Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 432/2004Usnesení NS ze dne 23.06.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.432.2004.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 432/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2004 o dovolání podaném obviněným R. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 2 To 757/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 70/2001, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 2 To 757/2002, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. 5 T 70/2001, v části týkající se obviněného R. R. zrušují.

Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II.Podle § 265k odst. 2 tr. ř. za použití § 261 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 2 To 757/2002, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. 5 T 70/2001, v části týkající se obviněného P. B.

Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III.Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Přerově přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

V rámci rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. 5 T 70/2001, v trestní věci vedené proti obviněným R. R. a P. B. byl obviněný R. R. uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil s dalším jmenovaným obviněným tím, že „dne 22. 1. 2001 v době mezi 02.00 hodin až 06.00 hodin v D., okres P. na ulici P. společně fyzicky napadli R. P., kterého údery pěstí do obličejové části hlavy srazili k zemi, kde ho kopali nohama do těla, poté mu řekli „ať navalí tašku“ a odcizili mu tašku přes rameno s obsahem 30 ks nahraných zvukových a počítačových nosičů CD, jeho občanský průkaz a cestovní pas a krátký zimní kabát to vše v celkové hodnotě kolem 1.600,- Kč a obžalovaný R. R. se tohoto skutku dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 7. dubna 1997 č. j. 3 T 41/96 - 271 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 1997 sp. zn. 6 To 390/97 uznán vinným mimo jiné tr. činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen dle § 234 odst. 1, § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž tento trest vykonal dne 14. 11. 2000“. Za to byl obviněný R. R. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 41 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 7 roků a 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému P. B. byl za toto jednání kvalifikované jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. uložen podle téhož zákonného ustanovení trest odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. R. a P. B. a okresní státní zástupce v Přerově, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 2 To 757/2002, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 10. 2002 /§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř./.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, („ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově“) podal obviněný R. R. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel namítl, že skutek tak, jak ho zjistil soud, nevykazuje zákonné znaky trestného činu loupeže, neboť skutkový děj, který tvoří základ rozsudku, se sice skutečně udál (došlo k jednání i následku), avšak nebyla naplněna subjektivní stránka, úmyslné zavinění. Nemůže proto jít o jednání trestné. Podle jeho názoru soud pochybil, když dospěl k závěru, že byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty žalovaného trestného činu, tedy zavinění. Trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným, u něhož je nutno prokazovat úmyslné zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu. K závěru soudu, podle něhož mu bylo prokázáno zavinění ve formě přímého úmyslu, dovolatel zdůraznil, že po vyhodnocení provedených důkazů je třeba konstatovat, že proti němu nesměřuje jediný jednoznačný důkaz svědčící o tom, že v době napadení poškozeného jednal v úmyslu zmocnit se jeho věcí. Vyslovil přitom názor, že jeho jednání vykazuje znaky zavinění z nedbalosti, a to nedbalosti vědomé podle § 5 písm. a) tr. zák. Věděl, že může způsobit škodu, avšak způsobit ji nechtěl ani s ní nebyl srozuměn, což vyplývá z jeho celkového jednání. Vzhledem k důkazní situaci je podle jeho přesvědčení možno důvody, pro které spoléhal, že následek nezpůsobí, považovat za dostatečné. Měl proto být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Dovolatel dále namítl, že čin neměl potřebný stupeň společenské nebezpečnosti (šlo o čin nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost), což vyplývá ze skutkových okolností, jež soud zjistil a chybně hodnotil po právní stránce. Soudu rovněž vytkl, že jeho jednání nesprávně kvalifikoval jako jednání zvlášť nebezpečné recidivy, neboť nelze podle jeho slov dojít k závěru, že by předchozí odsouzení pro svou závažnost podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V souvislosti s tím poznamenal, že soud nehodnotil okolnosti skutku, intenzitu jednání nebo způsob výkonu dřívějšího trestu.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. „napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 2 To 757/2002“ i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. 5 T 70/2001, zrušil a přikázal soudu prvního stupně nové projednání a rozhodnutí věci. Současně navrhl, aby dovolací soud rozhodl, že se (dovolatel) nebere do vazby.

K dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že zjištění, zda obviněný naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. věnovaly soudy obou stupňů náležitou pozornost a dospěly ke správným skutkovým závěrům. Vina obviněného je potvrzována nejen svědeckou výpovědí poškozeného R. P., nýbrž i výpovědí spoluobviněného P. B. z přípravného řízení. Dále státní zástupce poznamenal, že dovolatel ve svém dovolání zpochybňuje správnost zjištění těch skutkových okolností, z nichž soud vyvodil závěry o zavinění obviněného, přičemž uplatněné námitky primárně polemizují se skutkovými zjištěními soudu a hodnocením důkazů. Uplatněné dovolací námitky jsou tudíž námitkami skutkovými a jako takové nejsou přípustné v rámci uplatňovaného dovolacího důvodu. Státní zástupce přitom zdůraznil, že popis skutku a jeho odůvodnění v rozsudku soudu prvního stupně obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a tomu odpovídá i použitá právní věta ve výroku o vině předmětného rozsudku. Za zjevně neopodstatněnou označil námitku obviněného vztahující se k posouzení jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. a dovodil, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Navrhl pak, aby dovolací soud odmítl dovolání v části namítající nesprávnost hodnocení důkazů a napadající správnost zjištěného skutkového děje (týkající se naplnění zákonných znaků příslušné formy zavinění) podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a v části vytýkající nezákonné uplatnění ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný R. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Jestliže obviněný R. R. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že proti němu nesměřuje jediný jednoznačný důkaz svědčící o tom, že v době napadení poškozeného jednal v úmyslu zmocnit se jeho věcí, jde o námitku, kterou vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na uvedené zákonné ustanovení odkazuje. Pokud by bylo dovolání podáno jen z tohoto důvodu, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Část dovolacích námitek (argumentů) však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného nalézacím soudem, neboť dovolatel vyjádřil názor, že inkriminovaný čin nevykazuje (pro absenci subjektivní stránky a potřebného stupně společenské nebezpečnosti) zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a že dovolatel byl nesprávně posouzen ve vztahu k tomuto trestnému činu jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.

Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. tedy zavazuje soud v tom smyslu, že popis činu (skutku), jímž byl obviněný uznán vinným, musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se pak jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Tyto skutečnosti bylo nutno zdůraznit ještě před tím, než bude pozornost zaměřena na otázky související s dovolacími námitkami vytýkajícími nenaplnění subjektivní stránky a potřebného stupně společenské nebezpečnosti trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Podle § 234 odst. 1 tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu (jehož objektem je jednak osobní svoboda, jednak majetek) je použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. V tomto smyslu je násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Dalším znakem trestného činu loupeže je jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, jímž se rozumí stav, kdy si pachatel chce zjednat možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.

Především z hlediska posledně uvedeného znaku (subjektivní stránky – úmyslu) se soudy obou stupňů právním posouzením zjištěného skutku blíže nezabývaly. Jejich závěry o použité právní kvalifikaci nejsou náležitě rozvedeny a jsou do té míry nepřesvědčivé, že vzbuzují důvodné pochybnosti o jejich správnosti.

Podle popisu skutku ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný R. R. s obviněným P. B. „…společně fyzicky napadli R. P., kterého údery pěstí do obličejové části hlavy srazili k zemi, kde ho kopali nohama do těla, poté mu řekli „ať navalí tašku“ a odcizili mu tašku přes rameno s obsahem 30 ks nahraných zvukových a počítačových nosičů CD, jeho občanský průkaz a cestovní pas a krátký zimní kabát to vše v celkové hodnotě kolem 1.600,- Kč“.

Jak již bylo výše uvedeno, trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Z citovaného popisu skutku však nelze učinit spolehlivý závěr, zda obviněný R. R. (společně s obviněným P. B.) od počátku jednal v úmyslu zmocnit se násilím cizí věci, či zda tento úmysl případně pojal až v průběhu násilného jednání vůči poškozenému. Podle slovní formulace zjištěného skutku došlo nejprve k násilí vůči poškozenému (aniž by popsané okolnosti umožňovaly závěr o zištném motivu tohoto útoku) a teprve následně byl poškozený vyzván k vydání věcí a v návaznosti na to mu byly konkretizované věci odcizeny. Takto vyjádřené skutkové okolnosti by ovšem svědčily pro závěr, že v jednání obviněného R. R. (i obviněného P. B.) je (z hlediska tzv. hmotně právní jednoty skutku) třeba spatřovat dva skutky (vícečinně se sbíhající trestné činy), byť časově navazující (první – násilné jednání vůči poškozenému, druhý – následné zmocnění se věcí poškozeného již po vykonaném násilí).

Skutková zjištění popsaná ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu nejsou (z hlediska použité právní kvalifikace, subjektivní stránky citovaného trestného činu) dostatečně rozvedena a konkretizována ani v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Soud prvního stupně na str. 14 (třetí odstavec) konstatoval, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že se oba obžalovaní dopustili jednání, jak je popsáno ve výroku tohoto rozsudku. Dále, v rámci hodnotících úvah vztahujících se k jednotlivým provedeným důkazům, na str. 15 dovodil, že „Obžalovaný R., jak vyplývá z jeho výpovědi si všiml už v H. v restauraci P., že P. peníze nemá, viděl to i v D., kde P. platil taxikáři za jízdu svým mobilním telefonem. Toto potvrdili i další svědci. Právě v tomto soud spatřuje motiv jednání obžalovaných, kteří věděli, že P. peníze nemá. A tak mu vzali jeho osobní věci, včetně kabátu, aby si tím „vynahradili“ to, oč je P. „připravil“ (půjčené peníze v restauraci P., neuskutečněné pozvání do P. domova v D.).“

Ani z těchto dalších soudem zjištěných okolností nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že obviněný R. R. (společně s obviněným P. B.) poškozeného fyzicky napadl též v úmyslu zmocnit se jeho věcí a nikoliv jen proto, aby jej „potrestal“ za zmíněné nerealizované pozvání a poté využil příležitosti k odcizení věcí.

Odvolací soud se s těmito skutečnostmi náležitě nevypořádal. Pozornost zaměřil především na prokázání účasti obviněného R. R. (i obviněného P. B.) na popsaném skutku, aniž by se patřičně zabýval otázkou, zda násilné jednání bylo vedeno úmyslem zmocnit se věcí poškozeného. K právní kvalifikaci pouze stručně, bez podrobnějších úvah uvedl, že se ztotožnil se zvolenou právní kvalifikací (včetně posouzení jednání obviněného R. R. jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák.).

Soud druhého stupně tedy přesvědčivě neodůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že popsaným jednáním obviněný R. R. naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., což zvlášť platí ve vztahu k subjektivní stránce.

Lze tedy rovněž konstatovat, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu neodpovídají co do odůvodnění právní kvalifikaci ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.

Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud učinil závěr, že skutek uvedený ve výroku rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. 5 T 70/2001, který byl shledán správným v usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 2 To 757/2002, nelze právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť jeho popis neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možno bez pochybností usuzovat na naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu, jak dovolatel v podaném dovolání důvodně namítl. Za této situace bylo již nadbytečné zabývat se jeho dalšími právně relevantními námitkami.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 2 To 757/2002, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. 5 T 70/2001, zrušil v celé části týkající se jmenovaného dovolatele. V rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. za použití § 261 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 2 To 757/2002, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. 5 T 70/2001, rovněž v celé části týkající se obviněného P. B., neboť tomuto obviněnému prospívá důvod, z něhož bylo rozhodnuto ve prospěch obviněného R. R. (tzv. beneficium cohaesionis). Současně zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené části těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Přerově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Předmětná trestní věc se tedy dostala do procesního stadia po podání obžaloby. Povinností Okresního soudu v Přerově bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Zásadně se přitom nejeví potřeba doplňovat dosud provedené dokazování. Nezbytné ovšem bude, aby jmenovaný soud jednoznačně zjistil a v popisu skutku vyjádřil, kdy obvinění R. R. a P. B. pojali úmysl zmocnit se věcí poškozeného R. P. (zda na počátku či v průběhu fyzického útoku vůči němu, nebo až po jeho skončení). Úplně zjištěný skutkový děj pak musí přiléhavě právně kvalifikovat. Nejvyšší soud nemůže předjímat, jak bude ve věci rozhodnuto, musí však připomenout, že popis skutku ve výroku o vině musí odpovídat shora citovanému ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., i to, že odůvodnění nového rozhodnutí ve věci musí splňovat zákonné požadavky uvedené v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

O vazbě obviněného R. R. rozhodl Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. samostatným usnesením.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. června 2004

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru