Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 411/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaDokazování
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.411.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 411/2020-16859

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání, které podali obvinění B. S., nar. XY, bytem Slovenská republika, XY, XY, M. S., nar. XY, bytem Slovenská republika, XY, XY, P. Š., nar. XY, bytem XY, XY, J. Š., nar. XY, bytem XY, a M. B., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 8/2017, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných M. S., B. S. a J. Š. odmítají.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. B. a P. Š. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 39 T 8/2017, kde je podrobně popsán skutkový děj, na který tímto Nejvyšší soud odkazuje, byli obvinění B. S. a M. S. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 (v bodě I.), obviněný P. Š. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 (v bodě II.), obvinění J. Š. a M. B. byli uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 (v bodě III.). Za toto jednání byl B. S. odsouzen podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku ve spojení s § 58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu úředníka Probační a mediační služby. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla stanovena ve výši 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Dále podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Za výše popsaný trestný čin byl obviněný M. S. podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku ve spojení s § 58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu úředníka Probační a mediační služby. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla stanovena na 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Za výše uvedený trestný čin byl obviněný P. Š. podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku ve spojení s § 58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu úředníka Probační a mediační služby. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla stanovena ve výši 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – finanční částky ve výši 10.000 Kč, získané prodejem motorového vozidla RZ: XY. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Za výše popsaný trestný čin byl obviněný J. Š. podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku ve spojení s § 58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu úředníka Probační a mediační služby. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla stanovena na 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Za výše popsaný trestný čin byl obviněný M. B. podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla stanovena na 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o obviněných R. Ch., N. Š., D. B., M. T., V. M., L. V., M. B., R. P. a o právnických osobách A., R., T. T., V. I.

O odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, obviněného M. B. a obviněné právnické osoby T. T. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o trestech ohledně obviněných B. S., M. S., P. Š., M. B., R. P. a J. Š. a ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu ohledně obviněného M. B. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu pak nově rozhodl tak, že obviněného B. S. odsoudil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a šest měsíců, pro jehož výkon byl § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla stanovena ve výši 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Dále podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Obviněného M. S. odsoudil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla stanovena na 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Obviněného P. Š. odsoudil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla stanovena ve výši 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – finanční částky ve výši 10.000 Kč, získané prodejem motorového vozidla RZ: XY. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Obviněného J. Š. odsoudil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla stanovena na 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Obviněného M. B. odsoudil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla stanovena na 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 71 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, konkrétně nemovitostí v jeho vlastnictví zapsaných na LV: XY, Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, obec XY, katastrální území XY, parcelní číslo XY, druh pozemku orná půda, parcelní číslo XY, druh pozemku orná půda, parcelní číslo XY, druh pozemku orná půda. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Rozhodnuto bylo rovněž o obviněném R. P. a M. B. Podle § 256 trestního řádu byla odvolání obviněného M. B. a právnické osoby T. T. zamítnuty.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláním. Obviněný B. S. ve svém dovolání uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Požadoval přezkum toho, zda napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo důvodně rozhodnuto o mimořádném nesnížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby ve shodě se zákonným hlediskem vymezeným v § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Rovněž požádal o přezkum nesprávného výkladu hmotného práva v souvislosti s úvahami o aplikaci § 58 trestního zákoníku. Uložení trestu pod dolní hranici sazby se opírá o důvody spadající pod pojem „okolnosti případu“ nebo pod pojem „poměry pachatele“, obojí výjimečně v takové míře, že ani spodní hranice sazby nemůže vyjádřit jejich význam. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle jeho mínění odvolací soud sice teoreticky vymezil a judikaturou doložil příklady spadající pod § 58 odst. 1 trestního zákoníku (předvídané okolnosti případu či poměry pachatele), tyto však už prakticky vůbec konkrétně nehodnotil a neaplikoval na ve věci zjištěný skutkový stav obviněného. Blíže popsal zjištěný skutkový stav ve věci týkající se jeho osoby a aplikoval na něj podmínky § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedl, že došlo k porušení jeho základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, což je třeba kompenzovat zmírněním trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Obviněný navíc po ukončení páchání trestné činnosti již nepáchal žádnou další a do této věci byl bezúhonnou osobou. V hierarchii celé organizované skupiny byl na nejnižším stupínku. Z páchání trestné činnosti získal jen „mzdu“ ve výši 1.000 Kč za 1 den provádění „obchodů“. Jeho motivací nebylo páchání trestné činnosti, ale výdělek, protože byl tou dobou nezaměstnaný. Uvedl, že je nemajetný na hranici životního minima a stará se o rodinu. Dále obviněný popsal svou roli uvnitř skupiny a porovnal ji s ostatními obviněnými a svědky, na čemž demonstroval, že ve srovnání s ostatními mu neměl být uložen tak přísný trest. Spoluobvinění, kteří se do trestné činnosti zapletli více, vyvázli nakonec s nižším trestem než on. Označil za chybné vyměření svého trestu vůči trestům těchto osob. Také konstatoval, že by České republice ušetřilo náklady na jeho uvěznění, kdyby mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Výklad poměrů pachatele a výjimečných okolností případu užitý odvolacím soudem s důrazem na jejich „mimořádnost“ je podle názoru obviněného příliš restriktivní, který nemá oporu v právní úpravě § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí nereflektoval novější judikaturu Nejvyššího soudu.

Obviněný B. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, zrušil v plném rozsahu a sám posléze tomuto opravnému prostředku vyhověl a rozhodl o přiměřeném podmíněném trestu odnětí svobody, případně po zrušení napadeného rozhodnutí věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný M. S. ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že odvolací soud nesprávně neaplikoval § 58 odst. 1 trestního zákoníku, když nesprávně konstatoval, že zjištěné skutečnosti aplikaci § 58 odst. 1 trestního zákoníku vylučují, ačkoli na základě zjištěných skutečností toto ustanovení aplikovat měl. Podle jeho mínění byly podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody naplněny. Uvedl, že k okolnostem případu je nutné také zohlednit nepřiměřenou délku trestního řízení trvající více než 7 let, dále hierarchii skupiny pachatelů trestné činnosti, jelikož on stál na nejnižším stupni. V postavení tzv. bílého koně neměl žádný vliv na rozhodování a jeho činnost byla řízena jeho „nadřízenými“, kdy někteří paradoxně v tomto trestním řízení vystupují v postavení svědka. Jediným rozdílem oproti podmíněně odsouzeným byl formální status spolupracujícího obviněného. Konstatoval, že okolnosti případu způsobují, že použití zákonné sazby trestu odnětí svobody pro něj bylo nepřiměřeně přísné. Jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Rovněž popsal výhody spojené s tím, že by nebyl uvězněn. Zdůraznil i kapacitní stav českých věznic, který označil za neuspokojivý. Závěrem shrnul, že odvolací soud bezdůvodně nevyužil ustanovení § 58 odst. 1 trestního zákoníku, byť k tomu byly kumulativně splněny všechny podmínky pro jeho použití a snížení trestní sazby pod dolní hranici a následnou možnost uložení podmíněného trestu odnětí svobody.

Obviněný M. S. podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu prohlásil, že souhlasí s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání. Následně navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že zruší napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, a sám rozhodne rozsudkem, případně věc vrátí Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný P. Š. ve svém dovolání uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Namítl, že dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci je v rozporu s principy spravedlivého procesu pro svoji exemplární přísnost. Odvolací soud dospěl k výroku o trestu na základě vady spočívající v porušení hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku. Uvedl, že uložení exemplárního trestu je porušením principu spravedlivého procesu, zejména ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Konstatoval, že podmínky § 58 odst. 1 trestního zákoníku jsou naplněny, a to navzdory formálně pojatému odůvodnění odvolacího soudu, který neposoudil postavení odvolatele podle zásad individualizace trestního řízení a zásady přiměřenosti trestní represe. Popsal, že vystupoval jako zbytný článek celé skupiny. Soud nijak nezohlednil, že se přidělování rolí neúčastnil, ani o něm nevěděl. Nezohlednil ani to, že obviněný vše činil pod nátlakem a hrozbou usmrcení jeho spolupachatele. Zejména odvolací soud se podle jeho mínění zaměřil na formální stránku aplikace § 58 odst. 1 trestního zákoníku a nezohlednil individuální poměry obviněného. Zdůraznil ve svém dovolání, že ačkoliv nebyl označen za spolupracujícího obviněného, tak dál pomáhal a přispíval při vyšetřování a dokazování trestné činnosti. Dále namítl, že nebylo zřejmé, z jakého důvodu policejní orgán nerozhodl o zahájení trestního stíhání dalších podezřelých subjektů. Podle něj to v celkovém kontextu mohlo mít přímý vliv na dodržení zásad spravedlivého procesu. Obviněný také namítl, že při obchodování s dobíjecími kupóny nedocházelo k obchodům se zbožím, ale službami, pro které neplatí shodné povinnosti podle zákona o dani z přidané hodnoty. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů vycházela z nesprávné interpretace charakteru dobíjecích kupónů do telefonů. Vzhledem k tomu, že nebyly zřejmé okolnosti a právní titul vzniku daňové povinnosti, nemohla být zřejmá ani míra účasti dovolatele na trestné činnosti. Podle obviněného mělo nesprávné posouzení § 58 odst. 1 trestního zákoníku negativní vliv na jeho nejbližší okolí i na jeho budoucnost.

Obviněný P. Š. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek vrchního soudu i rozsudek Krajského soudu v Brně, a věc vrátil k novému projednání. Zároveň navrhl přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 trestního řádu.

Obviněný J. Š. ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný má za to, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ohledně druhu a výše trestu je nepřiměřené ve vztahu k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Konkrétně v tom ohledu, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 trestního zákoníku přichází v úvahu rovněž v případech, kdy některý ze znaků základní nebo kvalifikované skutkové podstaty trestného činu byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně snížila společenskou škodlivost takového trestného čin. Dále namítl, že doznání pachatele představuje okolnost relevantní pro aplikaci § 58 trestního zákoníku. Uvedl, že v jeho případě jsou splněny podmínky pro uplatnění moderačního ustanovení § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný totiž plnil v pozici „bílého koně“ příkazy M. B. a z počátku neměl vůbec ponětí, že by se svým jednáním dopouštěl jakékoliv trestné činnosti. Jeho úkolem byl pouze převoz dobíjecích kupónů ze Slovenska. Skutečnost, že se svým jednáním dopouští trestné činnosti, se dozvěděl až v posledním měsíci svého působení. Namítl, že odůvodnění odvolacího soudu je nezákonné, protože nedostatečně zhodnotil účast obviněného na celé trestní věci. Zejména měl přihlédnout k mimořádně nízké účasti v celé skupině. Svou výpovědí navíc výrazně přispěl k objasnění celé trestní věci, a to stejně jako obvinění, kteří měli statut spolupracujícího obviněného.

Obviněný J. Š. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 trestního řádu. Dále navrhl, aby podle § 265h odst. 3 trestního řádu rozhodl o přerušení výkonu trestu.

Obviněný M. B. ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Uvedl, že se neztotožňuje s popisem skutku tak, jak je uveden ve výrokové části rozhodnutí. Podle jeho mínění nebylo prokázáno jeho zapojení do trestné činnosti a soud to správně právně neposoudil. S dobíjecími kupóny sice obchodoval, to ale neznamená, že se vědomě dopustil posuzované trestné činnosti. Namítl, že soudy nesprávně posoudily to, že s dobíjecími kupóny obchodovala celá řada subjektů, avšak obviněno jich bylo jen několik. Posoudil, že on a jeho společnost T. T. má v daném řetězci stejné postavení jako řada subjektů, které obviněny nebyly. Zopakoval skutečnosti, které podle něj odvolací soud pominul. Veškeré platby, které byly jím prováděny, proběhly řádně. U této společnosti proběhlo v předmětném období 9 kontrol finančního úřadu, přičemž všechny s bezproblémovým výsledkem. Nebylo tedy zjištěno žádné pochybení. Proto neměl žádné podezření, že by mělo docházet k protiprávnímu jednání. Společnost T. T. byla řádným plátcem DPH. Uvedl, že neměl povědomí o tom, že kupóny mají pocházet ze Slovenska. Nevěděl ani, že původně pocházely od společnosti Tabák Plus, Agora DMT a Tabák Plus Export, ani to, že měly být následně „vyvezeny“ na Slovensko. Namítl, že mu nebylo prokázáno zapojení do trestné činnosti. Navíc je nutné rozlišovat, zda fakticky obchodoval s dobíjecími kupóny a zda věděl o tom, jak je s kupóny dále nakládáno. Odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě odůvodnil velmi sporadicky a spíše odkázal na jednotlivé odstavce odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tímto postupem tak soud pominul jeho námitky. Ve svém dovolání obviněný blíže polemizoval s konkrétními tvrzeními odvolacího soudu o skutkových zjištěních. Dále namítl, že soudy vůči němu neměly jiné relevantní argumenty než to, že má příbuzenský vztah s M. B., a že informace o těchto obchodech byly medializovány. Odvolací soud podle jeho tvrzení nesprávně posoudil otázku subjektivní stránky trestného činu. Nebylo nijak prokázáno ani tvrzeno, kolik, kdy, jak, od koho či komu měl předávat či přebírat finanční částky. Jeho zisk na obchodování s kupóny byl pouze standardní marže nákup – prodej. Nákupní ceny přitom měly být srovnatelné u všech jeho dodavatelů. Společnost T. T. měla v daném řetězci totožné postavení jako např. společnosti Jasco, Roadanex a další, jejich statutární orgány však stíhány nebyly, protože nebyly zajištěny žádné důkazy, které by to potvrzovaly. Stejná situace podle obviněného panovala i u něj a jeho společnosti. Dále uvedl, že obchodoval pouze s českými subjekty, a proto neměl podezření o tom, že by bylo něco špatně. Na rozdíl od ostatních obviněných neměl přímou návaznost na Slovensko. Nesouhlasil s uložením trestu propadnutí náhradní hodnoty – pozemku. Tento trest uložil chybně až soud odvolací. Tento majetek totiž neměl nic společného s trestnou činností a nabyl ho ještě před tím, než mělo dojít k trestné činnosti. Namítl také, že nebyla naplněna funkce trestu. Domnívá se, že jeho jednání nenaplňuje subjektivní ani objektivní stránku trestného činu. O tom, že o nelegálním řetězci a celé trestné činnosti nevěděl, svědčí řada okolností, které blíže popsal.

Obviněný M. B. proto navrhl, aby byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, v rozsahu týkajícím se jeho osoby zrušen co do výroku o vině i co do výroku o trestu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně ve svém vyjádření popsala povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána třetí instancí. Následně uvedla, v čem spočívá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Blíže se pak vyjádřila k dovolání M. B., který se podle jejího mínění omezil pouze na stěžejní výtku neprůkaznosti jeho trestného podílu na řetězci karuselových obchodů s dobíjecími kupóny do mobilních telefonů. Uvedla, že obviněný B. své jednání posuzoval na podkladě vlastního způsobu vyhodnocení části provedeného dokazování a pominul ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Dodala, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich skutečnou vypovídající hodnotou a nedopustily se žádné deformace jejich obsahu ani jinak nevybočily z mezí jejich volného hodnocení. Dále uvedla, že z obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, jakým způsobem hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům dospěly. Jednotlivě popsala stěžejní důkazy a vyzdvihla, co z nich ve vztahu k obviněnému B. a dalším obviněným vyplývá. Shrnula, že zavinění obviněného B. bylo dostatečně podloženo výsledky provedeného dokazování a soudy k tomu dospěly v rámci předepsaných procesních postupů. Soudy důsledně dbaly na to, aby okolnosti subjektivní povahy vztahující se k zavinění obviněného B. byly podle zásad logického myšlení dovoditelné, a aby bylo možno usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Dovodila tedy, že o existenci úmyslné formy zavinění obviněného B. nejsou dány důvodné pochybnosti. K námitce obviněného B. týkající se zpochybnění uložení vedlejšího trestu podle § 71 odst. 1 trestního zákoníku, spočívající v propadnutí náhradní hodnoty uvedla, že obviněnému nezle přisvědčit v názoru, že mu ze strany nalézacího soudu nemohl být tento druh trestu uložen, neboť dopadá na majetek, který nemá nic společného s přisouzenou trestnou činností. Dodala, že podle judikatury Nejvyššího soudu není propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 trestního zákoníku vázáno na existenci vztahu věcí, jichž se propadnutí týká, ke spáchanému trestnímu činu, který se vyžaduje v případě uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku. Ve vztahu k dovoláním zbylých obviněných státní zástupkyně uvedla, že jejich dovolací argumentace je založena na společné námitce, jejímž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkají, že v jejich případech neshledal naplnění podmínek k mimořádnému zmírnění jejich trestního postihu ve smyslu § 58 odst. 1 trestního zákoníku, popř., že nespatřoval důvod k využití procesního institutu spolupracujícího obviněného zakládající postup podle § 58 odst. 4 trestního zákoníku. K tomu státní zástupkyně popsala, že tato společná námitka není podřaditelná pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. V souvislosti s tím odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu. Mimo rámec pak zdůraznila, že soudům nelze vytýkat nepoužití § 58 odst. 1 trestního zákoníku za stavu, že je jeho aplikace spojena toliko s využitím fakultativní zákonné možnosti tak postupovat, aniž by to zákonodárce předepisoval jako obligatorní povinnost. Postup podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, jako například, že pachatel před spácháním činu vedl, řádný život, k činu se doznal či učinil kroky k nápravě škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody musí spočívat v takových okolnostech případu, nebo poměrech pachatele, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Dále se vyjádřila, že v kontextu trestního řízení nelze kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání. Jednotlivé případy je nutné posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech a nelze v obecné rovině formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou. V souvislosti s tím poukázala na nutnost přihlédnout ke složitosti případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů. Uvedla k tomu, že aplikace institutu ve smyslu § 58 odst. 1 trestního zákoníku zůstává na zvážení soudů ve věci činných, není zákonem uložena, a tudíž její nevyužití nemůže být z pozice obhajoby vytýkáno jako vadný postup. Jedná se o zcela mimořádný institut bez právního nároku mající své místo pouze ve výjimečných situacích, přičemž posouzení této výjimečnosti je ponecháno na úvaze obecných soudů. Rovněž se vyjádřila, že odvolací soud se v označených pasážích odůvodnění svého rozsudku zabýval i námitkou obviněného P. Š., že mu měl být přiznán status spolupracujícího obviněného a současně vyložil, že ani formální ani materiální podmínky tohoto procesního institutu naplněny nebyly. Právní úprava institutu spolupracujícího obviněného neobsahuje žádnou záruku, že obviněnému, který je takto státním zástupcem označen, bude uložen trest pod spodní hranicí trestní sazby. Jeho námitku proto označila za neopodstatněnou.

Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obviněných M. B. a P. Š. tak, že se odmítají podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná a o dovoláních obviněných M. S., B. S. a J. Š. tak, že se odmítají podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu [§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Všichni obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudkům, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, a byly jim uloženy tresty.

Vzhledem k tomu, že dovolací námitky se v jednotlivých dovoláních opakují, považuje Nejvyšší soud za vhodné tyto námitky vypořádat společně.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění opírají svá dovolání, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který všechna dovolání odkazují. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svých rozsudcích s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně větších výhrad, kromě určení druhů a výší trestu. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Velká část dovolacích námitek všech obviněných byla založena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů a napadání správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Tyto námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se jejich prostřednictvím obvinění snažili prosadit jejich vlastní pohled na hodnocení důkazů, přičemž výsledkem byly odlišné skutkové závěry. Konkrétně se jednalo o námitky jednotlivých obviněných, že jejich postavení v rámci celé organizované skupiny bylo nevýznamné, nebo že byli v postavení tzv. bílého koně a neměli žádný vliv na rozhodování, a proto tomu kterému obviněnému měl být uložen nižší trest, nebo nemělo být jeho jednání posuzováno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. Dále šlo o námitky, které uplatnil zejména obviněný Š. týkající se toho, že vše činil pod nátlakem a hrozbou usmrcení jeho spolupachatele, nebo že mělo být rozhodnuto o zahájení trestního stíhání dalších podezřelých subjektů. Či o námitky obviněného B. S. že pácháním trestné činnosti získal jen „mzdu“ ve výši 1.000 Kč za 1 den provádění „obchodů“, a že jeho motivací nebylo páchání trestné činnosti, ale výdělek, protože byl tou dobou nezaměstnaný. Rovněž se toto týkalo námitek, které vznesl obviněný B. a namítal jimi, že nebylo prokázáno jeho zapojení do trestné činnosti, že soudy nesprávně posoudily obchodování s dobíjecími kupóny, že měl ve společnosti T. T. a v posuzovaném řetězci stejné postavení jako řada subjektů, které obviněny nebyly, že v rámci kontrol finančního úřadu nebylo zjištěno žádné pochybení, a proto neměl podezření, že by mělo docházet k protiprávnímu jednání, a že neměl povědomí, od jaké společnosti kupóny pocházejí, že jsou ze Slovenska, či že obchodoval pouze s českými subjekty, nebo námitka, že soudy jeho odpovědnost dovodily pouze z příbuzenského vztahu s M. B. a z medializovaných informací. Jednalo se rovněž o námitku obviněného Š., že při obchodování s dobíjecími kupóny nedocházelo k obchodům se zbožím, ale se službami, pro které neplatí shodné povinnosti podle zákona o dani z přidané hodnoty.

Ve vztahu ke všem výše popsaným námitkám je třeba uvést, že nejsou ani v obecné rovině důvodné. Nejvyšší soud neshledal pochybení ve smyslu žádné z těchto námitek. Rovněž nebyl v dané věci shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ani nebylo porušeno právo na spravedlivý proces. Z provedených důkazů lze naopak plně dovodit, že obvinění skutek spáchali tak, jak je pospáno ve skutkových větách nalézacích soudů. Důkazy byly hodnoceny ve shodě s jejich skutečnou vypovídající hodnotou a soudy se nedopustily žádné deformace jejich obsahu ani jinak nevybočily z mezí jejich volného hodnocení. Závěr o zavinění obviněných byl dostatečně podložen výsledky provedeného dokazování a soudy k tomu dospěly v rámci předepsaných procesních postupů. O existenci úmyslné formy zavinění obviněných proto nejsou důvodné pochybnosti. Je třeba uzavřít, že uvedenými námitkami nebyl deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu naplněn. Obvinění těmito námitkami nezaložili ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Společná námitka všech obviněných se týkala aplikace § 58 trestního zákoníku. Je třeba uvést, že námitky proti uloženému trestu lze primárně úspěšně namítat s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, a to navíc pouze pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. V podaných dovoláních pouze obviněný B. S. a obviněný Š. výslovně odkázali na tento zákonný dovolací důvod. Z dovolací argumentace ostatních obviněných však vyplynulo, že své námitky rovněž směřují proti nesprávné aplikaci § 58 trestního zákoníku. K tomu Nejvyšší soud blíže uvádí, že v daném případě druh i výměra uloženého trestu plně odpovídají kritériím, která stanovuje § 37 a násl. trestního zákoníku. Uložené tresty nejsou nepřiměřené ve vztahu k hodnotícím kritériím při posuzování společenské škodlivosti souzeného jednání. Námitky týkající se nesprávné aplikace § 58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 311/2012). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudům nelze vytýkat nepoužití § 58 odst. 1 trestního zákoníku za stavu, že je jeho aplikace spojena toliko s využitím fakultativní zákonné možnosti tak postupovat, aniž by v tomto ohledu zákonodárce předepisoval obligatorní povinnost. Okolnosti případu a poměry pachatele by se musely vymykat typově podobným případům natolik, že by daný postih v rámci zákonem stanovené trestní sazby byl nepřiměřený společenské škodlivosti trestného činu nebo poměrům pachatele v době ukládání trestu. Postup podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku nemohou odůvodnit pouze běžně se vyskytující skutečnosti, například že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal, výrazně přispěl k objasnění trestné činnosti, učinil kroky k náhradě škody. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Aplikace institutu podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku zůstává na zvážení soudů ve věci činných, není zákonem uložena, a tudíž její nevyužití nemůže být z pozice obhajoby vytýkáno jako vadný postup. Jedná se o zcela mimořádný institut bez právního nároku. Navíc právní úprava institutu spolupracujícího obviněného neobsahuje žádnou záruku, že obviněnému, který je takto státním zástupcem označen, bude uložen trest pod spodní hranicí trestní sazby.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu nelze podřadit ani námitky, že průtahy v řízení je třeba zohlednit při ukládání trestu, a ty kompenzovat zmírněním trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. K tomu je nutné uvést, že v kontextu trestního řízení nelze kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání. Vždy je nutné jednotlivé případy posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech a není možné v obecné rovině formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou. Rovněž je nutné vždy přihlédnout ke složitosti případu, chování obviněných a postupu státních orgánů. Relevantní ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu nejsou ani námitky stran nepřiměřenosti a exemplárnosti trestu. V daném případě nelze tyto hlediska posuzovat, neboť druh i výměra uložených trestů plně odpovídají kritériím, která stanovuje § 37 a násl. trestního zákoníku. Uložené tresty navíc nebyly ani ve zřejmém nepoměru ke stupnici nebezpečnosti činu pro společnost ani v rozporu s účelem trestu. Takovéto námitky týkající se nepřiměřenosti trestu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů.

Relevantně uplatněná námitka obviněného B. k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu se týkala uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty – pozemku. Obviněný namítl, že předmětný pozemek neměl nic společného s trestnou činností a nabyl ho před tím, než mělo dojít k trestné činnosti. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že odvolací soud mohl uložit vedlejší trest podle § 71 odst. 1 trestního zákoníku spočívající v propadnutí náhradní hodnoty a není v tomto ohledu podstatné, že trest dopadá na majetek, který nemá nic společného s přisouzenou trestnou činností. Podle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 335/2015 – právní věta ad I.) není propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 trestního zákoníku vázáno na existenci vztahu věcí, jichž se propadnutí týká, ke spáchanému trestnému činu, který se vyžaduje v případě uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku. V opačném případě při nemožnosti odčerpání neoprávněných hodnot, získaných trestnou činností, by tento institut postrádal smyslu. Námitku proto nelze považovat za opodstatněnou.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněných M. S., B. S. a J. Š. dospěl k závěru, že jejich dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Dovolání obviněných M. B. a P. Š. je třeba posoudit tak, že jejich relevantně uplatněné dovolací námitky nebyly shledány opodstatněnými, a proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o dovolání obviněných, nebylo již nutné jakkoliv rozhodovat o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, proti kterému byla dovolání podána. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru