Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 371/2020Usnesení NS ze dne 22.04.2020

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.371.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1967/20


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 371/2020-1238

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. J., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 6 To 7/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 3/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 9 T 3/2018, byl obviněný M. J. uznán vinným skutkem vymezeným pod body 1) až 14) a po právní stránce kvalifikovaným jako (pokračující) zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, za který mu byl podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku ve spojení s § 45 odst. 1 trestního zákoníku uložen společný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 3 měsíce, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností na dobu 7 let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit jednotlivým ve výroku rozsudku soudu prvního stupně blíže specifikovaným poškozeným konkrétní částky z titulu náhrady trestným činem způsobené škody. Samostatným výrokem byl obviněný podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby ohledně skutků označených v podané obžalobě pod body 9) a 11), přičemž v těchto skutcích byly původně spatřovány dílčí útoky (pokračujícího) zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku.

O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 6 To 7/2019, jímž rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující části podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a nově rozhodl podle § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu tak, že podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku zrušil výrok o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 2 T 7/2017, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 6 To 43/2017. Dále uznal obviněného vinným skutkem vymezeným v rozsudku odvolacího soudu pod body 1) až 13), kterými spáchal (pokračující) zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku ve spojení s § 45 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 3 měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně s tím mu byl uložen trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku spočívající v zákazu výkonu funkce člena statuárních orgánů obchodních společností na dobu 7 let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit jednotlivým ve výroku rozsudku odvolacího soudu specifikovaným poškozeným konkrétní částky z titulu náhrady trestným činem způsobené škody, přičemž podle § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o odkázání poškozené obchodní společnosti ACR auto, a. s., se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Samostatným výrokem byl obviněný podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby ohledně skutku označeného v podané obžalobě pod bodem 5), ve kterém byl původně spatřován dílčí útok (pokračujícího) zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu bylo zároveň rozhodnuto o odkázání poškozené obchodní společnosti NELI, a. s., s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný ve svém dovolání namítl, že z provedených důkazů a z časového vymezení jednotlivých útoků nevyplývá, závěr uvedený ve výroku napadeného rozsudku, a to, že by se dopouštěl podvodného jednání v období 1. 7. 2013 – 10. 6. 2015. V řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by obviněný uzavíral jakékoli obchodní smlouvy v období následujícím po srpnu 2014. Rovněž podle jeho mínění žádný z provedených důkazů nenasvědčuje tomu, že by znal ekonomickou situaci společnosti za rok 2013. Ze závěrů znaleckého posudku společnosti VGD Appraisal, s. r. o., vyplynulo, že na základě zahrnutí výnosového potenciálu společnosti podle plánu pana J. bylo podle struktury jejího majetku a závazků k 31. 12. 2012 možné reálně předpokládat, že společnost bude schopna v budoucnu plnit své závazky. Odvolací soud tuto skutečnost přehlížel a účelově na podporu svých závěrů vycházel pouze z části zmíněného znalečného posudku, která se vztahuje k hospodaření společnosti P. p. v roce 2013. U této části hospodaření však nebylo prokázáno, že by s ní obviněný byl seznámen. Dále namítl, že závěr soudů o tom, že společnost čelila v době uzavírání obchodních smluv exekučním řízením, je nepodložený a nemá oporu v provedených důkazech. Podle centrální evidence exekucí společnost čelila řadě exekučních řízení, žádnému však v době uzavírání obchodních případů popsaných pod body 1) – 13) napadeného rozsudku. Obviněný uvedl, že opakovaně namítal, že splnění sjednaných závazků zamezila nezákonná exekuce. Exekucí vymáhaný dluh sice existoval, což ostatně nepopíral, ale tvrdil pouze to, že nebyl splatný. Nezákonně vedená exekuce pro nesplatný dluh pak zničila jeho podnikání a znemožnila společnosti P. p. dostát jejím závazkům z obchodních vztahů. Obviněný dále konstatoval, že v maximální možné míře hradil veškeré jím přebírané závazky, byť v prodlení. O úhradu závazků se snažil, což vylučuje jeho podvodný úmysl. Všem věřitelům opakovaně přisliboval úhradu, jak plyne i z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž ve splnění tohoto záměru mu zabránily pouze náhle nastalé okolnosti (nezákonně zahájená exekuce a následně i insolvence). Podle obviněného nelze dodatečnou neschopnost plnit závazky zaměňovat s počátečním úmyslem tyto závazky vůbec neplnit. Skutečnost, že soudy v rámci svých úvah nezohlednily prokázané skutečnosti o tom, že obviněný své převzaté závazky hradil, je zásadním pochybením majícím podstatný vliv na závěry o vině obviněného, zvláště ve spojení s nesprávně vymezeným rozhodným obdobím. Věřitelé navíc opakovaně vstupovali do smluvních vztahů a činily tak s plnou znalostí platební morálky společnosti. Vědomě přijímané podnikatelské riziko nelze zaměňovat s počátečním „uvedením v omyl“ zamlčením podstatných okolností, který je základním předpokladem skutkové podstaty trestného činu podvodu. Závěr soudů, že poškození nevěděli o ekonomické situace společnosti, jelikož ta jim měla být ze strany obviněného zamlčena, je v přímém rozporu s prokázanou skutkovou situací u řady poškozených, kteří na jedné straně uvedli, že neznali ekonomickou situaci společnosti a očekávali úhradu svých pohledávek ve lhůtě splatnosti, avšak fakticky dodávali zboží i přesto, že společnost jim dlužila úhradu řady faktur. Podle obviněného neuhrazené závazky existují, nelze ale ve vazbě k nim, stejně jako k jednotlivým věřitelům, dovozovat podvodný úmysl. Také namítl, že platí zásada subsidiarity trestní represe a základní princip garantovaný Listinou základních práv a svobod, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvním závazkům.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud k jeho dovolání zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, případně též jako vadnou část předcházejícího řízení, včetně rozsudku soudu prvního stupně, a postupem podle § 265m odst. 1 trestního řádu obviněného sám zprostil obžaloby, eventuálně postupem podle § 265l odst. 3 trestního řádu vrátil věc soudu prvního stupně k došetření.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce uvedl, že dovolání obviněného sice lze obsahově podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jedná se však o dovolání zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva a ne z hlediska práva procesního. Nelze se tedy v rámci tohoto dovolacího důvodu domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou námitky, jimiž se dovolatel pouze snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak provedené důkazy hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou obviněný prosazuje. Za přípustné označil námitky zpochybňující závěr o naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu v podobě „úmyslného zavinění“ a „zamlčení podstatné skutečnosti“. K tomu však státní zástupce uvedl, že zpochybňováním těchto závěrů odvolacího soudu obviněný činí prostřednictvím zpochybňování správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a prostřednictvím vlastní verze průběhu skutkového děje. Navíc se jedná o opakování námitek, které obviněný na svou obhajobu uváděl již v odvolacím řízení, a s nimiž se odvolací soud správným a dostatečným způsobem vypořádal. V souvislosti s tím státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. K námitce naplnění znaku úmyslného zavinění poukázal na skutková zjištění rozvedená v rozsudku odvolacího soudu pod body 11. a 12. Rovněž popsal konkrétní důkazy, na jejichž základě byly zjištěny relevantní skutkové okolnosti. Podle něj skutková zjištění odvolacího soudu plně opodstatňují závěr, podle něhož obviněný v rozhodné době při uzavírání závazků jménem obchodní společnosti P. p. jednal přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k okolnostem naplňujícím znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, a to nejen bezprostředně poté, co byl dne 30. 6. 2013 prokazatelně seznámen s obsahem účetní uzávěrky společnosti za rok 2012, ale i následně po celou dobu, kdy se měl posuzovaného jednání dopouštět. Odvolací soud se také náležitě vypořádal s otázkou naplnění zákonného znaku „zamlčení podstatné skutečnosti“. K tomu státní zástupce odkázal na konkrétní body odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že je nutné důsledně rozlišovat platební morálku a ekonomickou (majetkovou) situaci. Samotné neplnění či opožděné nebo částečné plnění závazků dlužníkem samo o sobě nevypovídá o jeho objektivních možnostech a možnostech věřitelů dosáhnout plného uspokojení svých pohledávek i proti vůli dlužníka. Pokud by poškozeným bylo známo, že společnost se nachází ve stavu úpadku, pak by s ní do smluvních vztahů nevstupovali. Pokud jim obviněný tuto informaci zatajil, dopustil se tím zamlčení „podstatné skutečnosti“ podle zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a není přitom rozhodné, zda poškození současně věděli, že platební morálka této obchodní společnosti je špatná. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu byla také námitka obviněného, podle níž časové vymezení skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Tato námitka nemá věcné opodstatnění. Časové vymezení skutku představovalo pouhé rámcové vymezení doby, kdy měl (a mohl) být předmětný skutek spáchán nejdříve a kdy nejpozději. Vlastní časové vymezení jednotlivých skutků představujících dílčí útoky daného pokračujícího trestného činu pak již bylo provedeno zcela konkrétně ve vztahu ke každému z těchto skutků zvlášť. Navíc tato námitka není zcela přesná, neboť odvolací soud ve výrokové části svého rozsudku pouze reprodukoval zestručněný obsah odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, aniž by však tímto způsobem přímo prezentoval či hodnotil svá vlastní skutková zjištění promítnutá do skutkové věty výrokové části rozsudku.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, toto dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Obviněný M. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.

Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu). V tomto ohledu je nutné poukázat na skutečnost, že dovoláním může být napadeno rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn a povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně zásadních výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla částečně založena na zpochybňování skutkového stavu věci a provedených důkazů. Jeho námitky vycházely z odlišného než soudy zjištěného skutkového stavu a jejich prostřednictvím se obviněný snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté soudy, zejména, že z provedených důkazů a z časového vymezení jednotlivých útoků nevyplývá, že by se dopouštěl podvodného jednání v období 1. 7. 2013 – 10. 6. 2015, že nebylo prokázáno, že by uzavíral jakékoli obchodní smlouvy v období následujícím po srpnu 2014, že není důkaz o tom, že by znal ekonomickou situaci společnosti za rok 2013, že bylo možné předpokládat, že společnost bude schopna v budoucnu plnit své závazky, že odvolací soud vycházel pouze z části znaleckého posudku, že společnost v době uzavírání obchodních smluv nečelila žádnému exekučnímu řízení, že splnění sjednaných závazků zamezila nezákonná exekuce, která rovněž zničila jeho podnikání a znemožnila společnosti P. p. dostát jejím závazkům z obchodních vztahů nebo že obviněný v maximální možné míře hradil veškeré jím přebírané závazky, byť s prodlením. Tyto námitky obviněného byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené dokazování a namítal jeho nesprávnost. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Navíc všemi těmito námitkami se soudy obou stupňů již zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Jasně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k jednotlivým důkazům i právní kvalifikaci jednání obviněného. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Nadto Nejvyšší soud dodává k námitce časového vymezení skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, že časové vymezení skutku představovalo pouhé rámcové vymezení doby, kdy obviněný měl a mohl předmětný skutek spáchat nejdříve a kdy nejpozději. Vlastní časové vymezení jednotlivých skutků představujících dílčí útoky daného pokračujícího trestného činu bylo řádně a zcela konkrétně vyjádřeno ve vztahu ke každému z těchto skutků zvlášť.

Za přípustné lze označil ty námitky, kterými obviněný zpochybňoval závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, konkrétně „úmyslného zavinění“ a „zamlčení podstatné skutečnosti“. Obviněný tak však činil prostřednictvím zpochybňování správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a prostřednictvím vlastní verze průběhu skutkového děje. V tomto ohledu rovněž opakoval námitky ze své předchozí odvolací obhajoby. Nutno uvést, že s těmito námitkami se odvolací soud naprosto dostatečným způsobem vypořádal. V takovém případě, uplatňuje-li obviněný v dovolacím řízení námitky, které byly již uplatněny v předchozích řízeních, a soudy se s těmito námitkami dostatečně vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002 nebo sp. zn. 4 Tdo 1258/2016). Co se týká naplnění znaku úmyslného zavinění, lze odkázat na skutková zjištění rozvedená v rozsudku odvolacího soudu pod body 11. a 12., ze kterých vyplývá, že obviněný v rozhodné době uzavíral jménem obchodní společnosti P. p. nové smluvní závazky při vědomí neschopnosti této společnosti řádně a včas dostát jejím stávajícím i těmto novým závazkům. Skutková zjištění odvolacího soudu plně opodstatňují závěr, podle něhož obviněný v rozhodné době při uzavírání závazků jménem obchodní společnosti P. p. jednal přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k okolnostem naplňujícím znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, a to nejen bezprostředně poté, co byl dne 30. 6. 2013 prokazatelně seznámen s obsahem účetní uzávěrky společnosti za rok 2012, ale i následně po celou dobu, kdy se měl posuzovaného jednání dopouštět. Odvolací soud se také náležitě vypořádal s otázkou naplnění zákonného znaku „zamlčení podstatné skutečnosti“. K tomu je možné odkázat na bod 11. rozsudku odvolacího soudu, kde je zdůvodněno, proč v posuzovaném případě byly informace o finanční situaci obchodní společnosti P. p. významnou skutečností, a proč bylo možné dovodit, že nesdělení těchto informací budoucím poškozeným v době uzavírání smluvních vztahů znamenalo vzít jim možnost rozhodnout se o obchodování s obviněným na základě znalosti skutečného stavu společnosti. Rovněž je nutné v tomto ohledu důsledně rozlišovat platební morálku a ekonomickou (majetkovou) situaci, což obviněný ve svém dovolání pomíjí. Samotné neplnění či opožděné nebo částečné plnění závazků dlužníkem samo o sobě nevypovídá o jeho objektivních možnostech a možnostech věřitelů dosáhnout plného uspokojení svých pohledávek i proti vůli dlužníka. Pokud by poškozeným bylo známo, že společnost se nachází ve stavu úpadku, pak by s ní do smluvních vztahů nevstupovali. Pokud jim obviněný tuto informaci zatajil, dopustil se tím zamlčení „podstatné skutečnosti“ podle zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a není přitom rozhodné, zda poškození současně věděli, že platební morálka této obchodní společnosti je špatná. V tomto ohledu nejsou relevantní ani námitky obviněného o nenaplnění zásady subsidiarity trestní represe a principu, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvním závazkům, kterých se obviněný v souvislosti s naplněním zákonných znaků skutkové podstaty dovolával. Tato platební neschopnost totiž nebyla způsobena krátkodobým a přechodným nedostatkem volných platebních prostředků, ale dlouhodobým a prohlubujícím se hlubokým deficitem platebních zdrojů, ze kterého bez subjektu, ochotného společnost majetkově (finančně) sanovat, nebylo východiska. Toho si obviněný musel a byl nepochybně vědom.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 22. 4. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru