Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 451/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaNutná obrana
Těžké ublížení na zdraví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.451.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 145 odst. 1 tr. zákoníku

§ 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku

§ 29 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 451/2020-345

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. K. (známý též jako V. K.), nar. XY, Ukrajina, trvale bytem XY, XY, Ukrajina, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 4 To 195/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 122/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2019, sp. zn. 5 T 122/2019, byl obviněný V. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 20. 4. 2019 v blíže nezjištěné době okolo 9.30 hodin v Brně na ulici XY, před domem číslo XY, fyzicky napadl poškozeného R. D., nar. XY, tak, že minimálně třemi ranami pravou i levou rukou sevřenou v pěst udeřil do obličejové části hlavy, následkem čehož poškozený upadl na zem, čímž mu způsobil oděrku ve střední části čela na hranici vlasaté části hlavy o průměru 2 cm, otok a hematom na čele vlevo o průměru 4 cm, tržnou ránu zevně od pravého oka v délce 1 cm, zlomeninu oboustranných kloubních výběžků dolní čelisti bez posunu úlomků provázenou otokem v oblasti tváří, zlomeninu vnějšího konce pravé klíční kosti, zlomeninu baze člunkovité kůstky pravého zápěstí bez posunu, povrchové oděrky v oblasti levého lokte a pravého kolena, každou o průměru cca 1 cm, přičemž v důsledku zlomeniny člunkovité kosti pravého zápěstí došlo u poškozeného R. D. k citelnému omezení v obvyklém způsobu života po dobu přesahující 6 týdnů od vzniku zranění, neboť je spojena s fixací ruky vč. palce na dobu 6–12 týdnů, při které je zásadním způsobem omezena sebeobslužnost poškozeného, který potřebuje asistenci druhé osoby k oblékání, k provádění základní hygieny i ke stravování, ostatní zranění ve formě zlomenin poškozeného podstatně omezovala v obvyklém způsobu života na dobu blížící se šesti týdnům jak svou bolestivostí, tak zhoršením možnosti sebeobsluhy a v případě zlomeniny čelisti i nutnosti jíst pouze kašovitou stravu, a dále poškozenému v blíže nezjištěném okamžiku, pravděpodobně v době po jeho fyzickém napadení nezjištěným způsobem odcizil jeho mobilní telefon značky Apple iPhone XS, 64GB Space Gray, IMEI: XY, čímž poškozenému R. D., nar. XY, způsobil škodu ve výši 26.550 Kč, poškozené Odborové zdravotní pojišťovně, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, způsobil škodu ve výši 27.568,90 Kč, vynaloženou na zdravotní ošetření poškozeného D., jejich pojištěnce.

Za to byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, IČ: 47114321, škodu ve výši 27.568,90 Kč a poškozenému R. D., narozenému XY, bytem XY, XY, škodu ve výši 72.697,80 Kč.

Proti rozsudku Městského soud v Brně ze dne 5. 8. 2019, sp. zn. 5 T 122/2019, podal obviněný V. K. odvolání, a do všech výroků napadeného rozhodnutí.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 4 To 195/2019, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako neopodstatněné zamítl.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 4 To 195/2019, podal obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 312–314), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný v rámci svého dovolání brojí proti nesprávnému právnímu posouzení celé projednávané trestní kauzy, které vyústilo až v jeho uznání vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ač k tomu na základě zjištěné důkazní situace nelze dospět. Zdůrazňuje, že při právním posouzení jednání pachatele, jímž bylo zasaženo do zdraví poškozeného, je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem, a nikoliv pouze k samotné újmě na zdraví poškozeného. Zdůrazňuje, že jednal v nutné obraně, přičemž jeho jediným úmyslem bylo ochránit sám sebe. Považuje za irelevantní, že poškozený byl opilý, důležité je, že poškozený jej ohrožoval bezdůvodně zbraní – nožem. Dovolatel přitom žádnou zbraň neměl a na svou obranu tak použil pěsti, což je vzhledem k útoku nožem obrana zcela přiměřená. Takové jednání je možné hodnotit i jako pokus o zpacifikování útočníka. Z odůvodnění odvolacího soudu pak obviněný dovozuje, že soud řadu skutečností, i když nebyly dostatečně důkazně prokázány, podložil pouhými spekulacemi, což je postup v rozporu s celkovým pojetím trestněprávní úpravy.

Na základě výše uvedeného proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9 2019, sp. zn. 4 To 195/2019, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí ve věci. Zároveň dal souhlas s rozhodnutím o podaném dovolání v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 2. 2020, sp. zn. 1 NZO 57/2020.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby, a to již od počátku trestního řízení. Z dokazování přitom vyplynulo, že poškozený nebyl schopen se jakkoliv bránit útokům obviněného, který je profesionálním boxerem. V žádném případě se nemohlo jednat o nutnou obranu, kdy k prvnímu útoku obviněného vůči poškozenému mělo dojít žduchnutím poškozeného na zem a následně ranami pěstí při snaze poškozeného vstát. Po fyzickém útoku navíc obviněný místo pomoci poškozenému odešel do nejbližší zastavárny, kde se pokusil prodat odcizený mobilní telefon.

S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 4 To 195/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Jádrem argumentace obviněného je jeho tvrzení o existenci okolnosti vylučující protiprávnost, a to sice nutné obrany, kdy ho měl poškozený ohrožovat nožem, a on se měl pouze bránit jeho útokům, přičemž svoji obranu považuje za naprosto adekvátní údajnému útoku poškozeného.

Obviněný tímto v podstatě napadá učiněná skutková zjištění a zcela stručným způsobem předkládá soudu pouze vlastní verzi skutkových událostí. Jak však je naznačeno výše, předpokladem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.

V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý či že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak v důsledku činí v rámci podaného dovolání obviněný. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, tedy předkládá vlastní verzi skutkových událostí, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení, aniž by tato porušení ovšem blíže dokumentoval. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto však obviněný v projednávané věci nenamítá a ani na žádný možný nesoulad nepoukazuje.

Lze uvést, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tedy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci zcela jistě nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy řádně hodnotily jak verzi poškozeného, tak verzi obviněného. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak uvedeno výše a řádně se vypořádaly i s obhajobou obviněného v průběhu celého trestního řízení.

Soudy neměly na podkladě provedeného dokazování pochyby o tom, jak se celý incident odehrál, co k němu vedlo, v jakém stavu byl poškozený a jaké byly jeho možnosti obrany či útoku. Nalézací soud v bodech 3. až 7. rozhodnutí nejprve shrnul obsah veškerého provedeného dokazování, a v bodě 8. z provedených důkazů vyvodil skutkové závěry. Na základě volného hodnocení důkazů pak dospěl k závěru, že „se v žádném případě nemohlo jednat o nutnou obranu … obžalovaný V. K. je trénovaný přeborník v boxu, poškozeného Dostála, který byl v důsledku těžké opilosti v podstatě bezbranný, napadl veřejně na ulici několikrát ránami pěstí do obličeje, které způsobily jeho pád na zem a další zranění, která jej podstatně omezovala v běžném způsobu života po dobu delší 6 týdnů, a která si vyžádala ošetření v nemocnici, za dané situace je vyloučeno, že by se obžalovaný pouze adekvátně bránil vážně míněnému a život ohrožujícímu útoku poškozeného, který se sotva držel sám na nohou, a proto jej obžalovaný musel odvést domů. Nůž, který měl obžalovaný u sebe poškozenému nepatřil, což potvrdila jeho manželka, která uvedla, že poškozený s sebou ani nůž nikdy nenosí, přičemž je zřejmé, že na noži nebyly nalezeny daktyloskopické stopy ani obžalovaného, ani poškozeného, rovněž se nepotvrdilo, že by obžalovanému poškozený věnoval svůj zánovní mobilní telefon jako vrácení půjčky za nákup kokainu“. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že soud verzi obviněného, že byl napaden nožem, vyhodnotil jakožto nepravdivou a nekorespondující s obsahem provedeného dokazování. Verze obviněného byla vyvrácena ve všech podstatných bodech jednak stran průběhu útoku, jednak stran důvodu, proč obviněnému vzal mobilní telefon, který se snažil posléze zpeněžit. Proti verzi obviněného, který tvrdil, že telefon byla splátka za půjčené finanční prostředky ten večer, stála i výpověď jeho sestry, která popřela, že by mu posílala pravidelně velké finanční obnosy, kdy právě z těchto peněz měl půjčit poškozenému, kdy mu následně obviněný jako splátku tvrzeného dluhu měl dát předmětný mobilní telefon (bod 8. rozsudku nalézacího soudu). Hodnocení důkazů pak nalézací soud v závěru bodu 8. rozsudku uzavřel s tím, že „o skutkových zjištěních nejsou žádné pochybnosti, bylo vyloučeno to, že by to byl právě poškozený, kdo by měl mít nůž a měl nějakým způsobem útočit, neboť poškozený tohoto nebyl schopen, navíc nůž byl nalezen u obžalovaného, a to bez otisků prstů, ale nůž měl k dispozici obžalovaný, a barmanka nepotvrdila skutečnost, že by nůž měl být vytažen již v baru“.

Ke stejnému závěru pak dospěl i soud odvolací v bodech 3. až 5. usnesení, kdy konstatoval, že nalézací soud svá skutková zjištění rozvedl v souladu s ustanovením § 125 tr. ř. Skutkový stav byl zjištěn správně, v rozsahu nutném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Všechny provedené důkazy následně soud prvního stupně hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Je zřejmé, že svůj závěr o vině obžalovaného nalézací soud založil nikoliv na jediném důkazu. Byť je klíčová výpověď poškozeného R. D., tato je dále podepřena výpověďmi dalších svědků, manželky poškozeného J. D. a syna D. D., jakož i skutečností, že obžalovaný byl zadržen v okamžiku, kdy se pokoušel v zastavárně zpeněžit odcizený mobilní telefon poškozeného. Nalézací soud se odpovídajícím způsobem zabýval i věrohodností poškozeného na straně jedné a věrohodností obžalovaného na straně druhé, přičemž podrobně vyložil, proč výpovědi poškozeného uvěřil a naopak obhajobě obžalovaného nikoliv. I z pohledu odvolacího soudu je výpověď poškozeného věrohodná nejen proto, že tento vypovídá pod případnou sankcí křivé výpovědi, ale také proto, že po celou dobu trestního řízení vypovídá na rozdíl od obžalovaného konstantně a logicky. Odvolací soud tak nejen že hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, ve světle shora citované zásady, respektuje, ale zcela se s ním ztotožňuje a pro stručnost na hodnotící pasáže (bod 8.) odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje.

Se závěry odvolacího soudu se zcela ztotožňuje i Nejvyšší soud. Zdůrazňuje, že verze událostí obviněného, tak jak ji prezentoval v řízení před nalézacím soudem, odvolacím soudem i v dovolání, byla přesvědčivě vyvrácena obsahem provedeného dokazování (k tomu zejména bod 8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Námitka, která by mohla být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení, je námitka, v rámci níž obviněný namítl, že se jednalo o nutnou obranu, přičemž tato námitka byla součástí jeho obhajoby od samotného počátku trestního řízení. Uvedenou námitku však obviněný uplatnil způsobem neregulérním, když tuto založil pouze a toliko na prezentaci vlastní verze událostí, která byla přesvědčivě vyvrácena soudy nižších stupňů, jak je již rozvedeno výše. Pokud tedy obviněný uplatňuje uvedenou námitku s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci, zcela se míjí s uplatněným dovolacím důvodem.

Nad rámec lze uvést, že podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku.

Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a intenzitou zavinění) – srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 398–406.

Nutná obrana je úplným vyviněním se, a proto je třeba užití tohoto institutu velmi pečlivě zvažovat. Nalézací soud uvedl, že „... se v žádném případě nemohlo jednat o nutnou obranu“. Učiněný závěr, posléze aprobovaný odvolacím soudem, nalézací soud učinil na podkladě dokazování o stavu poškozeného, který žádného útoku zjevně schopen nebyl. Nadto se neprokázala ani ta skutečnost, že by obviněného napadl nožem, kterýžto zjevně ani nebyl jeho. Nůž, jímž měl být obviněný napaden, byl nalezen u obviněného bez jakýchkoliv stop vedoucích k poškozenému, natož aby bylo prokázáno, že s ním poškozený na obviněného útočil (bod 8. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). S ohledem na následky útoku obviněného, které byly soudy vyhodnoceny jako těžká újma na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy poškození důležitého orgánu, nelze shledat jakoukoli případnou přiměřenost v jednání obviněného, kdy zcela absentoval jakýkoliv útok poškozeného. Soud rovněž poukázal na skutečnost, že obviněný je profesionálním boxerem, a obviněný si tak musel být vědom toho, jaké následky může jeho fyzický atak na lidské zdraví mít (bod 8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se pak se závěry nalézacího soudu ztotožnil, jak bylo již zmíněno výše (body 5. a 6. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud se se závěry nalézacího soudu, řádně podepřenými provedeným dokazováním, ztotožňuje. Podmínky nutné obrany v dané věci nebyly splněny od samého počátku, tj. absentoval zde jakýkoliv útok poškozeného vůči obviněnému, obviněný nadto napadl poškozeného takovým způsobem, kdy si s ohledem na své schopnosti (profesionální boxer) musel být vědom skutečnosti, že svým jednáním může způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným napadené usnesení není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného V. K. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně 27. 5. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru