Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 480/2017Usnesení NS ze dne 10.05.2017

HeslaOmyl právní
Omyl skutkový
Úvěrový podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.480.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 211 odst. 1 tr. zákoníku

§ 211 odst. 2,4 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

§ 18 odst. 1 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 19 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 480/2017-35

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 3 To 583/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 3/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. S. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 4 T 3/2016, byl obviněný P. S. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 20. 06. 2013 v Č. B. v prodejně OKAY elektro uzavřel se společností CETELEM ČR, a.s., nyní BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, IČ: 03814742, se sídlem Karla Engliše 3208/5, Praha, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru na částku 15.449 Kč za účelem nákupu notebooku zn. Asus v pořizovací ceně 21.449 Kč, přičemž při sjednávání této smlouvy nepravdivě uvedl, že splátky dříve poskytnutých úvěrů činí 0 Kč, byť ve skutečnosti byl v té době povinen hradit splátky úvěru od České spořitelny a.s. ve výši 5.391 Kč měsíčně, a dále nepravdivě uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 3.000 Kč, byť ve skutečnosti dosahovaly částky minimálně 4.000 Kč měsíčně; na základě této smlouvy mu byla automaticky poskytnuta úvěrová karta Aura MasterCard Electronic, kterou aktivně od 26. 06. 2013 do 08. 04. 2015 využíval“,

a dále pod bodem 2) výroku o vině přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „v Č. B., na pobočce Českomoravské stavební spořitelny, a.s., IČ 49241397, dne 20. 9. 2013 podepsal smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, na základě které mu byl meziúvěr a úvěr ze stavebního spoření poskytnut za účelem úhrady za převod členských práv a povinností v družstvu či podílu na právnické osobě, a to v celkové výši 850.000 Kč, za tím účelem obžalovaný podepsal fiktivní dohodu o převodu členských práv a povinností uzavřenou s A. S., jako převodcem družstevního bytu a členství v Bytovém družstvu Máj M7A, se sídlem M. Horákové 1397/12, České Budějovice, IČ 49050974, ze dne 15.6.2013, přestože si byl vědom účelového určení poskytnutého meziúvěru a úvěru, poskytnuté peníze na úhradu za převod členských práv a povinností v družstvu nepoužil a finanční prostředky ve výši 495.750 Kč nechal zaslat na bankovní účet A. S., jako podporu podnikání pro P. Z., zbývající částka ve výši 354.250 Kč byla převedena na účet stavebního spoření; předepsané splátky úvěru řádně nehradil, v důsledku čehož poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a.s., IČ 49241397, se sídlem Vinohradská 3218, Praha, která ke dni 31. 8. 2014 od smlouvy odstoupila, způsobil škodu ve výši nejméně 490.292,10 Kč“.

Za to byl podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 3 (tří) let.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost během zkušební doby vést řádný život, zejména podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody

poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., IČ 49241397, se sídlem Vinohradská 3218, Praha, částku ve výši 490.292,10 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 4 T 3/2016, podal obviněný odvolání do všech výroků napadeného rozhodnutí.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 3 To 583/2016, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému P. S. za přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, uložil podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 1 (jeden) rok, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dva) roky.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve stanovené zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil.

Dále podle § 259 odst. 3 tr. zákoníku rozhodl tak, že obviněný P. S. se zprošťuje podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v tom, že „dne 20. 06. 2013 v Č. B. v prodejně OKAY elektro uzavřel se společnosti CETELEM ČR, a. s., smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru na částku 15.449 Kč za účelem nákupu notebooku zn. Asus v pořizovací ceně 21.449 Kč, přičemž při sjednávání této smlouvy nepravdivě uvedl, že splátky dříve poskytnutých úvěrů činí 0 Kč, byť ve skutečnosti byl v té době povinen hradit splátky úvěru od České spořitelny, a. s., ve výši 5.391 Kč měsíčně, a dále nepravdivě uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 3.000 Kč, byť ve skutečnosti dosahovaly částky 6.000 Kč měsíčně; na základě této smlouvy mu byla automaticky poskytnuta úvěrová karta Aura MasterCard Electronic s předepsanou měsíční splátkou 5 % z dlužné částky, kterou aktivně od 26. 06. 2013 do 08. 04. 2015 využíval, poskytnutý úvěr byl zcela doplacen a poškozené společnosti CETELEM, a. s., nyní BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, IČ: 03814742, se sídlem Karla Engliše 3208/5, Praha, škoda nevznikla“.

Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o náhradě škody.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 3 To 583/2016, podal obviněný P. S. prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 291–308), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný podává dovolání toliko do výroku pod bodem II. a IV. napadeného rozhodnutí.

Obviněný má za to, že nebyla prokázána úmyslná forma zavinění, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že při podpisu smlouvy nevěděl ani nepředpokládal, že jejím podpisem mohl jakkoliv ohrozit návratnost poskytnutého úvěru. Nevěděl, že použití prostředků na jiné účely než bytové je trestné, předpokládal maximálně občanskoprávní odpovědnost za škodu. Odvolací soud měl tuto jeho námitku absentujícího úmyslu posoudit ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku jako negativní skutkový omyl eventuálně podle zásad o omluvitelném právním omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku. Taktéž namítá, že skutkový stav byl právně posouzen čistě formalisticky v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Je trestán za to, že nezná všechny předpisy a nebyl schopen odhadnout možné následky svého jednání. Z provedeného dokazování je zřejmé, že se stal součástí rozsáhlého podvodu, na kterém se pravděpodobně podílely i osoby pracující pro Českomoravskou stavební spořitelnu. Podal trestní oznámení na podnikatelku Z. a připojil se k trestnímu řízení proti ní na straně poškozených. S ohledem na všechny okolnosti případu má za to, že v jeho věci postačuje uplatnění civilní odpovědnosti, neboť jeho úmyslem nebylo kohokoliv jakýmkoliv způsobem poškodit ani ohrozit jeho majetková práva, kdy z odůvodnění soudů není zřejmé, z jakého důvodu považovaly soudy jeho jednání za natolik společensky škodlivé, aby nepostačovalo uplatnění civilní odpovědnosti. Dále namítá výši škody, kterou podle skutkových zjištění nezpůsobil sám, avšak k její náhradě byl odsouzen pouze on. Bylo namístě spojit jeho trestní řízení s trestním řízením vedeným proti osobě p. Z. Soudy nevzaly v potaz, že na škodě se podíleli svědkové F. a V., jako zaměstnanci Českomoravské stavební spořitelny, a to tím, že se svědkem A. S. ml. opakovaně podepisovali smlouvy na převod téhož bytu a nechali obviněného a ostatní svědky čerpat účelové úvěry. Bylo třeba zkoumat míru jejich zavinění, stejně jako spoluúčast poškozeného, a to i s odkazem na občanskoprávní předpisy stran náhrady škody. Přiznáním náhrady škody poškozené Českomoravské stavební spořitelně soudy de facto, za situace, kdy poškozená od smlouvy odstoupila, uměle vytvořily pro poškozenou proti jeho osobě druhou (vykonatelnou) pohledávku z téhož skutku, z téhož právního jednání, kdy tato poškozená se nyní z titulu smlouvy snaží obohatit na jeho úkor.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve výroku č. II. a výroku č. IV. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí, a to tak, že obviněný se zprošťuje obžaloby pro skutek uvedený pod bodem II. výroku o vině. Současně požádal o odklad výkonu rozhodnutí výroku pod bodem IV. napadeného rozsudku.

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo 24. 3. 2017 (č. l. 308). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 3 To 583/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině pod bodem 2) zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (nepřímo svědecké výpovědi svědků F. a V.) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran všech okolností sjednávání předmětné úvěrové smlouvy a následného čerpání úvěrů, a s tím související zjištění ve vztahu k rozsáhlému podvodu, jehož se stal součástí, stejně jako námitky ve vztahu k paralelně probíhajícímu trestnímu řízení proti p. Z.), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že nevěděl, že použití prostředků na jiné účely než bytové je trestné, nebyl schopen odhadnout možné následky svého jednání, kdy nechtěl nikoho poškodit ani ohrozit jeho majetková práva).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českém Krumlově, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a v podstatě předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, resp. soudy měly posoudit jeho jednání jako negativní skutkový omyl eventuálně podle zásad o omluvitelném právním omylu a taktéž námitku ve vztahu k výši vzniklé škody a uplatnění subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Na tomto místě Nejvyšší soud upozorňuje, že námitkou úmyslné formy zavinění jednání obviněného se zabýval již odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí. Lze souhlasit, že obviněný uzavřel úvěrovou smlouvu, kterou připravili zaměstnanci Českomoravské stavební spořitelny, a. s., eventuálně jiné osoby, kdy si obviněný, i přes určitou obsahovou složitost podepisovaných dokumentů byl vědom toho, že prostředky z úvěrové smlouvy nehodlá použít pro svou potřebu a pro účel, na který byl úvěr poskytnout, tedy na zakoupení bytu. Prostředky z úvěrové smlouvy poskytl ve výši téměř 500.000 Kč k podnikání P. Z. a za tímto účelem podepsal i fingovanou dohodu o převodu členských práv a povinností s A. S., kdy sám přiznává, že vůbec nepočítal s tím, že by byt či družstevní podíl do svého vlastnictví získal. Jednal tedy zcela úmyslně ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když bez souhlasu věřitele v nikoli malém rozsahu použil prostředky získané úvěrem na jiný než určený účel. Stejně tak se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu ve vztahu k argumentaci obviněného, kdy namítá, že jeho úmyslem nebylo způsobit škodu na majetku poškozené, neboť počítal s tím, že bude mít od P. Z. dostatek finančních prostředků, aby úvěr řádně uhrazoval, jelikož k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu není třeba vznik škody, majetkové či nemajetkové povahy, kdy tedy nemusí úmysl pachatele k takové škodě směřovat, i když tomu zpravidla tak je.

Skutkový omyl negativní je upraven v ustanovení § 18 odst. 1 tr. zákoníku, které říká, že kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Skutkový omyl negativní vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Nedotýká se však nedbalosti nevědomé, včetně nedbalosti nevědomé hrubé, jejichž základem takový omyl může být. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje. Úmysl totiž vyžaduje vědění, a to alespoň v podobě soudu problematického, tj. že následek může nastat. Na jednání obviněného je třeba nahlížet v celé jeho celistvosti, jak je uvedeno výše. Obviněný sám přiznává, že si byl vědom té skutečnosti, že poskytnuté prostředky by měl použít na bytové potřeby a při podpisu fingované dohody o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu nepočítal s tím, že by byt či družstevní podíl získal. Nelze tedy dojít k závěru o nevědomosti obviněného o faktické okolnosti, jež podmiňuje trestnost jeho činu.

K omluvitelnému právnímu omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku Nejvyšší soud toliko uvádí, že podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle odst. 2 se bylo možno omylu vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Jak je uvedeno výše, obviněný si musel být vědom, že jeho jednání je protiprávní, neboť prostředky získané z úvěru na jeho účelové užití nepoužil, nýbrž je bez souhlasu věřitele poskytl jako finanční podporu P. Z. Navíc čistě hypoteticky, pokud by tomu tak nebylo, povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro obviněného ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, jež uzavřel s poškozenou Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. Obviněný by se tedy mohl ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 tr. zákoníku omylu vyvarovat, a tedy v právním omylu by nejednal.

Z uvedeného tedy nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran posouzení jeho jednání jako negativního skutkového omylu eventuálně podle zásad o omluvitelném právním omylu.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného stran způsobené škody. Jak je uvedeno výše, dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V projednávané věci bylo celé trestní řízení vedeno proti osobě obviněného, kdy byl uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, přičemž s touto právní kvalifikací jednání obviněného se Nejvyšší soud ztotožňuje. Jednáním obviněného byla prokazatelně způsobená škoda ve výši téměř 500.000 Kč, kdy i v tomto směru soudy učinily správné skutkové a právní závěry a v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména str. 6–9 rozhodnutí nalézacího soud či str. 8–9 rozhodnutí odvolacího soudu). Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle trestních předpisů, soudy projednávající trestní věci nejsou povolány k řešení občanskoprávních vztahů a závazků z nich vyplývajících, neboť na tento typ řízení se uplatní postup podle jiných, zejména soukromoprávních předpisů, tak jak je tomu v projednávané věci.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118).

Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu napadaného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo třeba o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. S. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 5. 2017

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru