Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 478/2015Usnesení NS ze dne 03.06.2015

HeslaPadělání a pozměnění (pozměňování) veřejné listiny
Podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.478.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1 tr. zákoník

§ 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoník

§ 348 odst. 1 bod 1 tr. zákoník

§ 348 odst. 2 písm. b) tr. zákoník

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2831/15 ze dne 15.02.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 478/2015-26

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2015 o dovolání, které podal obviněný L. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 8 To 501/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 132/2014, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného L. Š. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 2 T 132/2014, byl obviněný L. Š. uznán vinným jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným pod bodem 1. výroku o vině spočívajícím v tom, že „1. společně s T. Č., řešeným samostatně, v úmyslu získat majetkový prospěch, dne 5. 3. 2012 předložili na Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - město, Moravské náměstí 1, Brno, návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva a práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí na základě v příloze předložené kupní smlouvy s prodávající M. Š., a kupujícím I. Š., týkající se prodeje a koupě nemovitostí - jednotky č. byt, bytový dům, stojící na pozemku č. p., zastavěná plocha a nádvoří o výměře 2351 m2, s podílem na společných částech domu a pozemku ve výši 47/4521, vše zapsáno na LV č. a LV č. vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště B., pro obec B., katastrální území P., za částku 350.000 Kč, kdy předložený návrh i s přiloženou kupní smlouvou ze dne 26. 7. 2011 opatřili padělanými podpisy prodávající a kupujícího a současně padělali otisk kulatého razítka se státním znakem a jménem notářky JUDr. Marie Matouškové, otisky razítka legalizace téže notářky a veškerý text legalizačních doložek na kupní smlouvě, neboť podpis M. Š. ani I. Š. nebyl nikdy v notářské kanceláři JUDr. Marie Matouškové pod pořadovým číslem ověřovací knihy I. 5464/2011 a I. 5465/2011 ověřován, přičemž M. Š. a I. Š. žádnou nemovitost neprodávali ani nekupovali a o celé věci nic nevěděli, čímž svým jednáním L. Š. a T. Č. uvedli příslušnou pracovnici Katastrálního úřadu v omyl, na základě čehož Katastrální úřad rozhodl dne 3. 5. 2012 o povolení vkladu práva vlastnického a práva odpovídajícího věcnému břemeni k dotčeným nemovitostem do katastru nemovitostí, čímž došlo k převodu těchto nemovitostí na I. Š., za kterého se L. Š. vydával na základě neoprávněného vydaného občanského průkazu Slovenské republiky na jméno I. Š. s fotografií L. Š., přičemž svým jednáním způsobili poškozené M. Š., škodu ve výši 1.508.700 Kč“;

a dále přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. výroku o vině jednáním spočívajícím v tom, že „následně dne 13. 7. 2012 společně s T. Č., řešeným samostatně, předložili na Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště B., návrh na zahájení řízení o výmazu vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí na základě v příloze předložené dohody povinného I. Š. a oprávněné M. Š., týkající se zrušení věcného břemene bydlení a doživotního užívání bytu - jednotky č. v budově P., bytový dům, stojící na pozemku č. p., zastavěná plocha a nádvoří, kdy předložený návrh i s přiloženou dohodou ze dne 22. 5. 2012 opatřili padělanými podpisy oprávněné i povinného a současně padělali na návrhu na zahájení řízení i na dohodě o zrušení věcného břemene otisk kulatého razítka se státním znakem a jménem notářky JUDr. Marie Matouškové, otisky razítka legalizace téže notářky a veškerý text legalizačních doložek na kupní smlouvě, neboť podpis M. Š. ani I. Š. nebyl nikdy v notářské kanceláři JUDr. Marie Matouškové pod pořadovým číslem ověřovací knihy I. 5468/2011 a I. 5469/2011 ověřován“.

Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odstavec 1 písmeno f) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2013, č. j. 91 T 144/2013-82, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 9 To 471/2013, byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2013, č.j. 91 T 144/2013-82, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 9 To 471/2013, jakož i všech dalších rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V souladu s § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 2 T 132/2014, podal obviněný prostřednictvím svých dvou obhájců odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 8 To 501/2014, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 8 To 501/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 550-553), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož Krajským soudem v Brně bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože byl v řízení před Městským soudem v Brně dán důvod dovolání dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný má za to, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a současně právní posouzení skutků bylo učiněno v extrémním rozporu se skutkovým stavem věci, kdy soudem učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, čímž bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces. Za účelem řádného projednání dovolání obviněný navrhuje provést důkaz spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 92 T 101/2014.

Obviněný namítl, že veškeré ve věci provedené důkazy jednoznačně prokazují vinu toliko a výhradně T. Č., který byl zadavatelem smluvní dokumentace užité následně ke spáchání trestného činu. Svědkyně Mgr. J. Ch., advokátka, jej u soudu nepoznala a současně uvedla, že muž vystupující jako I. Š., kterého jí T. Č. představil, je zcela odlišnou osobou od obviněného. Z výslechu T. Č. v souvislosti s uzavřením a schválením dohody o vině a trestu nevyplynul jakýkoli podíl obviněného na dané věci, totéž pak platí i o jeho svědecké výpovědi, kdy T. Č. uvedl, že svojí výpovědí by mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě pro křivé obvinění. Podíl obviněného na celé věci tak vyplývá toliko z výrokové části rozhodnutí o schválení dohody o vině a trestu - právního popisu skutku, avšak tento rozhodnutím deklarovaný podíl, který přejali jako věcně správný i soudy v této věci, nemá žádnou oporu v procesní výpovědi T. Č. Dále obviněný soudům vytýká, že neprověřily jeho obhajobu, resp. tuto jeho obhajobu nevyvrátily. Přiznal, že se vyhýbal nástupu výkonu trestu na základě falešné totožnosti, tj. občanského průkazu vydaného na nacionály I. Š., ale odmítá, že by tento průkaz zapůjčil T. Č. za účelem spáchání trestné činnosti. Namítá dále, že soudy zcela nesprávně hodnotily jednotlivé důkazy a vyvodily z nich závěry provedeným důkazům přímo odporující. Konkrétně poukazuje na výpověď svědkyně M. V., poštovní doručovatelky, která vypověděla, že na adresu, kde se měl obviněný zdržovat, nikdy nebyla doručována žádná písemnost katastrálního úřadu v souvislosti s předmětnou trestnou činností, dále občanský průkaz č. na nacionály osoby I. Š. s jeho vlastní fotografií byl platný pouze do 27. 7. 2011, a tedy již nemohl být použit pro žádný navazující převod z hypotetického I. Š. na finálního kupce či kteréhokoli z obviněných, a emailovou komunikaci mezi advokátkou Mgr. J. Ch. a T. Č. Obviněný namítl, že reálné použití občanského průkazu č. na nacionály osoby I. Š. s jeho vlastní fotografií jím osobně nebylo v souvislosti s předmětnou trestnou činností v řízení ničím prokázáno, jeho podíl na celé věci a spolupachatelská dohoda s T. Č. se zakládá čistě na spekulaci soudu, bez opory v provedeném dokazování. Poukázal též na to, že výslech svědkyně Mgr. J. Ch. před soudem nevykazuje jakékoli vnitřní rozpory, a je zcela v souladu s její předchozí výpovědí poskytnutou v přípravném řízení, úředním záznamem ze dne 7. 10. 2013. Úřední záznamy, na které soud odkazuje za účelem prokázání nevěrohodnosti svědkyně Mgr. J. Ch., nelze v trestním řízení použít, neboť nebyly v řízení provedeny k důkazu a ze strany soudu se tak jedná o obcházení zákona. Pokud měl soud pochybnosti o obsahu výpovědi svědkyně, tyto měl odstranit v rámci jejího výslechu před soudem. Za neobvyklou nelze shledat ani následnou telefonní komunikaci T. Č. s Mgr. J. Ch. ohledně vyšetřované věci, neboť je více než logické, že v případě existence takovéhoto problému požadovala advokátka od svého letitého klienta vysvětlení celé situace, však její obhajoba nemohla být vzhledem k jejímu procesnímu postavení převzata. V této souvislosti obviněný navrhl provést k důkazu soupis jí vydaných faktur po červenci 2012. Dále poukazuje obviněný na výslechy svědků H. Š., A. V. a P. L., kdy namítl, že soudy přesvědčivě nezdůvodnily, proč k těmto výpovědím nepřihlédly. Provedení dalších navržených důkazů, výslech J. V., D. H., T. Č., „ženy z odposlechu“, vyžádání listin týkajících se půdního bytu řešeného se svědkem P. L., soudy nevyhověly, ačkoli tyto nepochybně mohly přispět k náležitému objasnění věci, přičemž soudy se nedostatečně vypořádaly s odůvodněním odepření jejich provedení. Obviněný namítl, že v řízení nebyla prokázána jakákoli spolupachatelská dohoda a podíl na spáchání uvedených trestných činů. Tuto dohodu soudy ve svých rozsudcích opřely výhradně o v řízení provedené telefonní odposlechy, kteréžto jsou jako důkaz neprůkazné, v přímém rozporu s ostatními provedenými důkazy, v řízení stojí zcela osamoceně, a nebyly řádně povoleny a provedeny. Závěrem pak namítá, že výše škody, která je v projednávané věci znakem kvalifikovaných skutkových podstat zločinu odvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nebyla zjištěna v souladu s § 137 tr. zákoníku jako cena, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává, resp. byla stanovena toliko na podkladě odborného vyjádření, nikoli znaleckého osudku.

Na podkladě uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2014, č. j. 2 T 132/2014-478, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 8 To 501/2014, v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, popř. přikázal soudu prvního stupně věc v celém rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 20. 3. 2015 (č. l. 556). Dne 21. 4. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení nejvyššího státního zástupce, sp. zn. 1 NZO 337/2015, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se po seznámení se s obsahem podání a dostupným spisovým materiálem nebude k podanému dovolání věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 8 To 501/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Námitky obviněného však tento předpoklad nenaplňují, neboť byly vzneseny způsobem neregulérním. Obviněný sice vznáší námitku, že jednáním, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku, nebyla naplněna jak subjektivní, tak objektivní stránka trestných činů kladených mu za vinu, kteroužto lze v obecné rovině formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená je v drtivé většině založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací, částečně je zcela neopodstatněná.

Obviněný totiž prostřednictvím uplatněných námitek soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí – Mgr. J. Ch., advokátky T. Č., M. V., poštovní doručovatelky, T. Č., který byl stíhán samostatně, svědků H. Š., A. V. a P. L., dále občanského průkazu č. a emailové komunikace mezi Mgr. J. Ch. a T. Č., stejně jako úředních záznamů vyhotovených vyšetřujícím komisařem na služebně o tom, co vypověděla Mgr. J. Ch. a telefonické komunikace T. Č. a Mgr. J. Ch., resp. záznamů telekomunikačního provozu, kdy obviněný zpochybňuje i legitimitu tohoto důkazního prostředku; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů – výslech J. V., D. H., T. Č., „ženy z odposlechu“, listin týkajících se půdního bytu řešeného s P. L.) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, kdo byl zadavatelem smluvní dokumentace u Mgr. J. Ch. a jak probíhala komunikace mezi ní a T. Č., dále zda byla na adresu B., kde se měl obviněný zdržovat, doručována jakákoli písemnost katastrálního úřadu v souvislosti s předmětnou trestnou činností či zda se obviněný předmětným občanským průkazem č. prokazoval, resp. zda jej vůbec ve vztahu k trestné činnosti kladené mu za vinu reálně použil; kdy obviněný označuje skutkové závěry jako kusé, nedostačující a vnitřně rozporné), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (spadá sem obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že veškeré zásadní v řízení provedené důkazy jednoznačně prokazují vinu toliko a výhradně T. Č.) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se předmětných skutků nedopustil, a přestože se vyhýbal nástupu výkonu trestu na základě falešné totožnosti – občanského průkazu vydaného na nacionály I. Š. s jeho vlastní fotografií č., tento doklad T. Č. za účelem spáchání trestné činnosti nezapůjčil).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný L. Š. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Stran skutkových zjištění je možno uvést, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Obviněný uvedenou námitku extrémního rozporu vznesl s tím, že bez prokázání spolupachatelské dohody mezi ním a T. Č. o tom, že ke změně vlastnického práva k bytu v katastru nemovitostí bude použito falešného občanského průkazu na jméno I. Š. s fotografií obviněného, a to s vědomím obviněného, který tento doklad poskytl a s převodem souhlasil, nelze dovodit vinu.

Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Nalézací soud vycházel jak ze svědecké výpovědi obviněného, který po dobu přípravného řízení vypovídat odmítal, tak zejména ze svědeckých výpovědí svědků Mgr. J. Ch., P. L., H. Š., A. V. a protokolů o výpovědích svědků M. Š., M. V. a I. Š., dále listinných důkazů včetně spisového materiálu Městského soudu v Brně sp. zn. 92 T 101/2014, zejména kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2011, Návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva a práva odpovídajícímu věcnému břemeni do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 20. 2. 2012, Dohody o zrušení věcného břemene ze dne 22. 5. 2012, Návrhu na zahájení výmazu vkladu práva odpovídajícímu věcnému břemeni na základě dohody smluvních stran ze dne 4. 6. 2012, dále evidenčního lístku občanského průkazu I. Š. č. a sdělení notářky JUDr. Marie Matouškové, Smlouvy o ubytování M. Š. a propouštěcí zprávy, odborné vyjádření ke zjištění ceny předmětných nemovitostí a záznam telekomunikačního provozu T. Č. Co se týče hodnocení předmětných důkazů, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Nalézací soud v prvé řadě neuvěřil obhajobě obviněného a poukázal v této souvislosti na rozpory ve vzájemných výpovědích obviněného a jeho dcery (str. 9-10 rozsudku). Uvedl, že obviněný je ze spáchání trestné činnosti „jednoznačně usvědčován obsahem záznamu telekomunikačního provozu“, a to zejména hovorů uskutečněných dne 17. 5. 2013 s jeho přítelkyní H., dne 20. 5. 2013 s Mgr. J. Ch. a 30. 5. 2013 s dosud neustanovenou ženou (str. 10 rozsudku). Po provedeném dokazování nalézací soud konstatoval, že taktéž „neuvěřil výpovědi svědkyně Mgr. J. Ch.“ s tím, že „její výpověď je totiž nevěrohodná a to s ohledem na rozpory ve výpovědích, které učinila jednak před soudem, jednak v rámci opakovaného podání vysvětlení na policii ve dnech 23. 8. 2012 a 7. 10. 2013“ (str. 11 rozsudku). Nalézací soud současně neopomněl skutečnost, že tyto úřední záznamy nejsou procesně použitelné, jak ostatně namítá i obviněný, nicméně napomohly mu v otázce vyhodnocení věrohodnosti svědkyně, kdy na str. 12 rozsudku rozebral, v čem tyto nesrovnalosti spatřuje.

Odvolací soud pak ve vztahu k navrhovaným důkazům rozvedl, proč nebylo částečně vyhověno důkazním návrhům obviněného (str. 4-5 napadeného usnesení). Zde je na místě uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Je tedy na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Soudy obou stupňů tak svá rozhodnutí založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Brně jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 9-12 rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením výpovědí svědků a obviněného, stejně jako listinných důkazů, a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se se skutkovými závěry i právním posouzením věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil (zejména str. 5-7 napadeného usnesení), a na tyto závěry lze pro stručnost odkázat.

Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. lze v obecné rovině podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že výše škody nebyla řádně zjištěna, resp. nebyla zjištěna v souladu s § 137 tr. zákoníku.

Uvedená námitka byla obviněným vznesena opakovaně a již nalézací soud se s touto vypořádal, kdy na str. 11-12 odůvodnění rozsudku rozvedl, že použití kvalifikované skutkové podstaty je u zločinu podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku odůvodněno výší způsobené škody, která v projednávané věci „vychází ze závěrů vypracovaného odborného vyjádření“, kdy „nelze přisvědčit námitce obhajoby, že takové odborné vyjádření nelze považovat za dostatečné a je třeba vypracovat znalecký posudek, kdy je třeba, aby znalec mohl absolvovat prohlídku bytu“.

Ustanovení § 137 tr. zákoníku říká, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Soudy vycházely z odborného vyjádření vypracovaného renomovanou realitní kanceláří zaměstnávající certifikované makléře (kteří měli k dispozici všechny potřebné materiály). Na str. 12 rozsudku pak nalézací soud uvedl, že přestože neproběhla prohlídka bytu, „tato byla dostatečně nahrazena šetřením policie k dispozicím bytu, stavu a vybavení předmětného bytu, včetně pořízeného plánku, jak je patrno z čl. 95-96“. Pokud si pak nebyl správce domu jistý některými skutečnostmi, tyto byly vyhodnoceny vždy ve prospěch obviněného. Nelze ani opomenout tu skutečnost, jak ostatně upozornil již nalézací soud, že obviněným způsobená škoda více něž trojnásobně převyšuje hranici stanovenou pro minimální hranici značné škody, tj. částku 500.000 Kč.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. Š. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. června 2015

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru