Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 443/2017Usnesení NS ze dne 10.05.2017

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Krajní nouze
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.443.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 178 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 28 odst. 1 tr. zákoníku

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 443/2017-25

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2017 o dovolání obviněného J. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 7 To 483/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 39/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 21 T 39/2016, byl obviněný J. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle tohoto soudu dopustil tím, že:

dne 18. 8. 2015 v obci P., okr. B., přibližně v 16:45 hodin poté, co byl informován o napadení svého tchána J. V. O. F. a O. M., jejichž věc je řešena samostatně, se dostavil do místa bydliště jmenovaných, tedy k domu, bušil na okno a vyzýval O. F., aby vyšel ven, otevřel branku a vešel na dvorek, kam přiběhl O. M., se kterým se začali vzájemně strkat, obžalovaný při tomto udeřil O. M. rukou do obličeje a svedl ho na zem, poté obžalovaný vběhl na terasu domu, kde se střetl s O. F., s nímž se začal přetahovat o sekeru zn. Fiskars, kterou původně do domu přinesl J. V., v průběhu zápasu obžalovaného a O. F. o sekeru došlo k rozbití skleněné výplně dveří na terasu, obžalovaný se sekery zmocnil, odnesl ji před dům, do domu se vrátil hledat J. V., O. F. však mezitím z domu přinesl plynovou pistoli značky Ekol Firat Magnum ráže 9 mm, z níž několikrát vystřelil, načež obžalovaný pozemek O. M. a O. F. opustil.

Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Břeclavi obviněnému podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. zákoníku (správně tr. ř.) byli poškozený O. M. a poškozená Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Předmětným rozsudkem byl uznán vinným i spoluobviněný J. V. rovněž přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil samostatným jednáním.

Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 21 T 39/2016, podal obviněný J. M. a spoluobviněný J. V. odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 7 To 483/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 7 To 483/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Vyjadřuje přesvědčení, že jednal v krajní nouzi ve smyslu v § 28 odst. 1 tr. zákoníku. Následně obviněný velmi podrobně rozvádí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že skutečnost, že hledal v domě poškozených svého tchána (tj. spoluobviněného J. V.) jeho jednání neomlouvá a že měl situaci řešit jiným způsobem. Soud druhého stupně změnil jistým způsobem závěry soudu prvního stupně, když shledal, že mu muselo být zřejmé, že dům poškozených spoluobviněný J. V. již opustil a že tedy ani nemohl předpokládat, že se tam spoluobviněný nachází. Podle obviněného soud druhého stupně při formulování tohoto závěru nevzal v úvahu, že rodina M. je problematická, že poškozený O. F. se choval provokativně již před incidentem. Zdůrazňuje, že se dověděl o napadení spoluobviněného J. V. od své ženy a že neměl žádnou informaci o tom, kde se jmenovaný nachází. Zároveň předestírá svoji verzi události a vysvětluje, z jakých důvodů běžel do domu poškozených a že byl skutečně přesvědčen o tom, že spoluobviněný se nachází v domě poškozených. Závěry soudu druhého stupně, že nijak nedal najevo, že hledá spoluobviněného J. V., jsou nesprávné. Namítá, že jednal v psychickém a časovém stresu a neměl čas přemýšlet nad nejsprávnějším řešením situace. Nebylo ani vzato v úvahu, že jeho manželka situaci vyhodnotila stejně a běžela k domu poškozených, takže se také domnívala, že se tam spoluobviněný J. V. nachází. Skutkové závěry soudu jsou založeny na domněnkách a úvahách. Podle jeho názoru ovšem měl soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Současně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14.

V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 9. 2016, č. j. 21 T 39/2016-327, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, č. j. 7 To 483/2016-355.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 1 NZO 193/2017, uvedla, že nevyužívá svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k věci se nebude vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska vyjádřila souhlas s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že soudy jeho jednání neposoudily jako jednání v krajní nouzi podle § 28 odst. 1 tr. zákoníku. Vyjadřuje i přesvědčení, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo.

Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nejsou podřaditelné.

Jak již bylo naznačeno, obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil argumentaci, že jednal ve stavu vylučujícím protiprávnost, konkrétně v krajní nouzi ve smyslu § 28 odst. 1 tr. zákoníku. Byť by se navenek mohlo jevit, že tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o okolnost vylučující protiprávnost, je třeba mít za to, že vzhledem ke konkrétnímu obsahu použité argumentace obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudy nižších stupňů, zejména soudu druhého stupně a se způsobem hodnocení důkazů. Obviněný totiž v rámci podaného dovolání předestírá svoji verzi události (že byl přesvědčen, že spoluobviněný J. V. se nachází v domě poškozených a že do domu šel, protože měl o něho obavy), přičemž na podkladě této verze dospívá k závěru, že jednal v krajní nouzi a že tedy u něho chybí zavinění. Takto formulované námitky jen představují polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jejich skutkovými závěry. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem druhého stupně, když zdůrazňuje, že soud nevzal v úvahu ani jeho psychický stav, neboť jednal ve stresu. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. V dané souvislosti lze přiměřeně odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 971/2002, „ podle kterého dovozuje-li obviněný podmínky krajní nouze nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině, ale domáhá-li se, aby soudy přihlédly k jiným skutečnostem, než jaké dosud vzaly v úvahu, a to na podkladě odchylného hodnocení důkazů a se závěrem o beztrestnosti jeho jednání v důsledku krajní nouze, nelze takovými námitkami založit přípustnost dovolání na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který ovšem není v dané věci namítán, je nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují, byť se výslovně otázkou krajní nouze podle § 28 odst. 1 tr. zákoníku nezabýval. V tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (blíže viz str. 10–11). Uvedený soud si byl vědom výpovědi obviněného, a všech slyšených svědků, které byly rozporuplné, takže na základě provedených důkazů dospěl v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného k závěru, že zranění, které utrpěl poškozený O. M. nelze přičítat k tíži obviněného, když poškozený ho mohl utrpět při předchozím konfliktu se spoluobviněným J. V. Soud ovšem shledal, že není důvod pochybovat o tom, že obviněný vešel na dvorek u domu poškozeného, přičemž došlo k fyzickému konfliktu mezi ním a poškozenými a rozbití skleněné výplně dveří. V tomto směru vycházel z výpovědi obviněného, který tuto skutečnost ani nepopíral, ale i ostatních provedených důkazů. Provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Lze proto uzavřít, že skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně, byl zjištěn v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci a nejsou o něm důvodné pochybnosti. Soud druhého stupně se pak s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, když i své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů rozvedl (blíže viz str. 3–4 rozhodnutí) z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání, když se především zabýval námitkou obviněného, že jednal v krajní nouzi ve smyslu § 28 odst. 1 tr. zákoníku, čímž se soud prvního stupně výslovně nezabýval. Soud druhého stupně v tomto směru rozvedl své úvahy z pohledu provedených důkazů, které velmi podrobně hodnotil právě z pohledu tvrzení obviněného, že byl přesvědčen, že spoluobviněný J. V. se nacházel v domě poškozených. Na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

Nad rámec shora uvedeného je třeba konstatovat, že tvrzení obviněného, že jednal v krajní nouzi je vyvráceno provedenými důkazy. Krajní nouzi upravuje ustanovení § 28 tr. zákoníku. Podle § 28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. O takovou situaci se v předmětné věci nejednalo. V dané věci je třeba odkázat na zcela vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který se otázkou, zda obviněný jednal v krajní nouzi, vyčerpávajícím způsobem zabýval. Je třeba zdůraznit, že závěr soudu druhého stupně, že obviněný nejednal v krajní nouzi, není založen jen na výpovědi poškozených, kteří popsali chování obviněného na místě činu, když z jejich výpovědí nevyplývá, že by obviněný hledal spoluobviněného J. V., což by bylo logické, pokud by skutečně do domu poškozených vnikl z důvodu obav o tohoto spoluobviněného, ale i na dalších důkazech. V tomto směru je třeba odkázat na výpověď P. Z., kterého nelze podezřívat, že by měl důvod poškozeným stranit, naopak z jeho výpovědi je patrna jistá snaha obviněnému neuškodit, když nelze pominout ani jeho bližší vztah k obviněnému. Uvedený svědek výslovně u hlavního líčení vypověděl, že obviněný bouchal na okno a ať vyjde (poškozený), že si s ním vyřídí to napadení pana V. (viz č. l. 264). Z uvedeného je nepochybné, že důvodem příchodu do domu poškozených a incidentu byla snaha si to vyřídit s poškozenými za „napadení“ J. V., nikoliv obavy o zdraví J. V. Lze tedy uzavřít, že obviněný nemohl jednat v krajní nouzi podle § 28 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže při vědomí skutečnosti, že mělo dojít k fyzickému napadení jiné osoby, která se již nenacházela v ohrožení, čehož si musel být obviněný vědom, porušil domovní svobodu poškozeného, veden úmyslem potrestat poškozeného za jeho předchozí chování, které vedlo k ublížení na zdraví jiné osoby. Navíc je třeba zdůraznit, že i pokud by byl skutečně obviněný přesvědčen, že J. V. se nachází v domě poškozených, bylo by zcela logické, když u sebe měl mobilní telefon a podle vlastního vyjádření nejprve J. V. hledal ve sklepě, že by přivolal Policii ČR, jak to i udělali poškození po odchodu J. V. ještě před příchodem obviněného do jejich domu. V dané souvislosti nelze také pominout, že to byl právě spoluobviněný J. V., který vnikl do domu poškozených se sekerou, což vedlo k následné potyčce, při které byl zraněn, přičemž byl za toto jednání i pravomocně trestně odsouzen.

Námitka obviněného, že postupem soudů, zejména soudu druhého stupně došlo k porušení zásady in dubio pro reo (konkrétně tím, že neuvěřil jeho tvrzení o jednání v krajní nouzi) nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Obecně lze konstatovat, že tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Rovněž odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14, je nepřípadný, když soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tyto i hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže byl zjištěn takový skutkový stav věci o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že samotný obviněný ani rozsah dokazování nezpochybňuje. Soudy při odůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., byť se soud prvního stupně přímo s otázkou, zda jednal obviněný v krajní nouzi nevypořádal, toliko uvedl, že obviněný mohl celou situaci řešit jinak (viz § 28 odst. 1 tr. zákoníku, věta první), když připustil, že obviněný mohl hledat svého tchána. Soud druhého stupně právě z pohledu námitek obviněného se zabýval podrobněji otázkou, zda obviněný jednal v krajní nouzi či nikoliv, přičemž jeho rozhodnutí je přesvědčivé a odpovídá požadavkům uvedeným v § 134 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že zásadu in dubio pro reo nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (blíže rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. 1806/09 ze dne 12. 7. 2012).

Je tedy nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 5. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Vypracovala

JUDr. Marta Ondrušová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru