Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 423/2017Usnesení NS ze dne 26.04.2017

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Neoprávněné držení platební karty
Úmysl nepřímý
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.423.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku

§ 234 odst. 1 tr. zákoníku

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 423/2017-25

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 4. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2016, č. j. 7 To 2/2016-257, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 281/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 5 T 281/2014, byl obviněný M. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 7. 10. 2014 kolem 14.05 hod. v K.-R., okres K., se záměrem získat finanční hotovost, na parkovišti u hypermarketu Tesco na ul. T. ... l., rychlou chůzí s montážním klíčem v ruce u pasu přistoupil k L. K., kterého levou rukou chytl za tričko u levého ramene, kdy po něm požadoval úhradu fiktivního dluhu a snažil se ho táhnout ke svému vozidlu, kdy L. K. se snažil mu vysmeknout, následně ho pustil, avšak ihned ho chytil a táhnul za tašku, kdy najednou ho udeřil levou pěstí do nosu a montážním klíčem do levého stehna, poté mu popruh od tašky přetáhl přes hlavu tak, že tuto L. K. držel rukou, a z tašky přes jeho nesouhlas vytáhnul 5 ks stravenek v hodnotě 45 Kč za 1 ks, svazek klíčů, peněženku obsahující finanční hotovost ve výši 140 Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz zdravotní pojišťovny, vše na jméno L. K., platební kartu VISA na jméno L. K., se kterou odešel, čímž způsobil L. K. jednak odcizením škodu ve výši 1.065 Kč a jednak zlomeninu nosních kůstek a zhmoždění levého stehna, kdy L. K. měl 4 týdny zhoršené dýchání nosem, bolesti hlavy a stehna“.

Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 T 173/2014-96, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 282/2015, byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let. Zároveň soud zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 T 173/2014-96, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 282/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému L. K., trvale bytem N. K. ..., K.-M., na náhradě škody částku 596 Kč.

O odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 5 T 281/2014, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 7 To 2/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. poté obviněnému uložil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 4 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 T 173/2014-96, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 282/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný M. V. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně uvedl, že zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, jsou trestnými činy úmyslnými ve smyslu § 15 tr. zákoníku. Následně namítl, že tato zákonem požadovaná forma zavinění jeho jednáním naplněna nebyla. Výsledky provedeného dokazování podle dovolatele měly soudy vést k právnímu závěru, že jednal nedbalostně, případně v tzv. skutkovém nebo právním omylu. Omyl skutkový byl dán skutečností, že předpokládal dobrovolné navrácení věci (paměťové karty do mobilního telefonu), která byla jeho vlastnictvím, ze strany poškozeného. Dále se pak domníval, že pokud mu poškozený vlastnoručně vydal peněženku, tak v ní bude právě požadovaná paměťová karta a žádné jiné věci hodnoty větší než malé, zejména ne platební karta, jejíž přítomnost v peněžence nemohl očekávat. Ostatně soud vzal za prokázané, že peněženku se všemi věcmi poškozenému neprodleně prostřednictvím třetí osoby vrátil, vědom si toho, že se v jeho rukou ocitly neprávem. Omyl právní pak podle dovolatele vychází z jeho uznatelného přesvědčení o tom, že pokud po poškozeném požadoval vydání vlastní věci, kterou mu poškozený o týden dříve odňal z dispozice násilím, nemůže jít o soudně trestný čin. Jestliže se v rozsudku popsaným způsobem do jeho držení dostaly jiné (cizí) věci, nestalo se tak v důsledku realizace jeho úmyslu se jich zmocnit násilím, ale pouze shodou náhod. Dovolatel znovu zopakoval, že přítomnost stravenek, osobních dokladů a zejména platební karty poškozeného v jeho peněžence nemohl předpokládat. V závěrečné části dovolání pak soudům vytkl nesprávnost hodnocení důkazů, zejména výpovědí slyšených svědků a lékařské zprávy o ošetření poškozeného. Tato zpráva podle jeho přesvědčení jednak nevyvracela jeho skutkovou verzi, podle níž se poškozený poranil pádem na zem při jejich vzájemném postrkování, a jednak z ní soud prvního stupně dovodil „medicínské závěry“, což mu podle názoru dovolatele nepřísluší. Svědecká výpověď Mgr. P. K. pak měla být hodnocena jako nevěrohodná, neboť poškozenému jako jeho otec minimálně poskytl falešné alibi při prošetřování události, která se odehrála o týden dříve, kdy poškozený dovolateli násilím odňal mobilní telefon i se zmíněnou paměťovou kartou. Právě o její vrácení a o nic jiného šlo v nyní projednávané věci.

S ohledem na shora rekapitulované důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud konstatoval nezákonnost rozhodnutí soudů obou stupňů a tyto následně zrušil se závazným právním názorem, že soud prvního stupně bude v dalším řízení povinen důsledně hodnotit formu zavinění a „dopad případných omylů skutkových i právních na konečné rozhodnutí ve věci, což by mělo vyústit v rozsudek zprošťující“.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 29. 9. 2016. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 24. 10. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.

Obviněný M. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o něž obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska podmínek a rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na výše uvedená výkladová východiska je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci sice formálně namítl nesprávnost právního posouzení jeho jednání (skutku) jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, vzhledem k absenci subjektivní stránky trestného činu v jeho jednání (zde ve formě úmyslného zavinění), ovšem tuto obecně hmotněprávní argumentaci ve skutečnosti založil především na výhradách vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, a na zpochybnění jimi vyvozených skutkových závěrů. Teprve v návaznosti na tom a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž po poškozeném L. K. nepožadoval nic jiného než navrácení vlastní paměťové karty do mobilního telefonu, načež ten mu dobrovolně vydal svoji peněženku a další movité věci, namítl existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy obviněný částečně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jsou-li vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného skutku. Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.

Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů ani jim předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním stran jeho motivu k násilnému jednání vůči poškozenému po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. S těmi se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané a proč měl obhajobu obviněného za vyvrácenou. Jeho úvahy v tomto směru plně respektovaly principy formální logiky. Totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud druhého stupně. Pokud vůči příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 4 dole až 7 napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Nelze tak dovodit, že by skutková zjištění byla produktem nezákonného procesního postupu soudů nebo dokonce projevem jejich nepřípustné libovůle.

Obviněný uplatnil deklarovaný důvod dovolání právně relevantně pouze námitkou, že jeho jednání nebylo pokryto nezbytným úmyslným zaviněním, pokud jde o přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nemohl předpokládat, že s peněženkou poškozeného se mu do rukou dostane i jeho platební karta.

Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal opodstatnění.

Minimálně nepřímý úmysl dovolatele [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] bylo v posuzovaném případě možno dovodit i ve vztahu k výše uvedenému trestnému činu (přečinu) s přihlédnutím k obecně známé skutečnosti, že platební karty představují v současné době zcela běžný platební prostředek používaný většinou dospělých osob, které je povětšinou nosí uložené spolu s penězi právě v peněženkách. Ze zjištěných specifických okolností činu lze dovodit, že dovolatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že spolu s peněženkou může v té době dvacetišestiletému poškozenému odejmout i platební kartu, stejně jako např. peníze. K tomuto závěru bylo možno dospět i při zohlednění právního názoru vyjádřeného v nálezech Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, a ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, podle nějž nepřímý úmysl nelze u pachatele jen předpokládat, nýbrž je nutno jej dovodit z konkrétních okolností případu. I Nejvyšší soud se v minulosti ostatně již několikrát vyjadřoval k problematice, zda pachatel v případě odcizení peněženky či dokonce celé dámské kabelky nebo jiného obdobného zavazadla je srozuměn i s tím, že současně odcizuje i platební kartu tam uloženou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011, ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011, nebo ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 45/2014). V citovaných rozhodnutích vždy dovodil, že v současnosti je u dospělých osob každodenní používání platebních karet běžným jevem, je stále na vzestupu a v tomto smyslu jde o obvyklé platební prostředky, stejně jako v případě peněz. Pro závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku v jednání obviněného pak nebylo rozhodné, zda odcizení platební karty bylo jeho primárním cílem, nebo sledoval záměr zcela jiný. Podstatné je, že při snaze zmocnit se násilím peněz poškozeného nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit i tomuto dalšímu trestním zákonem předpokládanému následku v podobě současného zmocnění se platební karty, který si zároveň představoval jako možný.

Protože dovolání obviněného M. V. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a dílem o námitku, jíž z hlediska uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu zákon vyžadoval souhlasu stran.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 4. 2017

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zpracovala:

JUDr. Marta Ondrušová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru