Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 447/2017Usnesení NS ze dne 10.05.2017

HeslaOpakování trestného činu
Veřejné spáchání trestného činu
Výtržnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.447.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku

§ 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 447/2017-23

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 4 To 362/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 96/2016, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. D. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 88 T 96/2016, byl obviněný P. D. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 6. 6. 2016 v době kolem 09.00 hodin v B. na ulici Ch., v parku před areálem psychiatrické léčebny, přistoupil k poškozené R. P., kterou nejdříve nařkl z krádeže hodinek a vzápětí jí okamžitě a nečekaně z krku strhl řetízek ze žlutého kovu, který si následně prohlédl a s tím, že není zlatý a je bez hodnoty ho odhodil na zem, kdy následně poškozenou napadl dvěma údery otevřenou dlaní na hlavu, čímž poškozené R. P. způsobil zranění spočívající v traumatu hlavy s pravděpodobnou komocí mozku, která si vyžádala lékařské ošetření s následnou hospitalizací ve FN u sv. Anny v Brně na ulici Pekařská, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 9. 2000, sp. zn. 1 T 522/2000, který nabyl právní moci dne 21. 11. 2000, odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odstavec 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devět) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 411 97 518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha, škodu ve výši 5.679 Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R. P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 88 T 96/2016, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině, jakož i výroku o trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 4 To 362/2016, a to tak, že odvolání obviněného P. D. podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. D. dovolání (č. l. 196–197), v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že předmětný rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný namítl, že skutek, který je popsán ve výrokové části rozsudku, zcela jistě není trestným činem. Pokud má jednání naplnit skutkovou podstatu přečinu výtržnictví, musí být toto jednání společensky škodlivé, způsobilé závažným způsobem narušit veřejný pořádek a občanské soužití a vyvolat obavu o zdraví a majetek třetích osob. V daném případě k tomuto nedošlo, neboť nejen, že se na poškozené nedopustil násilí, ale v žádném případě jeho jednání nebylo způsobilé narušit veřejný pořádek. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, odehrála se hádka mezi ním a poškozenou na místě veřejnosti přístupném, ovšem to ještě neznamená, že jde o jednání způsobilé narušit veřejný pořádek, neboť ne každé jednání na místě veřejnosti přístupném je způsobilé narušit veřejný pořádek. Musí jít o jednání, které svou intenzitou může vyvolat obavu ve veřejnosti (tj. v třetích osobách) o jejich vlastní život či majetek, takovou obavu však soukromá hádka mezi dvěma lidmi, která sice mohla být zaregistrována kolemjdoucími osobami, vyvolat nemohla. Ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Marty Holanové se pak podává, že poškozená R. P. je osobou, která se pokouší na sebe účelně upoutávat pozornost okolí a to i v neodůvodněných případech. Je přesvědčen, že soud prvního stupně zcela ignoroval relevantní judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k předmětné otázce. Nesprávné právní posouzení skutku odvolacím soudem (resp. i soudem prvního stupně) spatřuje obviněný taktéž v chybném posouzení materiální stránky přečinu výtržnictví, když podle názoru odvolacího soudu je společenská škodlivost přečinu výtržnictví zvyšována skutečností, že obviněný v minulosti přečin výtržnictví spáchal.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2016, č. j. 88 T 96/2016-137, stejně jako usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2016, č. j. 4 To 362/2016-175, a ve smyslu § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 27. 1. 20176 (č. l. 211). Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se vyjádřila v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 3. 2017, sp. zn. 1 NZO 139/2017.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je přitom třeba souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že obviněný se svým jednáním dopustil výtržnosti, když napadl poškozenou, tedy jednání, které závažným způsobem narušilo veřejný klid a pořádek, když z jednání obviněného je zřejmý jeho neuctivý postoj k zásadám občanského soužití. Svého jednání se dopustil na místě veřejnosti přístupném, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí sdružuje, přičemž v tomto případě jednání obviněného postřehly nejméně tři osoby. Tohoto jednání se dopustil opětovně, neboť byl uznán vinným trestným činem výtržnictví již v minulosti a byl mu za to uložen podmíněný odložený trest, kdy obviněný se následně ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil. S ohledem na výše uvedené má tedy státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.

Jelikož podle státní zástupkyně jsou důvody uvedené dovolatelem zjevně neopodstatněné, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 4 To 362/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku MUDr. Marty Holanové vypracovaný na osobu poškozené R. P., kdy poškozenou označuje za osobu, kterážto na sebe účelně upoutává pozornost okolí, a to i v neodůvodněných případech) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran toho, jak byl incident vnímán okolím, neboť se jednalo o soukromou hádku dvou osob), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se jednalo o soukromou hádku mezi dvěma lidmi, kterážto nemohla vyvolat obavu o bezpečí či majetek třetích osob).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existenci je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky, v rámci níž obviněný namítá, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, resp. že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku není trestným činem, přičemž je chybný závěr soudu, že společenská škodlivost jeho jednání je zvyšována skutečností, že již v minulosti předmětný přečin spáchal.

Přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a spáchá takový čin opakovaně.

Ustanovení § 358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu).

Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.).

Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3322–3325.

Trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými [§ 117b písm. b) tr. zákoníku]. Ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje, aby všechny tyto osoby měly způsobilost a předpoklady vnímat výtržnické jednání pachatele (TR NS 12/2005-T 759) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1300–1301.

Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska § 358 tr. zákoníku zejména:

a) uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy),

b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů),

c) zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování),

d) zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí),

e) zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost). Srovnej R 4/1976.

Podle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obviněný napadl poškozenou R. P., když této nečekaně strhl z krku řetízek a následně ji napadl dvěma údery otevřenou dlaní na hlavu, čímž jí způsobil zranění, která si vyžádala lékařské ošetření s následnou hospitalizací v nemocnici, čímž se dopustil výtržnosti, která narušila veřejný klid a pořádek, a ukazuje na neuctivý a neukázněný postoj obviněného k zásadám občanského soužití. Uvedeného jednání se pak dopustil v dopoledních hodinách na ulici Ch., v parku před areálem psychiatrické léčebny, tedy na místě veřejnosti přístupném, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, přičemž se tak stalo v přítomnosti nejméně tří osob, kterýmiž mohlo být jeho jednání postřehnuto, tedy se předmětného jednání dopustil veřejně.

Při posuzování otázky, zda byl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel spáchal takový čin opětovně, nelze přihlížet k okolnosti, že od spáchání předchozího trestného činu výtržnictví uplynula značně dlouhá doba (např. 15 let). Je tedy irelevantní délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího činu, který pachatel nyní opakoval, popřípadě délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj. Tuto okolnost lze zohlednit toliko při stanovení druhu a výměry trestu (srov. R 58/2011 a TR NS 75/2011-T 1379). Nevyžaduje se ani, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, není důležitá ani povaha dřívějšího odsouzení (např. je nevýznamné, že ohledně něj již platí fikce neodsouzení) a ani okolnost, zda jde jen o pokus či přípravu tohoto trestného činu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3324–3325).

U obviněného byl znak spočívající v tom, že spáchal takový čin opětovně, naplněn, neboť byl uznán vinným trestným činem výtržnictví již v minulosti a byl mu za to uložen podmíněný odložený trest, a to i přesto, že se následně ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil.

Nad rámec výše uvedeného lze ve vztahu k námitce, že nebyla naplněna potřebná míra společenské škodlivosti jeho jednání, uvést, že pojem společenské škodlivosti je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti užívaný v tretsním zákoně č. 140/1961 Sb. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, jak to vyplývá z § 39 odst. 2 tr. zákoníku, tedy především intenzitou naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.), dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. D. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 5. 2017

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru