Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 427/2002Usnesení NS ze dne 24.09.2002

EcliECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.427.2002.1
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 743/02


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 427/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2002, o dovoláních podaných obviněnými R. D. a J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 11 To 40/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 376/2000, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítají.

Odůvodnění:

V rámci rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. 1 T 376/2000, byl obviněný R. D. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák., za který mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Týmž rozsudkem byl obviněný J. B. uznán vinným pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák., a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 5 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené době vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvou měsíců.

O odvolání obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 11 To 40/2002, tak, že z podnětu odvolání obviněných rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích jimiž byl obviněný R. D. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. (bod 2, 3 rozsudku) a obviněný J. B. pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. (bod 4 rozsudku), a dále ve výrocích o trestech, které byly těmto obviněným uloženy. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám ve věci nově rozhodl.

Obviněného R. D. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterého se podle výroku rozsudku dopustil skutkem spočívajícím v tom, že jednak „dne 2.2. 1999 po vzájemné domluvě s J. B. a s již pravomocně odsouzeným D. J. na agentuře Č. p. ve V. M. nahlásil na základě nepravdivého záznamu o poškození čelního skla automobilu a fiktivního zakázkového listu č. 8/99 pojistné plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla, na základě čehož byla jednatelstvím v Ú. n. O. E. J., na kterou bylo vozidlo zn. VW Passat evidováno, vyplacena částka 9. 330,- Kč, kterou předala obžalovanému (bod 2 napadeného rozsudku)“, a jednak že „dne 14. 3. 1999 oznámil na OO Policie ČR Ž. údajné poškození vozidla VW Passat SPZ AEZ 89-96, ke kterému však při střetu s osobním autem zn. Š 105 L v areálu čerpací stanice v Ž. nemohlo dojít, na agenturu Č. p. však toto poškození nahlásil, požadoval plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu, na základě kterého byla prostřednictvím E. J. obžalovanému vyplacena částka 12.566,- Kč (bod 3 rozsudku)“.

Obviněný J. B. byl pak uznán vinným pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., které se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „v přesněji nezjištěné době nejpozději 29. 1. 1999 s již pravomocně odsouzeným D. J., po vzájemné dohodě s obviněným R. D. sepsali záznam o poškození čelního skla osobního auta zn. VW Passat SPZ EZ 89-96, a to obžalovaný J. B. na místě řidiče, který škodu způsobil a odsouzený D. J. na místě poškozeného a na základě toho pak obviněný R. D. uplatnil pojistné plnění a byla mu Č. p. vyplacena částka 9.330,- Kč“.

Podle § 250 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložil odvolací soud obviněnému R. D. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu dvou let (§ 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák.). Tento trest byl obviněnému uložen i za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn. Obviněnému J. B. uložil podle § 250 odst. 1 tr. zák., za použití § 53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. peněžitý trest ve výši 4 000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. současně rozhodl, že pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoví se náhradní trest odnětí svobody v délce šesti týdnů.

O otázkách náhrady škody odvolací soud rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozená Č. p., a. s., R. v. Č., P., T. M. 2647, odkazuje se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli obvinění R. D. a J. B. dovoláním, které podali prostřednictvím obhájců ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.

Obviněný R. D. podal dovolání proti všem výrokům napadeného rozsudku odvolacího soudu a uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tj., že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dále uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že je neúplný výrok o odkázání poškozeného s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

V podrobně odůvodněném dovolání poukázal zejména na to, že odvolací soud se dostatečně a důsledně nezabýval již námitkami uvedenými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Vyslovil přesvědčení, že nesprávné právní posouzení skutku odvolacím soudem je důsledkem vad řízení vedeného před tímto soudem. Dovolatel především namítl, že odvolací soud nevěnoval náležitou pozornost otázce vzniku obohacení, přestože se těmito otázkami, a to i ve vztahu k původně žalovanému trestnému činu pojišťovacího podvodu, nezabýval ani soud prvního stupně. Poukázal na to, že odvolací soud se nezabýval důkazy ve vzájemné souvislosti, zejména pak nevyhodnotil zjištění ze zápisu o poškození vozidla, vyhotoveného likvidátorem Č. p., a. s., z něhož vyplývá, že na inkriminovaném vozidle bylo skutečně prasklé sklo, a tuto skutečnost nedal do souvislosti s výpovědí svědka M. D., který jako likvidátor pojišťovny výslovně uvedl, že na jedné z fotografií prasklinu skla poznává. Tyto důkazy podle přesvědčení dovolatele svědčí pro závěr, že k poškození čelního skla automobilu skutečně došlo. Pokud by soud uvedenou okolnost vyhodnotil přinejmenším podle zásady in dubio pro reo, musel by ve věci rozhodnout zprošťujícím výrokem.

Podle názoru dovolatele je výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu o odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních neúplný, neboť je v něm nesprávně a nedostatečně označen subjekt poškozeného Č. p., a. s., (sídlo P. 1, S. 75/16 – IČ 452 72 956), jak je zapsán v obchodním rejstříku, vedeném u Městského soudu v Praze v o. B. Případná oprávnění ředitelů (vedoucích) organizačních složek pojišťovny (jako podniku) jednat v určitých dílčích případech, na této skutečnosti nic nemění. Tyto osoby jednají totiž navenek za subjekt – právnickou osobu a nikoliv za její organizační složku.

Z výše uvedených důvodů proto dovolatel v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud ve vztahu k obviněnému R. D. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině, o trestu i ve výroku o náhradě škody. Současně navrhl, aby dovolací soud zrušil též rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 11. 2000, č. j. 1 T 376/2000-448, a to ve výroku o vině trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a dále aby zrušil všechna rozhodnutí na zrušené části rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně obsahově navazující, a poté sám rozsudkem rozhodl, že se obviněný R. D. podle § 226 písm. a), b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutky popsané v obžalobě státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Svitavách ze dne 29. 5. 2000, č. j. Zt 321/2000-20, v nichž bylo spatřováno spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák., s tím, že podle § 229 odst. 3 tr. ř. se poškozená Č. p., a. s., odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dovolání obviněného J. B. směřuje proti výroku o vině a v této souvislosti i proti výroku o trestu z napadeného rozsudku odvolacího soudu, přičemž dovolatel opřel svůj mimořádný opravný prostředek o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění dovolání obviněný především namítl, že již ve svém odvolání upozorňoval na skutečnost, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s důležitým listinným důkazem, a to zápisem o poškození motorového vozidla, vyhotoveným likvidátorem Č. p., a. s., ze kterého vyplývá, že na vozidle je poškozené čelní sklo. Tento důkaz je v souladu s výpovědí svědka M. D., který na fotografii inkriminovaného vozidla rovněž rozpoznal prasklinu čelního skla. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že ve věci nebyl proveden žádný jiný důkaz, který by předmětný zápis a výpověď výše uvedeného svědka zpochybnil. Podle názoru dovolatele mají konstatované důkazy zvýšený význam v situaci, kdy odvolací soud změnil právní kvalifikaci skutku. Pro závěr, že se dovolatel dopustil jako pomocník trestného činu podvodu, musel by totiž odvolací soud dojít k závěru, že k obohacení na straně spoluobviněného či jiné osoby došlo. To ovšem nebylo možno dovodit za stavu, jestliže osobní automobil byl popisovaným způsobem skutečně poškozen. Za takové situace by plnění pojišťovny bylo zákonným nárokem držitele, resp. vlastníka motorového vozidla a na jeho straně nemohlo tak dojít k obohacení, neboť by mu byla vyplacením pojistného plnění pouze nahrazena majetková újma. Podle názoru dovolatele nemohlo být proto jeho jednání posuzováno jako pomoc k trestnému činu podvodu. Pokud tedy odvolací soud jeho jednání kvalifikoval tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, učinil tak v rozporu s důkazy, jež byly v řízení provedeny.

V petitu svého dovolání obviněný J. B. navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl, že rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. 1 T 376/2000, se zrušuje ve výroku, jímž byl uznán vinným pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. (bod 4 rozsudku) a ve výroku o trestu a dále aby rozhodl tak, že se dovolatel podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce k dnešnímu dni nevyužil svého práva písemně se k dovolání obviněných vyjádřit (§ 265h odst. 2 tr. ř.).

Obvinění R. D. a J. B. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovoláními je napadáno pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Ve věci obviněných R. D. a J. B. však dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, je-li dovolateli poukazováno na to, že nebyly dostatečně a ve všech souvislostech vyhodnoceny provedené důkazy, což mělo vést k tomu, že vzhledem k namítanému vadnému procesnímu postupu soudů prvního i druhého stupně nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. Na tomto vadném skutkovém základě pak mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení, jestliže byl obviněný R. D. uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněný J. B. pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1 tr. zák.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolateli spatřován ve skutkových vadách (tj. vadách procesní povahy), jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel ne jedné straně v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. zák.

Shora uvedené závěry platí obdobně i pro případ, kdy obviněný R. D. napadl z důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. výrok odvolacího soudu, jímž byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Neúplnost předmětného výroku je dovolatelem spatřována v tom, že soud označil subjekt poškozeného jako „Č. p., a. s., region V. Č.“, ačkoliv způsobilost k právním úkonům má pouze Č. p., a. s., se sídlem v P., jak je též zapsána v obchodním rejstříku.

Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v nyní účinném znění, je tento důvod dovolání dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Neúplnost výroku ve smyslu citovaného ustanovení zákona znamená, že výrok sice byl učiněn, ale nemá všechny náležitosti výroku jako celku. V posuzovaném případě však žádná náležitost výroku nechybí, neboť soud citoval zákonné ustanovení § 229 odst. 1 tr. ř., uvedl název poškozeného subjektu a vyslovil, že se tento poškozený odkazuje se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolací důvod tak směřuje nikoliv do namítané neúplnosti výroku, nýbrž do vady výroku, jež měla spočívat v tom, že poškozený v napadeném výroku sice označen byl, avšak nesprávně. Taková vada může podle okolností být důsledkem chybného skutkového zjištění, popř. i nesprávného hmotně právního názoru (tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení), nečiní však výrok neúplným. Námitky dovolatele proto nelze považovat za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l), resp. § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., byť je dovolatel o toto ustanovení zákona opírá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných R. D. a J. B. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. září 2002

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru