Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 390/2017Usnesení NS ze dne 23.05.2017

HeslaSpolupachatelství
Vydírání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.390.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 175 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoníku

§ 23 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 390/2017-36

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný R. L., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 4 To 382/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 146/2015, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. L. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 1 T 146/2015, byl obviněný R. L., spolu se spoluobviněnými M. K., ve V., D. N., v B., V. T., v B., a D. V., v B., uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 30. 05. 2014 v dosud přesněji nezjištěné době kolem 14:10 hodin před rodinným domem č.p. ... a následně i v kuchyni tohoto rodinného domu, v obci L., okres B., po předchozí vzájemné domluvě obžalovaných K., L. a V., společně užili násilí vůči A. N., trvale bytem B., ul. H. č. ..., okr. B. – m., v úmyslu jej nejprve proti jeho vůli dostat po schodech do kuchyně výše uvedeného rodinného domu, a to tím způsobem, že jej obžalovaný M. K., obžalovaný R. L. a obžalovaný D. V. společně střídavě pohlavkovali, žduchali a kopali do něj, v důsledku čehož poškozený několikrát upadl a vyhrožovali mu slovy „Ty zmrde, padej nahoru, tam dostaneš co proto, tam si to vyřídíme“, „Ty zmrde, co to tady na našeho kamaráda zkoušíš, vydírat kamaráda“, přičemž následně v kuchyni výše uvedeného rodinného domu obžalovaný M. K., obžalovaný R. L. a obžalovaný D. V. opětovně užili vůči poškozenému A. N. násilí v podobě kopanců do celého těla, úderů pěstí, se slovy „Co zkoušíš na našeho kamaráda“, „Ty zmrde jeden, vobírat našeho kamaráda, co si to dovoluješ, ty hajzle“, kdy poškozený opakovaně nejméně 3x spadnul na zem a následně byl posazen na židli, přičemž tomuto jednání byli přítomni též obžalovaný D. N. a obžalovaný V. T., kteří se na místo dostavili společně až po příjezdu dalších spoluobžalovaných, následně poškozeného N. obžalovaný R. L. slovně donutil k vyndání věcí z jeho kapes, a to mobilního telefonu zn. Nokia 515 IMEI ... s účastnickým telefonním číslem ..., finanční hotovosti ve výši 2.800,- Kč, 1 ks klíče od chaty a veškerých písemnosti týkající se půjčky vůči J. S., kartičky VZP a průkazky na jízdu MHD B., a následně za situace, kdy poškozený N. v důsledku svého fyzického napadání, a z obavy, že bude pokračovat jeho napadání, za situace zcela zjevné fyzické převahy všech pěti obžalovaných, z obavy o své zdraví prohlásil, že udělá všechno, co budou chtít, ale ať již zanechají napadání, obžalovaný M. K. v kuchyni výše uvedeného rodinného domu, slovně donutil poškozeného A. N. podepsat dohodu o narovnání dluhu na částku 168.000,- Kč uzavřenou mezi J. S., jako dlužníkem na straně jedné a poškozeným A. N. na straně druhé, dále jej donutil podepsat příjmový pokladní doklad na částku 168.000,- Kč vyplývající z dohody o narovnání dluhu, dále jej donutil se podepsat pod směnku ze dne 18. 12. 2013 s tím, že částka 168.000,- Kč byla poškozenému A. N. uhrazena, přičemž poškozený A. N. žádnou finanční hotovost neobdržel, následně obžalovaný V. T., obžalovaný D. N. a obžalovaný M. K. společně v kuchyni výše uvedeného rodinného domu, za využití situace z předchozího společného násilí, donutili poškozeného A. N. podepsat další prázdné a nevyplněné dokumenty, obžalovaný M. K. mu za využití předchozího násilí sdělil, ať „klukům vše podepíše, že si tam pak každý dopíše po 50ti tisících a že mu pak vrátí Golfa“, poté k poškozenému A. N. přistoupil obžalovaný V. T., který mu k podpisu předal prázdný, nevyplněný příjmový pokladní doklad, který poškozený A. N. podepsal a obžalovanému V. T. jej vrátil, poté k poškozenému A. N. přistoupil obžalovaný D. N., který mu k podpisu předal prázdný, nevyplněný příjmový pokladní doklad, na který poté později vypsal datum 29. 05. 2014 na základě, kterého měl fiktivně vydat poškozenému A. N. částku 2x 100.000,- Kč, jako půjčku na auto a dále mu k podpisu předal prázdný list papíru formátu A4, na který poté později vypsal „Zástavu osobního automobilu“, na základě které měl poškozený A. N. předat obžalovanému D. N. své vozidlo tov. zn. VW Golf 1.6 TDi 66 kw, r. v. 10/2012, barva černá, VIN: ..., kdy toto bude poškozenému A. N. vráceno oproti složení částky ve výši 200.000,- Kč do 15. 06. 2014, kterou měl poškozený A. N. dlužit obžalovanému D. N. na základě výše uvedeného nevyplněného příjmového pokladního dokladu, kdy poškozený A. N. oba dva tyto dokumenty podepsal a předal je obžalovanému D. N., přičemž žádnou finanční hotovost ve výši 200.000,- Kč od obžalovaného D. N. nikdy neobdržel, poté obžalovaný M. K. za užití násilí v podobě facek a pohlavků donutil poškozeného A. N., aby si kleknul na kolena a omluvil se manželům J. a P. S. a poté jej vyhodil z domu ven, obžalovaný D. N. poté před rodinným domem odvezl zde zaparkované osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Golf 1.6 TDi 66 kw, r. v. 10/2012, barva černá, VIN: ..., včetně všech dokladů k vozidlu, které bylo vlastnictvím poškozeného A. N., kdy toto vozidlo přepravil do B., kde jej předal svému bratranci R. H., trvale bytem B., ul. K. č. ..., okr. B.-m., včetně všech dokladů k vozidlu tak, aby tento mohl toto vozidlo přehlásit na svoji firmu Venizine Trade, s.r.o., se sídlem Brno, ul. Běhounská č. 2/22, IČO 293 600 13, kde působí jako jednatel společnosti, s vozidlem předal kupní smlouvu k výše uvedenému vozidlu ze dne 29. 05. 2014 uzavřenou mezi poškozeným A. N. jako prodávajícím na straně jedné a jako kupující na straně druhé vyplnil pouze IČO ..., kdy tuto smlouvu opatřil nepravým podpisem poškozeného A. N. a na základě tohoto falsa kupní smlouvy R. H. prostřednictvím D. L., trvale bytem B.-Ř., ul. K. č. ..., na základě zplnomocnění ve prospěch firmy DanArt, s. r. o., se sídlem Brno, ul. Hybešova č. 20, se pokusil toto vozidlo dne 03. 06. 2014 zaregistrovat a přihlásit na Magistrátu města Brna, Odboru dopravně správních činností, ul. Kounicova 67, na fy Venizine Trade, s.r.o., k registraci a přepisu vozidla však nedošlo, neboť po vozidle bylo vyhlášeno celostátní pátrání, tímto svým jednáním tak způsobili poškozenému A. N. zranění zcela lehké a povrchní v podobě zhmoždění hlavy, zhmoždění hrudníku vlevo a zhmoždění dolní části zad, což si vyžádalo dne 30. 05. 2014 lékařské ošetření v Úrazové nemocnici Brno, ul. P. č. ..., bez hospitalizace a bez vystavení pracovní neschopnosti a dále škodu odcizením vozidla ve výši 250.000,- Kč a škodu odcizením telefonu a finanční hotovosti ve výši 5.800,- Kč.

Za uvedený zločin a za přečiny dle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně, sp. zn. l0 T 98/2014 ze dne 27. 5. 2014, který mu byl doručen dne 16. 6. 2014 a nabyl právní moci dne 25. 6. 2014, byl obviněný R. L. odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně, sp. zn. l0 T 98/2014 ze dne 27. 5. 2014, který nabyl právní moci dne 25. 6. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. K., D. N., V. T. a D. V.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a všem spoluobviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit na náhradě škody poškozenému A. N., trvale bytem B., H. ..., částku ve výši 5.800,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. N. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 1 T 146/2015, podal obviněný R. L. odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podali také všichni spoluobvinění, stejně jako poškozený A. N.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 4 To 382/2016, a to tak, že z podnětu odvolání poškozeného A. N. napadený rozsudek Okresního soudu v Blansku podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhod tak, že obvinění M. K., R. L., D. N., V. T. a D. V. jsou podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozenému A. N., bytem B., H. ..., na náhradě škody částku 5.800,- Kč, a na náhradě nemajetkové újmy částku 23.769,20 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. N. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného R. L., stejně jako odvolání spoluobviněných, zamítnuto.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 4 To 382/2016, podal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce dovolání (č. l. 1204), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl zejména nesprávné právní posouzení otázky spolupachatelství, kdy uvedl, že k naplnění obligatorních znaků spolupachatelství jakožto k formě trestné součinnosti se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů a společné jednání, které sleduje společný cíl. Z provedeného dokazování však nelze vyvodit, že by jednání skupiny odsouzených bylo společné, natož se společným úmyslem, když i soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku naplnění těchto znaků pouze konstatuje, ale nepodává již přiléhavé odůvodnění podepřené konkrétními důkazy a tvrzeními. Na místě činu se nacházely dvě skupiny osob. On se nacházel v první spolu se spoluobviněnými K. a V., a to z popudu manželů S., dlužníků poškozeného. Jediným společným cílem a zájmem této skupiny bylo zajištění bezpečnosti a ochrany manželů S., kteří se obávali průběhu vrácení dlužné částky poškozenému. Že by mělo mezi nimi dojít k jakékoli jiné dohodě, ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, stejně tak závěr soudu prvního stupně (který shledal odvolací soud za správný) o tom, že došlo ke společné dohodě v podobě konkludentního jednání, nemá oporu v provedeném dokazování. Jakákoli další jednání jednotlivých osob v této skupině je tak třeba posuzovat samostatně, resp. jako exces z původního záměru. Lze připustit, že vůči poškozenému bylo užito násilí, avšak zcela v jiné souvislosti, než s úmyslem ho přinutit předložit a podepsat předmětné listiny. Úmysl mohl směřovat pouze k "potrestání" poškozeného za jeho chování, ve kterém mohly být spatřovány znaky vydírání či nátlaku na manžele S., jakési "dání mu za vyučenou". Ze strany obviněného se však jednalo především o reakci na provokativní jednání poškozeného na místě činu, který tímto narazil na jeho impulzivní povahu. Jakkoli mohlo být jeho jednání s ohledem na okolnosti nepřiměřené, nesměřovalo k tomu, aby poškozený něco činil, něco vykonal. Poškozený byl toliko vyzván, aby vyndal všechny věci z kapes a jeho případné obavy plynuly z jeho psychického stavu. V posuzované trestní věci zcela absentuje společný úmysl a společné jednání, neboť to nemůže odůvodnit jeho pouhá přítomnost na místě činu. Zejména zdůraznil, že nemohl jednat ve společném záměru a v souladu se zájmy spoluobviněných V. T. a D. N., kteří se naopak na místě činu nacházeli za účelem převzetí finanční hotovosti od manželů S. k uhrazení pohledávky poškozeného, a to právě z popudu tohoto poškozeného. Samotného předání finanční hotovosti se navíc neměl vůbec zúčastnit sám poškozený, takže nebyl ani předpoklad nějakého jednání vůči jeho osobě. Z toho podle dovolatele plyne logický závěr, že tyto dvě skupiny se setkaly až na místě činu, každá ze zcela jiných důvodů, a nemohly proto postupovat společně ve vztahu k poškozenému.

Dále obviněný namítl nedostatečné vypořádání se s navrženými důkazy, kdy rozporuje závěr soudu prvního stupně o věrohodnosti výpovědi poškozeného, a to minimálně i z toho důvodu, že podle jeho hodnocení nebyl přesně objasněn psychický stav poškozeného v době činu, včetně vlastností jeho osobnosti. V této souvislosti vyjádřil pochybnost o znaleckém posudku zpracovaném znalcem PhDr. Jiřím Mezníkem, a to proto, že se v určitém směru liší od znaleckého posudku zpracovaného v jiné trestní věci znalkyní MUDr. Libuší Štefánkovou. Je toho názoru, že se nepodařilo odstranit rozpory ve výpovědi obou znalců, a proto navrhoval doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, který mohl lépe osvětlit skutečnosti ohledně psychického stavu poškozeného a především o jeho věrohodnosti. Tento návrh však soud prvního stupně pominul.

Obviněný má taktéž za to, že skutková věta výroku rozsudku neodpovídá výsledkům provedeného dokazování, neboť z toho nevyplynulo, že by všichni obvinění společně užili násilí vůči poškozenému, a to po předchozí vzájemné domluvě.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadená rozhodnutí a aby sám ve věci rozhodl tak, že by jej obžaloby zprostil, případně aby přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 5. 2017, sp. zn. 1 NZO 282/2017.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že z pohledu jím uplatněného dovolacího důvodu jsou relevantní ty námitky, v nichž brojil proti soudy použité právní kvalifikaci zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě činu, jaký soudy zjistily a popsaly ve skutkových zjištěních uvedených v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému přisvědčila v tom, že skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku nalézacího soudu, nepodává jasný a zřetelný obraz o jeho průběhu, neboť je popsán nepřehledně, kdy podstatné skutečnosti jsou upozaděny a podrobněji jsou popsány naopak skutečnosti méně významné, ale i přesto je z popisu skutkových okolností zjevné, že byť se na místě nacházely dvě různé skupiny osob za různým účelem, v konečném důsledku na základě konkludentní dohody na místě činu jednaly v souladném zájmu profitovat ze své účelové účasti na místě činu. Obviněný pak nejprve proti vůli poškozeného tohoto vedl po schodech do kuchyně rodinného domu manželů S., pohlavkoval jej, žďuchal, kopal do celého těla, udeřil jej pěstí a donutil jej vyndat věci z kapes. Svou účastí na místě činu se zasadil i o to, že poškozený pod nátlakem vyplnil dokumenty o fiktivní půjčce pro obviněného D. N., včetně zástavy jednoho osobního automobilu Volkswagen Golf. To, že obě skupiny jednaly v konečném důsledku ve shodě, vyplývá i z toho, že spoluobviněný M. K. vyplatil ze své odměny za účast na místě činu spoluobviněným D. N. a V. T. částku 20.000 Kč. Veškeré tyto okolnosti jsou důvodem přísnější právní kvalifikace podle § 175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, protože se trestné činnosti zúčastnili všichni obvinění společným jednáním vedeným stejným záměrem.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 4 To 382/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (změnou prošel toliko výrok o náhradě škody). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. L. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozeného A. N., kterou označil za nevěrohodnou a rozpornou s dalšími provedenými důkazy, dále výpověď a znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie PhDr. Jiřího Mezníka, a potažmo znalecký posudek MUDr. Libuše Štefánkově, z kterého částečně vycházel, a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Svatavy Duchaňové zkoumající zranění poškozeného; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména pak revizního znaleckého posudku stran psychického stavu poškozeného) a vadná skutková zjištění (námitky stran průběhu incidentu, zejména pak zjištění, jaké skupiny a s jakými zájmy se na místě incidentu nacházely, jaká zranění poškozený utrpěl a zda byla jeho obava o život a zdraví oprávněná), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soudy se s předloženými důkazy nedostatečně vypořádaly) a potažmo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že na místo se dostavily dvě skupiny se zcela odlišnými zájmy, kdy jednání jeho skupiny bylo motivováno snahou ochránit manžele S., kdy jejich jednání ve vztahu k poškozenému A. N. bylo toliko reakcí na jeho provokativní jednání, kdy poškozený takto narazil na jeho impulsivní povahu).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Blansku, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit jím uplatněnou stěžejní námitku, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu zločinu vydírání pode § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť poškozeného k ničemu nenutil a pouze reagoval na místě činu na jeho nevhodné poznámky. Stejně tak má za to, že jednání nelze posoudit ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kdy se nemohl dopustit společného vydírání v rámci skupiny spolupachatelů společně se spoluobviněnými M. K., D. N., V. T. a D. V., pokud zájmy všech těchto osob zúčastněných na místě činu nebyly stejné. Je přesvědčen, že by měl být potrestán pouze za tu část jednání, která mu může být přičtena k tíži, na které se podílel výlučně sám, přičemž za takovou část označil fyzický útok proti poškozenému A. N., který však nedosáhl takové intenzity, aby mohl být považován za trestný čin, neboť v důsledku jeho jednání poškozený A. N. neutrpěl žádné zásadní zranění.

Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, přičemž takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami.

Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti vydíranému, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli vydíraného poškozeného. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Postačí zde pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (dopisem, telefonicky apod.). Jedná se o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť je dokonán již užitím pohrůžky násilí v úmyslu přimět jiného, aby něco konal, opominul či trpěl. Konáním je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti (srov. R 24/1980 a R 17/1982) nebo vyklizení bytu atd.

Naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby (tedy s pachatelem celkem tři). Nevyžaduje se, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné (§ 25 a 26 tr. zákoníku). Zásadně postačuje součinnost dalších osob, aniž by tyto osoby musily o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. R 37/1965). Pachatel však o součinnosti s nimi ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1750-1754).

Podle ustanovení § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 326-334).

Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, byť popis skutku obsažený ve skutkové větě rozsudku je poněkud nejasný, se obviněný dne 30. 5. 2014 dostavil na místo činu, tj. do rodinného domu manželů S., resp. dostavily se dvě skupiny osob původně protichůdných zájmů, kdy jednu skupinu tvořili obviněný spolu s obviněnými M. K. a D. V. a druhou skupinu tvořili obvinění D. N. a V. T. Skupina obviněného byla na místo činu přizvána manželi S., kteří se obávali vydírání ze strany poškozeného A. N., kterýžto V. S. půjčil částku ve výši 160.000,- Kč (smlouva o půjčce na 168.000 Kč, směnky a uznání dluhu vážící se k tomuto závazku), jež měla být splacena nejpozději 24. 11. 2014. Protože se poškozenému A. N. nedařilo dohodnout s V. S. na splácení dluhu, opakovaně jej kontaktoval a upomínal, a to i prostřednictvím jiných osob, konkrétně prostřednictvím obviněného V. T. Jmenovaný se na místo činu předmětného dne dostavil společně s obviněným D. N., a to proto, aby od poškozeného V. S. převzali dlužnou částku. Důvod, proč se na místě nacházely tyto dvě skupiny, byl odlišný, přičemž skupina obviněného byla motivovaná snahou ochránit svědka V. S. a jeho rodinu a druhá skupina se na místě činu nacházela za účelem převzetí částky z dluhu pro poškozeného A. N. Obě skupiny se však shodně zabývaly vymáháním pohledávek, tedy byly shodně na věci finančně zainteresované, neboť počítaly s odměnou za svoji účast na řešení této situace, a to ať již z důvodu poskytnutí ochrany manželů S. nebo z důvodu vymožení pohledávky pro poškozeného A. N.

Obě skupiny tedy spojoval zištný motiv a poté, co se na místě činu objevil poškozený A. N., jednaly v zásadě ve shodě, kdy chtěly finančně ze své účasti profitovat. Tento motiv tu byl pro každého ze spoluobviněných od samého počátku do konce, přičemž však je zcela zřejmé, že zde neexistoval žádný konkrétní plán jako takový, což ani soudy neuvádí, nicméně jejich spolupráce byla dána stejnou motivací, kdy se jejich jednání formovalo přímo během celého incidentu. Obvinění v podstatě konkludentně navazovali na své samostatné úlohy, byli však vedeni společným záměrem z celé situace profitovat. Jednání obou skupin bylo vzájemnou beneficí v tom smyslu, že v rámci nastolených okolností byl poškozený donucen konat proti své vůli. Obviněný poškozeného fyzicky atakoval (pohlavky, žďuchance, rány pěstí, kopy do celého těla) a poté co jej vedl po schodech do kuchyně rodinného domu manželů S., donutil jej za fyzického a slovního ataku vyndat věci z kapes. Spolu s obviněnými M. K. a D. V. pak obviněný donutil poškozeného podepsat dohodu o narovnání dluhu na 168.000,- Kč s J. S., příjmový pokladní doklad na částku 168.000,- Kč a směnku ze dne 18. 12. 2013 s tím, že tato částka byla uhrazena, kdy trestem pro poškozeného za předchozí údajné vydírání J. S. mělo být to, že z dlužné částky 168.000,- Kč nic nedostane. Druhá skupina pak donutila poškozeného k podpisu listin, které svědčily o nepravdivé skutečnosti, že si poškozený půjčil od D. N. částku 200.000,- Kč s tím, že dokud nebudou splaceny, dává mu do zástavy svůj automobil značky Volkswagen Golf. Jak uvedl odvolací soud, „každý z obžalovaných buďto přímo užil násilí vůči poškozenému N. či pohrůžky násilí, která spočívala ve slovní pohrůžce či využití situace, kdy poškozený jednal v důsledku užitého násilí či pohrůžky dalšího násilí“ (str. 9 napadeného rozsudku). Je zřejmé, že tato pohrůžka byla zcela reálná, čemuž odpovídalo nejen to, že vůči poškozenému bylo užito přímo násilí, ale i to, že na místě se nacházelo pět fyzicky statných mužů, kteří představovali zcela zřejmou fyzickou převahu. Žádný z obviněných, a tedy i dovolatel, s jednáním ostatních přítomných na místě činu nevyslovili nesouhlas, obviněný se nijak vůči jednání spolupachatelů neohradil, a na místě činu s nimi setrval až do doby, kdy jej poškozený opustil. O vzájemné součinnosti, byť se mohlo jednat o dvě odlišné skupiny, svědčí i skutečnost, že spoluobviněný M. K., který byl ve skupině obviněného, kterážto byla na místo zavolána manželi S., vyplatil ze své odměny za účast na místě činu spoluobviněným D. N. a V. T. částku 20.000,- Kč. Jak správně uvedl odvolací soud, „společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn.“ (str. 9 napadeného rozsudku), tedy i pokud byl úmysl pachatelů předtím, než se ocitli na místě činu, odlišný, není tím vyloučeno, že s ohledem na změnu situace nedošlo v průběhu incidentu ke konkludentní dohodě, která společný úmysl naplnila. „Pokud jde o obžalované K., L. a V., je zcela zřejmé, že tito jednali ve společném úmyslu, jednali „ve prospěch“ manželů S. a je zřejmé, že jejich jednání bylo společné, vědomé a předem dohodnuté. Pokud se týká obžalovaných N. a T., i u nich shledal soud I. stupně přímý úmysl pod pohrůžkou násilí přinutit poškozeného k podepsání finančních závazků, když si byli jednoznačně vědomi existující pohrůžky násilí, byli přítomni tomu, že na poškozeného bylo fyzicky působeno a bylo mu vyhrožováno. Byli si vědomi toho, že poškozený se této situace bojí, jedná pod tlakem. Na výhrůžce se podílela i jejich přítomnost společně s přítomností dalších tří obžalovaných“ (str. 9 napadeného rozsudku).

Soudy obou stupňů tedy správně posoudily, že obviněný se dopustil zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Námitky dovolatele, že se trestné činnosti nedopustil, jsou tedy neopodstatněné, neboť je zjevné, že zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu naplnil.

Z popisu skutkových okolností je zjevné, že byť se na místě nacházely dvě různé skupiny osob za různým účelem, v konečném důsledku na základě konkludentní dohody na místě činu jednaly v souladném zájmu profitovat ze své účelové účasti na místě činu. Je nepochybné, že všichni obvinění naplnili skutkovou podstatu zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku.

Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. L. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 5. 2017

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru