Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 457/2015Usnesení NS ze dne 20.05.2015

HeslaDokazování
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu
Prospěch
Ultima ratio
Zneužívání pravomoci veřejného činitele
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.457.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 158 odst. 1 tr. zák.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2264/15 ze dne 04.11.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 457/2015-87

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovoláních podaných J. L., J. J., J. V.,ao dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněných J. V., D. Š., J. P., a L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 458/2014 ze dne 19. 11. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 180/2010, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 458/2014 ze dne 19. 11. 2014 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 180/2010 ze dne 16. 6. 2014 k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušují, a to v části týkající se obviněných J. V., D. Š., J. P. a L. B.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje, aby věc obviněných J. V., D. Š., J. P. a L. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných J. L., Ing. J. J. a J. V. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 5 T 180/2010, byl obviněný bývalý kpt. J. V. uznán vinným pod bodem 1) citovaného rozsudku trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.) ve znění zákona č. 52/2009 Sb.; dále byl J. V. uznán vinným pod bodem 2) citovaného rozsudku návodem podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve znění zákona č. 52/2009 Sb.; obviněný nprap. J. L. byl uznán vinným pod bodem 2) citovaného rozsudku trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 52/2009 Sb.; obviněný por. Ing. J. J. byl uznán vinným pod bodem 2) citovaného rozsudku trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 52/2009 Sb. Této trestné činnosti se dle skutkových zjištění okresního soudu dopustili tím, že:

obviněný bývalý kpt. J. V.

1) jako příslušník Policie České republiky zařazený jako vrchní komisař u Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, expozitura P., na svém pracovišti v P. bez služebního důvodu, a tedy v rozporu mj. s § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, provedl ve dne 30. 9. 2005 prostřednictvím aplikace „P. D.“ zvané „B.“ v centrálních registrech, a to v evidenci pátrání po osobách a v registru stíhaných, podezřelých a prověřovaných osob, což byly elektronické veřejně nepřístupné informační systémy a databáze Policie České republiky a Ministerstva vnitra České republiky, lustraci k osobě V. S. P., kdy výstupy z těchto lustrací čítající nejméně 2 listy včetně fotografie V. S. P. si ponechal i po skončení služebního poměru u Policie ČR ke dni 31. 12. 2007, a to až do 18. 2. 2009, kdy byly nalezeny v jeho bydlišti policejním orgánem při domovní prohlídce, přičemž výše uvedené lustrace provedl a výstupy z těchto lustrací si opatřil a neoprávněně shromáždil pro svou soukromou potřebu z blíže nezjištěných důvodů,

obviněný J. V., nprap. J. L. a por. Ing. J. J.

2) v přesně nezjištěné době před 13.18 hod. dne 11. 6. 2008 či nedlouho před tímto dnem na přesně nezjištěném místě přesně nezjištěnou formou J. V. požádal por. Ing. J. J. či nprap. J. L., popř. oba tyto obviněné o provedení lustrací pro jeho soukromou potřebu k osobám jmen P. Š. – mající vazbu na okres T., D. N.– mající vazbu na okres T., T. K., L. P., L. V. a M. – kdy informace zjištěné z těchto lustrací hodlal J. V. použít přesně nezjištěným způsobem ve prospěch D. Š., svého známého, jenž působil v obchodních společnostech TOP-RAPAX, a. s., ISTER, s. r. o., a TERES, spol. s r. o., popř. tyto společnosti fakticky ovládal, a od něhož věděl, že osoby těchto jmen jako zaměstnanci správních orgánů předešle rozhodovaly ve správních řízeních o uložení pokut výše uvedeným společnostem za porušení zákonů v oblasti životního prostředí či dávaly podnět České inspekci životního prostředí k zahájení správního řízení ve vztahu k těmto společnostem z obdobného důvodu, konkr.

- Ing. P. Š., byl vedoucím odboru životního prostředí Okresního úřadu T. a poté Městského úřadu T., a RNDr. D. N., byl referentem téhož odboru, jenž v minulosti ukládal pokuty společnosti TERES, spol. s r. o., a dával podnět České inspekci životního prostředí k zahájení správního řízení ve vztahu ke společnosti ISTER, s. r. o.,

- Ing. T. K., Ing. L. P., a Mgr. J. M., byli inspektory oddělení odpadového hospodářství České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát P., která v minulosti ukládala pokuty společnostem TOP-RAPAX, a. s., TERES, spol. s r. o., a ISTER, s. r. o., a

- Ing. V. V., byl zaměstnancem Ministerstva životního prostředí ČR, které působilo jako odvolací orgán ve správním řízení o výše uvedených pokutách uložených Okresním úřadem T. a Českou inspekcí životního prostředí,

v návaznosti na což por. Ing. J. J. jako příslušník Policie České republiky, zařazený jako komisař Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, Městského ředitelství P., na svém pracovišti v P. bez služebního důvodu, a tedy v rozporu mj. s § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, dne 11. 6. 2008 v době od 13.18 hod. do 14.15 hod. provedl prostřednictvím aplikace „P. D.“ zvané „B.“ v centrálních registrech, a to v centrálním registru obyvatel a v registru stíhaných, podezřelých a prověřovaných osob, což byly elektronické veřejně nepřístupné informační systémy a databáze Policie České republiky a Ministerstva vnitra České republiky, lustraci k osobám:

- P. Š. s datem narození v rozpětí a poté v rozpětí, přičemž u vylustrovaných osob tohoto jména a příjmení prověřil, zda nemají vazbu na okres T.,

- D. N.s datem narození v rozpětí, přičemž u vylustrovaných osob tohoto jména a příjmení prověřil, zda nemají vazbu na okres T.,

- T. K. s datem narození v rozpětí a poté s datem narození,

- L. P. s datem narození v rozpětí a poté s datem narození,

a nprap. J. L. dne 12. 6. 2008 jako příslušník Policie České republiky, zařazený jako inspektor Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, Městského ředitelství P., na svém pracovišti v P. bez služebního důvodu, a tedy v rozporu mj. s § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, dne 12. 6. 2008 v době od 14.11 hod. do 14.29 hod. provedl prostřednictvím aplikace „P. D.“ zvané „B.“ v centrálních registrech, a to v centrálním registru obyvatel a v registru stíhaných, podezřelých a prověřovaných osob, což byly elektronické veřejně nepřístupné informační systémy a databáze Policie České republiky a Ministerstva vnitra České republiky, lustraci k osobám:

- L. V. s datem narození v rozpětí, a poté s datem narození, a

- M. s datem narození v rozpětí,

přičemž por. Ing. J. J. i nprap. J. L. jako záminku k provedení těchto lustrací, ohledně nichž si byli vědomi, že je provádějí bez služebního důvodu pro soukromou potřebu J. V., uvedli při zadávání vstupních údajů nepravdivý důvod jejich provádění „poznatek k Tc /mlýn L./“

následně por. Ing. J. J. či nprap. J. L. v přesně nezjištěné době přesně nezjištěného dne nejpozději 16. 6. 2008 přesně nezjištěným způsobem J. V. předal výsledky těchto lustrací, z nichž byl vyhotoven blíže nezjištěným z těchto tří obviněných shrnující dokument, který byl poté nalezen uložený ve formě textového souboru s datem jeho vytvoření či poslední změny 16. 6. 2008 v počítači J. V. v jeho bydlišti policejním orgánem při domovní prohlídce provedené dne 18. 2. 2009.

Obviněný nprap. J. L. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 158 odst. 1 tr. zák. a § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání policisty Policie České republiky na dobu jednoho roku.

Obviněný por. Ing. J. J. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 158 odst. 1 tr. zák. a § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání policisty Policie České republiky na dobu jednoho roku.

U obviněného bývalého kpt. J. V. bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu, neboť trest uložený mu rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 6. 2013 č.j. 5 T 180/2010-1435, který ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 8 To 439/2013 nabyl právní moci dne 20. 11. 2013, byl dostatečný.

Oproti tomu byl tímto rozsudkem soudu prvního stupně podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěn obžaloby D. Š. pro skutek spočívající v tom, že:

dne 9. 6. 2008 v P. při společné schůzce D. Š. jako vedoucí spol. ISTER, s. r. o., požádal bývalého kpt. J. V. o zjištění informací, a to i nezákonným způsobem, o osobách, které jako zaměstnanci správních orgánů rozhodovaly ve správních řízeních o uložení pokut společnosti ISTER, s. r. o., a dalším společnostem, ve kterých figuroval D. Š., za porušení zákonů v oblasti životního prostředí, a to za účelem diskreditace těchto osob, následně se bývalý kpt. J. V. dne 10. 6. 2008 sešel po předchozí domluvě s nprap. J. L. a por. Ing. J. J., kterým zadal úkol zjistit informace o níže popsaných osobách, když por. Ing. J. J. a nprap. J. L. se dohodli na rozdělení provedení lustrací a následně por. Ing. J. J. jako policejní komisař Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, Městského ředitelství P., na svém pracovišti v P. v rozporu s § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a § 15 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, dne 11. 6. 2008 v době od 13.18 hod. do 14.14 hod. provedl na svém pracovišti v P. bez služebního důvodu pod svým loginem a heslem v neveřejně přístupném informačním systému Policie České republiky B., kdy databáze informací je uložena v elektronické podobě na serveru spravovaném Ministerstvem vnitra ČR, v centrálním registru obyvatel a v centrálním registru vozidel lustrace osob:

- P. Š., datum narození, přičemž u každé takové osoby (nejméně 25 osob tohoto jména a příjmení) prověřil, zda nemá vazbu na okres T., přičemž Ing. P. Š., je vedoucím odboru životního prostředí Městského úřadu T., který v minulosti ukládal pokuty společnostem, v nichž působil a působí D. Š. (TERES, spol. s r. o. a ISTER, s. r. o.),

- D. N., datum narození, přičemž u každé takové osoby (nejméně 48 osob tohoto jména a příjmení) prověřil, zda nemá vazbu na okres T., kdy RNDr. D. N., je referentem odboru životního prostředí Městského úřadu T., který v minulosti ukládal pokuty společnostem, v nichž působil a působí D. Š. (TERES, spol. s r. o., a ISTER, s. r. o.),

- T. K., přičemž Ing. T. K., je vedoucím oddělení odpadového hospodářství České inspekce životního prostředí P., která v minulosti ukládala pokuty společnostem, v nichž působil a působí D. Š. (TOP-RAPAX, a. s., a ISTER, s. r. o.),

- L. P., kdy L. P., je inspektorka oddělení odpadového hospodářství České inspekce životního prostředí P. a v minulosti ukládala pokutu společnosti, v níž působí D. Š. (ISTER, s. r. o.),

a nprap. J. L. dne 12. 6. 2008 jako policejní inspektor Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, Městského ředitelství P., na svém pracovišti v P. v rozporu s § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a § 15 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, dne 12. 6. 2008 v době od 14.11 hod. do 14.29 hod. provedl na svém pracovišti v P. bez služebního důvodu pod svým loginem a heslem v neveřejně přístupném informačním systému Policie České republiky B., kdy databáze informací je uložena v elektronické podobě na serveru spravovaném Ministerstvem vnitra ČR, v centrálním registru obyvatel a v centrálním registru vozidel lustrace osob:

- L. V., kdy Ing. V. V., je bývalým zaměstnancem Ministerstva životního prostředí ČR, OVSS III (P.), které působí jako odvolací orgán ve správním řízení o pokutách, uložených Českou inspekcí životního prostředí,

- M., kterého se nepodařilo ustanovit pro nedostatek relevantních údajů, přičemž Mgr. J. M., je bývalým inspektorem oddělení odpadového hospodářství České inspekce životního prostředí P. a v minulosti ukládal pokutu společnosti, v níž působí D. Š. (ISTER, s. r. o.),

přičemž oba obvinění uvedli při zadávání dat nepravý důvod lustrací a následně dne 13. 6. 2008 v době okolo 10.00 hod. nprap. J. L. předal bývalému kpt. J. V. výsledky těchto lustrací, který z nich dne 16. 6. 2010 vytvořil shrnující dokument určený pro D. Š.,

neboť, dle soudu prvního stupně, v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Dále byli rozsudkem soudu prvního stupně D. Š., J. V. a plk. JUDr. Ing. J. P. podle § 226 písm. a) tr. ř., a bývalý kpt. L. B. podle § 226 písm. b) tr. ř., zproštěni obžaloby pro skutek spočívající v tom, že:

dne 27. 8. 2008 požádal D. Š. bývalého kpt. J. V. prostřednictvím SMS zprávy o zjištění informací k osobě „T. V., Ú. n. L., věk, OSVČ“, a to i nezákonným způsobem, za účelem diskreditace jmenovaného, následně se oba obvinění dne 5. 9. 2008 osobně sešli a D. Š. upřesnil požadavky na informace o T. V., následně se bývalý kpt. J. V. dne 10. 9. 2008 sešel po předchozí domluvě s plk. JUDr. Ing. J. P., kterého požádal o zjištění informací o osobě T. V., přičemž tento požadavek dne 16. 9. 2008 v 8.00 hod. urgoval u plk. JUDr. Ing. J. P. SMS zprávou,

přičemž ihned poté se plk. JUDr. Ing. J. P. jako vedoucí odboru hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství Policie P. kraje na svém pracovišti v P. v rozporu s § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a § 15 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, dohodl s kpt. L. B., který následně dne 16. 9. 2008 v době okolo 12.12 hod. jako policejní inspektor odboru hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství Policie P. kraje na svém pracovišti v P. v rozporu s § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a § 15 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, bez služebního důvodu pod svým loginem a heslem v neveřejně přístupném informačním systému Policie České republiky B., kdy databáze informací je uložena v elektronické podobě na serveru spravovaném Ministerstvem vnitra ČR, v centrálním registru obyvatel a v centrálním registru vozidel provedl lustraci osoby T. V., a to podle rodného čísla, kdy jako záminku pro důvod lustrace uvedl spisovou značku jím zpracovávaného spisu PCZ-102/TC-2008-90, v němž však osoba T. V. nijak nefiguruje, a výstupy z lustrace následně předal plk. JUDr. Ing. J. P., který je po telefonické domluvě ze dne 16. 9. 2008 předal dne 17. 9. 2008 bývalému kpt. J. V.,

když T. V., byl do dne 4. 12. 2008 nadřízeným manželky D. Š. I. Š., u společnosti EKOBAL, spol. s r. o., která ho následně vystřídala ve funkci,

neboť soud prvního stupně dospěl k závěru, že v případě D. Š., bývalého kpt. J. V. a plk. JUDr. Ing. J. P. nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž jsou tito obžalovaní stíháni, a v případě obviněného bývalého kpt. L. B. v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

O odvoláních, která byla proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podána J. V., J. L., J. J., a o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch J. V., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 11. 2014 č. j. 8 To 458/2014-1978. Krajský soud podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem č. 2 a ve výrocích o trestech, včetně výroku o upuštění od souhrnného trestu ohledně obviněného J. V. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. následně znovu rozhodl tak, že:

obvinění nprap. J. L. a por. J. J. jsou vinni,

že jako příslušníci Policie České republiky na svém pracovišti v P. bez služebního důvodu, a tedy v rozporu s § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. provedli prostřednictvím aplikace „P. D.“ zvané „B.“ v centrálním registru obyvatel a v registru stíhaných, podezřelých a prověřovaných osob, což byly veřejně nepřístupné informační databáze Policie České republiky a Ministerstva vnitra České republiky, následující lustrace:

- 11. června 2008 J. J. k lidem jménem P. Š., D. N., T. K. a L. P.,

- 12. června 2008 J. L. k lidem jménem L. V., M.,

přičemž jako záminku při zadání vstupních údajů uvedli nepravdivý důvod.

Obviněný nprap. J. L. byl proto odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 158 odst. 1 tr. zák. a § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání policisty Policie České republiky na dobu jednoho roku.

Obviněný por. Ing. J. J. byl proto odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 158 odst. 1 tr. zák. a § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání policisty Policie České republiky na dobu jednoho roku.

Obviněný bývalý kpt. J. V. byl za jednání popsané v bodě č. 1 výroku o vině napadeného rozsudku odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře deseti měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 158 odst. 1 tr. zák. a § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání policisty Policie České republiky na dobu jednoho roku.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni z 20. listopadu 2013 sp. zn. 8 To 439/2013, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 6. 2013 č. j. 5 T 180/2010-1435, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dále byl J. V. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby ohledně jednání popsaného v bodě č. 2 obžaloby, neboť podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

Odvolání státního zástupce proti shora uvedenému rozsudku podané také ohledně D. Š., J. P. a L. B. a ohledně J. V. ve vztahu ke zprošťující části napadeného rozsudku bylo podle § 256 tr. ř. odvolacím soudem zamítnuto jako nedůvodné.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obvinění J. L., J. J. a J. V., a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných, náležitostí. Za splnění příslušných podmínek podal dovolání rovněž nejvyšší státní zástupce (dále jen státní zástupce), a to v neprospěch obviněných J. V., D. Š., J. P. a L. B.

Státní zástupce v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Ve svém dovolání především nesouhlasí s procesní nepoužitelností pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, kdy odvolací soud vycházel z nesprávného závěru ohledně procesní použitelnosti ve věci řádně opatřených důkazních prostředků. Pokud odvolací soud předmětné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu nepřipustil jako důkaz, učinil tak na podkladě nesprávného výkladu § 88 odst. 6 tr. ř. Z okruhu dostupných a zákonně opatřených důkazů tak byly vyloučeny takové důkazy, které přitom měly podstatný vliv na tvorbu skutkových zjištění. Dále dovozuje, že pokud odvolací soud výslovně neumožnil opatřené důkazní prostředky provést jako důkaz v řízení před soudem, byť pro takové provedení byly splněny všechny zákonné předpoklady, nastolil stav, kdy státním zástupcem řádně navržené důkazy jsou důkazy opomenutými, což je skutečnost umožňující průlom do skutkových zjištění soudů i v dovolacím řízení na podkladě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Opomenutí, z pohledu státního zástupce zcela zásadních důkazů, je totiž takovou vadou skutkových zjištění, jež dosahuje intenzity tzv. extrémního nesouladu ve skutkových zjištěních soudů. Dle státního zástupce měl nalézací soud takto své rozhodnutí zatížit vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně odvolací soud v části svého rozsudku, v níž jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl včas a řádně podané odvolání státního zástupce, měl zatížit své rozhodnutí vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za využití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V závěru svého dovolání státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu týkajícím se obviněných J. V., D. Š., J. P. a L. B., dále aby v tomto rozsahu zrušil i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu, a aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby dovolací soud postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K dovolání státního zástupce se následně vyjádřil JUDr. Ing. J. P. Ve svém vyjádření především uvedl, že důvody uvedené v dovolání státního zástupce jsou nepodložené. Dále podotkl, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř., když v odůvodnění usnesení nebyly přesně označeny skutečnosti, které by odůvodnily závěr o důvodnosti trestního stíhání. V rámci svého vyjádření J. P. dále uvedl, že jednáním státního zastupitelství došlo k zásadnímu nerespektování zásad a pravidel, podle nichž se usnesení o zahájení trestního stíhání vydává. Předmětné vyjádření rovněž obsahuje nesouhlas J. P. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

V obsahu jednotlivých vyjádření, doručených dovolacímu soudu, bylo dále uvedeno, že J. V. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, D. Š. prostřednictvím svého obhájce uvedl, že se k dovolání státního zástupce nebude vyjadřovat a zároveň souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a J. P. s L. B. prostřednictvím svého obhájce sdělili, že dovolání státního zástupce považují za nedůvodné a že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to s odkazem na § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný J. L. za důvod jím podaného dovolání označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozhodnutí vytkl, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném užití právní kvalifikace. Dle názoru dovolatele nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky skutkové podstaty žalovaného trestného činu. V řízení před nalézacím i odvolacím soudem navíc dovolatel spatřuje extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Namítána je i nenávaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a skutkovými zjištěními, jakož i neprovedení dovolatelem navrhovaných důkazů. Dovolatel dále uvádí, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, není možno podřadit pod jimi použitou právní kvalifikaci skutku, zejména když nebyla prokázána subjektivní stránka (ani nepřímý úmysl), pohnutka a motivace jeho jednání, neoprávněný prospěch, výkon pravomoci odporující zákonu a nebezpečnost činu pro společnost. Dovolatel dále nesouhlasí s aplikovanou právní kvalifikací uvedeného trestného činu a má za to, že postupem odvolacího soudu, který zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a nově definoval skutkovou větu výroku o vině, a to aniž by doplnil dokazování, došlo k porušení zákona, kdy zcela novým definováním skutku, bez doplnění dokazování, byla porušena dvojinstančnost řízení, jelikož proti takovému rozhodnutí není možné podat řádný opravný prostředek. Dokazování dále nemělo přinést jakýkoli důkaz o tom, jaká pohnutka a motivace by u obviněného vedla k tomu, aby lustroval neznámé osoby a jaký prospěch by z toho měl. Odvolací soud se dle dovolatele rovněž nezabýval otázkou společenské nebezpečnosti, kdy tento znak má v posuzovaném případě absentovat. Obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů a přikázal věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Ing. J. J. v důvodech svého dovolání uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozhodnutí vytkl, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel namítá, že ve vymezení skutku, tak jak je formulováno v napadeném rozhodnutí, zcela absentuje znak skutkové podstaty spočívající v opatření sobě neoprávněného prospěchu,az toho důvodu není skutek vymezený v napadeném rozhodnutí trestným činem. Dovolatel dále namítá, že provedení lustrací v aplikaci „P. D.“ zvaném „B.“ není výkonem pravomoci veřejného činitele. Dle dovolatele navíc jeho jednání nenaplňuje materiální znak trestného činu, tj. nezbytnou míru společenské nebezpečnosti, resp. že jeho odsouzení za trestný čin není v souladu se zásadou ultima ratio. Dovolatel se rovněž vyjádřil k procesní použitelnosti důkazů, opatřených v rámci domovní prohlídky, kdy příkaz k domovní prohlídce označil za nepřezkoumatelné rozhodnutí, neboť neobsahuje žádné konkrétní a věcné odůvodnění. Rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho obhajoba spočívající v tom, že lustrace nebyly provedeny neoprávněně, byla nad rozumnou pochybnost vyvrácena. Obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve vztahu k obviněnému zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrokovém bodu I. a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že se ve vztahu k odsouzenému ruší rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině pod bodem č. 2 a ve výroku o trestech a znovu se rozhoduje tak, že se odsouzený zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., případně, že se podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. V. jako důvod dovolání označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozhodnutí vytkl, že spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení jeho jednání. Dle názoru dovolatele došlo v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání, a to co se týče stupně nebezpečnosti činu pro společnost, když jeho jednání není možné považovat za trestný čin, a to právě z důvodu, že nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost. Dovolatel dále poukazuje na vady důkazního řízení, protože se soudy měly dopustit svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Dovolatel navíc poukazuje na skutečnost, že odvolacím soudem nebylo akceptováno použití odposlechů jako důkazů, avšak odposlechy byly důvodem pro to, aby byla nařízena domovní prohlídka, při které byly nalezeny předmětné lustrace. V tomto se drží linie, že bez odposlechů by neproběhla domovní prohlídka a bez domovní prohlídky by nebyly ani nalezeny lustrace. Dále podotýká, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, a proto nemůže být podkladem pro odsuzující rozsudek. Má tak za to, že namítané nedostatky v hodnocení soudů jsou takového rozsahu, aby mohly být považovány za porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovoláním J. L., Ing. J. J. a J. V. se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření nejprve uvedl, že nepovažuje za potřebné se blíže vyjadřovat ke skutkovým námitkám obviněných, kteří na základě vlastní interpretace důkazů dospívají k vlastním skutkovým závěrům, z nichž pak druhotně dovozují nesprávnost právního posouzení věci. V tomto lze jen obecně konstatovat, že objasnění neoprávněnosti jednání obviněných věnovaly soudy obou stupňů odpovídající pozornost. Státní zástupce se dále neztotožnil s námitkou, že jednáním obviněných nebyl naplněn znak „v úmyslu sobě opatřit neoprávněný prospěch“. Za neoprávněný prospěch totiž nelze považovat jen případnou majetkovou výhodu, ale i prospěch nemajetkový. Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že údaje zjišťované obviněnými v žádném případě nesloužily a ani nemohly sloužit pro jejich služební potřebu. Tím pak opatřovali sobě nemajetkový neoprávněný prospěch spočívající v přístupu k údajům, na které oni sami neměli právo. K námitce absence náležitého stupně nebezpečnosti činu pro společnost, jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty daného trestného činu, státní zástupce poznamenal, že již naplněním formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se tak uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Podle státního zástupce byl dán náležitý stupeň nebezpečnosti jednání obviněných pro společnost už jen tím, že se nejednalo o zcela nahodilé jednání obviněných, pokud systematicky lustrovali několik osob (obvinění L. a Ing. J.), resp. pokud považoval obviněný V. za potřebné si takto opatřené údaje uchovávat pro svou potřebu po delší dobu. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou Ing. J., že provedení lustrace v předmětných databázích není výkonem pravomoci veřejného činitele, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 880/2014 či sp. zn. 7 Tdo 1199/2014, které se této problematice věnovalo. Stejně tak nelze souhlasit s námitkou obviněných týkající se zákonnosti důkazů získaných při domovní prohlídce, když nelze dovodit, že příkaz k provedení domovní prohlídky by byl do té míry vadný, aby mohla být odůvodněna procesní nepoužitelnost důkazů zajištěných při domovní prohlídce. Důvodnou pak státní zástupce neshledal ani námitku obviněného L., že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, a to s odůvodněním, že za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat neprovedení jakéhokoli navrženého a soudy neprovedeného důkazu, ale pouze takový případ, kdy není provedení navrženého důkazu relevantně odůvodněno. K takové situaci však v dané věci nedošlo, když navrhovaný výslech vrátného byl vyhodnocen jako nadbytečný a nelze tak na něj nahlížet jako na opomenutý důkaz. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Přezkoumával-li však soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání státního zástupce a jednotlivých obviněných.

Jednotlivá dovolání obsahují námitky týkající se jednotlivých obviněných, v některých otázkách však obvinění vznášejí stejné výhrady, ve vztahu k nimž se jeví vhodné, aby na ně Nejvyšší soud nejprve reagoval v obecnější poloze.

I. k dovoláními namítanému stupni nebezpečnosti činu pro společnost

De facto všichni obvinění ve svých dovoláních namítají, že jimi prováděné lustrace nedosahovaly takové společenské nebezpečnosti, aby takové jednání mohlo být z materiálního hlediska posuzováno jako trestný čin.

Sama nebezpečnost činu pro společnost je (podle ustanovení vycházejících ze zákona č. 140/1961 Sb.) materiální podmínkou, která musí být splněna, aby se v konkrétním případě jednalo o trestný čin. K tomuto lze uvést i komentář k příslušnému ustanovení zákona (§ 3 odst. 2 tr. zák.), podle kterého čin může být posouzen jako trestný, jen je-li jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. Tato zásada přitom znamená, že jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou vůbec trestnými činy, i když jinak mají znaky některé skutkové podstaty. Omezení oblasti trestní represe jistými minimálními hranicemi je tak výrazem materiálního pojetí trestného činu a uplatnění zásady pomocné úlohy trestní represe. Ve své podstatě se jedná o přítomnost korektivu, který vylučuje případy, jež přesto, že formálně naplňují znaky některého trestného činu, nevyžadují trestní postih (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 29).

V souvislosti s materiální stránkou trestného činu je však možné poukázat na již dříve vyslovený názor Nejvyššího soudu, kdy při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sb. tr. rozh. pod č. R 43/1996). Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se tak aplikuje jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

Z obsahu rozhodnutí soudu nalézacího i soudu odvolacího je přitom zřejmé, že lustrace prováděné obviněnými neměly význam pro jejich práci, nýbrž sledovaly soukromý účel, když lustrace byly prováděny bez služebního důvodu.

Z uvedeného důvodu proto nelze dovodit, že závažnost uvedeného činu nedosahovala vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.) a že předmětný skutek byl ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávně právně posouzen jako trestný čin. Námitkám dovolatelů vedených v tomto směru nemohl za konstatovaných okolností Nejvyšší soud přisvědčit a přiznat jim opodstatnění.

II. k jednotlivým dovoláním

a) k dovolání J. L.

K namítaným rozporům mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a posouzením skutku na straně druhé, nenávaznosti mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, stejně jako neprovedení některých dovolatelem navrhovaných důkazů, je nutné poznamenat, že dovolatel prostřednictvím svých námitek vesměs polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Ve vztahu k obviněným J. L. a Ing. J. J. přitom již nalézací soud dovodil, že jimi lustrované údaje zcela zjevně nemohly mít relevantní souvislost s deklarovaným šetřením akce „M.“. Z nyní podaných dovolání dále nevyplývají žádné skutečně relevantní okolnosti, z nichž by bylo možno dospět k závěru, že tento skutkový závěr soudu je vadný do té míry, že by to odůvodňovalo zásah do skutkových zjištění soudů v dovolacím řízení. Ve věci tedy nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Povahu právně relevantních námitek navíc nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Zákon navíc nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Za porušení práva na spravedlivý proces tak nelze považovat neprovedení jakéhokoli navrženého a soudy neprovedeného důkazu. Jestliže tedy soud vzal v potaz navrhovaný výslech vrátného a vyhodnotil jej jako nadbytečný, nelze na něj nahlížet jako na opomenutý důkaz. Pokud by tedy obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, pak by s poukazem na výše uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

J. L. však ve svém dovolání rovněž namítá, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jednání, a to s ohledem na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, kdy provádění předmětných lustrací není možné považovat za trestný čin. Nicméně, jak již Nejvyšší soud uvedl na jiném místě tohoto rozhodnutí, v daném případě nelze dovodit, že závažnost uvedeného činu nedosahovala vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.) a že předmětný skutek byl ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávně právně posouzen jako trestný čin. Rovněž existence přímého úmyslu vyplývá z objektivních okolností jednání obviněného, jak je vylíčeno v tzv. skutkových větách a v odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí. Této námitce dovolatele tak nelze přisvědčit.

K námitce dovolatele, že nesouhlasí s aplikovanou právní kvalifikací trestného činu, kdy navíc nemělo dojít k naplnění skutkové podstaty žalovaného trestného činu, je možné uvést následující. K naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. se vyžaduje, aby se činu dopustil speciální subjekt – veřejný činitel, přičemž z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Přitom v této konkrétní věci se jedná právě o znak „opatření sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch přitom zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění, ať už materiální nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo. Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že údaje zjišťované obviněným v žádném případě nesloužily a ani nemohly sloužit pro jeho služební potřebu. Tím pak opatřoval sobě neoprávněný nemajetkový prospěch spočívající v přístupu k údajům, na které on sám neměl právo. Dále lze uvést, že objekt tohoto trestného činu je zřejmý, jelikož se jedná o zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který bude v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických (jako i právnických) osob. Výkonem pravomoci způsobem odporujícím zákonu je poté v této věci třeba chápat porušování nebo obcházení konkrétního zákona, kdy pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu se zákonem, v tomto případě zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, stejně jako zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

Námitce dovolatele, že odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a nově definoval skutkovou větu výroku o vině bez doplnění dokazování, čímž mělo dojít k porušení zákona, taktéž nelze přisvědčit. Odvolací soud totiž pouze zredukoval jinak obsáhlý skutkový popis, aniž by však došlo ke změně jeho významu. Nedošlo tak k nové definici skutkové věty, jak dovolatel namítá. K uvedenému lze dodat, že se ostatně jedná o námitku procesního charakteru, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání J. L. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.

b) k dovolání Ing. J. J.

Obdobně jako v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zaměřil na řešení procesních otázek týkajících se použitelnosti důkazů, potažmo namítá, že provedené důkazy neumožňují vyvození učiněných skutkových závěrů. Námitky jsou přitom pouhou polemikou dovolatele se způsobem hodnocení důkazů soudem a se skutkovými zjištěními, které z provedených důkazů vyvodil. Jako obiter dictum poté Nejvyšší soud uvádí, že námitka ohledně způsobu hodnocení lustrací a jejich neoprávněnosti je námitkou procesního typu, kterou nelze vzít z hlediska uplatněného dovolacího důvodu v potaz, nicméně i v tomto směru se jí soudy adekvátně zabývaly. Pokud by obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, pak by s poukazem na výše uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V případě námitky ohledně procesní nepoužitelnosti důkazů opatřených v rámci domovní prohlídky dovolatel pouze opakuje výhrady, které přednesl již ve svém odvolání a kterými se soud dostatečně zabýval v rámci odvolacího řízení. Nadto lze uvést, že samotný fakt, že soudce vydal příkaz k domovní prohlídce, který nebyl dostatečně odůvodněn, jak ukládá § 83 odst. 1 tr. ř., ještě automaticky neznamená, že by se jednalo o příkaz do té míry vadný, aby mohla být odůvodněna procesní nepoužitelnost důkazů zjištěných při domovní prohlídce. K tomu je potřeba podotknout, že se jedná o námitku procesního typu, kterou nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve vztahu k námitce dovolatele, že provedení předmětných lustrací v uvedených aplikacích není výkonem pravomoci veřejného činitele, je možné poznamenat, že tímto se zabýval již soud prvního i druhého stupně. Dovolatel přitom opětovně uvádí svůj pohled na věc, aniž by přednesl jiné argumenty. S přihlédnutím k ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. a k dalším skutečnostem však lze dovodit, že dotyčný byl zaměstnán jako policista Policie ČR a byl tedy příslušníkem bezpečnostního sboru. Jako takový se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, které mu byly v rámci odpovědnosti za splnění těchto úkolů svěřeny. S poukazem na výše uvedené lze tak dovodit, že obviněný v době činu měl postavení veřejného činitele, a to i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 880/2014 či sp. zn. 7 Tdo 1199/2014. K tomuto lze poznamenat, že trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Pokud tedy dovolatel prováděl lustrace osob v databázích Policie České republiky a Ministerstva vnitra České republiky pro své soukromé účely, nijak nesouvisejícími s výkonem jeho pravomoci, činil tak v rozporu se zákonem a co se týká subjektivní stránky jeho jednání, je zřejmé, že jinak než v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. tyto neoprávněné lustrace provádět ani nemohl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 992/2012).

Ohledně námitky Ing. J. J. k absentujícímu znaku skutkové podstaty spočívající v opatření sobě neoprávněného prospěchu dovolací soud uvádí totéž, co v případě J. L., a to že úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění, ať už materiální nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo. Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že údaje zjišťované obviněným v žádném případě nesloužily a ani nemohly sloužit pro jeho služební potřebu. Tím si pak opatřoval neoprávněný nemajetkový prospěch spočívající v přístupu k údajům, na které on sám neměl právo. Z hlediska způsobu spáchání lze poukázat i na to, že se nejednalo o zcela nahodilé jednání obviněných, pokud takto systematicky lustrovali několik osob (obvinění J. L. a Ing. J. J.), resp. pokud považoval obviněný J. V. za potřebné si takto opatřené údaje uchovávat pro svou potřebu po delší dobu.

Ing. J. J. ve svém dovolání dále namítá, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jednání, a to s ohledem na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, kdy provádění předmětných lustrací není možné považovat za trestný čin. Nicméně, jak již Nejvyšší soud uvedl na jiném místě tohoto rozhodnutí, v projednávaném případě nelze dovodit, že závažnost uvedeného činu nedosahovala vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.) a že předmětný skutek byl ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávně právně posouzen jako trestný čin. Této námitce dovolatele tak nelze přisvědčit.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání Ing. J. J. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.

c) k dovolání J. V.

K námitce J. V., že se soudy měly dopustit svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez logického základu a že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, lze předně uvést, že povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Zákon navíc nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Námitky dovolatele jsou de facto výrazem jeho nesouhlasu s hodnotícím postupem soudů, potažmo pak se skutkovými závěry, které soudy nižších stupňů z provedených důkazů vyvodily. Jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat. Ve vztahu k námitce dovolatele, týkající se použití odposlechů z jiné věci jako důkazů, lze uvést, že orgány činné v trestním řízení postupují, nestanoví-li zákon jinak, z úřední povinnosti a při své činnosti mohou tyto orgány zjistit relevantní skutečnosti i z jiného zdroje, a to bez porušení zákona. Nelze tak akceptovat dovolatelem přednesenou linii, že nebýt odposlechů, nedošlo by k domovní prohlídce a nebyly by tak ani získány relevantní informace, které hrály podstatnou roli v průběhu dokazování. Je možné poznamenat, že dovolatel prostřednictvím svých námitek vesměs polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem. Nejvyšší soud po přezkoumání věci dospěl k názoru, že soud nalézací i odvolací v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Pokud by obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, pak by s poukazem na výše uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

J. V. však ve svém dovolání dále namítá, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jednání, a to s ohledem na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, kdy dané provádění předmětných lustrací není možné považovat za trestný čin. Nicméně, jak již Nejvyšší soud uvedl na jiném místě tohoto rozhodnutí, v daném případě nelze dovodit, že závažnost uvedeného činu nedosahovala vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.) a že předmětný skutek byl ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávně právně posouzen jako trestný čin. Této námitce dovolatele tak nelze přisvědčit.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání J. V. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.

d) k dovolání nejvyššího státního zástupce

Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání především namítá, že odvolací soud vycházel z nesprávného závěru ohledně procesní použitelnosti ve věci opatřených důkazních prostředků. Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je tak založeno na extrémním nesouladu mezi obsahem reálně dostupných a řádně navržených důkazů, které soudy nedůvodně neprovedly a zjištěného skutkového stavu. Lze rekapitulovat, že záznamy telekomunikačního provozu soudci nařídili příkazy založenými na listech č. 426 až 441 spisu. Učinili tak v jiné trestní věci a v souvislosti s údajnou korupcí, do které se zapojil J. V. ve vztahu k dalšímu policistovi, za což soud později J. V. odsoudil. Uvedené příkazy se přitom opírají o Trestněprávní úmluvu o korupci z 27. ledna 1999. V ní se Česká republika zavázala, že bude trestně stíhat podplácení veřejných činitelů. Podle § 88 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném před 31. 12. 2011 (před účinností novely trestního řádu č. 459/2011), bylo-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, mohl být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu i v době, která je v posuzované věci označena. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je tak možný, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, není-li splněna tato podmínka, tedy nejedná-li se v daném trestním řízení o zvlášť závažný úmyslný trestný čin, může být přesto nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud v daném trestním řízení jde o úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje Českou republiku vyhlášená mezinárodní smlouva (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 143/08 ze dne 21. 10. 2008). Přitom podmínka existence mezinárodní smlouvy byla v dané chvíli splněna s ohledem na zmíněnou Trestněprávní úmluvu o korupci. Podle čl. 2 této Úmluvy (č. 70/2002 Sbírky mezinárodních smluv) každá smluvní strana přijme taková legislativní a jiná opatření, která budou nezbytná pro to, aby nabídka, slib nebo poskytnutí nepatřičné výhody přímo či nepřímo nějakou osobou veřejnému činiteli této smluvní strany, ať již přímo jemu nebo někomu jinému, aby jednal anebo nejednal při výkonu jeho funkce, bylo pokládáno za trestný čin podle tuzemského práva, je-li tento čin spáchán úmyslně. Je tedy zřejmé, že ke stíhání tohoto trestného činu zavazuje Českou republiku vyhlášená mezinárodní smlouva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 992/2012).

V projednávané věci se nejedná o korupční jednání, nýbrž o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. S přihlédnutím k § 88 odst. 6 tr. ř. tak musí být posuzována otázka použitelnosti záznamu i v jiné věci. Podle ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř. lze záznam telekomunikačního provozu použít i v jiné věci, než ve které se pořídil, pokud by jej šlo v takové věci nařídit. Státní zástupce se již ve svém odvolání opíral o fakt, že § 88 odst. 1 tr. ř. dovoluje odposlech a záznam telekomunikačního provozu ve vztahu k úředním osobám, které jsou podezřelé, že zneužily svoji pravomoc ve smyslu § 329 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Tato úprava je platná od 1. ledna 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 459/2011 Sb., který odposlech podezřelých úředních osob povolil ve čtyřicátém bodě svého prvního článku. Zároveň lze doplnit, že zákon č. 459/2011 Sb. upravil § 88 odst. 1 tr. ř. tak, že mj. vložil slova: „… pro trestný čin (…) zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku“. Z toho je patrné, že odposlech je možné od účinnosti této změny (tj. od 1. 1. 2012, platné i v současné době) nařídit nejen pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, ale i pro další zde konkrétně vyjmenované trestné činy, mezi nimiž je uveden i trestný čin podle § 329 tr. zákoníku. Dále je možné dovodit, že pod pojem trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) lze podřadit i korespondující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb.), a to za situace, kdy ustanovení § 329 tr. zákoníku odpovídá dřívějšímu ustanovení § 158 tr. zák.

Dále je nezbytné uvést, že pro užití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu je rozhodná právní úprava, která je účinná v době, kdy se tento důkaz provádí [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 109/2014, resp. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 510/2013 (uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.)]. Zákonnost úkonů trestního řízení se tudíž posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době jejich provádění.

S přihlédnutím k výše uvedenému je možné po 1. 1. 2012 na základě změn, k nimž došlo v ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. zákonem č. 459/2011 Sb., užít jako důkaz předmětný odposlech a záznam telekomunikačního provozu i v právě projednávané věci, a tudíž postupovat podle § 88 odst. 6 věta třetí tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 109/2014).

Pokud tedy soudy předmětné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu ve věci nepřipustily jako důkaz, učinily tak na základě nesprávného výkladu § 88 odst. 1 a odst. 6 tr. ř., v důsledku čehož byly z projednávané věci vyloučeny takové důkazy, které měly podstatný vliv na tvorbu skutkových zjištění. Přitom jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 91/2011, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů navrhovanými důkazy nezabývaly. Byť se taková vada jeví jako vada procesního charakteru, má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku a v posuzované věci se tak jedná v konečném důsledku o případ tzv. opomenutých důkazů. Jde tedy v důsledku uvedeného o nedostatečně (nedůsledně) provedené dokazování, které vedlo k tomu, že soudy nezjistily a ani nemohly řádně zjistit skutkový stav věci. Přitom procesním dokazováním si soud opatřuje hodnověrné informace o skutečnostech, z nichž jejich myšlenkovým zpracováním pomocí logického postupu a úsudku odvozuje skutkové zjištění, tedy skutkový základ rozhodnutí. A přestože je rozsah dokazování závislý na uvážení soudu, ten je v tomto vázán ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., tedy zjištěním skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Jelikož se soudy důkazními návrhy státního zástupce dostatečně nezabývaly, nemohly ani posoudit jejich význam z hlediska řádného objasnění věci. Přitom přímý dopad uvedených (procesních) vad na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na (hmotněprávní) kvalifikaci skutku nelze vyloučit.

Jelikož se v dané věci jedná o důkazy zásadního charakteru, jejich opomenutí dosahuje intenzity tzv. extrémního nesouladu ve skutkových zjištěních, čímž došlo k zatížení předešlých rozhodnutí vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je proto nezbytné, aby Okresní soud Plzeň-město věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jinými slovy jde o to, aby při novém projednání a rozhodnutí věci provedl důkaz obsahem předmětných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které zprvu jako důkaz připuštěny nebyly, a aby případně provedl další důkazy, jestliže jejich provedení by mohlo z takto doplněného dokazování vyplynout.

Odvolací soud pak v té části svého rozsudku, v níž zamítl řádně a včas podané odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za využití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je tedy zatíženo vadou v důsledku které dovolacímu soudu nezbylo, než tato (citovaná) rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušit, a to v rozsahu týkajícím se obviněných J. V., D. Š., J. P. a L. B. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc obviněných J. V., D. Š., J. P. a L. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to s přihlédnutím k závěrům, které učinil ve svém rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Nalézací soud přitom není vázán zákazem reformace in peius, vzhledem k tomu, že ke zrušení došlo z podnětu dovolání podaného v neprospěch obviněných nejvyšším státním zástupcem.

Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. května 2015

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Jurka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru