Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 42/2020Usnesení NS ze dne 25.06.2020

HeslaPodvod
Škoda velkého rozsahu
Uvedení v omyl
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.42.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1 tr. zák.

§ 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 42/2020-6077

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2020 o dovolání obviněných F. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, a J. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 1 To 54/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 1/2013, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 10 T 1/2013, byli obviněný F. Š. a J. H. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Podle skutkových zjištění se uvedeného zvlášť závažného zločinu dopustili obviněný F. Š., J. H. společně se spoluobviněnými R. J. a J. P. (kteří dovolání nepodali ani nebylo dovolání podáno v jejich neprospěch), a to jednáním spočívajícím v tom, že

a) F. Š. jako jednatel společnosti F., se sídlem XY, XY, která byla investorem a objednatelem fotovoltaické elektrárny M. u XY, ačkoliv věděl, že fotovoltaická elektrárna není v podstatných částech dokončená, dne 30. 11. 2010 mezi 15:08 h. až 15:13 h. prostřednictvím emailů dal pokyn J. H., jednateli společnosti N., se sídlem XY, XY, která byla zhotovitelem a generálním dodavatelem fotovoltaické elektrárny M., a zároveň i R. J., aby k žádosti o první paralelní připojení fotovoltaické elektrárny M. k distribuční soustavě elektřiny podané dne 30. 11. 2010 F. Š. na společnost E.ON Distribuce, a. s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zajistili mj. zprávy o výchozí revizi elektrické instalace na část nízkého napětí a na část vysokého napětí fotovoltaické elektrárny M. s datem maximálně do 30. 11. 2010 s tím, že je musí F. Š. předložit nejpozději do pátku 3. 12. 2010 na společnost E.ON Distribuce, a. s., kdy z ohledem na datum a čas zadání, nedokončenost elektrárny a požadavek na antedataci zpráv věděl, že nebudou pravdivé,

b) R. J. na základě výše uvedeného pokynu dne 5. 12. 2010 úmyslně vyhotovil jménem a bez vědomí revizního technika F. K., nar. XY, zcela nepravdivou Zprávu o revizi elektrického zařízení výchozí č. 50J/10 antedatovanou na 28. 11. 2010 na kabelovou přípojku VN 22kV mezi fotovoltaickou elektrárnou M. a distribuční soustavou a zcela nepravdivou Zprávu o revizi elektrického zařízení výchozí č. 51J/10 antedatovanou na 28. 11. 2010 na transformační stanice TS1 a TS2 fotovoltaické elektrárny M. (část vysokého napětí), ačkoliv ve skutečnosti ke dni 28. 11. 2010 ani k 5. 12. 2010 trafostanice neexistovaly a kabelová přípojka VN 22kV k 28. 11. 2010 ani k 5. 12. 2010 nebyla dokončena, přičemž následně R. J. dne 5. 12. 2010 v 21:12 h. zaslal emailem uvedené zprávy o revizi elektrického zařízení F. Š. s vědomím, že budou předloženy společnosti E.ON Distribuce, a. s., Energetickému regulačnímu úřadu a Stavebnímu úřadu Městského úřadu XY,

c) J. P. jako revizní technik dne 2. 12. 2010, aniž by elektrárnu M. před tím navštívil a vykonal revizi, úmyslně vyhotovil zcela nepravdivou Zprávu o provedení revize elektrického zařízení výchozí č. P93-1/01, údajně provedenou v období od 24. do 30. 11. 2010, na část nízkého napětí fotovoltaické elektrárny M., ačkoliv ve skutečnosti k 30. 11. 2010 ani k 2. 12. 2010 část nízkého napětí fotovoltaické elektrárny M. nebyla dokončena ani zčásti a nebyla na ní nainstalována ani podstatná část fotovoltaických panelů, dále dne 3. 12. 2010 úmyslně vyhotovil Zprávu o provedení revize elektrického zařízení výchozí č. P93-2/2010, datované k 30. 11. 2010, na část nízkého napětí trafostanic fotovoltaické elektrárny M., ačkoliv ve skutečnosti k 30. 11. 2010 ani k 3. 12. 2010 trafostanice neexistovaly a obě Zprávy předal J. H. s vědomím, že budou předloženy společnosti E.ON Distribuce, a. s., Energetickému regulačnímu úřadu a Stavebnímu úřadu Městského úřadu XY,

d) J. H. na základě výše uvedeného pokynu F. Š. dne 5. 12. 2010 v 20:23 h. prostřednictvím emailu úmyslně dal pokyn J. P., aby mj. antedatoval výše uvedené Zprávy o provedení revize elektrického zařízení č. P93-1/01 a P93-2/2010 s nejpozdějším datem 30. 11. 2010, přičemž J. P. mu vyhověl a dne 6. 12. 2010 v 08:20 h. nechal zaslat emailem prostřednictvím Z. P., nar. XY, čelní strany mj. i uvedených zpráv o provedení revize elektrického zařízení s úmyslně pozměněnými daty na 30. 11. 2010, ačkoliv oba věděli, že k 30. 11. 2010 a ani k 6. 12. 2010 část nízkého napětí fotovoltaické elektrárny M. nebyla zdaleka dokončena a že trafostanice neexistovaly, aby následně J. H. předal uvedené zprávy o provedení revize elektrického zařízení F. Š., kdy jak J. P., tak i J. H. jednali s vědomím, že uvedené Zprávy o provedení revize elektrického zařízení budou předloženy společnosti E.ON Distribuce, a. s., Energetickému regulačnímu úřadu a Stavebnímu úřadu Městského úřadu XY,

e) F. Š. dne 6. 12. 2010 při znalosti skutečného stavu předložil výše uvedené nepravdivé Zprávy o výchozí revizi elektrické instalace č. 50J/10, 51J/10, P93-1/01 a P93-2/2010 společnosti E.ON Distribuce, a. s., na adrese pobočky společnosti Lidická 36 v Brně, dále dne 16. 12. 2010 Stavebnímu úřadu Městského úřadu XY na adrese XY, XY, a dne 22. 12. 2010 Energetickému regulačnímu úřadu na adrese Masarykovo nám. 5, Jihlava,

f) F. Š. a J. H. dne 16. 12. 2010 na Stavebním úřadu Městského úřadu XY vyhotovili nepravdivý ručně psaný Předávací protokol FVE M., podle kterého zhotovitel společnost N., zastoupená J. H. předala vyjmenované dílčí části díla společnosti F., zastoupené F. Š., kdy dle protokolu byla předána kompletní fotovoltaická elektrárna M. kromě elektronického zabezpečovacího systému a terénních úprav a tento nepravdivý předávací protokol společně předali I. M., nar. XY, referentce Stavebního úřadu Městského úřadu XY, ačkoliv oba věděli, že fotovoltaická elektrárna M. není k datu 16. 12. 2010 dokončena a nejsou dokončeny ani jednotlivé v protokolu vyjmenované části elektrárny,

g) F. Š. a J. H. v období od 16. 12. 2010 do 22. 12. 2010 úmyslně vyhotovili tištěný nepravdivý Předávací protokol dokončeného díla F. M. – 2,067MW, podle kterého zhotovitel společnost N., zastoupená J. H. předala dokončenou část díla s konkrétně vyjmenovanými částmi díla společnosti F., zastoupené F. Š., obsahující také nepravdivé prohlášení společnosti N., že veškeré pohledávky vůči společnosti F. byly řádně a včas uhrazeny, kdy podle konkrétních vyjmenovaných částí díla byla předána kompletní fotovoltaická elektrárna M. kromě elektronického zabezpečovacího systému,

h) tento nepravdivý předávací protokol F. Š. dne 22. 12. 2010 při znalosti skutečného stavu předložil mj. i s výše uvedenými nepravdivými výchozími revizními zprávami elektrického zařízení Energetickému regulačnímu úřadu, ačkoliv oba věděli, že fotovoltaická elektrárna M. ani k datu 22. 12. 2010 není ve stavu dokončenosti, který je popsán v uvedeném, od samého počátku nepravdivém, protokolu,

tímto způsobem F. Š., J. H., R. J. a J. P. uvedli v omyl Stavební úřad Městského úřadu XY, společnost E.ON Distribuce, a. s., a Energetický regulační úřad a na základě předložených výše uvedených zcela nepravdivých dokumentů Stavební úřad Městského úřadu XY dne 16. 12. 2010 pod sp. zn. SÚ330/634/2010-Mr-4-Př.už 36/822, č. j. MUBPH 25761/2010 vydal rozhodnutí o povolení předčasného užívání stavby fotovoltaické elektrárny M., společnost E.ON Distribuce, a. s., protokolem dne 23. 12. 2010 schválila výrobnu (tzv. první paralelní připojení) a Energetický regulační úřad dne 28. 12. 2010 udělil pod č. j. 14553-8/2010-ERU licenci společnosti F. na výrobu elektřiny na 25 let, na základě které byla F. M. nesprávně považována za fotovoltaický zdroj uvedený do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, ačkoliv ve skutečnosti fotovoltaická elektrárna M. nebyla dokončena a způsobilá k provozu ani k 31. 12. 2010, neboť byla dokončována v průběhu ledna a počátkem února 2011 a zapojena do distribuční soustavy dne 7. 2. 2011, přičemž začala dodávat vyrobenou elektřinu do distribuční soustavy dne 23. 2. 2011, aby následně mohl F. Š. dne 21. 1. 2011 uzavřít jménem společnosti F. „Smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy“ se společností E.ON Distribuce, a. s., což společnosti F. umožňuje po dobu 20 let na základě měsíčních výkazů o výrobě elektřiny a faktur neoprávněně uplatňovat a inkasovat zvýhodněnou výkupní cenu za elektřinu,

F. Š., J. H., R. J. a J. P. tak jednali v úmyslu získat neoprávněné obohacení pro společnost F., kdy na základě pravomocné licence od Energetického regulačního úřadu a na základě provedeného tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti E.ON Distribuce, a. s., ještě v roce 2010 a následně uzavřené „Smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy“ vznikl společnosti F. nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5.500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž by se v průběhu následujících 20 let společnost F. obohatila o částku nejméně 299.729.019,80 Kč za současného způsobení škody společnosti E.ON Distribuce, a. s., přičemž jen za vyrobenou elektřinu v období od února 2011 do května 2012 včetně se společnost F. neoprávněně obohatila o částku 20.824.176,20 Kč ke škodě společnosti E.ON Distribuce, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, která vyplacenou garantovanou cenu zpětně refinancuje částečně na úkor České republiky a částečně na úkor spotřebitelů formou poplatku za distribuci,

přičemž pokud by pracovníci dotčených úřadů věděli, že shora uvedené listiny neodpovídají skutečnosti, příslušná rozhodnutí by nevydali a nárok na výkupní cenu elektrické energie pro elektrárny uvedené do provozu do 31. 12. 2010 by společnosti F. nevznikl.

3. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný F. Š. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku tomuto obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1.000 Kč, tedy celkem 500.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let.

4. Obviněný J. H. byl za spáchání uvedeného trestného činu odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku by tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1.000 Kč, tedy celkem 100.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu tří let.

5. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo dále rozhodnuto o vině a trestu pro spoluobviněné R. J. a J. P.

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 10 T 1/2013, podali obvinění F. Š. a J. H., stejně jako spoluobviněný J. P. a zúčastněná osoba Z. odvolání.

7. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 1 To 54/2018 (dále též „napadené rozhodnutí“), ve výroku I. tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. se z podnětu odvolání obviněného J. P. napadený rozsudek částečně zrušuje ve výroku o trestu zákazu činnosti uloženého tomuto obviněnému, a ve výroku II. tak, že se podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných F. Š. a J. H. a zúčastněné osoby Z. zamítají.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 1 To 54/2018, podali obvinění F. Š. a J. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

9. Obviněný F. Š. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože byl v nalézacím řízení dán důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V důsledku takových vad došlo podle obviněného k porušení práva na spravedlivý proces.

10. První dovolací námitka obviněného F. Š. se týká právního omylu ohledně náležitostí revizní zprávy a předpokladů pro její vypracování. Obviněný je toho názoru, že jeho obhajoba v této otázce nebyla vyvrácena. Upozorňuje, že právní regulace revizních zpráv neobsahuje a ani v roce 2010 neobsahovala pravidlo o tom, kdy lze revizní zprávu vyhotovit. Úprava náležitostí revizních zpráv a předpokladů pro jejich vyhotovení byla podle něj natolik nejasná, že se na nich neshodli ani odborníci v této oblasti – k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 2 As 313/2015-492. Pravidlo, že k revizi elektrických zařízení a instalací lze přistoupit teprve v okamžiku, kdy jsou plně dokončeny, dotvořila podle obviněného až judikatura Nejvyššího správního soudu, jejíž počátky lze spatřovat v rozsudku ze dne 10. 12. 2015, č. j. 7 As 204/2015-66. Toto pravidlo však nedovodila z právního řádu jako takového, ale zejména s poukazem na právně nezávazné, doporučující technické normy (ČSN 33 1500), které nejsou ani volně dostupné, byť i k nim Nejvyšší správní soud konstatoval, že vytvářejí nedostatečný a nejednoznačný normativní rámec stanovící postup pro výkon revizní činnosti. Podle obviněného, nelze-li v trestním právu v neprospěch obviněného aplikovat zákonné normy, které v době jednání nebyly platné a účinné, je třeba totéž pravidlo v souladu se zásadou a maiori ad minus vztáhnout i na normy dotvořené soudní judikaturou. Obviněnému tedy nelze v posuzovaném případě klást za vinu, že toto pravidlo – nepublikované ve sbírce zákonů ani jinde, v roce 2010 neznal, když bylo vytvořeno judikaturou až o pět, resp. sedm let později.

11. Obviněný v souvislosti s touto dovolací námitkou dále uvádí, že nebyl odborníkem v oblasti revizí elektrických zařízení a ani jím ze svého postavení (jednatele společnosti s ručením omezeným) být nemusel. Zpracování revizních zpráv náleží revizním technikům, tedy držitelům příslušného osvědčení, pro jehož získání museli osvědčit potřebné znalosti v oboru a složit příslušnou zkoušku. Dovolatel přitom metodiku zpracování revizních zpráv v rozhodné době neznal. I kdyby věděl, že stavba FVE M. není v době, kdy požádal o vyhotovení revizní zprávy, zcela dokončena, nelze z toho dovozovat závěr, že věděl, že za takové situace nelze revizní zprávu vyhotovit. Navíc o zajištění revizní zprávy požádal odbornou společnost (generálního dodavatele) – společnost N. Obviněný tak v důsledku neznalosti teprve později ustáleného pravidla nevěděl, že revizní zpráva může být vyhotovena na základě revizní činnosti na plně dokončené fotovoltaické elektrárně – v tom podle něj spočívá jeho právní omyl, který vylučuje jeho úmyslné zavinění. Nikdo ho ani neupozornil na to, že revizní zpráva, která bude vyhotovena na základě jeho požadavku, by neměla být v souladu s pravidly vztahujícími se na vytváření revizních zpráv.

12. V rámci další dovolací námitky obviněný F. Š. uvádí, že předmětná revizní zpráva nebyla Energetickému regulačnímu úřadu předložena 3. 12. 2010, ale až 22. 12. 2010, přičemž v mezidobí byly revizním technikem J. P. provedeny veškeré činnosti, které je podle judikatury třeba provést k vydání revizní zprávy (kontrola projektové dokumentace, ověření, že instalovaná zařízení jsou v souladu s projektem, kontrola protokolů, které jsou součástí dodávky, vizuální prohlídka instalovaných zařízení a jejich měření a zkoušení). Provedená revizní činnost podle obviněného nevyvracela závěry revizní zprávy, čímž je konvalidovala ještě před jejich předložením Energetickému regulačnímu úřadu (revizní zpráva v ten okamžik nebyla objektivně v rozporu s realitou – nepravdivá – v údajích podstatných pro rozhodnutí – věcně revizní zpráva odpovídala činnosti revizního technika). Teprve poté, kdy byla revizní činnost dokončena a její výsledky odpovídaly obsahu revizní zprávy, předložil obviněný revizní zprávy Energetickému regulačnímu úřadu. Zkoumat, zda Energetický regulační úřad (osoba za něj jednající) jednal v omylu o podstatné skutečnosti, když rozhodoval o udělení licence, tak podle obviněného bylo třeba k okamžiku, kdy k jeho rozhodnutí došlo, tj. k 28. 12. 2010. Pokud se nalézací soud odmítl zabývat otázkou souladu revizní zprávy s výsledky revizní činnosti, resp. se skutečným stavem FVE k 22. 12. 2010 (doplnění podkladů), natož k 28. 12. 2010 (rozhodnutí Energetického regulačního úřadu), zatížil podle dovolatele své rozhodnutí vadou v právním hodnocení významu této otázky pro posouzení omylu jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu.

13. V poslední části svého dovolání obviněný namítá nepřezkoumatelnost výroku o trestu. V případě trestu odnětí svobody totiž soud podle obviněného nespecifikoval, jak konkrétně se na konečném výroku jednotlivě podílejí jednotlivé přitěžující a polehčující okolnosti (zvláště pak neúměrná délka řízení, v důsledku které mělo podle obviněného dojít k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku). Nepřezkoumatelný je podle obviněného i peněžitý trest, neboť soud podle jeho názoru nevysvětlil, proč zvolil právě tento počet a tuto výši denních sazeb, a nedostál tak požadavkům ustanovení § 68 odst. 3 věty druhé a třetí a odst. 4 tr. zákoníku. Dovolatel je toho názoru, že soud prvního stupně svým postupem vyloučil jakoukoli účinnou obhajobu obviněného týkající se výše uloženého peněžitého trestu, protože fakticky nelze vyvrátit (ani potvrdit) správnost údajů (zejm. výši průměrného čistého denního příjmu), z nichž by měla vycházet, a navrhovat v tomto směru důkazy. Rozhodnutí o uložení peněžitého trestu je tak podle obviněného jednak nepřezkoumatelné, jednak nepodložené (extrémní rozpor), v důsledku čehož porušuje právo obviněného na spravedlivý proces.

14. Ze shora uvedených důvodů obviněný F. Š. navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

15. Obviněný J. H. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj na podkladě skutkových zjištění soudů obou stupňů nemohla být jeho jednáním naplněna subjektivní ani objektivní stránka skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zejména pak v otázce uvedení v omyl Energetického regulačního úřadu, společnosti E.ON Distribuce, a. s. (dále jen „E.ON Distribuce“), a stavebního úřadu. Uplatněný dovolací důvod je podle obviněného J. H. naplněn i z důvodu existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a to opět ve vztahu k subjektivní a objektivní stránce skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen. V důsledku tohoto extrémního rozporu bylo podle obviněného zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.

16. Dovolatel po zrekapitulování dosavadního průběhu trestního řízení takto uvedl, že jakékoliv jednání podřaditelné, byť jen formálně, pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v souvislosti s výstavbou FVE M., kategoricky popírá. Soudy se podle něj odmítly zabývat celou řadou provedených důkazů ke stavu dokončenosti FVE M. k 28. 12. 2010, které prokazují, že energetické zařízení FVE M. bylo k tomuto datu fakticky dokončeno a jeho bezpečnost byla řádně ověřena v takovém rozsahu, jaký tehdejší právní předpisy a technické normy požadovaly, resp. umožňovaly.

17. K otázce faktické neproveditelnosti revizních zpráv vzhledem k rozpornosti právní úpravy neumožňující provedení měření dokončeného zařízení pod napětím, obviněný uvádí, že odvolací soud se mýlil, pokud poukázal na to, že obhajoba přes opakování této námitky přehlédla názor odvolacího soudu vyjádřený v jeho prvním usnesení, že i přes tuto faktickou nemožnost provést revizní zprávy v souladu s tehdejší právní úpravou měla být ověřena bezpečnost FVE v rozsahu kontroly projektové dokumentace a mělo být ověřeno, že instalovaná zařízení jsou v souladu s projektem, kontroly protokolů, vizuální prohlídky instalovaných zařízení a jejich měření a zkoušení, které je proveditelné ještě před připojením na napětí. Dovolatel uvádí, že v tomto směru bylo doplněno dokazování, které prokázalo, že bezpečnost FVE M. byla v rozsahu vymezeném odvolacím soudem ověřena, a to před vydáním licence (28. 12. 2010) i před schválením prvního paralelního připojení (23. 12. 2010), neboť ještě před tím, než byly dne 22. 12. 2010 předmětné výchozí revizní zprávy založeny do licenčního spisu Energetického regulačního úřadu, bylo skutečné provedení nízkonapěťové části instalace FVE M. obviněným J. P. ve dnech 20. až 21. 12. 2010 fyzicky zkontrolováno a ověřeno. Ke schválení prvního paralelního připojení této výrobny došlo dne 23. 12. 2010.

18. Pokud jde o řízení před stavebním úřadem, dovolatel uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí o povolení předčasného užívání stavby ze dne 16. 12. 2010 není zmínka o tom, že by stavební úřad při svém rozhodování jakkoliv vycházel z revizních zpráv či že by z nich snad dovozoval nějaké konkrétní závěry. Upozorňuje, že pracovnice stavebního úřadu provedla v rámci stavebního řízení dne 16. 12. 2010 fyzickou prohlídku rozestavěné stavby F. M., při které se seznámila s jejím skutečným stavebně technickým stavem, a to v rozsahu a způsobem, který považovala za zcela dostačující k tomu, aby mohla o povolení předčasného užívání nedokončené stavby rozhodnout.

19. Soudy se podle obviněného nevěnovaly ani tomu, zda si problému proveditelnosti revizní zprávy byly vědomy dotčené orgány, a pokud o něm věděly, jak na něj reagovaly, což je relevantní ve vztahu k otázce uvedení v omyl dotčených orgánů jednáním obviněných. Z provedeného dokazování je nepochybné, že Energetický regulační úřad i společnost E.ON Distribuce věděly o tom, že jako podklady k vydání jejich rozhodnutí přijímají výchozí revizní zprávy, které ovšem v podmínkách roku 2010 není možné po obsahové stránce pravdivě zpracovat. Pak je podle dovolatele namístě otázka, zda tyto orgány mohly být uvedeny v omyl.

20. K závěru odvolacího soudu, že správní orgán není povinen aktivně z vlastního popudu přezkoumávat žadatelem předložené listiny, dovolatel namítl, že správní orgán by v takovém případě nevykonával prakticky žádnou rozhodovací činnost a zcela by se zbavoval odpovědnosti na úseku státní správy uložené mu právním předpisem. Jestliže je třeba podle odvolacího soudu vzít v úvahu kvalifikaci zaměstnanců správních orgánů a jejich nezpůsobilost ověřovat technický stav FVE, není důvod, aby stejnou úvahou nebylo postupováno i vůči obviněnému.

21. S ohledem na výsledky provedeného dokazování nelze podle obviněného dovodit, že by na straně jednotlivých dotčených institucí, resp. na straně pověřených zodpovědných pracovníků těchto institucí, existoval omyl ohledně skutečného stavu FVE M. a její bezpečnosti. To platí jak pro stavební úřad, tak i pro společnost E.ON Distribuce a Energetický regulační úřad, což dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku obsáhle rozebírá.

22. Dovolatel nesouhlasí ani s právní kvalifikací zavinění ve formě úmyslu nepřímého, jenž shledal v jednání obviněného odvolací soud (oproti nalézacímu soudu, který v jednání obviněného spatřoval úmysl přímý). V podepsání předávacího protokolu k požadavku úřednice stavebního úřadu, za jejího dohledu a doporučení, jak tento text formulovat, a to poté, kdy si sama stavbu prošla a seznámila se v rozsahu jí požadovaném se stavem její dokončenosti, navíc za situace, kdy stavební zákon tento dokument k vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby nepožadoval, lze podle něj shledat nanejvýš nedbalost nevědomou. Pokud soudy konstatovaly, že si musel být jako jednatel společností N. vědom provádění dalších stavebních prací na FVE M. i po 16. 12. 2010, dovolatel namítl, že šlo pouze o dokončovací práce, které se již netýkaly vlastního energetického zařízení. Za nepodložený a v extrémním rozporu s provedenými důkazy dovolatel označil závěr soudů, že jednal spolu s ostatními obviněnými v úmyslu získat neoprávněné obohacení pro společnost F. (dále jen „F.“). Jako jednatel firmy N., generálního dodavatele stavby, bylo totiž jeho jediným motivem v souladu se smlouvou o dílo dodržet závazky ze smlouvy o dílo řádně a včas.

23. Obviněný poukazuje také na rozporuplnost tehdejší právní úpravy, kdy nebylo zřejmé, co má revizní technik konat za účelem řádného vyhotovení revizní zprávy, jaké údaje má zpráva obsahovat, jak tyto údaje zjistit a v jakém stavu musí být energetické zařízení v době vyhotovení revizní zprávy, tedy jestli je nutné, aby všechny FVE panely byly osazeny a zapojeny.

24. Dovolatel nesouhlasí ani se způsobem vyčíslení škody. Škodou může podle něj být pouze to, co by vyprodukovala ke dni udělení licence nedokončená část elektrárny. Vzhledem k tomu, že nelze dovodit úmyslné zavinění ve vztahu k té části elektrárny, která by byla ke dni udělení licence dokončená, nelze v této části dojít k závěru o vzniku škody. V daném případě, bylo podle obviněného prokázáno, že ke dni udělení licence byla FVE M., co se týče části samotného energetického zařízení dokončena, tedy škoda vzniknout nemohla. Pokud soudy tvrdí, že ke dni 28. 12. 2010 dokončena nebyla, je podle dovolatele nutno učinit závěr o tom, kolik z celkového počtu fotovoltaických panelů nainstalováno v daném časovém okamžiku nebylo.

25. Závěrem svého dovolání obviněný J. H. upozornil na to, že se dosud nikdo nezabýval změnou právní úpravy § 5 energetického zákona. Před novelizací provedenou zákonem č. 211/2011 Sb. s účinností ode dne 18. 8. 2011 kladlo uvedené ustanovení požadavek na splnění technických předpokladů směrem k osobě žádající o licenci, nikoliv energetickému zařízení (FVE). U energetického zařízení se zkoumalo jen to, zda má technickou úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám. V projednávané věci žadatel technické předpoklady splňoval (nebyl prokázán opak) a dodané zařízení mělo vynikající technickou úroveň odpovídající právním předpisům i normám, nebylo zastaralé, ani v žádné své části nevyhovující.

26. Z těchto uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby věc sám projednal a rozhodl tak, že obviněný se podle § 226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby. Dovolatel rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. s ohledem na uplatněné námitky a osobní situaci obviněného přerušil výkon trestu odnětí svobody do doby, než bude rozhodnuto o dovolání.

27. Dovolání obviněných byla ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K oběma dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

28. K dovolání obviněného F. Š. státní zástupce uvedl, že se nelze totožnit s požadavkem dovolatele, aby bylo jeho jednání posouzeno jako jednání v negativním právním omylu, který se měl vztahovat k otázce obsahových náležitostí revizní zprávy, resp. normativních požadavků na revizi elektrického zařízení, podmínek pro možnost provedení revize a vypracování revizní zprávy. Obviněný totiž v rámci jednotlivých kroků, které za účelem opatření licence k provozování energetického zařízení a získání prvního paralelního připojení činil, v negativním právním omylu jednat nemohl, jelikož jeho úvahy se směrem ke zjištění normativních požadavků na možnost provedení požadované revize vůbec neubíraly. Obviněnému podle státního zástupce nešlo o revizi (o to, jaké zařízení ve smyslu jeho dokončenosti může být výchozí revizi podrobeno), ale o revizní zprávu jako takovou, aniž by musela jakkoli vypovídat o reálném stavu. Za takových skutkových zjištění nemá podle státního zástupce význam se zabývat možností jednání obviněného v právním omylu, neboť tento je vyloučen. I pokud by tomu však nemělo být, nebylo by k čistě hypoteticky možnému omylu možno přihlédnout. Podmínkou beztrestnosti pachatele jednajícího v negativním právním omylu je omluvitelnost jeho omylu, která podle státního zástupce rovněž dána není.

29. Státní zástupce nesouhlasí s obviněným, ani pokud jde o tvrzenou konvalidaci revizní zprávy před jejím předložením Energetickému regulačnímu úřadu, neboť v době návštěvy spoluobviněného J. P. v elektrárně nemohla tato odpovídat stavu, který byl deklarován v nepravdivých revizních zprávách. K vydání licence došlo v omylu k tomu kompetentních osob na podkladě záměrně klamavě sdělených informací. Za takového skutkového stavu není podle státního zástupce možné uvažovat o konvalidaci revizní zprávy a už vůbec ne o zhojení předchozího podvodného uvádění v omyl.

30. Pokud jde o námitku obviněného F. Š. zpochybňující výrok o uložených trestech, státní zástupce uvádí, že tato není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů. Připomíná, že obviněný F. Š. důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil, ale ani pokud by tak učinil, v jeho mezích neargumentoval. K námitce obviněného, že mu nebyl uložen trest za použití moderačního oprávnění upraveného v § 58 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na délku trestního řízení a dobu, jež uplynula od spáchání skutku, státní zástupce připomíná, že podle ustálené judikatury tuto není možno právně relevantně uplatnit pod dovolatelem deklarovaným ani pod jiným dovolacím důvodem a že zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Takový závěr však podle něj v případě obviněného F. Š. učinit nelze. Dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, se navíc zabýval při svém rozhodování již soud prvního stupně, který obviněnému uložil trest při dolní hranici zákonné trestní sazby.

31. Pokud jde o výrok o peněžitém trestu, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který ovšem dovolatel neuplatnil), odpovídá námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Ani v tomto smyslu nicméně podle státního zástupce dovolatel neargumentoval, když měl výhrady pouze k tomu, že soud prvního stupně neodůvodnil své závěry k výši jedné denní sazby peněžitého trestu, jak ji stanovil. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nicméně podle státního zástupce vyplývá, že majetkové poměry obviněného byly předmětem posouzení při určení výše sazby peněžitého trestu. Taktéž odvolací soud při přezkumu správnosti uložených peněžitých trestů vycházel ze zjištění k majetkovým poměrům obviněného, předně ze zjištění výše ročního příjmu obviněného. Překážkou pro uložení peněžitého trestu podle § 67 tr. zákoníku přitom podle státního zástupce není to, že se soudu nepodařilo zcela objasnit majetkovou situaci obviněného, jestliže měl jinak dostatek podkladů pro závěr, že obviněný má prostředky k tomu, aby peněžitý trest zaplatil. Tento závěr současně vylučuje, aby uložený trest byl nedobytný.

32. Z těchto důvodů státní zástupce navrhuje, aby bylo dovolání obviněného F. Š. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

33. Pokud jde o dovolání obviněného J. H., státní zástupce uvedl, že námitky tohoto dovolatele zčásti pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, jelikož jsou skutkového původu. To se podle státního zástupce týká těch námitek, jimiž jsou napadány postupy soudů nižších instancí v procesu dokazování, zejména rozsahu dokazování a hodnocení důkazů. Odkaz na existenci údajného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými závěry a obsahem důkazů byl dovolatelem použit toliko formálně, aniž by měl reálný základ ve svévolném postupu soudů v utváření skutkového stavu bez opory v provedeném dokazování.

34. Obviněný podle státního zástupce nosnou část své obhajoby založil na utvrzování soudů v závěru, že nemohl nikoho uvést v omyl, ani úředníky stavebního úřadu, ani úředníky Energetického regulačního úřadu a ani pracovníky právnické osoby povolané k prvnímu paralelnímu připojení (provozovatele distribuční soustavy), jelikož ti byli se vším zásadním seznámeni. K tomu odkazuje na judikaturu, podle které správní řízení o vydání licence před Energetickým regulačním úřadem má zásadně charakter neveřejného písemného řízení, v němž správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení předmětné licence. Na podkladě těchto vydává osvědčení o naplnění nějaké skutečnosti s konstitutivními účinky. Správní orgán může podle státního zástupce vydat rozhodnutí na základě omylu. Státní zástupce se dále zabývá omylem pracovníků Energetického regulačního úřadu, stavebního úřadu a společnosti E.ON Distribuce a dospívá k závěru, že tito byli uvedeni v omyl.

35. Správné jsou podle státního zástupce i závěry soudů nižších stupňů v otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Obviněnému podle něj nelze uvěřit, že jeho jediným motivem bylo to, aby byla stavba dokončena ve sjednaném termínu podle smlouvy o dílo, jakkoliv na počátku smluvního vztahu tomu tak jistě být mohlo.

36. Podle státního zástupce není důvod se ztotožnit s dovolatelem ani v tom, že činnost revizního technika v projednávané věci by měla být hodnocena jako jednání osoby ve vrchnostenském postavení. Revizní technik totiž vůči zadavateli revize nevystupoval z pozice státního orgánu, neboť nebyl v pozici nositele veřejné moci, který by vykonával svěřenou pravomoc. Jednal na zakázku a podle pokynů zadavatele revize, který rozhodně v dobré víře nebyl.

37. Namítl-li dovolatel, že jen jednal v dobré víře v odborné znalosti najaté odborně způsobilé firmy a jejího revizního technika, nalézací soud si podle státního zástupce zcela v souladu s obsahem provedených důkazů povšiml, že jde o argument odporující zjištěným skutkovým okolnostem případu.

38. Pochybení nelze podle státního zástupce shledat ani ve způsobu, jak soudy nižších instancí dovodily výši způsobené (a hrozící) škody. Dovolatel totiž ve svém požadavku na přepočítání výše způsobené a hrozící škody pominul relevantní ustanovení právních předpisů upravujících podmínky pro vznik práva na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Jestliže bylo zjištěno, že FVE M. splnila všechny předpoklady až po 31. 12. 2010 a byla fakticky uvedena do provozu v únoru 2011, lze podle státního zástupce akceptovat určení výše škody rozdílem mezi garantovanými výkupními cenami pro výrobnu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 a pro výrobnu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011, jak byl učiněno soudem prvního stupně.

39. K námitce změny právní úpravy § 5 energetického zákona státní zástupce uvádí, že při porovnání původního znění uvedeného ustanovení před změnou provedenou zákonem č. 211/2011 Sb. a znění po této změně nelze seznat nic, co by mělo vést k zásadně odlišnému přístupu k posuzování technických předpokladů v rámci řízení o udělení licence.

40. I dovolání obviněného J. H. tak státní zástupce navrhuje odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

41. Současně státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasí i pro případ jiného nežli některého z výše navrhovaných rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

42. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

43. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

44. Oba obvinění v podaných dovoláních uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný F. Š. pak ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu uplatnil ještě dovolací důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě.

45. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

46. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

47. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

48. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

49. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

50. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.

IV.

Důvodnost dovolání

51. Dovolací námitky uplatněné obviněnými F. Š. a J. H. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují především proti výroku o vině. V tomto směru obvinění namítají, že jejich jednání nenaplňuje objektivní a subjektivní stránku skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to při současném uplatnění námitky, že důkazní řízení je zatíženo vadou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Obviněný J. H. dále svou argumentaci částečně zaměřuje i vůči výši škody, která měla být trestnou činností způsobena. Obviněný F. Š. dále vznesl dovolací námitky směřující i proti výroku o trestu, a to jak trestu odnětí svobody, tak i peněžitému trestu.

a) K dovolání obviněného F. Š.

52. Jak již tedy bylo konstatováno, dovolací námitky obviněného F. Š. směřují jednak proti výroku o vině, jednak proti výroku o trestu. Uvedené námitky obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

53. Pokud jde o dovolací námitky obviněného proti výroku o vině, pak v rámci své první dovolací námitky obviněný uvádí (stručně řečeno), že jednal v právním omylu ohledně náležitostí revizní zprávy a předpokladů pro její vypracování, neboť úprava týkající se revizních zpráv byla v roce 2010 velmi nejednoznačná.

54. Dovolací soud je nucen hned na úvod upozornit, že právě uvedená námitka obviněného vykazuje znaky polemiky se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a nesměřuje tak proti deklarovanému nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoliv totiž obviněný namítá existenci právního omylu při svém jednání, je tato argumentace týkající se subjektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu, za který byl odsouzen, založena ve své podstatě na tvrzeních o vědomosti obviněného o tom, že za dané situace není možné revizní zprávu vyhotovit. Jakkoliv je tato okolnost podstatná pro dovození právního závěru o formě zavinění obviněného, jedná se stále o skutkovou otázku duševního (psychického) stavu obviněného ve vztahu k zákonem chráněnému zájmu, který byl jednáním obviněného zasažen.

55. Nejvyšší soud se však s námitkou obviněného týkající se právního omylu neztotožňuje ani po věcné stránce.

56. Dovolací soud je toho názoru, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněného F. Š. je stěžejní ta skutečnost, že tento obviněný dal pokyn k vyhotovení revizní zprávy, o které věděl, že nemůže být pravdivá, čímž položil základ pro budoucí uvedení v omyl příslušných institucí, které z takové revizní zprávy vycházely.

57. O dovolatelem uváděný právní omyl podle § 19 tr. zákoníku by se jednalo v případě, že by tento při spáchání trestného činu nevěděl, že jeho čin je protiprávní; potom by obviněný nejednal zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat.

58. Již z citované zákonné dikce je zřejmé, že se v případě obviněného o právní omyl nejednalo, neboť obviněný nejednal v žádném omylu, když si dobře uvědomoval, že revizní technik má podle jeho instrukcí vypracovat revizní zprávu, která neodpovídá reálnému stavu.

59. K tomuto závěru lze dojít již při prosté rekapitulaci událostí, které se odehrály dne 30. 11. 2010. V odpoledních hodinách tohoto dne totiž obviněný vydal pokyn, na jehož základě měly být vypracovány revizní zprávy, které by byly datovány nejpozději ke dni 30. 11. 2010, s tím, že tyto revizní zprávy potřebuje společnosti E.ON Distribuci coby příslušnému provozovateli distribuční soustavy předložit nejpozději dne 3. 12. 2010.

60. Již z právě uvedeného vyplývá, že obviněnému muselo být naprosto zřejmé, že příslušné revize (na část vysokého a nízkého napětí), jejichž provedení mají revizní zprávy osvědčovat, nebudou moci být skutečně provedeny nejpozději ke dni 30. 11. 2010 (tak aby jejich datace odpovídala skutečnosti). Pokud by tomu totiž tak být mělo, bylo by nutné, aby tyto revize, které podle zkušeností soudu prvního stupně (viz dále k údajné revizi provedené ve dnech 20. – 21. prosince 2010), nelze provést ani za dva dny, byly provedeny ještě téhož dne, kdy obviněný F. Š. předmětnou e-mailovou zprávu odeslal.

61. Namítá-li tedy obviněný, že nevěděl, jaké jsou náležitosti revizní zprávy a předpoklady pro její vypracování, není možné této argumentaci přisvědčit, neboť obviněný ve skutečnosti vůbec neřešil, jaké náležitosti má revizní zpráva mít, či zda je vůbec možné ji nechat vypracovat. Příhodně situaci shrnuje státní zástupce, když uvádí, že obviněnému nešlo o revizi, nýbrž o revizní zprávu (jako list papíru, který by mohl předložit příslušným institucím), aniž by musela jakkoli vypovídat o reálném stavu. Pro obviněného totiž revizní zprávy představovaly pouhý další administrativní krok v celém procesu povolování FVE M., přičemž jeho jediným cílem bylo, aby mohla být tato FVE formálně uvedena do provozu do konce roku 2010.

62. Obviněnému přitom muselo být rovněž jasné, že technický stav elektrárny ke dni 30. 11. 2010 ani ke dni 3. 10. 2010 zdaleka neumožňoval, aby bylo na této provozovně cokoliv osvědčováno, natož bezpečnost, kterou mají osvědčovat (nota bene výchozí) revizní zprávy, jelikož se podle skutkových zjištění nalézacího soudu jednalo o značně rozestavěnou stavbu, která měla daleko do svého dokončení a na které se vehementně pracovalo nejen po celý zbytek měsíce prosince 2010, ale ještě i na počátku roku 2011. Obviněný se tak nemůže zříci své odpovědnosti tím, že nebyl a ani nemusel být odborníkem na oblast revizí a že o tyto záležitosti se měli starat jiní, neboť jej i v jeho postavení jednatele investorské společnosti muselo zajímat, zda elektrárna je v takovém stavu, aby bylo již možné uvažovat o osvědčení její bezpečnosti, k čemuž měly sloužit právě příslušné revize a z nich vzešlé revizní zprávy. Přístup obviněného F. Š. svědčí naopak spíše o bezohledném a jednostranném přístupu tohoto obviněného, který ve snaze získat všechna formální povolení, která by mu kvůli vyšším výkupním cenám umožňovala elektrárnu vydávat za uvedenou do provozu ještě v roce 2010, nehleděl na to, zda je či není možné to či ono osvědčení k určitému datu vyhotovit, pokud to bylo v zájmu urychlení formálních procedur vedoucích ke kýženému výsledku, kterým bylo čistě formální uvedení FVE M. do provozu do konce roku 2010. V takovém případě je však potřeba obhajobu obviněného, který se nyní ex post účelově snaží prezentovat své jednání jako jednání v omluvitelném omylu, odmítnout.

63. Druhá dovolací námitka obviněného se týká tzv. konvalidace revizní zprávy před jejím předložením Energetickému regulačnímu úřadu, k čemuž mělo podle obviněného dojít tím, že revizní technik a spoluobviněný v této trestní věci J. P. navštívil dne 20. – 21. prosince 2010 předmětnou FVE a provedl veškerou činnost, kterou je podle judikatury třeba provést k vydání revizní zprávy.

64. K této dovolací námitce Nejvyšší soud nejprve uvádí, že verze předkládaná obviněným ohledně návštěvy revizního technika ve dnech 20. – 21. prosince 2010 je v rozporu se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který na str. 52 svého rozsudku uvedl, že „pokud (J. P.) ve dnech 20. a 21. 12. 2010 elektrárnu skutečně navštívil, o čemž však nesvědčí kromě jeho tvrzení a tužkou přepsaných zpráv žádný jiný důkaz, soud konstatuje, že s ohledem na velikost předmětné elektrárny a zkušenosti soudu z jiných fotovoltaických kauz není možno revizní činnost na elektrárně tohoto výkonu provést během dvou dnů“. Nejvyšší soud, který, jak již bylo uvedeno, není oprávněn nahrazovat hodnocení důkazů provedené soudem nalézacím, se však s úvahou tohoto soudu ztotožňuje i po věcné stránce a podotýká, že i pokud by snad revizní technik J. P. byl schopen tuto revizi provést, což bylo soudem prvního stupně vyloučeno, obviněným nic nebránilo tomu, aby Energetickému regulačnímu úřadu předložili novou revizní zprávu, která by z této revize vzešla a která by již plně odpovídala skutečnému stavu. Nebyl by tak důvod znovu předkládat falešnou revizní zprávu z počátku měsíce prosince 2010, které žádná revize vůbec nepředcházela a která byla vyhotovena tzv. od stolu, tedy aniž by revizní technik předmětnou FVE navštívil.

65. Z hlediska právního posouzení, které je předmětem dovolacího přezkumu, je dále nutno konstatovat, že okolnosti uváděné dovolatelem týkající se údajné konvalidace falešných revizních zpráv v důsledku návštěvy revizního technika na předmětné elektrárně před podáním žádosti o vydání licence Energetickému regulačnímu úřadu, nejsou z hlediska trestní odpovědnosti obviněného F. Š. relevantní. Jak totiž správně uvedl soud prvního stupně na str. 43 svého odsuzujícího rozsudku, „pro dosažení zvýhodněné kupní ceny pro elektrárny připojené k distribuční soustavě do 31. 12. 2010 museli žadatelé získat kladné rozhodnutí stavebního úřadu (ideálně kolaudační rozhodnutí, příp. povolení předčasného užívání stavby), dále získat licenci ERÚ a u distribuční společnosti dosáhnout tzv. prvního paralelního připojení. Tyto tři podmínky platily kumulativně. Pro získání nároku na výkupní ceny pro elektrárny připojené do 31. 12. 2010 potom ve vztahu k rozhodnutím o udělení licence a k datu prvního paralelního připojení rozhodovalo pozdější z obou dat. Lze tedy konstatovat, že licenční řízení a řízení ve vztahu k distributorovi elektrické energie probíhala paralelně, bez požadovaného rozhodnutí stavebního úřadu se však žadatel tzv. ‚nehnul z místa‘“.

66. Podstatné z hlediska uvedení v omyl tedy je to, že nepravdivá revizní zpráva byla použita nejen v řízení u Energetického regulačního úřadu, ale zejména již dříve v řízení před stavebním úřadem, přičemž bez kladného rozhodnutí stavebního úřadu by následně nebylo možné o vydání licence vůbec žádat. Z hlediska významu revizní zprávy je tedy na jednotlivá povolovací řízení nutno nahlížet jako na celek, neboť se navzájem podmiňují a na sebe navazují (viz právě uvedené odůvodnění soudu prvního stupně na str. 43 jeho rozsudku). Pokud tedy obviněný F. Š. uvedl (spolu s obviněným J. H., jak bude popsáno níže v části věnující se posledně uvedenému obviněnému) v omyl stavební úřad a ten v důsledku toho vydal povolení předčasného užívání nedokončené stavby, byl v omyl uveden i Energetický regulační úřad, neboť ten při svém rozhodování vycházel mj. i z rozhodnutí stavebního úřadu, které nemělo být vůbec vydáno.

67. Námitku, že údajnou návštěvou revizního technika J. P. mělo dojít k tzv. konvalidaci falešné revizní zprávy, je tedy nutné označit za neopodstatněnou.

68. Pokud jde o dovolací námitky obviněného F. Š. směřující proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud předně upozorňuje, že argumentaci obviněného týkající se nepřezkoumatelnosti trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, není možné podřadit pod jím uplatněné ani pod žádné jiné ze zákonných dovolacích důvodů.

69. Ve vztahu k výroku o trestu přichází v úvahu zpravidla dva dovolací důvody, každý však pouze v omezeném rozsahu. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl ze strany obviněného uplatněn, může být okolností zakládající jiné nesprávné hmotněprávní posouzení otázka, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v § 43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest. Výroku o trestu se však primárně týká dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci kterého lze namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod však obviněný formálně neuplatňuje.

70. Z výše uvedeného tak předně vyplývá, že zvolená argumentace obviněného stran uloženého trestu odnětí svobody neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvahu pak nepřichází ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to vzhledem k tomu, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku, tedy v rámci trestní sazby podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, ve které byl ohrožen trestem odnětí svobody na pět až deset let. Současně však Nejvyšší soud ani nezjistil, že by byl výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně zatížen nějakou vadou.

71. Obviněnému nelze předně dát za pravdu, pokud tvrdí, že nalézací soud při ukládání trestu odnětí svobody nedostatečně specifikoval, jak konkrétně se na konečném výroku podílely jednotlivé polehčující a přitěžující okolnosti, k nimž bylo přihlíženo. Nejvyšší soud totiž zjistil, že nalézací soud se na str. 57 svého rozsudku pečlivě zabýval jednotlivými polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi a že v dostatečné míře rozvedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení okolností a povahy spáchaného trestného činu a osoby obviněného. Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při úvaze o výměře trestu odnětí svobody nelze, jak požaduje obviněný, přesně vyčíslit či jinak exaktně stanovit, jakou mají jednotlivé polehčující či přitěžující okolnosti váhu. Při stanovení druhu a výměry trestu se totiž vychází ze souhrnu těchto okolností a soud je povinen vycházet z celkových zjištěných okolností případu a osobních poměrů pachatele.

72. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s argumentací týkající se možného mimořádného snížení trestu odnětí svobody, v rámci které obviněný uvádí, že je povinností soudu zdůvodnit, proč k tomuto při zjištěné neúměrné délce trestního řízení nepřistoupil.

73. Z rozsudku soudu prvního stupně nejprve Nejvyšší soud zjistil, že nalézací soud se možností mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku zabýval, když na str. 57 svého rozsudku uvedl, že postoj obžalovaného k trestné činnosti, stejně jako okolnosti případu vylučují, aby byl v případě obžalovaného využit institut ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Již z tohoto důvodu je tedy námitku dovolatele nutno považovat za lichou. Rovněž Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení k námitce obviněného v rámci úvah o zákonnosti a přiměřenosti výroku o trestu posuzoval otázku úměrnosti délky trestního řízení, to včetně toho, zda nedošlo ke splnění podmínek pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Po úvaze zahrnující zejména vůdčí roli obviněného k tomuto závěru ani odvolací soud (na rozdíl od spoluobviněných) nedospěl. Lze se plně ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že v případě obviněného nebyly ani zjištěné průtahy v řízení, v rozsahu, na němž obviněný vinu nenesl, důvodem pro konstatování mimořádných okolností, jež by měly odůvodňovat aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Dostatečnou kompenzací za porušení práva na přiměřenou délku řízení bylo v tomto případě již zmírnění trestu na samou spodní hranici zákonné trestní sazby.

74. Dále je třeba konstatovat, že z dovolatelem citovaných soudních rozhodnutí nevyplývá povinnost soudu odůvodnit, proč nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016, Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného v tehdy projednávané trestní věci soudu druhého stupně vytkl, že ačkoliv přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nedostatečně odůvodnil, v čem jsou poměry obviněných anebo okolnosti spáchaného trestného činu natolik mimořádné či výjimečné, že trest v dolní hranici zákonné trestní sazby by byl pro tehdy obviněného nepřiměřeně přísným, když existenci podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku dovodil pouze z délky probíhajícího trestního řízení a z výše škody. Z tohoto rozhodnutí jinými slovy vyplývá toliko povinnost soudu odůvodnit, proč k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku přistoupil.

75. Na straně druhé však povinnost odůvodnit, proč soud k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody nepřistoupil, nevyplývá ani z obviněným citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2228/13. Zde je na místě upozornit, že obviněný ve svém dovolání necituje závěry Ústavního soudu, nýbrž toliko argumentaci stěžovatele. Nutno rovněž dodat, že ústavní stížnost byla v citované věci odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž Ústavní soud se otázkou „nárokovosti“ mimořádného snížení trestu odnětí svobody meritorně nezabýval.

76. Lze tedy shrnout, že ačkoliv povinnost soudu odůvodnit, proč nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, z judikatury nevyplývá, nalézací soud se i přesto touto možností zabýval, avšak s ohledem mj. na postoj obviněného k trestné činnosti se rozhodl takto nepostupovat. Proti tomu nemá Nejvyšší soud žádných výhrad a uzavírá, že rozsudek soudu prvního stupně není zatížen vadou nepřezkoumatelnosti výroku o trestu odnětí svobody, neboť je z něj patrné, k jakým okolnostem tento soud při stanovení výměry tohoto trestu přihlédl a jakými úvahami se řídil. Jakkoliv tedy námitky obviněného v tomto směru nespadají pod uplatněný dovolací důvod ani pod žádný z ostatních zákonem vymezených dovolacích důvodů, nelze jim přisvědčit ani po obsahové stránce.

77. Pod žádný z dovolacích důvodů nespadá ani námitka obviněného týkající se nepřezkoumatelnosti uloženého peněžitého trestu. Nejvyšší soud v rámci odůvodnění rozsudku nalézacího soudu namítané pochybení neshledává, neboť výrok o peněžitém trestu je, byť stručně, odůvodněn na str. 57 rozsudku, kdy soud prvního stupně uvádí, že při stanovení výše peněžitého trestu přihlédl k majetkovým poměrům obviněného a době, která od spáchání trestné činnosti uplynula. Ačkoliv je takové odůvodnění velmi strohé, není možné hovořit o nepřezkoumatelnosti výroku o peněžitém trestu.

78. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by mohla odpovídat námitka o nedobytnosti uloženého peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku, kterou obviněný sice formálně neuplatnil a v tomto směru tuto náležitě neodůvodnil, z obsahu jeho dovolání v této části by ji však bylo možno dovodit, když uvedl v zásadě tolik, že má výhrady vůči tomu, že soud prvního stupně neodůvodnil své závěry k výši jedné denní sazby peněžitého trestu, jak ji stanovil. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nicméně vyplývá, že majetkové poměry obviněného byly předmětem posouzení při určení výše sazby peněžitého trestu. Taktéž odvolací soud při přezkumu správnosti uložených peněžitých trestů vycházel ze zjištění k majetkovým poměrům obviněného, předně ze zjištění výše ročního příjmu obviněného (bod 77. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Překážkou pro uložení peněžitého trestu podle § 67 tr. zákoníku přitom není to, že se soudu nepodařilo zcela objasnit majetkovou situaci obviněného, jestliže měl jinak dostatek podkladů pro závěr, že obviněný má prostředky k tomu, aby peněžitý trest zaplatil. Tento závěr současně vylučuje, aby uložený trest byl nedobytný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011).

79. Vzhledem k tomu, že ani jedné z dovolacích námitek F. Š. nebylo možné dát za pravdu, kdy část těchto námitek se navíc míjela s uplatněnými dovolacími důvody a nebylo je možné podřadit ani pod žádný z ostatních zákonných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.

b) Dovolání obviněného J. H.

80. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním druhého obviněného J. H. Ten spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř. (na tomto místě s určitou mírou zjednodušení) v tom, že na podkladě skutkových zjištění soudů obou stupňů nemohla být jeho jednáním naplněna subjektivní stránka posuzovaného trestného činu ve formě nepřímého úmyslu, a dále ani stránka objektivní, zejména pokud jde o její znaky uvedení v omyl a výše způsobené škody. V rozhodnutích soudů nižších stupňů rovněž obviněný spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a navazujícími skutkovými zjištěními, a to opět jak ve vztahu k subjektivní, tak i k objektivní stránce trestného činu a spatřuje v tom porušení svého práva na spravedlivý proces.

81. Předně je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný J. H. ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho důvodu Nejvyšší soud napadená rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv obviněný takto výslovně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve svém dovolání neuplatnil.

82. Dále je nutno upozornit na to, že značná část dovolací argumentace obviněného se týká pouze polemiky s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, a tyto námitky tak nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná o námitky skutkové a procesní povahy, tedy námitky, které se ze své podstaty netýkají nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 45. až 47. tohoto usnesení) je nutno uvést, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu toliko předestřít jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, a to i přesto, že tuto snahu prezentuje jako nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.

83. Za ryze skutkové je tak nutno považovat již některé námitky obviněného, které se týkají otázky naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

84. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že se obviněný J. H. jakožto jednatel dodavatelské společnosti dopustil jednání popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, tedy (stručně řečeno) na základě pokynu od obviněného F. Š. nechal vyhotovit falešnou revizní zprávu na část nízkého napětí FVE M. a že dalšími navazujícími kroky společně s F. Š. uvedli v omyl místně příslušný stavební úřad, společnost E.ON Distribuce a nakonec i Energetický regulační úřad v úmyslu získat neoprávněné obohacení pro společnost F.

85. Není sporu o tom, že obviněný J. H. akceptoval pokyn obviněného F. Š. ze dne 30. 11. 2010 týkající se zajištění revize na část nízkého napětí, když dne 5. 12. 2010 dal prostřednictvím e-mailu pokyn J. P., aby revizní zprávu podle požadavků F. Š. vypracoval, přičemž posledně jmenovaný tak učinil. Tento průběh je spolehlivě zachycen v e-mailových zprávách a ostatně ani jeho účastníci jej nerozporují.

86. Pokud jde o následné uvedení v omyl stavebního úřadu při Městském úřadu XY (dále jen „stavební úřad“), je rovněž spolehlivě zjištěno, že dne 16. 12. 2010 se konala kontrolní prohlídka FVE za účasti pracovnice stavebního úřadu a obviněného J. H. a F. Š., načež stavební úřad vydal povolení jejího předčasného užívání. Před vydáním uvedeného rozhodnutí přitom byly stavebnímu úřadu dodány obě falešné revize a byl ručně sepsán protokol potvrzující předání kompletní FVE M. Pracovnice stavebního úřadu přitom jasně uvedla, že bez existence těchto revizních zpráv by bylo bezpředmětné provádět místní šetření a požadované povolení by tak nemohlo být vydáno, neboť revizní zprávy pro ni byly dokladem o bezpečnosti elektrárny, kterou nemohla sama přezkoumávat a která byla jednou z podmínek pro povolení předčasného užívání stavby. Vydání požadovaného povolení bylo podle ní podmíněno i vyhotovením předávacího protokolu.

87. Uvedené falešné revizní zprávy získané za součinnosti obviněného J. H. obviněný F. Š. předal dne 6. 12. 2010 i společnosti E.ON Distribuce a spolu s nepravdivým předávacím protokolem dne 22. 12. 2010 i Energetickému regulačnímu úřadu.

88. Právě nastíněný skutkový děj podle Nejvyššího soudu vyplývá z provedeného dokazování, včetně závěru o nedokončenosti FVE ke dni 16. 12. 2010, kdy bylo potvrzeno předání kompletně dokončeného díla objednateli, společnosti F. Nedokončenost elektrárny ke dni 16. 12. 2010 a tudíž i její nezpůsobilost k předání objednateli vyplývá z mnoha důkazů (srov. mj. např. svědeckou výpověď svědkyně V. S. o tom, že ještě během Vánoc 2010 se na FVE intenzivně pracovalo, nebo svědeckou výpověď svědka S. M. o tom, že na elektrárně se pracovalo ještě v lednu 2011).

89. V rozporu s provedenými důkazy není ani závěr nalézacího soudu stran údajné dodatečné revize FVE M., kterou měl podle obhajovací verze obviněného provést revizní technik J. P. ve dnech 20. a 21. prosince 2010. Lze pouze zopakovat přesvědčivé úvahy soudu prvního stupně, který za situace, kdy o této údajné revizi existoval pouze jeden záznam, této verzi neuvěřil, přičemž tento svůj závěr přesvědčivě odůvodnil na str. 52 odsuzujícího rozsudku, když uvedl, že s ohledem na velikost předmětné elektrárny a zkušenosti nalézacího soudu z jiných fotovoltaických kauz není možno revizní činnost na elektrárně tohoto výkonu provést během dvou dnů.

90. Tento závěr soudu prvního stupně obstojí i s ohledem na listinné důkazy, konkrétně pak revizní zprávu č. P93-1/01, která i podle názoru Nejvyššího soudu působí značně nedůvěryhodným dojmem svědčícím o dodatečné úpravě (jsou v ní škrtnuté některé údaje a jiné údaje jsou dopsány tužkou), přičemž údaj o tvrzené revizi prováděné ve dnech 20. a 21. prosince 2010 je navíc uveden pouze jako poznámka. Pokud by revize předmětné FVE skutečně řádně proběhla, lze navíc očekávat, že by o ní byla sepsána zcela nová revizní zpráva a že by její výsledek nebyl takto zaznamenáván pouze v podobě poznámky. Závěr o tom, že uváděná revize nikdy neproběhla, tak nelze považovat za exces ze zásady volného hodnocení důkazů a nelze tak hovořit o tom, že by byl v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

91. Skutkového charakteru je i tvrzení obviněného J. H., že revizní techniky oslovil v dobré víře, že revizní zpráva jimi vyhotovená bude korektní, v souladu s právními předpisy, ČSN i tehdejšími zvyklostmi, a nijak je neovlivňoval, jakož i celková argumentace obviněného stran zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Jakkoliv je totiž závěr o příslušné formě zavinění závěrem právním, musí se zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu, přičemž skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219).

92. Soud prvního stupně pak při hodnocení skutkových předpokladů vztahujících se k zavinění obviněného J. H. zohledňoval především vědomost tohoto obviněného o stavu elektrárny ke dni 30. 11. 2010 a 16. 12. 2010. Soud druhého stupně pak zohlednil i stránku volní a dospěl k závěru, že obviněný byl při svých úkonech ve vztahu k získání příslušných oprávnění srozuměn s možným následkem svého jednání, a to i co do výše reálné škody.

93. Uvedené závěry ohledně vědomosti a srozumění obviněného J. H. považuje Nejvyšší soud za přesvědčivé, logicky odůvodněné a souladné s konkrétními skutkovými okolnostmi provázejícími vývoj stavebních prací na FVE M. ke konci roku 2010 a nelze rozhodně hovořit o tom, že tyto závěry by se nacházely v extrémním rozporu s provedenými, byť ve vztahu k zavinění z povahy věci nepřímými důkazy.

94. To stejné platí i pro čistě skutkové tvrzení obviněného, že při oslovení revizních techniků jednal v dobré víře. I tato verze je s ohledem na skutkové okolnosti případu, kdy obviněný se sám vědomě podílel na zajištění falešné revizní zprávy, vyloučena a nic na ní nemůže změnit ani otázka, zda revizní technik při výkonu své činnosti vystupuje ve vrchnostenském postavení či nikoliv. Obviněný J. H. totiž stejně jako obviněný F. Š. dobře věděl, že již s ohledem na požadovanou dataci revizní zprávy nemůže tato revizní zpráva odpovídat skutečnosti, resp. že rozhodně nemůže osvědčovat, že k deklarovanému datu revize proběhla.

95. Nejvyšší soud tak nemohl než dospět k závěru, že ohledně skutkového děje, jehož kontrola není sama o sobě předmětem dovolacího přezkumu, není dán žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Skutková zjištění soudů jsou naopak zcela odpovídající provedeným důkazům a logicky z nich vyplývají. Oba soudy přitom své úvahy řádně a pečlivě zdůvodnily.

96. Mezi námitky spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak patří některé další námitky vztahující se k subjektivní a objektivní stránce skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, jakkoliv s určitou mírou benevolence, neboť i zde se mnohdy jedná o částečnou polemiku obviněného s některými dílčími skutkovými závěry soudů.

97. Pokud jde o právní posouzení naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněný rozporuje zejména závěry soudů týkající se uvedení dotčených institucí (stavební úřad, společnost E.ON Distribuce, Energetický regulační úřad) v omyl.

98. V případě stavebního úřadu lze k naplnění znaku uvedení v omyl ze stabilizovaného skutkového děje (viz výše) dospět k jednoznačnému závěru, že společným jednáním obviněného F. Š. a obviněného J. H. byl stavební úřad (resp. jeho pracovnice I. M.) uveden v omyl jak ohledně bezpečnosti předmětné elektrárny ke dni 16. 12. 2010, tak ohledně existence předání této stavby objednateli (společnosti F., za kterou jednal obviněný F. Š.). Splnění obou těchto požadavků bylo přitom podle přesvědčení pracovnice stavebního úřadu podmínkou pro vydání kýženého povolení předčasného užívání stavby ze dne 16. 12. 2010, které následně sloužilo obviněnému F. Š. k činění dalších kroků směřujících ke splnění formálních požadavků uvedení FVE M. do provozu do konce roku 2010. Není při tom rozhodné, zda je v odůvodnění předmětného povolení předčasného užívání stavby uvedeno, že z těchto podkladů stavební úřad při svém rozhodování vycházel, neboť správní rozhodnutí mnohdy v odůvodnění svých rozhodnutí blíže nerozvádí podklady, na základě kterých dospěly k určitému závěru, a omezují se na prosté konstatování, že všechny podmínky pro vydání toho kterého rozhodnutí byly splněny.

99. Dále je nutno upozornit na skutečnost, že při výkonu státní správy (ostatně i při výkonu veřejné moci jako takové) se vychází z presumpce správnosti, podle které se předpokládá, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej. Požadovala-li příslušná pracovnice stavebního úřadu předložení určitých dokumentů, bylo povinností účastníka řízení (společnosti F.) této žádosti vyhovět, i kdyby se snad později ukázalo, že dokumenty byly požadovány neoprávněně. V opačném případě by se účastník správního řízení vystavoval riziku, že jeho žádosti (v tomto případě o vydání povolení předčasného užívání stavby) nebude vyhověno. Ze spisového materiálu ostatně ani nevyplývá, že by obvinění jakkoliv požadavek stavebního úřadu, ať už jde o revizní zprávy či předávací protokol, rozporovali. Naopak činili vše pro to, aby bylo požadované povolení vydáno.

100. Pokud jde o předávací protokol, i jeho existence byla způsobilá uvést pracovnici stavebního úřadu v omyl, neboť nebylo prokázáno, že by tato instruovala obviněné k sepsání předávacího protokolu, který by neodpovídal realitě. Nalézací soud naopak uvěřil této svědkyni, že obviněným rámcově sdělila, jaké formální a obsahové náležitosti by tento protokol měl mít. Je přitom zcela běžné, že stavební úřad (či jiný správní orgán) poskytuje účastníkům různá poučení a instrukce (srov. § 4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), což je ostatně v souladu s principy dobré správy. V návaznosti na to samozřejmě předpokládá, že účastníkem poskytnuté podklady budou pravdivé.

101. Jestliže je běžnou praxí, že v řízení před stavebním úřadem (či jiným správním orgánem, např. Energetickým regulačním úřadem, jak bude rozvedeno dále) o žádosti určitého účastníka (zde o žádosti o povolení předčasného užívání stavby) tento žadatel předkládá úřadu požadované dokumenty a úřad, nemá-li o těchto dokumentech pochybnosti, tyto nepřezkoumává z hlediska jejich pravdivosti, nelze úspěšně namítat, že příslušná pracovnice stavebního úřadu, vycházeje z toho, že předložené dokumenty jsou pravdivé, vydala požadované povolení, aniž by prováděla nějaké rozsáhlejší dokazování ohledně pravdivosti poskytnutých podkladů. K tomu ostatně neměla ani kapacity, ani odbornost, neboť právě k osvědčení určitých skutečností, např. bezpečnosti elektrárny jakožto elektrického zařízení, má sloužit právě revizní zpráva, jejíž správnost se rovněž presumuje.

102. Za tohoto stavu, jestliže obvinění předložili stavebnímu úřadu dokumenty, které neodpovídaly skutečnému stavu, byl stavební úřad uveden v omyl ohledně skutečností, které měly tyto dokumenty zachycovat. Tohoto uvedení v omyl se mohl dopustit i obviněný J. H., který sice nebyl účastníkem stavebního řízení, ale podílel se na zajištění jak revizních zpráv, tak na sepsání předávacího protokolu, přičemž u obou dokumentů věděl, že budou sloužit jako podklad mj. pro řízení u stavebního úřadu.

103. Obviněnému nelze dát za pravdu ani pokud jde o jeho námitky ohledně závěru o uvedení v omyl společnosti E.ON Distribuce. Právě primárně pro účely předložení této společnosti coby příslušnému provozovateli distribuční soustavy byly totiž revizní zprávy zfalšovány již na počátku měsíce prosince, tak aby měla společnost E.ON Distribuce dostatek času provést první paralelní připojení k distribuční soustavě. O skutečnosti, že falešné revizní zprávy, které byly vydány, aniž by revizní technici byli na elektrárně vůbec přítomni, mají sloužit právě jako příloha žádosti o první paralelní připojení k distribuční soustavě, o které obviněný F. Š. požádal již dne 30. 11. 2010, obviněný J. H. přitom dobře věděl (již z prvotní e-mailové zprávy). Jeho jednání tak přímo směřovalo k tomu, aby byly společnosti E.ON Distribuce předloženy falešné dokumenty.

104. Namítá-li obviněný, že společnost E.ON Distribuce na konci roku 2010 věděla o tom, že nelze vystavit řádnou výchozí revizní zprávu na dokončovaná zařízení před jejich prvním paralelním připojením z toho důvodu, že nebylo možno provést předepsaná měření mimo napětí, pak ani tato námitka nemění nic na závěru, že jednáním jeho a ostatních obviněných byla společnost E.ON Distribuce uvedena v omyl.

105. Nejvyšší soud nerozporuje, že v období konce roku 2010 mohly panovat určité rozpory ohledně toho, zda a jakým způsobem má být výchozí revize fotovoltaických elektráren prováděna. V každém případě však i tehdy bylo bezesporu vyžadováno, aby revizní zpráva odpovídala realitě – když ne ve sporné otázce „měření pod napětím“, tak alespoň ve všech ostatních bodech. Rozhodně se ani v dané době nepředpokládalo, že revizní zpráva bude vyhotovena zcela fiktivně, aniž by se revizní technik vůbec dostavil, jako se tomu stalo v nyní projednávané věci. V tomto smyslu se tedy námitky obviněného ohledně (ne)možnosti provedení řádné výchozí revize zcela míjí s tím, jaký skutkový děj byl soudy obou stupňů zjištěn.

106. Nelze ani namítat, že společnost EO.N Distribuce nepostupovala při posuzování žádosti společnosti F. s náležitou péčí řádného hospodáře, což podle obviněného nelze klást za vinu společnosti F. a už vůbec ne jemu jako jednateli zhotovitele.

107. Společnost EO.N Distribuce totiž zcela logicky vycházela z toho, že pokud byla revizní zpráva vystavena, byla výchozí revize (alespoň v určitém rozsahu – viz odůvodnění ohledně „měření pod napětím“) provedena. Nebylo tak po ní možné požadovat, aby zjišťovala, zda se nejedná o zcela falešnou revizní zprávu, která byla vystavena, aniž by vůbec žádná revize neproběhla, když tomu v dané situaci ani nic nenasvědčovalo.

108. Bez významu není ani skutečnost, že společnosti E.ON Distribuce bylo předloženo i rozhodnutí stavebního úřadu založené na již výše popsaném omylu. Ačkoliv toto předání není zachyceno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soudy k němu v rámci dokazování dospěly (viz bod 67. napadeného usnesení). Je tedy zřejmé, že na jednotlivé kroky je třeba nahlížet komplexně a ve vzájemných souvislostech a neposuzovat je izolovaně. Pokud totiž již rozhodnutí stavebního úřadu bylo založeno na omylu, přičemž bylo dále použito v dalších fázích povolovacích úkonů, byly nutně stiženy omylem i ty instituce, které z takového rozhodnutí stavebního úřadu vycházely, neboť jej v souladu s presumpcí správnosti aktů veřejné moci (viz výše) považovaly za správné.

109. Pokud jde o postavení obviněného J. H. jakožto jednatele dodavatelské společnosti, je sice pravdou, že to nebyl on, kdo výslovně komunikoval se společností EO.N Distribuce, když této všechny doklady předkládal obviněný F. Š., obviněný J. H. se však, jak již bylo opakovaně uvedeno, na jejím vyhotovení podílel a byl srozuměn s tím, k jakým účelům bude použita (k otázce zavinění viz níže). Není tedy rozhodné, že z hlediska soukromého práva neměl J. H. žádný vztah ke společnosti EO.N Distribuce, neboť z hlediska jeho trestní odpovědnosti je rozhodné to, že se podílel na uvádění této společnosti v omyl (to ostatně platí i pro uvedení v omyl stavební úřad a Energetický regulační úřad).

110. Pokud jde o Energetický regulační úřad, tomu byly, jak výše uvedeno, předloženy dne 22. 12. 2010 mj. falešné revizní zprávy a rozhodnutí stavebního úřadu založené na omylu ohledně pravdivosti revizních zpráv a předávacích protokolů, jakož i tyto revizní zprávy a předávací protokol. Získání příslušné licence na výrobu elektřiny bylo posledním krokem v procesu povolování FVE M. a bylo nezbytné pro to, aby bylo možné na elektrárnu nahlížet jako na uvedenou do provozu v roce 2010. Licence pak byla vydána dne 28. 12. 2010.

111. Z hlediska právního závěru o naplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívajícímu v „uvedení v omyl“, je podstatné, že Energetickému regulačnímu úřadu byly předloženy dokumenty, které byly buď nepravdivé (výchozí revizní zprávy, které byly vyhotoveny na počátku měsíce prosince tzv. „od stolu“, dále pak předávací protokol), nebo byly vydány jinými institucemi, které byly již předtím uvedeny v omyl (rozhodnutí stavebního úřadu, protokol o prvním paralelním připojení). Znak „uvedení v omyl“ by přitom byl naplněn, i kdyby byl Energetickému regulačnímu úřadu předložen byť jeden dokument, který by byl nepravdivý nebo který by byl vydán orgánem uvedeným v omyl, pokud k uvedení v omyl směřovala vůle jednajícího (o zavinění viz níže) a pokud by bez tohoto dokumentu nebylo možné žádosti o vydání licence vyhovět.

112. S ohledem na okolnosti nyní projednávané trestní věci tak není pochyb o tom, že Energetický regulační úřad byl v licenčním řízení týkajícím se FVE M. uveden v omyl, když vycházel hned z několika dokumentů, které měly vyvolat dojem, že daná elektrárna splňuje veškeré podmínky podmiňující vydání licence na výrobu elektřiny ze slunečného záření.

113. Nebylo přitom povinností Energetického regulačního úřadu zkoumat správnost předložených dokumentů, neboť podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu má řízení o vydání licence charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů předložených tím, kdo podal žádost o udělení předmětné licence, přičemž na závěru o možnosti uvedení správního orgánu v omyl nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní orgán si může pro zjištění skutkového stavu v pochybnostech sám opatřit podklady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, a něj navazující rozhodnutí – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, či ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 791/2017).

114. Jak již bylo naznačeno, na celý povolovací proces směřující k uvedení předmětné elektrárny do provozu do konce roku 2010 je nutno nazírat jako na celek, kdy jednotlivé etapy navazují na jiné. Je proto nutno vycházet z toho, že obvinění F. Š. a J. H. uvedli již stavební úřad v omyl s cílem nikoliv pouze dosáhnout vydání povolení k předčasnému užívání stavby, nýbrž zejména s cílem s tímto rozhodnutím dále nakládat ve vztahu k dalším institucím, zejména v konečné fázi před Energetickým regulačním úřadem. Z tohoto hlediska tak nebyly jediným nepravdivým dokladem revizní zprávy, nýbrž právě i rozhodnutí stavebního úřadu a protokol o prvním paralelním připojení k distribuční soustavě.

115. I samotné předložení falešných revizních zpráv by však k uvedení Energetického regulačního úřadu v omyl postačovalo, neboť tyto nebyly pravdivé, resp. neosvědčovaly, že k datu, které je na nich uvedeno, byla provedena revize osvědčující bezpečnost elektrárny. Pokud měla podle tvrzení obviněných proběhnout nějaká pozdější revize (o čemž však soud prvního stupně pochybuje a Nejvyšší soud nemá, jak již bylo uvedeno, důvod se od tohoto závěru odchylovat), mohla a měla být vypracována nová, aktuální a pravá revizní zpráva a použita namísto revizních zpráv, o kterých všichni obvinění v této trestní věci věděli, že nejsou pravdivé, neboť jimi deklarovaná revize nikdy neproběhla. Pokud by tyto nepravdivé revizní zprávy nebyly vůbec použity, bylo by snad lze hovořit o tom, že z hlediska trestní odpovědnosti došlo k jisté „konvalidaci“. To však samozřejmě obvinění neměli v plánu, neboť právě potřebovali, aby mohli již na počátku prosince 2010 deklarovat provozovateli distribuční soustavy a následně stavebnímu úřadu provedení revize deklarující bezpečnostní nezávadnost elektrárny, tak aby mohly pokročit v celém povolovacím procesu.

116. Nelze tak přistoupit ke konstrukci obviněného J. H., že vzhledem k tomu, že elektrárna byla podle něj v deklarovaném stavu ke dni podání žádosti o vydání licence Energetickému regulačnímu úřadu, nemohl být tento uveden v omyl ani tehdy, jestliže mu byla předložena revizní zpráva, která byla vyhotovena bez provedení jakékoliv revize. Touto optikou by si totiž jakýkoliv žadatel o jakékoliv povolení mohl nejprve nechat zpracovat všechna potřebná finální osvědčení (revizní či jiné zprávy, např. o požární bezpečnosti), která by již v průběhu např. výstavby postupně podle potřeby uváděl do oběhu pro potřeby jednotlivých povolovacích kroků s tím, že na konci celé stavby si pouze zkontroluje, že tyto revizní zprávy v porovnání s výsledkem odpovídají skutečnosti, čímž celé své předchozí počínání zlegalizuje a celý proces výrazně urychlí. Tuto argumentaci Nejvyšší soud odmítá a je toho názoru, že každá zpráva či jiné osvědčení musí deklarovat, že činnost, o které má svědčit (zde provedení revize) byla skutečně k datu jejího vyhotovení uskutečněna. Tolik k otázce naplnění znaku „uvedení v omyl“.

117. Nejvyšší soud se dále zabýval výhradami obviněného proti subjektivní stránce skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, tedy jeho zaviněním. Ačkoliv je nutno opět některé námitky obviněného týkající se zavinění považovat částečně za námitky skutkového charakteru (s nimi se již Nejvyšší soud vypořádal výše), jiné tyto námitky týkající se naplnění subjektivní stránky daného trestného činu již spadají pod rozsah právního posouzení skutku zjištěného skutku. Ani tyto jinak relevantně uplatněné námitky obviněného J. H. týkající se naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku však nelze shledat opodstatněnými.

118. Nejprve je nutno připomenout, že ačkoliv nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný J. H. se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť měl za to, že tento obviněný věděl, k jakým účelům mají být nepravdivé dokumenty použity a v jeho zájmu coby dodavatele byl stejný cíl jako v případě obviněného F. Š., soud odvolací pak tento závěr korigoval s tím, že obviněný měl sice podíl na vyhotovení nepravdivých dokumentů, jejichž účelu si byl vědom, s možným následkem svého jednání však byl podle soudu druhého stupně toliko srozuměn, a to i co do výše reálné škody.

119. Pokud však obviněný namítá, že by snad bylo možno uvažovat nanejvýše o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, je nutno takovou argumentaci odmítnout.

120. Ze zjištěných skutečností totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný si byl dobře vědom toho, že jak revizní zprávy, které na pokyn obviněného F. Š. zajistil, ačkoliv jimi deklarované revize nikdy neproběhly, tak předávací protokol, ani v nejmenším neodpovídají realitě. Rovněž dobře věděl, k jakým účelům mají být tyto dokumenty použity, a sice, že jde o důležité podklady pro získání potřebných povolení, která mají zajistit formální uvedení dané elektrárny do provozu do konce roku 2010. Právě její uvedení do provozu v tomto termínu bylo, zjednodušeně řečeno, cílem veškerého snažení nejen obviněných, ale i mnoha dalších osob zapojených do výstavby nejen této fotovoltaické elektrárny, nýbrž i mnoha dalších, jelikož bylo všeobecně známou informací, že pro provozovny uvedené do provozu v roce 2011 budou platit značně nižší výkupní ceny či zelený bonus.

121. Lze tak konstatovat, že obviněný J. H. neměl v první řadě v úmyslu porušit zájem chráněný trestním zákonem, nýbrž že jeho primárním cílem bylo dostát smluvním závazkům coby zástupce generálního dodavatele vůči objednateli díla, společnosti F., avšak pro případ porušení právem chráněného zájmu byl s takovým následkem srozuměn a neučinil žádné opatření, aby takovému škodlivému následku zabránil. Takový přístup vykazuje znaky nepřímého úmyslu a Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se soudem druhého stupně, který správně závěry soudu nalézacího korigoval. Tato korekce však z hlediska existence trestní odpovědnosti obviněného není rozhodná.

122. Pokud obviněný J. H. ve svém dovolání dále polemizuje se způsobem, jakým soudy stanovily skutečnou a hrozící škodu způsobenou trestným činem, je nutno konstatovat, že tato námitka svým obsahem spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejedná se však o námitku opodstatněnou.

123. Je vhodné připomenout, že vzniklou škodu soud prvního stupně vypočítal jako prostý rozdíl mezi cenami měsíčně fakturovanými společností F. a cenami, na něž by měla tato společnost nárok, pokud by FVE M. byla uvedena do provozu až v únoru 2011, kdy fakticky začala dodávat elektřinu do distribuční sítě. Hrozící škodu pak soud vypočítal obdobně s tím rozdílem, že vycházel z předpokládaných výnosů elektrárny až do konce období, pro které byla licence vydána, tedy do konce roku 2030.

124. S právě uvedeným algoritmem výpočtu vzniklé a hrozící škody se Nejvyšší soud ztotožňuje, když tento postup aproboval již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018), ve kterých uvedl, že za situace, kdy za zákonného, pravidelného běhu věcí, tedy bez existence trestného činu předmětné FVE neobdržely licenci do konce roku 2010 a nemohly by tedy získat vyšší garantované výkupní ceny do 31. 12. 2010, ale nižší výkupní ceny solární energie ve výši od 1. 1. 2011, je potom rozdíl mezi těmito cenami, s přihlédnutím k produkci FVE, škodou rozhodnou pro hmotněprávní posouzení jednání obviněných, přičemž naopak okolnost, jaký rozsah zbýval do úplného dokončení FVE, nemá, zejména z pohledu výroku o vině, význam. Tento závěr prošel i testem ústavní konformity, přičemž Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19, v bodě 39. odůvodnění tohoto usnesení uzavřel, že u něj neshledal pochybení ústavně právní relevance.

125. I v nyní projednávané věci je pro stanovení výše škody, ať už skutečně vzniklé nebo hrozící (pokud by byl trestný čin v celém rozsahu dokonán), rozhodující, že bez spáchání trestného činu podvodu uvedením příslušných institucí v omyl by FVE M. nesplnila podmínky pro uvedení do provozu do konce roku 2010, nýbrž by byla uvedena do provozu až v roce 2011 (lhostejno, kdy přesně). V takovém případě by se na tuto výrobnu vztahovaly výkupní ceny (popř. zelený bonus) určené pro provozovny uvedené do provozu v roce 2011, které byly podstatně nižší než pro provozovny uvedené do provozu v roce 2010. Argumentace obviněného, který navrhuje při stanovení výše škody vycházet pouze z výkupních cen získaných za tu část elektrárny, která byla opravdu reálně dokončena ke dni udělení licence, tak tuto rozhodující okolnost zcela pomíjí a Nejvyšší soud ji tedy nemůže shledat opodstatněnou.

126. Význam z hlediska trestní odpovědnosti obviněného J. H. pak nemá ani změna ustanovení § 5 energetického zákona (zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů), na kterou obviněný upozorňuje.

127. Novelou provedenou zákonem č. 211/2011 Sb. byl s účinností od 18. 8. 2011 do ustanovení § 5 energetického zákona vložen nový odstavec 7, podle kterého se technické předpoklady považují za splněné u energetického zařízení, u kterého je osvědčena jeho bezpečnost v rozsahu a za podmínek stanovených právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a v souladu s technickou dokumentací. Pokud je energetické zařízení stavbou, musí žadatel o udělení licence rovněž prokázat, že je oprávněn stavbu užívat nebo jinak provozovat. Dlužno podoktnout, že ustanovení § 5 odst. 3 energetického zákona, které vyžaduje, aby fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, prokázala, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti, se touto novelou změnilo v tom rozsahu, že byl vypuštěn požadavek, aby energetické zařízení mělo technickou úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám. Jinými slovy, technické požadavky byly přesunuty z ustanovení § 5 odst. 3 do ustanovení § 5 odst. 7.

128. Nic z výše uvedeného však nemůže žádným způsobem ovlivnit závěr o vině obviněného J. H. a ostatních obviněných tím, že v rámci povolovacích procesů uvedli příslušné instituce v omyl předložením dokumentů, o kterých věděli, že nejsou pravdivé. Před i po uvedené novele totiž platilo (a platí dodnes), že fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. Došlo pouze ke změně ve výkladu toho, co znamenají technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. V každém případě však i nadále platí, že Energetický regulační úřad v rámci licenčního řízení vyžaduje předložení výchozích revizních zpráv a dalších dokumentů, které musí být z povahy věci pravdivé. Část těchto dokumentů, které společnost F. Energetickému regulačnímu úřadu v rámci licenčního řízení za přispění obviněných předložila, však byla zcela v rozporu s realitou. Takové jednání tak bylo a je trestné při původním i současném výkladu pojmu technických předpokladů.

129. Jelikož ani námitkám obviněného J. H., které se rovněž částečně vymykaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo možné přisvědčit, Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání tohoto obviněného označit jako zjevně neopodstatněné.

130. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který oba obvinění rovněž uplatnili (byť obviněný J. H. toliko implicitně), pak Nejvyšší soud uvádí, že jelikož odvolací soud rozhodl o jejich odvolání po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, mohl by tento dovolací důvod přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. Nicméně vzhledem k tomu, že námitky obviněných uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo částečně možné pod tento dovolací důvod podřadit a částečně se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné [přičemž v řízení před soudem prvního stupně nebyl dán ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.], nemohl být naplněn dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v jeho druhé alternativě.

V.

Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

131. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněných F. Š. a J. H. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

132. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.

133. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

VI.

K návrhu na odložení výkonu rozhodnutí

134. Pokud jde o podnět, který obviněný J. H. učinil v rámci svého dovolání, tedy aby Nejvyšší soud za podmínek § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil vykonatelnost rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydáním rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v takové situaci, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu trestu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, tomuto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 6. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zpracoval:

JUDr. Aleš Kolář

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru