Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 406/2016Usnesení NS ze dne 23.03.2016

HeslaÚmysl nepřímý
Vražda
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.406.2016.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 406/2016-26

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 3. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným I. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 8 To 87/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 5/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění::

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 47 T 5/2015, byl obviněný I. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že

„dne 22. 9. 2014 v odpoledních hodinách, poté co se svojí družkou poškozenou L. H., trv. bytem P., D., navštívil svého bratra P. H., na adrese P., D., kde požil alkoholické nápoje, přičemž měl alkohol v krvi v množství 0,51 g/kg (‰), a poškozená L. H. z bytu odešla před obžalovaným a obžalovaný po několika minutách z bytu rovněž odešel směrem ke stanici metra R. z., a přibližně ve 20.30 hod. poškozenou dostihl na travnaté ploše vedle panelového domu v P., ul. A., a poté poškozenou L. H. opakovaně fyzicky napadl loveckým nožem o celkové délce přesahující 30 cm s čepelí délky 18 cm a šířky 3,5 cm, zejména do obličejové části hlavy a pravého stehna v úmyslu ji usmrtit a způsobil jí:

- bodnořeznou ránu pravého stehna, kdy vbod je veden zevní částí stehna asi v polovině, široce zející, rozměrů cca 7x2 cm šikmého průběhu s tím, že bodnořezný kanál je rozdvojený, kdy jedna část proniká směrem vzhůru a dopředu přes povázku do abduktorů - odtahovacího svalu na zevní straně stehna s hloubkou kanálu 7 cm a druhá část směřuje šikmo dolů doleva skrze skupinu ohýbačů - svalů na zadní straně stehna mezi neporušeným sedacím nervem a stehenní kostí, v níž je na její zadní straně 0,3 cm hluboký nářez a tento bodný kanál končí v kůži na protilehlé, tj. vnitřní straně stehna, kde je drobný okrouhlý defekt na pokožce obklopený podkožním krevním výronem, a délka této části bodného kanálu je 20 cm, kdy v jejím průběhu došlo k částečnému protětí stehenní žíly,

- řezné rány, a to:

- oboustrannou řeznou ránu na čele délky 6,6 cm, probíhající šikmo zprava shora doleva dolů, zasahující až k čelní kosti s nářezem délky asi 1 cm,

- hlubokou zející řeznou ránu 5 x 2,5 cm na hřbetní straně třetiny pravého předloktí, pronikající šikmo shora dolů do svaloviny na hřbetu předloktí a do okostice loketní kosti,

- čtyři řezné rány délky do 2 cm na dlaňové straně středních článků druhého až pátého prstu pravé ruky, orientované téměř kolmo k dlouhé ose prstů, na ukazováku zasahující až ke kosti, na ostatních prstech povrchní,

- řeznou ránu délky 1,5 cm v kožní řase mezi palcem a ukazovákem levé ruky, zasahující do svaloviny s drobným krevním výronem ve spodině,

- povrchní řeznou ránu pravé tváře délky 2,5 cm,

-povrchní řeznou ránu krku vpravo délky 2 cm,

- dále byla poškozené v důsledku pokračujícího fyzického napadení způsobena tržně zhmožděná rána délky 1,5 cm na hlavě v krajině temenní vlevo zasahující ke kosti a

- podkožní krevní výrony, a to:

- jeden průměru 1 cm na zevní straně dolní poloviny pravé paže,

- tři průměru 7,6 a 8 mm na levé paži na zevní straně těsně nad deltovým svalem, na přední straně paže asi v polovině a na zadní straně těsně nad loktem,

- dva průměrů 1,5 cm na vnitřní a zadní straně horní čtvrtiny levého předloktí,

- jeden rozměrů 3,5 x 1,5 cm na rozhraní přední a vnitřní plochy pravého stehna ve střední třetině

- jeden přerušovaný rozměrů 12 x 8 cm na vnitřní a zadní straně dolní poloviny levého bérce,

přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozené L. H. byl pokrvácivý šok při utrpěných poraněních, zejména poraněních ostrým předmětem, spočívající v druhotné pokrvácivé chudokrevnosti orgánů, otoku mozku s drobnými týlními kužely, mírném otoku plic a šokových změnách ledvin, na následky čehož na místě v průběhu 10 - 30 minut pravděpodobně ve 20.45 hod. zemřela, přičemž poškozená byla přitom po dobu útoku při vědomí a uvědomovala si, že z ní masivně teče krev a je bezprostředně ohrožena na životě, o čemž svědčí také vícečetné stopy sebeobrany proti útoku, spočívající v řezné ráně na pravém předloktí, čtyřech řezných ranách na dlaňové straně středních článků druhého až pátého prstu ukazováku až malíku pravé ruky a řezné ráně mezi palcem a ukazovákem levé ruky; přičemž obžalovaný byl následně z podnětu oznamovatelů a záchranářů rychlé zdravotnické pomoci na místě zadržen hlídkami Městské policie hl. m. Prahy a hlídkami Policie ČR“.

Za tento trestný čin byl obviněný podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci, a to v rozsudku specifikovaného loveckého nože včetně látkového pouzdra. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11/161, Ostrava - Vítkovice, na náhradě škody částku 2.385 Kč, a poškozené M. H., bytem Z., P.-L., na náhradě nemajetkové újmy částku 200.000 Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 8 To 87/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 9. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný I. H. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl nesprávnost právní kvalifikace stíhaného skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Zásadně nesouhlasí se závěrem soudů, podle nějž na poškozenou zaútočil v úmyslu ji usmrtit. Takový následek způsobit nechtěl ani si jej nepřál. To je zřejmé již z jeho chování bezprostředně po činu, kdy v zájmu záchrany života poškozené volal o pomoc a o přivolání lékařské záchranné služby, jak potvrdili ve svých výpovědích svědek J. H. a svědkyně E. K. a S. K. Tyto výpovědi však soudy podle dovolatele pro účely posouzení subjektivní stránky trestného činu patřičně nezohlednily. Stejně tak nevzaly v potaz, že žádnou z ran, které poškozené uštědřil, cíleně nesměřoval na její životně důležité orgány. Nepřiměřený důraz naproti tomu kladly na skutečnost, že dovolatel k útoku použil většího loveckého nože, přestože měl při sobě ještě jiný, menší nůž a tzv. boxer. Provedené důkazy nehodnotily ve vzájemných souvislostech, ačkoliv takto postupovat měly, a tím nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.

Dovolatel je přesvědčen, že jeho jednání mělo být správně posouzeno jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 8 To 87/2015, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 47 T 5/2015, zrušil a „věc aby byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí“.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že námitku obviněného stran nerespektování procesní zásady in dubio pro reo při hodnocení důkazů provedeném soudy obou stupňů pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit, neboť jde o „procesní princip“. Za právně relevantní z hlediska zvoleného důvodu dovolání považuje pouze námitku obviněného stran absence subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku v posuzovaném jednání. Té však podle jeho mínění nelze přiznat opodstatnění. V dané souvislosti státní zástupce poukázal na znění tzv. skutkové věty výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, v níž jsou podle jeho názoru úmysl dovolatele i ostatní zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, vyjádřeny dostatečně. Zároveň pro stručnost odkázal i na právní úvahy obou soudů k použité právní kvalifikaci, obsažené v příslušných částech odůvodnění jejich rozhodnutí (str. 18 - 19 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 - 3 usnesení odvolacího soudu). Soudy se podle státního zástupce s námitkami, prezentovanými i nyní v podaném dovolání vypořádaly věcně správně. Svá rozhodnutí zároveň nezatížily vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich dovozenými skutkovými zjištěními. Naopak, důkazy hodnotily v souladu se zásadami zakotvenými v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř; učiněné skutkové závěry odůvodnily v souladu s požadavky zákona a jejich rozhodnutí jsou tak plně přezkoumatelná.

Z výše konstatovaných důvodů státní zástupce své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud učinil jiné rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud dovolateli, resp. jeho obhájci k případnému vlastnímu vyjádření (tzv. replice) nezasílal; jednak proto, že mu takovou povinnost neukládá žádné ustanovení trestního řádu, především pak z toho důvodu, že v posuzované konkrétní věci nejde o situaci, kdy by tento postup mohl v dané věci představovat porušení principu kontradiktornosti řízení. Vyjádření totiž neobsahuje žádné nové, pro dovolatele dosud neznámé významné okolnosti, s nimiž by bylo nutno ho dodatečně seznámit a ke kterým by mu měla být dána možnost případně zaujmout stanovisko. Státní zástupce se v něm omezil na stručný odkaz na právní závěry, jak byly obsaženy v odůvodněních napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, které jsou dovolateli a jeho obhájci dobře známy. Použitý postup neodporuje ani současné judikatuře Ústavního soudu (k dané otázce srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 573/10, IV. ÚS 1535/15 nebo sp. zn. IV. ÚS 2107/15).

Obviněný I. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Námitky dovolatele vůči právnímu posouzení stíhaného skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku lze s jistou mírou tolerance (viz níže) považovat z hlediska obsahu zvoleného důvodu dovolání za právně relevantní.

Při posuzování jejich opodstatnění dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je třeba poukázat na to, že zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Aby bylo možno pachatele uznat vinným trestným činem vraždy, musí být bezpečně prokázán jeho úmysl (§ 15 tr. zákoníku) tento trestný čin spáchat. Závěr o úmyslu pachatele způsobit svým jednáním jinému smrt přitom nelze dovodit toliko ze zjištění, že úmyslně vykonal něco, co takový následek mohlo způsobit. Naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy předpokládá, že úmysl pachatele, ať přímý (§ 15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) či nepřímý (§ 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) ke způsobení takového následku směřoval.

Tzv. nepřímý úmysl, jímž bylo podle závěru soudů zahrnuto posuzované jednání dovolatele, je charakterizován tím, že pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a s eventualitou, že se tak stane, byl zároveň srozuměn. Vůle ve formě srozumění tak vyjadřuje aktivní vztah pachatele k způsobenému následku, resp. účinku na předmětu útoku (zde smrti jiného). Podle právní nauky >1< pak intelektuální složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. >2< Eventuální úmysl tedy vždy musí obsahovat prvek vůle. V judikatuře se zdůrazňuje, že při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu jiného usmrtit, je nutno vycházet z posouzení okolností, za kterých k jeho útoku došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl proveden, jakého nástroje při něm bylo případně použito apod. Nestačí pouhé zjištění, že pachatel napadeného bodl nožem do libovolné části těla a tím mu způsobil smrt (např. v důsledku pozvolného vykrvácení).

Výše uvedená teoretická východiska soudy při hmotně právním posouzení stíhaného skutku neporušily.

Je nutno připomenout, že dovolatel v rámci své argumentace poněkud odhlíží od podstatného skutkového zjištění soudů, podle nějž se jeho útok vůči tělu poškozené L. H. neomezil pouze na bodnutí masivním loveckým nožem (s čepelí délky 18 cm a šířky 3,5 cm) do jejího pravého stehna, ale zahrnoval v sobě i urputnou a cílenou snahu zasadit jí další rány do oblasti hlavy a obličeje, které bránící se poškozená z valné části odvrátila jen za cenu řezných poranění rukou na předloktí, dlaních a prstech. Že byla tato část útoku dílem vedena s vysokou mírou intenzity, soudy logicky dovodily i ze zjištěné oboustranné řezné rány na čele poškozené v délce přesahující 6 cm, zasahující až k čelní kosti, kterou se poškozené rukama nepodařilo tzv. „vykrýt“. Není tedy pravdou, že dovolatel použitým nožem zaútočil jen do takového místa na těle poškozené, kde nejsou uloženy životně důležité orgány, protože jí chtěl pouze ublížit a nikoli ji zbavit života, jak se snaží prosazovat v rámci své obhajoby v celém průběhu trestního řízení. Přitom i bez hlubších anatomických znalostí mu muselo být zřejmé, že hlava, obličej a krk, kam směřovaly rány na tělo napadené a bránící se ženy, jsou vysoce citlivými a zranitelnými částmi těla, v nichž jsou uloženy životně důležité orgány (mozek, oči, krční tepny), jejichž poranění může u postižené osoby snadno vést i ke vzniku smrtelného následku; zvláště jsou-li rány vedeny opakovaně a s větší razancí, jak tomu bylo v nyní projednávaném případě. Pak ovšem - jak správně dovodil odvolací soud - není z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy (zde ve formě nepřímého úmyslu) podstatné, že na smrti poškozené L. H., jež podle zjištění soudů nastala v důsledku krvácivého šoku při utrpěných poraněních, se nejvýznamněji podílela bodnořezná rána pravé nohy s částečným protětím stehenní žíly, které jí dovolatel za použití vysoce efektivní zbraně (zmiňovaného loveckého nože) způsobil v rámci kombinace různých směrů vykonávaného útoku.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí vadami namítanými v dovolání a obviněný byl zvlášť závažným zločinem vraždy (§ 140 odst. 1, odst. 3 písm. i/ tr. zákoníku) uznán vinným právem, když soudy správně vycházely z toho, že podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jednal v úmyslu nepřímém. Jako obiter dictum je třeba poznamenat, že k použití kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 písm. i), kde zákon vyžaduje trýznivý způsob provedení činu, postačilo ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti. Pachatel (dovolatel) měl totiž dostačující subjektivní dispozice, aby to vědět měl a mohl, neboť jednal se znalostí všech rozhodných skutečností (viz v rozsudku zjištěné a popsané skutkové okolnosti činu).

Protože dovolání obviněného I. H. bylo opřeno o námitky, kterým z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 3. 2016

JUDr. Eduard Teschler

předseda senátu_______________________________________________________

Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) srov. např. V. Solnař: Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218

2) srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová: Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003,

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru