Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 397/2020Usnesení NS ze dne 29.04.2020

HeslaPokus trestného činu
Vražda s rozmyslem
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.397.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 140 odst. 2 tr. zákoníku

§ 15 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2356/20


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 397/2020-451

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2020 o dovolání obviněného M. H., nar. XY, trvale bytem XY, okr. Beroun, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 5 To 70/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 5/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 81 T 5/2019, byl obviněný M. H. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 6. 12. 2018 kolem 21.30 hod. v XY, okr. Vsetín, po předchozím požití alkoholických nápojů a poté, co mu jeho družka I. H. sdělila informace týkající se toho, že jí její bývalý zaměstnavatel, poškozený O. S., nar. XY, odmítl vyplatit jí požadovanou odměnu za vykonanou práci, si v místě svého bydliště na adrese XY č.p. XY vzal svou legálně drženou samonabíjecí pistoli vzor CZ 70, ráže 7,65 Browning, v. č. XY, do které zasunul kovový zásobník s nejméně sedmi ostrými náboji cal. 7,65 zn. Selier & Bellot, kdy s touto zbraní odešel do místa bydliště poškozeného před provozovnou restaurace „U XY“ na adrese XY č.p. XY, okr. Vsetín, kde se snažil boucháním a kopáním do uzamčených vstupních dveří dostat do provozovny restaurace, přičemž poté, co mu nikdo neotevřel, setrval v bezprostřední blízkosti restaurace po dobu několika minut, kdy viděl, že v celém objektu se svítí pouze v jednom okně nacházejícím se v prvním patře domu, načež z místa nacházejícího se na příjezdové asfaltové komunikaci před restaurací, v okamžiku, kdy spatřil přes okno v rozsvícené místnosti siluetu poškozeného, na něj ze vzdálenosti 12,88 m zamířil a vystřelil, kdy projektil střely proletěl skrze dvojité prosklení okna dovnitř místnosti koupelny, přičemž kovový projektil střely proletěl ve výšce cca 37 cm nad hlavou poškozeného, vnikl do stropní části koupelny, odkud se odrazil a následně dopadl na dlažbu koupelny, kdy po výstřelu obžalovaný odešel zpět do místa svého bydliště, aniž by se jakkoliv zajímal o osud poškozeného,

kdy pouze shodou okolností nedošlo k zasažení poškozeného výstřelem, přičemž při zásahu do hlavy by tomuto bezprostředně hrozilo střelné poranění mozkových struktur a při zásahu do krku a hrudníku by poškozenému bezprostředně hrozilo střelné poranění velkých cév, srdce a plic, mající za následek jeho smrt,

a obžalovaný, který je držitelem platného zbrojního průkazu, si byl vědom toho, jak má zacházet se zbraní, jakož i toho, že v případě zasažení člověka výstřelem z jím použité zbraně do hlavy, krku a hrudníku, kde se nacházejí životně důležité orgány, může dojít k jeho usmrcení, a vzhledem k směřování výstřelu, byl přinejmenším srozuměn s tím, že takto vedeným útokem může dojít k usmrcení poškozeného.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to:

- 1 ks pistole vzor CZ 70, ráže 7,65 Browning, v. č. XY, včetně zásobníku nábojů,

- 48 ks nábojů 7,65 zn. Selier & Bellot,

- koženého pouzdra na zbraň světle hnědé barvy.

Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 81 T 5/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta odvolání, které směřoval jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu.

O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 5 To 70/2019, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 5 To 70/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 424–427), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), kdy obviněný konkrétně odkazuje na písm. g). Uvedený dovolací důvod spatřuje v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán ne ve shodě s provedenými důkazy, které jsou podle jeho názoru chybně zjištěny a interpretovány, v důsledku čehož je dovozována nesprávná právní kvalifikace.

Obviněný namítá, že nebyl odsouzen v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku. Domnívá se, že byly nesprávně shledány znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný napadá provedené dokazování, kdy poukazuje zejména na opakovanou výpověď poškozeného O. S., provedený vyšetřovací pokus a jeho zachycení na DVD, dostupné informace o povětrnostních podmínkách a viditelnost na místě činu i v době vyšetřovacího pokusu, okolnosti vzetí a použití zbraně. Soud vychází z výpovědi poškozeného a jeho popisu vcelku rutinní záležitosti odehrávající se v koupelně, tedy pouze z jeho subjektivně interpretovaných skutečností. V rámci vyšetřovacího pokusu podle § 104c tr. ř. pak objektivně chyběla osobní přítomnost dovolatele, aby bylo možno z jeho strany ihned reagovat, a současně aby bylo možno reagovat ze strany kohokoli na konkrétní skutečnosti v nastalé situaci. Obviněný trvá na tom, že průběh vyšetřovacího pokusu zachycený na DVD neodpovídá skutečnosti (povětrnostní podmínky, viditelnost, nemožnost vidět z místa střelby v okně jakoukoli siluetu), a má současně za to, že soud měl na jeho účasti trvat, neboť nelze zpětně dnes již neodstranitelné nedostatky „napravovat“ výkladem sporných momentů v jeho tehdejší obhajobě výkladem v jeho neprospěch. Nalézací soud nesprávně vyhodnotil okolnosti vztahující se k nepříznivému počasí v době střelby a už vůbec se nezabýval skutečností, že dovolatel trpí oční vadou a je tedy otázkou, co vlastně s ohledem na tuto skutečnost viděl či vidět mohl. Lékařská zpráva však nebyla vyžádána. Poukazuje dále na to, že byl pod vlivem alkoholu a nepamatuje si přesně vše kolem samotného vzetí pistole. Má za to, že nebylo prokázáno, že by s ohledem na svoji opilost měl v úmyslu usmrtit poškozeného s rozmyslem nebo bez něj. Nelze dovodit ani pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, neboť vůbec nelze dovodit závěr, že chtěl poškozeného usmrtit. Samotné vzetí legálně držené zbraně s sebou nelze bez dalšího považovat za rozmysl. Samotný výstřel nebyl cílený na osobu, ale jen na rozsvícené okno, byl to projev nevole, že obviněnému nikdo neotevřel. Jaká místnost se za oknem nacházela, vůbec dovolatel nevěděl. Je přesvědčen, že skutek měl být posouzen toliko jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 5 To 70/2019, v celém rozsahu zrušil, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, že skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku může být toliko pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci v tomto smyslu rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 4. 2020, sp. zn. 1 NZO 221/2020.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud. Výhrady uplatněné dovolatelem není podle státní zástupkyně možno mít za důvodné a má proto za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť námitky obviněného pod jím uplatněný, a ani žádný jiný z taxativně v zákoně vypočtených dovolacích důvodů, podřadit nelze.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 5 To 70/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

Obviněný ve svém dovolání označil výslovně jako dovolací důvod jeho druhou variantu, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy poukazuje konkrétně na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jím vznesené námitky podřadit, zejména pak, pokud, v rámci nich soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména opakovaná výpověď poškozeného O. S., vyšetřovací pokus a jeho zachycení na DVD, informace o povětrnostních podmínkách a podmínkách viditelnost na místě činu i v době vyšetřovacího pokusu; spadá sem i námitka neprovedení lékařské zprávy stran jeho oční vady) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (zejména stran toho, jak se poškozený v koupelně choval, jaké byly povětrnostní podmínky a podmínky viditelnosti v čase a místě střelby, co mohl dovolatel v okně vidět, resp. jaký vliv na to mohla mít jeho oční vada, okolnosti vzetí a použití zbraně, resp. jakou míru v tom hrála míra ovlivnění alkoholem), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že provedené důkazy byly chybně zjištěny a interpretovány).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitkou procesního charakteru je pak i námitka porušení zásady in dubio pro reo, kterou obviněný vznesl, či další námitky spojené se zásadou spravedlivého procesu.

Jako čistě procesní námitku je třeba vyhodnotit námitku obviněného, v rámci níž poukazuje na provedení vyšetřovací pokusu bez jeho přítomnosti. Sám obviněný si je vědom toho, že vyšetřovací pokus byl proveden v souladu s trestním řádem, za přítomnosti jeho obhájce, když ani obviněný ani jeho tehdejší právní zástupce nevyužili možnosti, aby se obviněný tohoto úkonu osobně účastnil, přestože byl o konání vyšetřovacího pokusu včas a s dostatečným předstihem informován. Obviněný má právo svou obhajobu uzpůsobit podle svých potřeb. Skutečnost, že nevyužil možnosti osobně se účastnit vyšetřovacího pokusu, však nelze vyhodnotit jako pochybení na straně soudu, zejména pak za situace, kdy byly dodrženy všechny podmínky ustanovení § 104c tr. ř. Uvedenou námitkou se již zabýval soud nalézací (bod 27.), přičemž na tuto pasáž lze spolehlivě odkázat.

V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný se omezil toliko na obecná konstatování těchto vad, bez toho, aby uvedl, v čem tvrzená pochybení spatřuje. Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z § 265f tr. ř. je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku.

Stran skutkových zjištění je možno uvést, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto dovolatel opakovaně namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Nalézací i odvolací soud založily své závěry na náležitě provedeném dokazování, kdy učiněná skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit jím uplatněnou námitku, že jeho jednání lze s ohledem na absenci úmyslu usmrtit poškozeného vyhodnotit toliko jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný byl uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku.

Trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení.

Jednáním ve stadiu pokusu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Vzhledem k tomu, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, trestní zákoník v odstavci 2 sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (odnětím svobody na dvanáct až dvacet let), a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (odstavec 1) nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli, neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (§ 141 tr. zákoníku). Nejedná se o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v § 42 písm. a) tr. zákoníku].

Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů (odstavec 1), přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle § 140 odst. 1 a premeditativní vraždou podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování.

Podle stabilizovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je Nejvyšší soud vázán, obviněný poškozeného dne 6. 12. 2018 kolem 21.30 hod. navštívil za účelem vyřešení otázky dluhu mezi poškozeným a družkou obviněného, a poté, co poškozený nereagoval na bouchání a kopání do uzamčených dveří provozovny poškozeného, setrval v blízkosti a z místa, z něhož bylo vidět do jediného rozsvíceného okna budovy, v okamžiku, kdy se v okně objevila silueta poškozeného, vystřelil do okna ze své legálně držené zbraně, kterou si přinesl na místo.

Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu, který v bodě 12. napadeného usnesení podrobně vyložil a rozvedl, na základě jakých úvah k těmto skutkovým závěrům dospěl a na podkladě jakých úvah vyhodnotil obhajobu obviněného jako účelovou. Vycházel přitom z provedeného dokazování, zejména z výpovědi poškozeného O. S., ale i z odborného vyjádření z oboru balistiky a z výpovědí svědků I. H., M. A., J. A., P. S., T. S. a L. Š., znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie a zdravotnictví, odvětví toxikologie, z nichž jednoznačně vyplynulo, že obviněný nemohl počítat s žádnou objektivní skutečností, která by vylučovala to, že střela způsobí smrt poškozeného.

Stěžejní zde byla otázka, zda obviněný jednal s rozmyslem. Rozmysl lze částečně nalézt v samotném aktu přinesení si zbraně. Přestože se jednalo o legálně drženou zbraň a obviněný je držitelem zbrojního průkazu, není běžné, aby si lidé pracující mimo specifické profese či sdružení brali s sebou nabitou zbraň. Uvedená okolnost, jakkoli se může zdát zvláštní, však sama o sobě pro závěr o úmyslném jednání obviněného nepostačuje. Bylo tedy třeba zodpovědět otázku úmyslu, zda obviněný do okna vystřelil „jen tak“, resp. zda zamířil a vystřelil do jediného osvětleného okna, nebo zda vystřelil v okamžiku, kdy se mu do zorného pole dostala silueta poškozeného. K uvedenému zjištění bylo provedeno rozsáhlé dokazování, kdy stěžejním byly výsledky vyšetřovacího pokusu za pomoci dvou současně spuštěných kamer, jedné v prostoru koupelny zachycující jednotlivé úkony poškozeného, a druhé na místě střelby zachycující optické podmínky obviněného coby střelce. Soudy pečlivě zdokumentovaly pohyb poškozeného a okamžik, kdy se jeho silueta v rozsvíceném okně dostala do zorného pole střelce, kdy současně tato zjištění korespondovala s dalšími provedenými důkazy, zejména s protokolem o ohledání místa činu a balistickou zprávou stran dráhy střely. V tomto bodě lze odkázat nejen na odůvodnění odvolacího soudu (bod 12.), ale zejména pak na odůvodnění soudu nalézacího (zejména body 36. až 48.), který se zabýval i otázkou viditelnosti v době střelby a povětrnostními podmínkami. Soudy nevyhodnotily jednání obviněného jako jednání po předchozím uvážení, kteréžto je charakterizováno podrobnějším plánováním činu, kdy si pachatel předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, druhu a způsobu použití zbraně apod., ale toliko jako jednání s rozmyslem. Obviněný si na místo činu přines zbraň a na místě, odkud bylo vidět jediné rozsvícené okno budovy, setrval několik minut, přičemž na okno vystřelil až v okamžiku, kdy se v okně objevila silueta poškozeného. Právě tato časová prodleva byla stěžejní pro závěry vztahující se k právní kvalifikaci jednání obviněného, resp. závěru, že obviněný nejednal v náhlém hnutí mysli a naopak se z jeho strany jednalo o cílený, a tedy úmyslný útok. Nalézací soud uvedl, že „nelze akceptovat obhajobu obžalovaného spočívající v tom, že do prostoru koupelny nemířil, resp. že nemířil na poškozeného a že tedy skutečnost, že k výstřelu došlo právě v okamžiku, kdy se poškozený přesunul do prostoru před oknem koupelny (tedy právě v okamžiku, kdy se jeho silueta stala viditelnou z pozice střelce), bylo dílem náhody“ (str. 19 rozsudku nalézacího soudu).

Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Zavinění je vybudováno:

a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a

b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Přestože obviněný argumentuje v tom smyslu, že nebyl prokázán úmysl, soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal ve formě úmyslu, kdy nalézací soud uvedl, že „obžalovaný vzhledem ke všem okolnostem musel vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení poškozeného a s tímto následkem byl přinejmenším srozuměn (eventuální úmysl)“ (bod 47. rozsudku nalézacího soudu). O úmyslu obviněného svědčí právě ona časová prodleva mezi jeho příchodem, kdy kopal a bouchal do dveří, a setrváním na místě činu a vyčkáním na okamžik, kdy se silueta poškozeného objevila v okně. To, že bylo jednání obviněného v uvedeném okamžiku racionální, potvrdil u hlavního líčení i znalec psychiatr, a to i s ohledem na obviněným opakovanou námitku, že byl v době spáchání činu ve stavu opilosti.

Se závěry soudů o naplnění objektivní i subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Nejvyšší soud tedy shledal veškeré námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného M. H. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru