Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 412/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.412.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2377/20


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 412/2020-16868

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. CH., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 3 To 119/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 8/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 39 T 8/2017, byl obviněný R. Ch. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 (v bodech I., II. a III.). Za to byl podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 1.000 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 1.000.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci A) dobíjecích kupónů blíže specifikovaných ve výroku o trestu a B) finančních částek blíže specifikovaných ve výroku o trestu. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – motorového vozidla RZ: XY, blíže specifikovaného ve výroku o trestu. Podle § 70 odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – motorového vozidlo, RZ: XY, blíže specifikovaného ve výroku o trestu. Podle § 70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci – nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku o trestu. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a v prodeji na dobu 10 let. Tímto rozhodnutím bylo také rozhodnuto o obviněných N. Š., D. B., M. T., B. S., M. S., V. M., L. V., P. Š., M. B., M. B., R. P., J. Š., o obžalované právnické osobě A. a R. a obžalované právnické osobě T. T. a V. I.

O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 3 To 119/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestech ohledně obviněných R. Ch. a V. M. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu pak nově rozhodl tak, že obviněného R. Ch. odsoudil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla 2 000 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 1.000.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci A) dobíjecích kupónů blíže specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku a B) finančních částek blíže specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – motorového vozidla RZ: XY, blíže specifikovaného ve výroku tohoto rozsudku. Podle § 70 odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – motorového vozidlo, RZ: XY, blíže specifikovaného ve výroku tohoto rozsudku. Podle § 70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci – nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku o trestu. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a v prodeji na dobu 10 let. Tímto rozsudkem rovněž bylo rozhodnuto o obviněném V. M. Podle § 256 trestního řádu odvolání obviněných R. Ch., D. B. a N. Š. zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Ve vztahu k výroku o vině namítl nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání, nesprávné hodnocení otázky zavinění v podobě úmyslu, porušení procesních pravidel spočívající v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Výrok o trestu napadl jakožto navazující na výrok o vině. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízení, která jim předcházela, porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení věci. Soudy podle jeho názoru hodnotily provedené důkazy jednostranně a nesprávně. Namítl, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami ohledně nedostatku úmyslu. Dostatečně se nezabýval jeho tvrzením, že nevěděl, zda byla při nákupu dobíjecích kupónů řádně odvedena daň z přidané hodnoty. Své daňové povinnosti si vždy plnil a i po svých dodavatelích to požadoval. Vztažení protiprávního jednání na jeho osobu nemělo žádnou oporu v provedeném dokazování. Dále namítl, že odvolací soud neuvedl, jakým způsobem dovodil naplnění subjektivní stránky trestného činu. Poukázal na související judikaturu Nejvyššího soudu, podle které při hodnocení subjektivní stránky je nutné vycházet ze všech okolností dané věci. Soud má povinnost v popisu skutku odsuzujícího rozsudku, vyžaduje-li skutková podstata úmysl pachatele, uvést i skutkové okolnosti, ze kterých vyplývá úmyslné zavinění obviněného. Poukázal na to, že subjektivní stránku příslušného trestného činu nelze pouze předpokládat nebo ji dovozovat ze škodlivého následku. Dále uvedl, že soud je povinen zohlednit vždy všechny okolnosti zjištěné v trestním řízení, nikoliv pouze ty v neprospěch obviněného. K tomu namítl, že nalézací soud hodnotil důkazy jednostranně v jeho neprospěch. Některé důkazy vykládal k jeho tíži, ač samostatně měly působit v jeho prospěch. Soudy také nevyslyšely jeho požadavek na připojení trestních spisů vedených pro svědky B. a K. a spoluobžalovaného T. na Slovensku, přestože to mohlo mít značný vliv na věrohodnost těchto osob. Obdobnou trestnou činností se totiž zabývali již delší dobu. Napadl také postup orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, kdy obvinění, kterým byl přiznán statut spolupracujícího obviněného, byli nejprve vyslýcháni bez přítomnosti obhájců ostatních spoluobviněných. To podle jeho mínění zakládá závažnou vadu řízení, zejména pokud výpovědi těchto osob byly klíčovým důkazem prokazující vinu obviněného. Zakládá to důvodné pochybnosti o způsobu vedení výslechu, eventuálně o existenci dalších dohod mezi orgány činnými v trestním řízení a těmito spolupracujícími obviněnými. Policejní orgán tedy jednal v rozporu se zákonem. Soudy nesprávně přihlížely k částem výpovědí spolupracujících obviněných a pominuly výpověď obviněného. Trval na tom, že část výpovědi svědka T. je smyšlená. Dále konstatoval extrémní nesoulad právních závěrů soudů s vykonanými skutkovými zjištěními. Soudy obou stupňů přeceňovaly a jednostranně vykládaly výslechy spolupracujících obviněných T. a P., zcela pominuly nesoulady v jejich výpovědích, které obviněný ve svém dovolání blíže popsal. Namítl, také, že neexistoval žádný odposlech, který by prokázal jeho vinu. Navíc obdobným způsobem se chovala skupina, která mu dodávala zboží i před tím, než od nich začal dobíjecí kupóny odebírat. Nebyl ani jediným odběratelem kteréhokoliv z dodavatelů řešených v posuzovaném trestním řízení. Vznesl rovněž námitku, že způsob odposlechů byl nezákonný a zakládá samostatně vadu řízení. Zároveň obviněný uvedl, že bylo na místě ve vztahu k jeho osobě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl usnesením tak, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu zruší rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 119/2019 ze dne 19. 8. 2019, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 8/2017 ze dne 6. 6. 2018. Současně zruší také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále že podle § 265 odst. 1 trestního řádu přikáže Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně uvedla, že nelze přisvědčit námitce, že by byl skutkový stav zjišťován neobjektivním způsobem a nebo, že by byl výsledek řízení toliko projevem povrchnosti a nepřípustné soudní libovůle, které by zakládaly důvod pro existenci extrémního nesouladu. Tato pochybení však neshledala. Uvedla, že jednostranný přístup soudů ke zjišťování rozhodného skutkového stavu věci nelze spatřovat v takovém způsobu vyhodnocení důkazního stavu věci, kdy nejsou důkazní návrhy stran na jeho doplnění akceptovány. Závěr o vědomém podílu obviněného na přisuzované daňové trestné činnosti si soudy vytvořily v souladu s pravidly pro opatřování dostatečného skutkového podkladu pro svá rozhodnutí, aniž by jakkoliv vybočily ze zákonných mezí volného hodnocení důkazů. Podle státní zástupkyně soudy srozumitelně vyložily, na jakém důkazním podkladě byly námitky obviněného vyvráceny. Postup soudů neshledala účelovým, naopak byl založený na opětovném vyhodnocování provedených důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. V souvislosti s tím také odmítla důvodnost dílčího námitkového okruhu, který se vztahoval k legitimitě postupu při provádění důkazů, konkrétně výpovědí spoluobviněných T., P., V. a dále z hlediska způsobu dokazování pořízenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu před nalézacím soudem. Dále státní zástupkyně ve svém vyjádření uvedla, že obviněný přehlížel další průběh přípravného řízení, v jehož rámci byli dotčení spoluobvinění vyslechnuti opakovaně, a to již za účasti obhájců všech dalších spoluobviněných. Rovněž obviněný nevzal v potaz, že namítaná vada byla napravena v rámci hlavního líčení. Odvolací soud se také zabýval otázkou zákonnosti tohoto procesního statutu ve smyslu kumulativních podmínek jeho využití. Zásah do práva obviněného na spravedlivý proces státní zástupkyně neshledala ani ve způsobu, jakým došlo před nalézacím soudem k provedení důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, resp. jeho odkaz na celý svazek spisu obsahující digitalizované nahrávky odposlechů. V rámci hlavního líčení došlo dokonce dvakrát k předložení veškerých takových materiálů procesním stranám a bylo tak postupováno při plném zachování práv procesních stran vyjádřit se k takto provedenému dokazování. Státní zástupkyně navíc poukázala na to, že ke shodné námitce se již vyjadřoval odvolací soud. S výsledky jeho přezkumu se plně ztotožnila a uvedla, že tyto výpovědi nestojí izolovaně, ale jsou podpořeny širším důkazním spektrem. Nesouhlasila s tím, že ve vztahu k jeho osobě bylo na místě postupovat podle zásady „in dubio pro reo“. Zdůraznila, že případ odlišného hodnocení důkazů ze strany obviněného v opozici s tím, jak je hodnotily soudy, nelze bez dalšího považovat za porušení zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že ho odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu [§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Obviněný R. Ch. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla výlučně založena na zpochybňování provedeného dokazování a tím i zjištěného skutkového stavu. Jeho námitky vycházely z polemizování, rozporování a odlišného hodnocení jednotlivých důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy nižších soudů. Tím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Zejména se jednalo o námitky, že soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně a nesprávně, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami nedostatku úmyslu, že se nezabýval tím, že obviněný nevěděl, zda byla při nákupu dobíjecích kupónů řádně odvedena daň z přidané hodnoty, že nalézací soud hodnotil důkazy jednostranně v jeho neprospěch, ač samostatně měly působit v jeho prospěch, že soudy měly vyhovět požadavku na připojení trestních spisů vedených pro svědky B. a K. a spoluobžalovaného T. na Slovensku, že soudy nesprávně přihlížely k částem výpovědí spolupracujících obviněných a pominuly výpověď obviněného, že část výpovědi svědka T. byla smyšlená, že soudy pominuly nesoulady ve výsleších spolupracujících obviněných T. a P., že obdobným způsobem se chovala skupina která mu dodávala zboží před tím, než od nich začal dobíjecí kupóny odebírat, že nebyl jediným odběratelem kteréhokoliv z dodavatelů řešených v posuzovaném trestním řízení nebo že způsob provedení odposlechů nalézacím soudem byl nezákonný. Svými námitkami obviněný především hodnotil ze svého pohledu provedené dokazování a namítal jeho nesprávnost. Jeho námitky byly skutkového charakteru. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, protože jimi nenaplnil žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Navíc všemi těmito námitkami se soudy obou stupňů již zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi řádně a náležitě vypořádaly. Jasně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k posuzování věrohodnosti jednotlivých výpovědí i k právní kvalifikaci jednání obviněného. V daném případě byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností.

Nad to Nejvyšší soud dodává, že nelze přisvědčit námitce, že by byl skutkový stav zjišťován neobjektivním způsobem nebo že by byl výsledek řízení projevem nepřípustné libovůle, která by zakládala důvod pro existenci extrémního nesouladu. Jednostranný přístup soudů ke zjišťování rozhodného skutkového stavu věci nelze spatřovat v takovém způsobu vyhodnocení důkazního stavu věci, ze kterého nejsou důkazní návrhy stran na jeho doplnění akceptovány. K vadě opomenutých důkazů by došlo za situace, že by se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy a taková vada jejich postupu by se posléze odrazila ve správnosti skutkových zjištění a ve správnosti hmotněprávního posouzení přisouzeného skutku. Nutno však zdůraznit, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý. Soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům stran. Je limitován pouze rozsahem nezbytným pro rozhodnutí. Musí přitom dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné. Pokud byl zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudům nelze vytýkat neprovedení některých navrhovaných důkazů, pokud tento procesní postup řádně zdůvodní, což se stalo. Závěr o vědomém podílu obviněného na přisuzované daňové trestné činnosti si soudy vytvořily v souladu s pravidly pro opatřování dostatečného skutkového podkladu pro svá rozhodnutí, aniž by jakkoliv vybočily ze zákonných mezí volného hodnocení důkazů. Soudy obou stupňů srozumitelně vyložily, na jakém důkazním podkladě byly námitky obviněného vyvráceny.

Co se týká námitky, že postup orgánů činných v přípravném trestním řízení, kdy obvinění, kterým byl přiznán statut spolupracujícího obviněného, byli nejprve vyslýcháni bez přítomnosti obhájců ostatních spoluobviněných, je třeba zdůraznit, že nebyla založena závažná vada řízení. Obviněný v tomto svém námitkovém okruhu, který se týkal legitimity postupu při provádění důkazů a dokazování pořízenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu před nalézacím soudem, přehlížel celkový průběh přípravného řízení, v jehož rámci byli dotčení spoluobvinění vyslechnuti opakovaně, a to již za účasti obhájců všech dalších spoluobviněných, to i při hlavním líčení. Kontradiktornost procesu byla zachována. Obviněný nezohlednil, že namítaná vada byla napravena nejen v přípravném řízení, ale i v rámci hlavního líčení, které je stěžejní fází trestního procesu za plného využití všech procesních práv obhajoby. Zásah do práva obviněného na spravedlivý proces Nejvyšší soud neshledal ani ve způsobu, jakým došlo před nalézacím soudem k provedení důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, který měl spočívat v odkazu na celý svazek spisu obsahující digitalizované nahrávky odposlechů. V rámci hlavního líčení došlo dokonce dvakrát k předložení veškerých těchto materiálů procesním stranám a byla proto plně zachována práva procesních stran vyjádřit se k takto provedenému dokazování. Nutno dodat, že ke stejné námitce se již vyjadřoval i odvolací soud. Ten se mimo jiné zabýval taktéž věrohodností usvědčujících výpovědí spolupracujícího obviněného T. i svědků K. a B. S výsledky přezkumu odvolacího soudu se lze plně ztotožnit.

Rovněž nelze akceptovat námitku obviněného, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Odlišné hodnocení důkazů ze strany obviněného v opozici s tím, jak je hodnotily soudy, nelze bez dalšího považovat za porušení této zásady.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, na který obviněný odkázal ve svém dovolání, spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující, byť nevýslovně, na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o dovolání obviněného, nebylo již nutné rozhodovat o odložení nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru