Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 473/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaDokazování
Doručování
Násilí proti úřední osobě
Poškození cizí věci
Veřejné zasedání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.473.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 325 odst. 2 tr. zákoníku

§ 228 odst. 1 tr. zákoníku

§ 233 odst. 1 tr. ř.

§ 234 tr. ř.

§ 263 odst. 4 tr. ř.

§ 64 odst. ...

více

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 473/2020-321

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, č. j. 5 To 322/2019-267, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 108/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. N. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 13 T 108/2017, byl obviněný R. N. pod bodem A) uznán vinným jednak zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku dále jen „tr. zákoník“, jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 1. 12. 2016 v době kolem 23:30 hod. nejméně v obci XY, okres Jihlava, řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia combi, modré barvy, r. z. XY, přičemž při jízdě od místní kapličky do místa svého bydliště v obci XY č. XY nereagoval na výzvy k zastavení, které mu byly dávány formou světelných a zvukových výstražných znamení policejního vozidla zn. Škoda Octavia, r. z. XY, s viditelnými nápisy „POLICIE“ a žlutomodrými barvami Policie ČR, řízeného P. D. se spolujezdcem M. S., kteří byli v té době řádně oděni ve služebních stejnokrojích, a měli podezření, že obžalovaný automobil řídí pod vlivem alkoholu, následně obžalovaný zajel otevřenou bránou do dvora domu č. XY, kde své vozidlo zastavil, přičemž policejní vozidlo se stále zapnutými majáky zastavilo za zadní částí vozidla obžalovaného tak, aby obžalovanému zabránilo v další jízdě, načež obžalovaný svým vozidlem nacouval do pravých zadních dveří policejního vozidla, poté s vozidlem popojel dopředu, kdy v tomto okamžiku začal M. S. vystupovat ze služebního vozidla, obžalovaný však opětovně začal couvat proti policejnímu vozidlu, pročež jmenovaný policista vozidlo obžalovaného oběhl a následně společně s druhým zasahujícím policistou obžalovaného, který již opustil své vozidlo, zajistili, kdy tímto svým jednáním obžalovaný poškozením policejního vozidla způsobil poškozenému Krajskému ředitelství policie Kraje Vysočina Policie ČR škodu ve výši 12.754 Kč.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 30 (třicet) měsíců, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 48 (čtyřicet osm) měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným.

Podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve 160 denních sazbách po 300 Kč, tedy ve výměře 48.000 (čtyřicet osm tisíc) Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 5 (pět) měsíců.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 6 (šest) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Vrchlického 46, majetkovou škodu ve výši 12.754 Kč spolu se zákonným úrokem ve výši 8,05 % ročně ode dne 15. 5. 2017 do zaplacení.

Pod bodem B) výroku byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 1. 12. 2016 v době kolem 23,30 hod. nejméně v obci XY, okr. Jihlava, ačkoli byl po předchozím požití alkoholických nápojů zcela nezpůsobilý k řízení motorového vozidla, když měl nejméně 1,12 g/kg alkoholu v krvi, řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia combi, modré barvy, r. z. XY, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 13 T 108/2017, podal obviněný blanketní odvolání, které nebylo k výzvě soudu ve stanovené lhůtě řádně doplněno, a proto bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2019, č. j. 5 To 322/2019-234, odvolání obviněného podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítnuto.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 13 T 108/2017, podal odvolání i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, a to v neprospěch obviněného, které směřoval do výroku o vině i trestu.

O odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 5 To 322/2019-267, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. se zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a dále ve výroku o zproštění obžaloby pod bodem B), a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za jednání pod bodem A) napadeného rozsudku podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, na dobu 6 (šesti) let.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 5 To 322/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 301–302), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., kdy bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož bylo rozhodnuto o odmítnutí řádného opravného prostředku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že o veřejném zasedání odvolacího soudu byl vyrozuměn pouze fikcí za situace, kdy byl státním zástupcem navrhován důkaz provedením doplňujícího výslechu znalce, s kterýmžto návrhem se odvolací soud ostatně nijak nevypořádal. O jeho vlastním odvolání přitom Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 5 To 322/2019, které obviněnému doposud nebylo doručeno, a tudíž je nemůže napadnout mimořádným opravným prostředkem. Odvolací soud tvrdí, že v době konání neveřejného zasedání o tomto odvolání mu nebylo doručeno jeho odůvodnění, avšak toto bylo v tom čase doručeno soudu nalézacímu, jehož prostřednictvím bylo doručováno soudu druhé instance.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný uvedl, že v napadeném rozhodnutí jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, zejména závěry ohledně rozporu v jednotlivých výpovědí zasahujících policistů P. D. a M. S. a skutečnosti, že v dané věci nebyl proveden znalecký posudek, tak jak navrhovala obhajoba, jež by tyto rozpory bez všech pochybností odstranil.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho řádného opravného prostředku kvůli nedoručení odůvodnění odvolání, přestože toto bylo doručeno Okresnímu soudu v Jihlavě, což lze ověřit z datové schránky.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, č. j. 5 To 322/2019-267, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 3. 2019, č. j. 13 T 108/2017-211, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 5. 2020, sp. zn. 1 NZO 380/2020.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že stran námitky uplatněné obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se jedná o námitku neopodstatněnou. Uložení zásilky podle § 64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání. V tomto konkrétním případě tedy obviněnému bylo vyrozumění o veřejném zasedání zasíláno na obě adresy jím v řízení uvedené a v jeho průběhu nezměněné. Vyrozumění bylo v případě obou zmíněných adres uloženo v souladu s § 64 odst. 3 písm. c) tr. ř. u pošty dne 9. 9. 2019, protože adresát nebyl zastižen. Během 10 dnů nebylo žádné z nich vyzvednuto, a tudíž 19. 9. 2019 došlo k jejich fiktivnímu doručení ve smyslu § 64 odst. 4 tr. ř. Státní zástupce zdůraznil, že veřejného zasedání odvolacího soudu se zúčastnil obhájce obviněného, jenž neměl k jednání v nepřítomnosti svého klienta žádné námitky a nenavrhoval např. ani doplnění dokazování. Soud důkazní návrh státního zástupce na provedení doplňujícího výslechu znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., označil za nadbytečný, tedy není pravdou, že by se odvolací soud s tímto nijak nevypořádal. Tento postup soudu je naprosto postačující i s přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1507/2016. Za nastíněného stavu má státní zástupce za to, že ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání porušena nebyla.

Jestliže se jedná o námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak státní zástupce uvedl, že tyto jsou specifikovány velmi stručně, neurčitě a v podstatě jen formálně. S poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Předmětný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002 a řada dalších – např. 11 Tdo 684/2017, 7 Tdo 682/2015 či 7 Tdo 1051/2011). Ve věci přitom nelze shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Skutková zjištění obou soudů učiněná po vyhodnocení důkazního materiálu včetně z nich vycházejícího právního posouzení jsou výstižně shrnuta v odstavcích 7. – 11. rozsudku prvoinstančního soudu a 8. - 10. rozsudku soudu druhého stupně, na něž pro stručnost státní zástupce odkazuje a souhlasí s nimi.

Stran namítaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy že byl odmítnut jeho řádný opravný prostředek, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, státní zástupce uvedl, že dovolací argumentace evidentně směřuje nikoliv vůči rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 5 To 322/2019, proti němuž je dovolání výslovně podáno, nýbrž vůči usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 5 To 322/2019. Obviněný sám ovšem v dovolání uvádí, že mu toto usnesení nebylo doručeno, a tudíž jej dovoláním nemůže napadnout. Tento dovolací důvod je tak uplatněn naprosto irelevantně, když směřuje proti úplně jinému rozhodnutí, než které je dovoláním napadeno. Odůvodnění podaného odvolání přitom bylo do datové schránky Okresního soudu v Jihlavě dodáno 4. 9. 2019 v 18:51 hod., tedy až poté, co tentýž den od 14:15 hod. do 14:25 hod. proběhlo neveřejné zasedání druhoinstančního soudu, který v něm o odmítnutí odvolání rozhodl. Výzva k odstranění vad odvolání podle § 251 odst. 1 tr. ř. byla předtím obhájci obviněného doručena už 16. 8. 2019.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 5 To 322/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy soud zrušil celý výrok o trestu, o němž poté znovu rozhodl, a současně zrušil výrok o zproštění obžaloby). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má tedy dvě alternativy uplatnění. První dopadá na situace, kdy soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný předmětný dovolací důvod uplatnil v jeho první variantě, kdy však svými námitkami nesměřuje proti dovoláním výslovně napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, č. j. 5 To 322/2019-267, ale proti usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2019, č. j. 5 To 322/2019-234, jímž bylo podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítnuto jeho odvolání, neboť nebyly splněny procesní podmínky pro jeho řádné projednání.

Obviněný uvedl, že mu předmětné rozhodnutí nebylo doručeno, proto jej nemůže napadnout dovoláním. Jelikož je dovolání mimořádným opravným prostředkem značně formalizovaným a napadené rozhodnutí lze přezkoumávat pouze z důvodů výslovně uvedených dovolatelem, v obecné rovině je uvedená námitka zcela irelevantní, neboť směřuje do rozhodnutí, které není předmětem dovolacího řízení.

Jelikož však soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu, lze k předmětné námitce nad rámec výše uvedeného uvést, že z obsahu spisového materiálu se podává, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2019, č. j. 5 To 322/2019-234, bylo obviněnému doručeno spolu s dovoláním napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, č. j. 5 To 322/2019-267, dne 31. 1. 2020 v 9.00 hod., kdy si obviněný oproti podpisu osobně poštovní zásilku od Okresního soudu v Jihlavě převzal (doručenka na č. l. 280b). Jeho obhájci, Mgr. Luďkovi Růžičkovi, byla obě rozhodnutí doručena prostřednictvím datové schránky již dne 23. 10. 2019 (č. l. 280b).

Stran nesprávného postupu odvolacího soudu lze pak uvést, že ze spisového materiálu se podává, že obviněnému byl rozsudek nalézacího soudu doručen dne 31. 5. 2019, kdy jej osobně převzal (č. l. 228). Jeho obhájci byl doručen prostřednictvím datové schránky již 18. 3. 2019 (č. l. 214). Obhájce následně ve lhůtě pro podání odvolání podal k Okresnímu soudu v Jihlavě blanketní odvolání (č. l. 220). Jelikož ze strany obhájce nedošlo během jím uvedené lhůty 10 dní k řádnému odůvodnění blanketního odvolání, byla mu ze strany soudu zaslána výzva k odstranění vad, kdy mu byla současně stanovena lhůta 5 dnů a byl poučen o možnosti odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 3 tr. ř., pokud tak neučiní. Výzva byla obhájci doručena prostřednictvím datové schránky dne 16. 8. 2019 (č. l. 229), lhůta pro odstranění vad podaného odvolání tak uběhla dne 21. 8. 2019. Podle záznamu na č. l. 231v učinil odvolací soud dne 4. 9. 2019 v 11.10 hod. telefonický dotaz na Okresní soud v Jihlavě s tím, zda nebylo odvolání obviněného v mezidobí k soudu podáno. Krajský soud v Brně rozhodoval v neveřejném zasedání dne 4. 9. 2019 od 14:15 hod. do 14:25 hod. Odůvodnění odvolání, antidatované dnem 21. 8. 2019, bylo do datové schránky Okresního soudu v Jihlavě zasláno dne 4. 9. 2019 v 18.51 hod. Stěžejní je zde skutečnost, že lhůta stanovená soudem k odstranění vad podaného odvolání uběhla dne 21. 8. 2019, přičemž odůvodnění odvolání bylo soudu zasláno až dne 4. 9. 2019, tedy po lhůtě. Uvedené skutečnosti jsou uvedeny na záznamu založeného na č. l. 249 spisu, kdy Nejvyšší soud konstatuje, že tyto zcela odpovídají záznamům a listinám založených ve spisovém materiálu.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že o veřejném zasedání odvolacího soudu byl vyrozuměn pouze fikcí za situace, kdy byl státním zástupcem navrhován důkaz provedením doplňujícího výslechu znalce, s kterýmžto návrhem se odvolací soud ostatně nijak nevypořádal. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.

Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).

Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení § 234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).

Podle § 238 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení.

Obecné ustanovení § 234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti.

Obviněný se v době neveřejného zasedání nenacházel ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy postup podle § 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházel v úvahu.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

Předvoláním osoby tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.

Ze záznamu na č. l. 237 spisu se podává, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na den 2. 10. 2019 v 9.30 hod. toliko vyrozuměn (a to „vzorem č.14“), kdy mu bylo zasíláno na dvě jím v řízení uvedené adresy, a to adresu trvalého bydliště (XY, XY) a adresu uvedenou obviněným pro účely doručování ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 63 odst. 2 tr. ř. (XY, XY). Jelikož adresát, obviněný, nebyl zastižen, byly obě zásilky uloženy u poskytovatele poštovních služeb v souladu s ustanovením § 64 odst. 3 písm. c) tr. ř., a to dne 9. 9. 2019.

Podle § 64 odst. 4 věta první tr. ř. nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.

Jelikož během uvedené lhůty 10 dnů nebyla ani jedna ze zásilek vyzvednuta, došlo dnem 19. 9. 2019 k jejich fiktivnímu doručení ve smyslu § 64 odst. 4 tr. ř. Lhůta 5 dní k přípravě k veřejnému zasedání podle § 233 odst. 2 tr. ř. byla zachována (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 647/2017). Zásilky byly následně vráceny soudu druhého stupně (č. l. 260, 262) a písemnost byla vyvěšena na úřední desce v souladu s ustanovením § 64 odst. 4 věta třetí tr. ř. (č. l. 261).

Obviněný byl v rámci veřejného zasedání řádně zastoupen svým obhájcem, který k nepřítomnosti obviněného k dotazu soudu pouze uvedl, že k jeho neúčasti nemůže podat žádné bližší informace. Po vyhlášení usnesení o tom, že se veřejné zasedání bude konat v nepřítomnosti obviněného, nevznesl žádné námitky (protokol o veřejném zasedání č. l. 263). Právo obviněného na obhajobu bylo tedy zachováno.

Nejvyšší soud v daných souvislostech akcentuje, že odvolací soud v posuzované věci v souladu se zákonem vymezil a také dodržel mantinely odvolacího řízení – podmínky, za kterých bude probíhat, zvláště pokud jde o konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného. Soud dodržel předepsané podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného jako osoby, kterážto byla o veřejném zasedání toliko vyrozuměna.

Nad rámec uvedeného lze uvést, že odvolací soud nepřistoupil k žádnému doplnění dokazování. K alternativnímu návrhu státního zástupce na provedení doplňujícího výslechu znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., uvedl, že tento považuje za zcela nadbytečný, neboť potvrzení či vyvrácení tvrzení obžalovaného o požitém alkoholu před předmětnou jízdou, resp. k upřesnění stavu jeho podnapilosti v inkriminované době nemohly mít žádný vliv na právní kvalifikaci skutku ani jiné podstatné okolnosti případu (bod 10. napadeného rozsudku).

S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud námitky obviněného neopodstatněnými.

Obviněný dále uplatil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy namítl, že v projednávané věci spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, „zejména závěry ohledně rozporu v jednotlivých výpovědích zasahujících policistů P. D. a M. S. a skutečnosti, že v dané věci nebyl proveden znalecký posudek, tak jak navrhovala obhajoba, jež by tyto rozpory bez všech pochybností odstranil“.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených výše tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Obviněný v obecné rovině vznesl námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, konkrétně výpověďmi zasahujících policistů P. D. a M. S. Takto zcela kuse formulovaná námitka však svou neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. Obviněný neuvádí, v čem by měly být výpovědi zasahujícím policistů v rozporu se skutkovými zjištěními, ani žádné jiné právně relevantní skutečnosti, na jejichž podkladě by mohl Nejvyšší soud do skutkových zjištění nalézacího, potažmo odvolacího soudu zasáhnout. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotněprávní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitku skutkového charakteru, kterou směřoval do oblasti dokazování a jejímž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Takový postup však není v rámci dovolacího řízení možný.

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který obviněný podle svého vyjádření shledává. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jihlavě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Odvolací soud provedl toliko změnu v otázce právního posouzení, kdy skutková zjištění nedošla žádné změny. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

K námitkám týkajících se obviněným navrhovaného a neprovedeného důkazu znaleckým posudkem k objasnění pohybu vozidel na dvoře, lze uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu, z níž se podává, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě by se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud se návrhem obviněného zabýval a v rámci odůvodnění rozvedl, z jakého důvodu uvedený návrh neakceptoval. V tomto bodě lze odkázat na bod 8. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž současně nedovodil právní relevantnost uplatněných námitek, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného R. N. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru