Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 465/2020Usnesení NS ze dne 20.05.2020

HeslaMimořádné snížení trestu odnětí svobody
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.465.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 58 odst. 1,5 tr. zák.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 465/2020-1388

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných R. B., nar. XY, trvale bytem XY, XY, J. Č., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a J. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 8 To 59/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 7/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 2 T 7/2018, byl obviněný R. B. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný J. Č. byl tímto rozsudkem uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 145 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný J. S. byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 145 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a o trestu obviněného K. P. Popsané trestné činnosti se obvinění dopustili tím, že

„po předchozím požívání alkoholických nápojů dne 5.6.2016 kolem 02.50 hod. v Praze 5 – Hlubočepy, XY, v baru „XY“ v přítomnosti nejméně barmanky poškozené N. H., poškozeného Š. B., V. K., L. K., J. Ch., K. P. staršího, poté, co se poškozený A. N. slovně zastal barmanky N. H., nejprve jej úderem pěstí napadl obžalovaný P., přičemž A. N. úder opětoval, následně k obžalovanému P. přiběhli ostatní obžalovaní, přičemž obžalovaný B. nejméně jednou máchl lahví od piva ve směru k poškozenému A. N., následně poškozeného A. N. vytlačili do vedlejší místnosti baru, kde ve fyzickém napadání poškozeného pokračovali tak, že jej obžalovaní Č. a S. opakovaně bili pěstmi do hlavy, obžalovaný B. poškozeného střední silou udeřil lahví od piva do hlavy a dále jej vícekrát kopali do těla, čímž poškozenému způsobili tři tržné rány v temenně-týlní krajině o velikosti 2-3 cm a 1 x 1 cm, pohmoždění měkkých tkání v podobě silného otoku nad levým obočím, řeznou ránu mezi malíkem a prsteníkem pravé ruky a pohmoždění pravého lokte, levého ramena, levého kolena a malíku vlevo, přičemž poškozený N. byl převezen Zdravotnickou záchrannou službou hl. m. Prahy k ošetření do Fakultní nemocnice Praha – Motol s následnou pracovní neschopností do 19.7.2016, přičemž obžalovaní Č. a S. museli být nejméně srozuměni s tím, že takto vedenými útoky na hlavu a tělo poškozeného lze způsobit i vážná poranění (zlomeniny obličejových kostí, krvácení do oční koule, odchlípnutí sítnice, nitrolební poranění – krvácení do mozkových obalů), přičemž kopy zvyšují razanci útoku a pravděpodobnost způsobení vážného poranění (trhliny ledvin, sleziny, jater, mnohočetné zlomeniny žeber, pohmoždění plic, poranění mezižeberních cév), a obžalovaný B. musel být nejméně srozuměn s tím, že úder lahví od piva mohl vést i k vážnému poranění (nitrolebnímu poranění – krvácení do mozkových obalů), následně obžalovaný B. bezdůvodně udeřil dvakrát velkou silou pěstí do obličeje poškozeného Š. B., čímž mu způsobil pohmoždění měkkých tkání v oblasti levého čelistního kloubu se zlomeninou kloubního výběžku dolní čelisti s posunem úlomku, přičemž musel být nejméně srozuměn s tím, že údery pěstí vedenými do hlavy velkou silou mohou vzniknout vážná poranění (zlomeniny i jiných obličejových kostí, krvácení do oční koule, odchlípnutí sítnice, nitrolební poranění – krvácení do mozkových obalů), následně byl poškozený Š. B. převezen Zdravotnickou záchrannou službou hl. m. Prahy k ošetření do Fakultní nemocnice Praha – Motol, přičemž při odchodu z baru obžalovaný B. záměrně shodil pokladnu s tiskárnou, čímž provozovateli baru poškozenému M. B. způsobil škodu nejméně 5345 Kč a následně, když poškozená N. H., která před nimi ze strachu utekla ven, obžalovaní B. a S. za ní běželi a vyhrožovali, že pokud zavolá Policii ČR, tak ji zabijí“.

2. Za to byl obviněnému R. B. uložen podle § 145 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému J. Č. byl podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Obviněnému J. S. byl podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.

3. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným R. B. a J. S. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené N. H. nemajetkovou újmu ve výši 10.000 Kč. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli poškození M. B. a A. N. se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení věcech občanskoprávních.

4. O odvoláních obviněných a odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 8 To 59/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných R. B., J. Č. a J. S. částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech uložených těmto třem obviněným. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu sám ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného R. B. podle § 145 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 58 odst. 1, 5 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Obviněného J. Č. odsoudil podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 58 odst. 1, 5 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Obviněného J. S. odsoudil podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 58 odst. 1, 5 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

5. Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněných z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Nejvyšší státní zástupce namítl, že zákonné podmínky pro aplikaci moderace podle § 58 odst. 1, 5 trestního zákoníku v předkládané věci nebyly splněny. Z obecných polehčujících okolností lze obviněným R. B. a J. Č. přiznat bezúhonnost, náhradu škody poškozeným A. N. a Š. B. a omluvu poškozeným. U obviněných však na druhou stranu nelze spatřovat úplnou sebereflexi, jelikož jejich postoj ve skutečnosti nesvědčí o opravdovém náhledu na jejich protiprávní jednání, jakožto základní předpoklad jejich nápravy. Z hlediska závažnosti jednání obviněných nelze přehlédnout, že se nejednalo o obyčejnou hospodskou rvačku, ale o brutální napadení poškozeného A. N., do kterého se postupně zapojili všichni čtyři obvinění. Obviněný R. B. následně při odchodu z místa ještě silou srazil na zem pokladnu s tiskárnou a společně s obviněným J. S. vyhrožovali na ulici poškozené barmance N. H., že pokud zavolá policii, tak ji zabijí. Za jakkoli mimořádnou nelze považovat ani dobu, po kterou se trestní řízení vedlo. Ve vztahu k podmínkám podle § 58 odst. 5 trestního řádu poukázal nejvyšší státní zástupce na konkrétní povahu uskutečněného pokusu. Šlo o razantní způsob vedení útoku na tělo poškozených, jeho intenzita a zvolené prostředky byly způsobilé poškozeným přivodit velmi závažná zranění. Skutečnost, že taková vážná poranění způsobena nebyla, je okolností nezávislou na vůli obviněných, ale toliko shodou šťastných náhod a nastalou díky včasnému lékařskému ošetření. Poškozeného A. N. obvinění přitom zanechali na místě činu vážně zraněného a od krve, aniž by se snažili mu poskytnout alespoň základní první pomoc. Navíc z místa činu odešli, aniž by projevili jakoukoli snahu důsledky svého jednání řešit a v nevhodném a neurvalém chování pokračovali i před barem ve vztahu k poškozené N. H. Popsané okolnosti rozhodně nesvědčí o nižší míře závažnosti podniknutého pokusu trestného činu. Důvody pro aplikaci § 58 odst. 5 trestního zákoníku dále podle nejvyššího státního zástupce zeslabuje okolnost, že obvinění nebyli odsouzeni toliko za pokus trestného činu, když ve stadiu pokusu zůstal pouze nejzávažnější přisouzený trestný čin. Všichni obvinění však již dokonali přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, obvinění J. S. a R. B. se dále dopustili též dokonaného přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a obviněný R. B. nadto ještě dokonaného přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku.

6. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 8 To 59/2019 (ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2019, sp. zn. 8 To 59/2019), ve vztahu k obviněným R. B., J. Č. a J. S., jakož současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obviněným.

8. Obviněný R. B. se k dovolání vyjádřil prostřednictvím obhájkyně Mgr. Karolíny Babákové a obhájce JUDr. Víta Svobody. Uvedl, že zákonné podmínky mimořádného snížení trestu odnětí svobody byly v jeho případě splněny. Oba soudy i přes relativně velmi mírné následky na straně poškozených kvalifikovaly jeho jednání jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Zmiňovaná razance útoku tak byla soudy do právní kvalifikace jeho jednání již pojata. Bez této skutečnosti by jeho jednání bylo možno posoudit dokonce jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 trestního zákoníku. Soudy tedy jeho jednání kvalifikovaly nejpřísnějším možným způsobem (dokonce nad rámec obžaloby) a odvolací soud zcela v souladu se zásadami ukládání trestů aplikoval § 58 trestního zákoníku. Ohledně jednotlivých podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody odkázal obviněný na rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí R 21/1970. Podle obviněného již samotné splnění podmínek podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku samo o sobě postačovalo ke snížení uloženého trestu pod zákonnou sazbu. V jeho případě je navíc dán i důvod podle § 58 odst. 5 trestního zákoníku, kdy nejzávažnější trestný čin zůstal v rovině pokusu. Obviněný rovněž zdůraznil, že svého protiprávního jednání zcela dobrovolně zanechal a nezpůsobil tak vážnější následky. Uložení nepodmíněného trestu by bylo podle obviněného v rozporu se zásadou individualizace trestu ve smyslu § 39 trestního zákoníku. Obviněný se domnívá, že postup odvolacího soudu odpovídá také rozhodnutí R 11/1968-I a rozhodnutí zveřejněnému v Soudních rozhledech, 2001, č. 44.

9. Vzhledem k výše uvedenému obviněný R. B. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

10. Obviněný J. Č. se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřil prostřednictvím obhájce JUDr. Víta Svobody a uplatnil totožné argumenty a učinil stejný návrh na rozhodnutí dovolacího soudu jako obviněný R. B.

11. Obviněný J. S. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Johany Hlaváčové k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že stále trvá na tvrzení, že se žádného trestného jednání nedopustil a nikoho fyzicky nenapadl, naopak se snažil obviněného J. Č. z místa odtáhnout a celý konflikt ukončit. Jelikož trestní řízení mělo negativní vliv na jeho psychiku, rozhodl se uložený trest akceptovat a ve své obhajobě již nepokračovat. Proto nepodal dovolání. Obviněný má za to, že veškeré okolnosti uvedené odvolacím soudem jednoznačně naplňují zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody.

12. Obviněný J. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265j trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

13. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byly obviněným uloženy tresty.

15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložení trestu mimo zákonnou sazbu představuje jak nedůvodné překročení horní hranice trestní sazby, tak i nezákonné prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). Podstata dovolací argumentace spočívala v tom, že obviněným byly nalézacím soudem uloženy tresty ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, neboť nebyly splněny podmínky aplikace § 58 odst. 1, 5 trestního zákoníku. Jeho výhrady tak lze pod uplatněný důvod dovolání podřadit.

17. Podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.

18. Podle § 58 odst. 5 trestního zákoníku může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.

19. Citovaná ustanovení jsou prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku (srov. k tomu výklad v odborné literatuře – zejména Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.). Ve spojitosti s rekodifikací trestního práva hmotného se též hovořilo o benevolentnějším uplatňování tohoto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody oproti dřívější úpravě obsažené v § 40 trestního zákona účinném do 31. 12. 2009, a to už jen proto, že došlo k úpravě (faktickému zmírnění) podmínek snížení trestu pod dolní hranici ve vyšších odstavcích § 58 trestního zákoníku v porovnání s § 40 trestního zákona. Hovořilo se též o tom, že jde o jakýsi korektiv a vyvážení absence § 88 odst. 1 trestního zákona, podle něhož se k okolnosti, která podmiňovala použití vyšší trestní sazby, přihlédlo jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Toto ustanovení bylo vypuštěno z důvodu změny koncepce pojetí trestného činu. Nadále se nemělo vycházet z materiálního pojetí trestného činu (srov. zejména § 3 odst. 1, 2 a 4 trestního zákona, ale též řadu dalších ustanovení – např. § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 12, § 41 odst. 1, § 294 trestního zákona a mnohé další), ale z pojetí formálního (srov. zejména § 13 odst. 1 trestního zákoníku) s důsledným uplatňování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018).

20. Uplatnění § 58 trestního zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Bude velmi záležet na individuálním posouzení konkrétního případu soudem a řádném zdůvodnění jeho postupu. Z jeho vlastní podstaty je proto obtížné tyto situace vzájemně porovnávat a paušalizovat.

21. V projednávané věci odvolací soud takto ve vztahu k podmínkám podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku v případě obviněného R. B. přihlédl k jeho dosavadní bezúhonnosti a kladnému hodnocení jeho osobnosti znalci z odvětví psychiatrie a psychologie, kteří u něj neshledali žádné agresivní rysy či sklony k protiprávnímu chování; shodli se na tom, že u něho šlo o ojedinělé vybočení z jinak řádného života, zapříčiněné nadměrným požitím alkoholu v souvislosti s oslavou svých narozenin. Sám obviněný konflikt s poškozeným nezahájil, přestože se do něj následně zapojil v největší míře. V jeho prospěch svědčí podle odvolacího soudu i jeho následný přístup k poškozeným, které kontaktoval, omluvil se jim a poměrně velkoryse se s nimi finančně vyrovnal. Útok ani u jednoho s poškozeným nezanechal trvalé následky a poškození považují celou záležitost za jednou pro vždy vyřízenou. U obviněného J. Č. vzal soud v úvahu jeho bezúhonnost a projevenou lítost nad spáchaným jednáním. Obviněný se poškozenému rovněž omluvil a mimosoudně se s ním finančně vyrovnal způsobem, který poškozený považuje za dostatečný. U obviněného J. S. přihlédl odvolací soud k tomu, že jeho podíl na napadení poškozeného byl ve srovnání s jeho dvěma spolupachateli jednoznačně nejmenší, když mu byl prokázán pouze jeden úder pěstí směřující na hlavu ležícího poškozeného. Odvolací soud sice nepřehlédl, že tento obviněný má celkem tři záznamy v rejstříku trestů, zohlednil však, že se jednalo o trestnou činnost nenásilné povahy (zanedbání povinné výživy), přičemž od posledního odsouzení uplynulo deset let. Soud dále u všech obviněných zohlednil, že od činu již uplynul delší časový odstup, více než tři roky.

22. Ve vztahu k podmínkám aplikace § 58 odst. 5 trestního zákoníku vzal odvolací soud v úvahu, že obvinění sice naplnili skutkovou podstatu více trestných činů, ovšem nejpřísněji trestný čin, zvlášť závažný zločin spáchaný v kvalifikované skutkové podstatě, zůstal ve stadiu pokusu. K tomu odvolací soud uvedl, že trestní sazby u zvlášť závažných zločinů proti životu a zdraví jsou nastaveny ve značně vysoké výměře proto, že se u těchto deliktů předpokládá způsobení smrti nebo vážného poškození lidského zdraví jako jedné z nejvýše uznávaných, a tedy i nejpřísněji chráněných hodnot v civilizovaném světě. Proto je při ukládání trestů v konkrétních případech vždy třeba zohlednit skutečnost, jestliže k tomuto následku nedošlo, byť nezávisle na vůli pachatele.

23. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody vcelku přesvědčivě, přičemž proti jeho úvahám nelze mít žádných podstatných výhrad. Podle rozhodnutí Nejvyššího soud uveřejněného pod č. 21/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek totiž nelze vyloučit, že více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabudou v konkrétním případě takového významu, že je bude možno posoudit jako výjimečné okolnosti případu ve smyslu § 58 trestního zákoníku. (K tomu viz usnesení NS sp. zn. 5 Tdo 1356/2018.) Zejména ve vztahu k obviněnému R. B. je argumentace odvolacího soudu přesvědčivá. U ostatních dvou obviněných lze postup odvolacího soudu akceptovat pouze při zohlednění jejich významně menšího podílu na vytýkaném jednání, jež se projevil v právní kvalifikaci jejich činu, kdy by v případě ukládání trestu v zákonné trestní sazbě došlo k jistému nepoměru trestů mezi těmito obviněnými a obviněným R. B. z hlediska jejich účasti na trestném činu.

24. Za neopodstatněné pak lze označit námitky poukazující na povahu a závažnost napadení poškozeného, kdy se podle nejvyššího státního zástupce nejednalo o obyčejnou hospodskou rvačku. Obhájkyně obviněného R. B. k tomu příhodně uvedla, že oba soudy i přes relativně velmi mírné následky na straně poškozených kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Zmiňovaná razance útoku tak byla soudy do právní kvalifikace činu již pojata. Bez této skutečnosti by jednání bylo možno posoudit dokonce jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 trestního zákoníku. Soudy tedy jednání kvalifikovaly nejpřísnějším možným způsobem (dokonce nad rámec obžaloby) a odvolací soud zcela v souladu se zásadami ukládání trestů aplikoval § 58 trestního zákoníku. Dovolateli pak nelze přisvědčit ani v tom, že by odvolací soud pominul skutečnost, že se obvinění dopustili více trestných činů, kdy ve stadiu pokusu zůstal pouze jeden z nich. Odvolací soud se s touto okolností vypořádal, přičemž vyšel z toho, že zbývajícím dokonaným trestným činům odpovídala výrazně nižší trestní sazba než právě nejpřísnějšímu zvlášť závažnému zločinu, který ovšem zůstal ve stadiu pokusu.

25. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky nejvyššího státního zástupce nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).Poučení:

V Brně dne 20. 5. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru