Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 429/2004Usnesení NS ze dne 28.04.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.429.2004.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 429/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2004 o dovolání, které podal obviněný S. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 7 To 125/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 14/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 16 T 14/2003, byl obviněný S. K. uznán vinným trestnými činy vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle 249b tr. zák., které podle rozsudku spáchal tím, že „dne 19. 1. 2003 v době mezi 07.00 – 08.00 hod. v domě v B., okres S. , a to v bytě nacházejícím se ve druhém patře úmyslně usmrtil V. Š., který jej pozval do svého bytu na návštěvu a pohostil, a to tak, že spícího poškozeného opakovaně udeřil do hlavy prahem z bukového dřeva délky 799 mm, šířky 91 mm, výšky 42 mm a hmotnosti 1571,4 g, kdy všechny údery vedl na hlavu napadeného, a tomuto tak způsobil zranění spočívající zejm. ve zhmoždění mozku při zlomeninách klenby a spodiny lební, na jehož následky V. Š. během minut až desítek minut zemřel, přičemž tak jednal se záměrem poškozeného okrást a po jeho napadení se z jeho majetku zmocnil peněženky za 40,- Kč obsahující finanční hotovost ve výši 1.700,- Kč a platební kartu M. G. C. B., a. s. včetně údaje o tzv. PIN kódu a mobilního telefonu zn. Nokia typ 3310 za 4.200, Kč, kdy tyto předměty měl napadený uloženy pod polštářem svého lůžka, dále prohledal prostory bytu a z těchto odcizil videorekordér zn. Panasonic za 6.800,- Kč, videokameru zn. Canon za 10.500,- Kč, šusťákový batoh černé barvy za 100,- Kč a cestovní sportovní tašku zelené barvy za 150,- Kč, ve dnech 19. 1. – 29. 1. 2003 obžalovaný užitím platební karty provedl prostřednictvím bankomatů nacházejících se v obcích B., S., St. avP. výběry z účtu finanční hotovosti v celkové výši 17.300,- Kč.“ Za to byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za podmínek § 29 odst. 1, 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na 18 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. a § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný S. K., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 7 To 125/03, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 11. 2003 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný S. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především uvedl, že lze souhlasit se závěry odvolacího soudu o vztahu mezi dovolatelem a poškozeným a o průběhu kritického dne (návštěvy v bytě poškozeného) až do okamžiku, kdy poškozený usnul. Pravdě ani provedeným důkazům však podle dovolatele neodpovídá závěr, že obviněný v tuto chvíli pojal úmysl poškozeného okrást a aby si k tomu vytvořil podmínky, pojal úmysl poškozeného usmrtit. Už vůbec nic nenasvědčuje tomu, že s touto myšlenkou a záměrem šel s poškozeným do jeho bytu. V další části dovolání obviněný vyložil skutečnosti, na základě nichž tyto závěry učinil. Zejména zdůraznil, že za situace, kdy poškozený tvrdě spal, je podávané vysvětlení motivu, že zabil, aby mohl krást, velmi nepravděpodobné, absurdní, neboť pachateli nic nebránilo, aby si z bytu vzal, co chtěl, a v klidu a tichosti odešel. Poukázal rovněž na hodnocení své povahy (mimo jiné z výkonu trestu) s tím, že jej nikdo, s výjimkou znalců, necharakterizoval jako násilníka, agresora. Jeho specializací byly hlavně krádeže. Poznamenal přitom, že odvolací soud svůj závěr opřel o povrchní a vykonstruované znalecké posudky. V rozporu s provedenými důkazy je podle dovolatele i výčet věcí, které měl v bytě poškozeného odcizit. K tomu dodal, že neměl důvod odcizení věcí, jež konkretizoval, zapírat, když k trestnému činu vraždy i k odcizení ostatních věcí se spontánně doznal. V zájmu materiální pravdy však je, aby mu nebylo kladeno za vinu to, co nebylo prokázáno. V souvislosti s tím položil otázku, proč nebyl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 tr. zák., jestliže hodnota věcí, které měl odcizit, dosahuje částky 23.490,- Kč.

V petitu dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud „napadené usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 7 To 125/03 ze dne 18. 11. 2003 zrušil, stejně tak zrušil i předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 16 T 14/2003 ze dne 13. 8. 2003 a aby věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.“

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zdůraznila, že je třeba plně souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že obviněný poškozeného prokazatelně zabil a při té příležitosti i okradl, jiný důvod či pohnutku neměl, neboť mezi ním a poškozeným nedošlo k žádné kontroverzi a poškozený v době smrtelného útoku proti jeho osobě spal. Obviněnému skutečně nic nebránilo spícího poškozeného pouze okrást, nicméně v takovém případě by jej poškozený nepochybně usvědčoval jako pachatele trestného činu krádeže. Za správné označila státní zástupkyně též úvahy a závěry odvolacího soudu stran rozsahu odcizených věcí. Dovodila pak, že zištný motiv a skutečnost, že se obviněný dopustil jednání naplňujícího zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. je v daném případě vyjádřen použitím kvalifikované skutkové podstaty, a to ustanovení § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Nebylo proto možno kvalifikovat jednání obviněného rovněž jako trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák. Za popsané situace vyjádřila názor, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, a navrhla, aby dovolací soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný S. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání současně zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. (dovolatel sice výslovně nespecifikoval výrok, který svým dovoláním napadá, avšak z faktu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, které obsahuje jediný výrok, je zřejmé, proti jakému výroku brojí).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy především popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný S. K. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje výhrady v prvé řadě vůči skutkovým závěrům soudu prvního stupně akceptovaným (potvrzeným) soudem druhého stupně, resp. hodnotícím úvahám rozvedeným v rozhodnutích obou soudů týkajícím se otázky motivace předmětného skutku a rozsahu způsobené škody.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím s tím, že podle něho nebyly vzaty v úvahu významné skutkové okolnosti, jež měly vyplývat z provedeného dokazování a měly jednoznačně svědčit v jeho prospěch. Podle jeho přesvědčení totiž objektivně existoval takový důkazní stav, který spolehlivý závěr o zištném motivu posuzovaného skutku usmrcení poškozeného a konkretizovaném rozsahu škody nedovoloval. Soudy obou stupňů však dospěly po skutkové (a v návaznosti na to i po právní) stránce ke shora popsaným závěrům a předmětný postup v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily a rozvedly.

To znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován primárně v porušení zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02III, II. ÚS 651/02).

Pokud dovolatel nastolil otázku, proč nebyl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 tr. zák., jestliže hodnota věcí, které měl odcizit, dosahuje částky 23.490,- Kč, je třeba zdůraznit (ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně), že zištný motiv jeho činu byl vyjádřen použitím kvalifikované skutové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Tato výhrada však nic nemění na primárně skutkové povaze námitek v dovolání uplatněných.

Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. dubna 2004

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru