviněný se podle vlastních tvrzení osobně staral o větší počet hospodářských zvířat.

18. V podstatě totéž včetně nenaplnění znaků dovolacího důvodu platí podle státního zástupce i o stescích jmenovaného na zdravotní stav mající omezovat jeho obhajobu a nepřipouštět vedení řízení vazebním způsobem, jimiž se soudy zabývaly v odst. 59. a 121. rozsudku a 19. napadeného usnesení, kdy poukázaly na lékařskou zprávu J. J. z Vazební věznice XY, podle níž jeho zdravotní potíže výkonu vazby nebránily. Obviněný přitom pomíjí, že sám opakovaně ve vazbě odmítl 31. 8. 2018 a 17. 10. 2018 zdravotní péči a kouřil 20 cigaret denně, což zdůraznil i Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1647/19, kterým odmítl jako zjevně neopodstatněnou jeho ústavní stížnost proti soudním rozhodnutím o jeho ponechání ve vazbě v projednávané věci. Státní zástupce se věnuje i poukazu obviněného na § 42 odst. 1, 2 zákona č. 372/2011 Sb., když má za to, že i v dovolání je tento zákon označen nesprávně, když § 42 citovaného zákona žádné posudky neupravuje a dokonce ani není rozdělen na 2 odstavce. Dovolatel má tedy podle něj zjevně na mysli zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Státní zástupce je toho názoru, že pro soud by takový posudek byl nadbytečný, neboť měl k dispozici lékařskou zprávu J. J., o níž neměl důvod pochybovat. K odkazu obviněného na obsah podaného odvolání státní zástupce upozorňuje, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání přímo v textu dovolání.

19. K otázce namítaných opomenutých důkazů státní zástupce uvádí, že soudy neshledaly potřebu provedení obviněným navrhovaných důkazních prostředků, což řádně odůvodnily hlavně v odst. 106. rozsudku a 20. usnesení. Toto jejich hodnocení státní zástupce v plném rozsahu sdílí a s přihlédnutím k obsahu dovolání dodává, že blíže nekonkretizovaní „místní lidé“ a policista B. s obviněným a poškozenými nežili ve společné domácnosti, neměli k nim důvěrnější vztah, zcela jistě nehlídali a nekontrolovali ani místo jejich výskytu a už jen z toho důvodu by jejich výslechy nemohly přinést nic podstatného.

20. Podle státního zástupce tak v tomto trestním řízení nemohlo dojít k porušení zákazu ponižování a mučení, zásady kontradiktornosti řízení, práva na obhajobu, osobní svobodu ani na spravedlivý proces. Upozorňuje rovněž, že ze znění dovolání plyne, že obviněný uplatnil, byť nikoliv výslovně, též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání.

21. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

22. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice. Obhájce obviněného na tuto výzvu reagoval podáním ze dne 8. 4. 2020, ve kterém uvedl, že s vyjádřením státního zástupce ani s argumentací tam uvedenou nesouhlasí, když trvá v plném rozsahu na svém dovolání včetně argumentů tam uvedených. Státní zástupce podle něj toliko opakuje argumenty převzaté z rozsudku soudu prvního stupně a žádným relevantním způsobem se nevypořádává s hlavními námitkami obviněného týkajícími se zásahu do jeho ústavního práva na spravedlivý proces porušením zásady kontradiktornosti a povinnosti soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit. Uvádí rovněž, že trvá na tom, že právo na spravedlivý proces obviněného bylo ve velké míře narušováno, k čemuž v zásadě opakuje své výhrady uvedené v dovolání.

23. Nadto obviněný uvádí, že policejní orgán neprovedl včas a řádně doplnění výslechu svědka L. P. Dále uvádí, že modřiny a podlitiny na těle poškozené M. Ř. nemohl způsobit obviněný, protože se od něj poškozená již odstěhovala. Vyjadřuje také nespokojenost s postupem policejního orgánu, který nevyslechl obyvatele vesnice, ve které obviněný s poškozenou žili. Nesouhlasí ani se závěry znalců MUDr. Jana Tučka, Ph.D., a Mgr. Václava Šnorka ohledně jeho alkoholismu, jakož i se závěry ostatních znalců, kteří v této trestní věci vystupovali. Orgány činné v trestním řízení tak podle obviněného postupovaly v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř., když neobjasnily stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch obviněného a zásadně se omezily pouze na opatřování důkazů proti obviněnému.

24. V další části své repliky obviněný obsáhle popisuje své zdravotní potíže, a vytýká soudům, že k jeho zdravotnímu stavu nenechaly vypracovat lékařskou zprávu.

25. Závěrem obviněný sděluje, že v plném rozsahu trvá na obsahu podaného dovolání.

III.

Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

27. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky obviněného naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

29. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

31. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

33. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

34. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV.

Důvodnost dovolání

35. Pokud jde o obsah dovolání obviněného, pak s určitou mírou zjednodušení lze konstatovat, že převážná část jeho dovolacích námitek se týká jeho tvrzení o porušení jeho základních práv v důsledku toho, že soudy nenechaly zpracovat lékařský posudek o jeho zdravotním stavu. V další části svého dovolání pak obviněný soudům vytýká nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí a existenci opomenutých důkazů.

36. Již na tomto místě tak lze konstatovat, že uvedené dovolací námitky obviněného nesměřují v duchu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení pokud jde o výrok o vině spáchanými trestnými činy či trestu za ně, popř. proti výroku o ochranném opatření nebo náhradě nemajetkové újmy. Je zjevné, že obviněný uvedenými námitkami brojí především proti procesním postupům soudů a dalších orgánů činných v trestním řízení vystupujících v jeho trestní věci. Otázkou viny se tak obviněný v zásadě zabývá toliko okrajově, když tvrdí, že v důsledku svého špatného zdravotního stavu se jednání, které je mu kladeno za vinu, nemohl dopustit, popř. pokud předestírá, že výslechem některých opomenutých svědků mohla být vyvrácena svědecká výpověď poškozené M. Ř.

37. Zvolenou argumentaci pak není možné podřadit nejen pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Námitky týkající se porušení práva na obhajobu by bylo možné uplatňovat pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pokud (by) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, popř. § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pokud by byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tyto dovolací důvody obviněný neuplatňuje, současně v zásadě v duchu těchto důvodů ani nic ve svém dovolání netvrdí, přičemž vady této povahy Nejvyšším soudem zjišťovány nejsou.

38. Přes výše uvedené však Nejvyšší soud přezkoumal dovolací námitky obviněného minimálně z toho pohledu, zda nebyla vzhledem k jeho zdravotnímu stavu porušena jeho ústavně zaručená práva na obhajobu a spravedlivý proces.

39. Předně je nutno upozornit, že otázkou zdravotního stavu obviněného se soudy opakovaně zabývaly v průběhu celého trestního řízení.

40. Soud prvního stupně shrnul provedená šetření k zdravotnímu stavu obviněného v bodě 59. svého rozsudku, a to s výsledkem, že obviněný sice trpěl celou řadou chorob, nicméně jeho zdravotní stav byl v průběhu trestního řízení stabilizovaný, zdravotní péče o něj byla plně zvládnutelná v gesci zdravotního střediska Vazební věznice XY s eventuálním využitím externích mimovězeňských poskytovatelů zdravotní péče a obviněný tak byl schopen výkonu vazby při zajištění léčby jeho onemocnění. Bez významu není ani zmínka o tom, že obviněný v říjnu 2018 odmítl podstoupit hospitalizaci v nemocničním zařízení Vězeňské služby XY ke kompenzaci diabetu v rámci akutního infektu dýchacích cest a podepsal negativní revers. Již soud prvního stupně tak nezjistil, že by obviněnému vzhledem k jeho diagnózám nebyla poskytována léčba lege artis.

41. Otázkou zdravotního stavu obviněného se zabýval i odvolací soud, který situaci přehledně shrnul v bodě 18. svého usnesení. V tomto bodu uvádí, že obsahem trestního spisu je i řada lékařských zpráv o jeho zdravotních potížích, onemocněních a zákrocích, jimž byl v průběhu výkonu vazby podroben, a že vedle toho si krajský soud nechal vypracovat i zprávu o aktuálním zdravotním stavu obviněného se zaměřením na otázku, zda je obviněný schopen účasti na hlavním líčení.

42. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že soudy obou stupňů se dostatečně zabývaly tím, zda je obviněný schopen výkonu vazby a plnohodnotné účasti na úkonech trestního řízení. Oba soudy pak na základě poskytnutých lékařských zpráv dospěly k jednoznačně kladnému závěru. Jakkoliv s těmito závěry nemusí obviněný souhlasit, je nutno uzavřít, že soudy si pro ně zajistily dostatečný odborný lékařský podklad, který vyzněl jednoznačně ve prospěch schopnosti obviněného vykonávat nejen vazbu, ale i účastnit se hlavního líčení, resp. následně i veřejného zasedání.

43. Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že pokud obviněný nebyl spokojen s poskytovanou lékařskou (či jinou) péčí během výkonu vazby, měl k ochraně svých práv využít institutů, které nabízí zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby (dále jen „zákon o výkonu vazby“). Podle § 20 zákona o výkonu vazby smí totiž obviněný k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že podle § 29 odst. 1 zákona o výkonu vazby provádí dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu vazby krajské státní zastupitelství, v jehož obvodu je vazba vykonávána.

44. Pokud jde o stesky obviněného k jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu, je nutno konstatovat, že obviněný se již nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Je-li obviněný toho názoru, že se mu ve výkonu trestu odnětí svobody nedostává řádné lékařské či jiné péče, je nutno svá práva (a to i za pomoci obhájce) uplatňovat způsobem předvídaným zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, popř. trestním řádem v hlavě dvacáté první (např. z hlediska možnosti přerušení výkonu trestu). K projednání takových případných kroků však není oprávněn Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení.

45. Obviněnému nelze přisvědčit ani v důvodnosti jeho (jinak z podstaty čistě skutkové) námitky, jestliže tvrdí, že v důsledku svého špatného zdravotního stavu (obviněný konkrétně zmiňuje nehybnost horních končetin) se nemohl dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu. Touto otázkou se již zabýval odvolací soud v bodě 18. svého usnesení, který na základě jednak zdravotních zpráv, ze kterých tvrzené zdravotní potíže obviněného nevyplývají, jednak na základě vlastní výpovědi obviněného týkající se aktivit, které před vzetím do vazby sám vykonával (péče o hospodářská zvířata, brigády), dospěl k přesvědčivému závěru, že obviněný netrpěl takovými zdravotními obtížemi, aby byla vyloučena jeho schopnost dopustit se jednání popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.

46. K námitce obviněného týkající se procesní vady spočívající v existenci opomenutých důkazů Nejvyšší soud předně připomíná, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

47. Namítá-li obviněný, že rozhodnutí (zejména) soudu prvního stupně je zatíženo uvedenou procesní vadou, není možné mu vzhledem k právě uvedeným východiskům dát za pravdu. Nalézací soud se totiž řádně vypořádal se všemi důkazními návrhy obviněného, které se rozhodl neprovést, a to v bodě 106. odůvodnění svého rozsudku. Ve vztahu k obviněným zmiňovanému policistovi B. tak uvádí, že navrhovaný výslech tohoto svědka se vůbec nevztahuje k projednávanému skutku. Odvolací soud se následně v bodě 16. napadeného usnesení řádně vypořádal s obviněným tvrzenou potřebou dalšího výslechu svědka L. P.

48. Již s ohledem na právě uvedené nelze hovořit o tom, že by se soudy s uvedenými důkazními návrhy obhajoby nevypořádaly, byť tak učinily ve stručné podobě. Nejvyšší soud se navíc ztotožňuje i s názorem státního zástupce, že navrhovaný svědek B. s obviněným a poškozenými nežil ve společné domácnosti, neměl k nim důvěrnější vztah, zcela jistě nehlídal a nekontroloval ani místo jejich výskytu a už jen z toho důvodu by jeho výslech nemohl přinést nic podstatného. To samé platí i pro obviněným zmiňované „místní lidi“, jakkoliv se jedná o nekonkrétní označení. Nejvyšší soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou zatížena vadou tzv. opomenutých důkazů.

49. Pokud jde o poukaz obviněného na nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů, je nutno předně zdůraznit, že obviněný nikterak blíže nerozvádí, s jakými otázkami se podle jeho názoru soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly a nedaly mu možnost s nimi polemizovat. Omezuje se pouze na citaci judikatury Ústavního soudu k otázce přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí bez bližší návaznosti a propojenosti na přezkoumávaná rozhodnutí. Již z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší soud tuto námitku obviněného, která jinak nespadá ani pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, blíže posoudit. V každém případě (z hlediska uvedené námitky) může Nejvyšší soud konstatovat, že rozsudek soudu prvního stupně je v dostatečné míře odůvodněn v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., neboť tento soud v něm řádně rozvádí a vysvětluje, na základě jakých důkazů dospěl k ustálenému skutkovému ději, jak tento právně posoudil a na základě jakých kritérií a úvah rozhodl o trestu, ochranném opatření a nároku poškozených nezletilých na náhradu nemajetkové újmy. Soud druhého stupně se pak náležitě zabýval odvolacími námitkami obviněného a vysvětlil, proč nebylo možné odvolání vyhovět. Námitku nepřezkoumatelnosti tak i (nejen) vzhledem k její neurčitosti vyhodnotil Nejvyšší soud jako nedůvodnou.

V.

Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

50. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

51. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zpracoval:

JUDr. Aleš Kolář

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru